Jsem poslední týden sama doma a před námi jsou poslední dva týdny, které strávíme v Irsku. Za čtrnáct dní touhle dobou budu sedět v letadle a při té příležitosti taky opustím svůj irský blogový azyl na Bloggeru a natrvalo se se vším haraburdím přestěhuju sem. Nedokážu se ubránit myšlenkám, jestli pak budu mít (kromě rodičovství) o čem psát; doufám ale, že se něco najde 🙂

Můj muž mě vyhecoval, že když je to můj poslední týden o samotě, měla bych si zajít někam do kavárny – a napsat tam blog. Že to ke mně prý sedí (přitom jsem nikdy nebyla žádný kovaný kavárenský povaleč – kávu mám ráda až tak poslední tři roky a stejně si nedám víc než jednu, eventuelně dvě slaboučké denně). Možná má pravdu; kdybych žila jako finančně zajištěný muž za první republiky, určitě bych po kavárnách s novinami, zápisníkem a měnící se skvadrou intelektuálních přátel strávila půl života. Jenže tenkrát neměli internet, no 😉

Nicméně když jsme při procházce zjistili, že jedna z místních pizzerií pořádá ve středu mezi 10AM a 2PM ochutnávku kávy z 3FE, kavárny, kterou jsme shodou okolností navštívili v neděli a dostali tam nejlepší cappuccino v Dublinu, rozhodla jsem se spojit příjemné s příjemnějším a vydat se na zhruba půlhodinovou procházku do Ballsbridge se svým starožitným Eeečkem (přestavěným na Chromebook) na zádech. Věci šly líp, než jsem očekávala: kávu jsem v rámci akce dostala zadarmo i s croissantem, a dokonce si bylo i kam sednout s notebookem (samotná provozovna je titěrná, ale mají několik venkovních stolečků a počasí ještě není naštěstí TAK studené).

Finální hodnocení? Ale tak dalo by se na život kavárenského povaleče zvyknout, nicméně z maličké klávesnice mě už začínají bolet ruce, zbytek cappuccina mi vystydl a… o samotě to stejně zkrátka není ono 🙂 Kavárny jsou pořád lepší pro setkávání a povídání, než osamocené ťukání do počítače nad zbytkem vychladlé kávy.