Bez Světa, bez knih

Většinou se na blogu touhle roční dobou zmíním aspoň letmo o Světě knihy. V několika předchozích letech (myslím, že tak aspoň dvou nebo třech ze šesti) se mi dokonce povedlo aspoň na chvíli dorazit a ukořistit dárky pro tchána a tchyni k blížícím se narozeninám a pro mamku k nadcházejícímu svátku (vlastně dvěma, nesmím zítra zapomenout zavolat).

Letos nejdu, a ani jsem o tom neuvažovala. Z několika důvodů: ten nejprozaičtější (pun not intended) je ten, že jsou děti nemocné. To by asi nebyla tak zásadní překážka, nechala bych je doma s L. Ale mně se nechce. Vůbec. Za prvé mám knižní dárky doma z různých slevových akcí v únoru a březnu, takže padá jeden hlavních důvodů (nebo výmluv) pro návštěvu, a za druhé, jak bych to… No prostě, mám teď bezknižní období. Trochu se za to stydím, trochu jsem z toho nervózní (i když období bez kávy bylo z obou hledisek nějak horší) a netuším, kdy skončí. Nemám vůbec chuť procházet regály plnými knih, a absolutně už nemám chuť si nějaké z nich kupovat nebo číst. Několikrát denně si zkouším otevřít knížku, ale pokud nejde o čtení dětem, vždycky ji po půlce stránky zase zaklapnu, papírovou i Kindle.

Neznepokojuju se tím, je to určitě zas jen období. Asi teď chvíli potřebuju existovat bez příběhů.

32,5 hodiny

Aneb další rychlodovolená.

  • v sobotu v 9:20 zabouchnout dveře od bytu a vyrazit do Poděbrad
  • kolem 10:30 dorazit, jít poprosit o kartu na parkování a rovnou se moct ubytovat
  • v 11 si dát v Café Oliver kafe a vynikající dort a popojet do Libice nad Cidlinou
  • během jediné slunečné hodiny si udělat procházku ke slavníkovskému hradišti a na soutok Labe s Cidlinou
  • zaběhnout do Tesca pro víno a zeleninové chipsy na večer
  • cca v jednu poobědvat v Sotto Ponte
  • na 14:05 se přesunout do hotelu Libinský na párovou parní saunu
  • po sauně se jít projít po kolonádě, i když se nám podlamujou kolena, protože je hřích nevyužít tu chvilku, kdy neprší 🙂 a objevit jírovec pleťový s krásnými růžovými květy
  • koupit si teplou oplatku do ruky a oplatkové suvenýry
  • zajít do Galerie Ludvíka Kuby na výstavu Františka Líbala Tlumená imprese
  • stavit se na promoklém koštu vín na zámku (bez koštování, ale i přes nepřízeň počasí se tam pár alkoholiků našlo)
  • jít se projít po mostě do parku k dřevěné zvoničce s miniknihovnou (která byla už zavřená, ale neva)
  • dát si masala tea, čočkovou polévku (takový tekutý dhal) a jehněčí madrás s naanem v indické restauraci Ocean Spice
  • vrátit se do hotelu, zapadnout do postele, dát Meziplyn, TBBT, víno a Tretters a v deset vytuhnout
  • v neděli se probudit příjemně vyoraně v sedm (teda v šest, ale ještě jsem usnula, ehm)
  • dát si výbornou snídani – míchaná vajíčka, kopec čerstvé zeleniny a ovoce, čaj, zapečený toust a trochu jogurtu
  • sbalit si pět švestek, odhlásit se a vyrazit do Kutné Hory (se mnou za volantem)
  • zaparkovat a projít se kolem morového sloupu a vyhlídky na Barboru
  • zastavit se na mši u sv. Jakuba, než otevřou kavárnu Na kozím plácku (ehm; ale snažili jsme se nerušit a bylo to moc hezký)
  • dát si kávu z aeropressu (moje poprvé; byla moc dobrá, ale nějak to bez toho mlíka prostě nedávám – příště zase cappuccino…)
  • vyrazit na pěší okruh k předměstí Vrchlice přes hrozně pěknou geologickou expozici Lom Práchovna (každý balvan je na kousku rozleštěný, aby bylo vidět, jak vypadá po opracování!) a zpět Táborskou ulicí k Barboře
  • jít na prohlídku do chrámu sv. Barbory, včetně empory (vnitřního balkonu) a kaple Božího těla
  • vmáčknout se na oběd do restaurace V Ruthardce (za deset minut už příchozí odmítali) a pomalu na tři kousnutí vdechnout burger s kachním masem – holt jsme nesvačili
  • popojet (taky já) do Jevan, zaparkovat u rybníka a dát si pořádný výšlap Voděradskými bučinami
  • zmožení dojet (už Lvíček) do Jílového a završit výlet cappuccinem u Zlatého korálku
  • vzít to po okruhu domů

Osvěženi na těle i na duchu; počítám, že z toho budeme čerpat zase dalšího půl roku 🙂

Velký holky

Tentokrát jsem ani nestihla zhodnotit březen. Protože konec března a začátek dubna byl zase fičák, který se nesl ve znamení toho, že jsme dvě velký holky. Každá jinak.

Brigča je velká holka, protože první dubnový týden oběhala (a zvládla) zápis do tří škol. My všichni jsme byli na všech s ní, protože Lvíček se rozhodl, že si to nechce nechat ujít, a Vikiho prostě nebylo moc kam dát. Páťačky převlečené za víly v první ze škol nám ho ale okouzleně ukradly a málem nevrátily, v poslední škole zase dělal půlku zápisu se ségrou a na všech jednotně si vyžebral dárek pro zapisované, až jsme se skoro styděli, ale zas – líná pusa…

Je velká holka, protože dostala 20″ kolo s přehazovačkou – a následně si ho koupil i Lvíček, protože za zpřevodovaným kolem už se dost dobře nedá běhat, a byli spolu minulý víkend na regulérním cyklovýletě do vedlejší vsi, což L považuje za splněný sen a nečekal to dřív než někdy v létě. Následně si šel koupit dres, boty, rukavice, kraťasy a ještě asi milion dalšího příslušenství… inu, koníčky se holt prodraží 🙂

Je velká holka, protože jsme jí dneska konečně sehnali, vyzkoušeli a koupili vysněný kočičkový školní batoh, který je větší, než můj dospělácký, a my nemůžeme uvěřit, že to malý miminko… no, však to znáte.

Zápisy by si zasloužily samostatný post, ale nevím, jestli vůbec stihnu dopsat tenhle 🙂 na spádové škole se nám líbilo, ale budoucnost je dost nejistá. Na spádové škole nejlepší kamarádky ze školky se nám zase velmi nelíbilo a šance na přijetí pro nás nespádové jsou navíc zhruba podobné šancím sněhové koule v pekle. Všem se líbilo na soukromé škole, vzdálené cca deset minut jízdy autem. Školné – vtipně – stejné jako ve školce, malé třídy, rodinný přístup, ale přitom důraz na smysluplnost výuky. Je to paradoxní: celou školku jsme se těšili, až na základce hodíme placení za hlavu, a shodli jsme se se Lvíčkem, že nemáme ambice produkovat nějaké malé Einsteiny. Jenže když je člověk reálně uprostřed toho rozhodování, je to jiné. Bíba si novou školu zamilovala na první pohled a moc se tam těší. Snad jí to vydrží.

A s tím souvisí i to, proč jsem velká holka já. (Teda kromě toho, že mi ve čtvrtek bylo sedmatřicet.) Jsem velká holka, protože mám poprvé v životě auto. Jednou jsem tedy jedno psané na sebe měla, ale nikdy jsem s ním neujela ani metr. Teď jezdím. S dozorem z bazaru domů, na Smíchov nebo do pneuservisu, sama do školky, do zmíněné školy na předškolní kroužek a jednou dokonce i do nákupáku. Psice, tohle je pro tebe: nikdy není pozdě 😉 Klíčový faktor – po téměř osmi letech neřízení – je automat. Mám se toho ještě hodně co učit a musím se hodně vyjezdit, sama si troufnu jen na předem projeté trasy a tak dále, ale právě automatická převodovka mi to velmi usnadňuje.

Tyhle všechny věci, nicméně, ve spojitosti se snahou o nějakou pracovní činnost, mi zabraly čas a duševní energii na blog (a vlastně skoro na všechno ostatní). Pevně doufám, že teď bude zas trochu víc příležitostí na psaní. Díky, že mě pořád čtete… 🙂

 

Sedmadvacetihodinová dovolená

Za 27 hodin bez dětí se dá stihnout:

  • rychlý kafe doma a vyrazit na tramvaj na Anděl
  • skvělý jehněčí Rogan Josh v indické restauraci Rangoli
  • dojít přes sady Na Skalce na Santošku a Paví vrch, přejít Radlickou a pokračovat kolem Magorovy studánky na Kesnerku, Dívčí hrady, vyhlídku Ctirad a stihnout vlak, který nás ze Žvahova pohodlně dovezl až skoro domů
  • zaslechnout nezaměnitelný zvukový doprovod neviděné dopravní nehody (v rozmezí asi jedné a půl vteřiny zatroubení klaksonu, zaskřípění brzd a náraz plechů o plechy)
  • jet se (po osmi letech) rozjezdit na Džbán a do vokovických uliček
  • zastavit se v Globusu pro suroviny na lehkou, ale skvělou večeři
  • Fantastická zvířata 2: Grindelwaldovy zločiny
  • nerušený 8hodinový spánek
  • poklidná a tichá snídaně
  • Ronja, dcera loupežníka ve Studiu Kamarád (to si nedokážeme odpustit ani bez dětí :D)
  • procházka přes železniční most a po Náplavce
  • výstava Retro zima za socíku v Tančícím domě
  • cappuccino v Glass Baru tamtéž a výhled na Vltavu, Petřín a Pražský hrad (ta siťovaná střapatá kupole je ve skutečnosti hrozně malá a obyčejná!)
  • dojít zpátky k autu a dojet na Velkou Ohradu
  • zase se na sebe naladit tak, že myslíme na stejné věci a doplňujeme si věty
  • na parkovišti Auto Jeremiášova si přes plot pokoukat na nové Mazdy a Mitsubishi
  • dát si geniální oběd v Gao Den (před měsícem zavedli nedělní provoz!)
  • zajet se aspoň zvenku mrknout na (nejspíš) nedosažitelnou ZŠ
  • odřídit od školy ke tchánům, jelikož si manžel sedl na místo spolujezdce a odmítal se hnout 😀 (cca 20 minut)

Prostě dovolená. Asi po třech měsících, kdy byl pořád někdo nemocný nebo jinak indisponovaný. Už fakt bodla 🙂

Leden, něčím se sjedem

…aspoň bombardinem nebo whiskey s ledem.

Leden stál za to. Děti chodily do školky něco jako týden, pak jsem je před horama radši nechala doma, pak byly hory a po horách byly ve školce přesně dva dny, než je oba zkosily horečky a kašel a rýma. To bylo 22. a já měla 31. termín na odevzdání překladu, sice už větší část hotová, ale stejně na tom bylo práce ještě poměrně dost. No, nějak jsme to spolu zvládli a já odevzdala 30. ledna překlad svojí první knížky. Vyjde snad v květnu. Pořád se mi tomu nechce uvěřit, ale už jsem si proaktivně napsala na Linkedin do skillů English Translation 😀 Děti jsou doma doteď.

Hory byly fajn. Svařák ve skibaru (jak to, že ho tam mají tak dobrej??), Viki se na lyžích docela slušně zabydlel, na to, že na nich byl poprvé, a Bríga… ta se k našemu ohromení etablovala jako nejlepší lyžařka ze skupiny. Ve tříčlené skupině to tedy není až tak obrovský achievement, ale já i Lvíček jsme vždycky hrdě stáli v čele třídních pohybových nemehel, takže když byla z celé školky na závodech druhá (vlastně první, protože vyhrál chlapeček, co už chodí do první třídy a je dost všestranně sportovně nadaný a rozvíjený), nechápavě jsme na sebe koukali a prozkoumávali rodokmeny, z které větve můžou pocházet tyhle recesivní sportovní geny. Její instruktor jí dal přezdívku Královna rychlosti, abyste věděli 🙂

Z hor pochází i můj asi nejpozitivnější lednový zážitek. To máte tak – zřejmě následkem dvouapůlhodinového sezení v autě jsem po příjezdu byla obdařena dost nepříjemným intimním problémem (varuju vás, negooglete si akutní perianální trombóza. Fakt to nedělejte. Varovala jsem vás!). Já googlila (protože mi taky nic jiného nezbývalo) a po nedávné zkušenosti s e-receptem od jiného doktora jsem podnikla guerillovou akci, zavolala jsem doktorce, s kterou už jsem svoje žilní potíže několikrát řešila, požádala ji o recept na Detralex a sjela si autobusem do Vrchlabí do lékárny. Potud dobrý, ale nejel mi autobus zpátky – respektive jel, ale už dost pozdě. Takže jsem si vzala jiný autobus na křižovatku před Černým Dolem a šla. Myslela jsem, že to půjdu tak 20-30 minut, i když už cesta do Vrchlabí, která autobusu trvala od výjezdu k oné křižovatce asi sedm minut, mi dávala tušit, že to bude veselejší.

Šla jsem hodinu. V padající tmě, na úzké horské silnici, kde mě míjelo docela dost protijedoucích aut vracejících se z lyžovačky. A bylo to naprosto boží. Kromě jednoho momentu, kdy mě autobus minul asi jen o dvacet čísel, jsem se celou dobu cítila bezpečně, pouštěla si k tomu koledy od Irish Rovers a blaženě, sama na celém světě, stoupala do kopců. Ten spoj, co mi připadal, že jede moc pozdě, by dorazil asi deset minut potom, co jsem dofuněla k hotelu (poslední míle už byla trochu míň zábavná, ale stejně bych neměnila). Lvíček vrtěl hlavou, že jsem si nevzala taxíka. Když já ale fakt děsně nemám ráda taxíky, když se jim můžu aspoň trochu vyhnout 🙂 Detralex druhý den začal zabírat a mně zůstal zážitek.

Vidoucí jsem nestihla. Docvaklo mi to pozdě a pak jsem stejně nestíhala s překladem a kromě toho měla absolutní tvůrčí blok. Nápady by i byly, ale nechtělo se mi zamořovat dalšíma písmenkama veřejný prostor. No co, aspoň nebudu půl roku čekat, až mi deset lidí napíše, jak moc to stálo za houby 😀

Takže… vzhůru do února 🙂

Čtenářská výzva 2018

Když jsem si kvůli srovnání četla minulou rekapitulaci, přečetla jsem si, že jsem měla v úmyslu míň číst a o to víc psát. Hahaha. Tedy takhle, vzhledem k nějakým těm pracovním aktivitám jsem načetla o pár knížek míň než v roce 2017, ale míň než loni jsem toho nenapsala už dlouho. A začínám mít podezření, že to tak zůstane. Že už jsem prostě na psaní stará. Když mám vymyslet dětem nějakou pohádku, připadám si, jako by mi trhali vnitřnosti žhavým železem. Je nepříjemné připustit si něco, na čem jste si většinu života stavěli vnitřní identitu, ale musím se tomu postavit čelem: literární kariéra na mě nečeká. Dělat si radost čtením ale pořád můžu, takže jak dopadla Čtenářská výzva za loňský rok?

Kniha, která byla zmíněna v jiné knize: To nebylo snadné, protože kupodivu (strach z konkurence?) nejsou konkrétní knihy v jiných knihách moc zmiňované. Původně jsem uvažovala o Věčně zpívají lesy, zmiňované v Deníku Anne Frank, ale nakonec jsem skončila u Bouřlivých výšin, protože o těch jsem četla už tak nejmíň ve třech knihách; bohužel si nevzpomínám, v kterých konkrétních, s výjimkou Nového měsíce (ehm).

Kniha autora, který žil ve vašem kraji: Mno, žiju v Praze a jsem z Prahy, a když jsem chtěla autora, který ŽIL (tj. buď se odstěhoval, nebo už umřel), nebylo to zase až tak strašně jednoduché. Taky jsem přece jenom chtěla, aby se v tom díle něco místního odráželo, a všechny podmínky nakonec splnil Kosmonaut z Čech.

Kniha s vánoční tematikou: Tam jsem využila doznívající atmosféru začátku roku a už v lednu jsem přečetla velmi romantickou publikaci Vánoční vražda a jiné povídky 😀

Kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy: Další oříšek, protože jsem chtěla opravdu Janu, ne přeloženou Joanne/Jane, a z toho, co jsem objevila, mě nic extra nezaujalo. Až jsem tady na blogu dostala tip na Honzlovou – Jitce moc děkuju, protože to pro mě byl jeden z knižních zážitků roku.

Kniha, která má čtyřslovný název: Tři dámy na zhubnutí. Celkem milá limonáda 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození: Vyšly z toho Čtyři roční doby od Kinga. Jak podobné žánry normálně nečtu, hlavně Shawshank a Učenlivý žák byly poutavé.

Kniha, podle níž byl natočen seriál: Tady se nabízel Příběh služebnice, jak kvůli současnému hype, tak proto, že už mám dávno přečtené všechny díly Písně ledu a ohně, které zatím vyšly 😉 ale při vší úctě, knížka mě moc neohromila a mám dojem, že v tomhle případě bude seriál působivější.

Kniha od slovenského autora: Mengeleho dievča. Zvažovala jsem Trhlinu nebo Som mama, ale druhá jmenovaná se ke mně dostala až teď a k Trhlině jsem pořád nějak nesebrala odvahu. Mengeleho dievča jsem začala číst jako „další knihu o holocaustu“, kterých jsem četla už vážně hodně a jsem vůči nim možná trochu otrlá, nicméně výpověď Violy Fischerové mnou zase po nějaké době opravdu otřásla. Čteno ve slovenštině a jsem ráda (Som mama čtu teď přeložené a není to ono).

Kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera: Tady bylo kandidátů logicky víc, ideálně bych časem chtěla přečíst asi všechny, ale nakonec jsem vybírala mezi Zvukem slunečních hodin a Mlýnem na mumie, vzhledem k nějaké akci na eknihy vyhrál Mlýn na mumie a byla to jízda! 😀

Kniha s tematikou moře: Další oříšek! V diskusních tématech na Databázi knih mě trkl titul Pí a jeho život, poslechla jsem si audioknihu a jako… no… fanouškem se asi nestanu. Moře ale tvořilo podstatnou roli jak stran prostředí, tak i jako nositel děje, takže zástupce kategorie dobrý.

Kniha od více autorů: Vášnivý lhář, bez komentáře 😉

Kniha s válečnou tematikou: Hodně jsem žonglovala s tématy, nakonec jsem se Na západní frontě klid rozhodla zařadit do následující kategorie, pro rok narození použít Čtyři roční doby a sem spadl Schindlerův seznam, který taky vyšel v roce mého narození. Film jsem neviděla, knížka byla podle dnešních měřítek taková trochu utahaná, nicméně zajímavá.

Kniha poprvé vydaná před rokem 1950: Na západní frontě klid. Znovu se mi potvrdilo, že čtu málo klasiky – knihy z první poloviny 20. století jsou většinou skvělé.

Kniha s ročním obdobím v názvu: Pražská zima. Madeleine můžu. Tohle je sice psané hlavně pro angloamerickou veřejnost, ale i tak jsem se tam dozvěděla nebo si dala do souvislostí některé věci, co mi dřív nedocházely.

Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice): Tohle mi taky dlouho trvalo – kdyby knihkupectví, měla bych nápadů víc, ale knihovna… nakonec Hřebec, i když je docela trapný a na knihovnictví člena milostného trojúhelníku se neodkazuje jinak než zálibou v historických budovách a sakem se záplatovanými rukávy.

Poslední kniha (již nežijícího autora): Tohle jsem si trochu usnadnila předpokladem, že jde o datum napsání a ne datum vydání, a tudíž lze použít druhou (ale první vydanou) knihu Harper Lee Jako zabít ptáčka. Kdyby nešlo… tak jsem v troubě, ale už se mi nechtělo shánět nic dalšího 😉 každopádně další z knižních vrcholů roku, ještě s Medvědínem a Nejlepší pro všechny.

Kniha žánru, který běžně nečtete: Další lehký workaround, protože grafické romány (tj. komiksy) běžně nečtu – pro sebe, děti několik komiksových knížek mají. Ale nebýt jich, tohle opravdu není můj oblíbený žánr, takže se mi půjčené komiksové Nikdykde od Puffin velmi hodilo 🙂

Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně: Skleněný pokoj (především protože Vyhnání Gerty Schnirch jsem už četla – ta knížka je výborná). Opět zvlášť nenadchlo.

Kniha o jídle: Láska s chutí makronky. Děj je příčetnější než název a pekařská soutěž často vzbudí činnost slinných žláz 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha): Pokračování Medvědína, tedy My proti vám. Pořád velmi dobré, ale už ne tak kulervoucí jako první díl. Osud sequelů, ale stejně doufám v další pokračování 🙂

A na závěr tradiční statistiky z Goodreads. Letos si nedávám větší ambice než cca 50 knížek, času už tolik nebude. I tentokrát se pokusím o výzvu, ale témata jsou nějak čím dál slabší (kniha odehrávající se v Ostravě? vážně??), takže nevím nevím…

Co si přeju od Ježíška

Za týden touhle dobou už bude po všem. Rozbalené dárky a na rok úleva. Lvíček už pro mě všechny dárky dávno má, takže tady můžu popustit uzdu fantazii. Tedy ono ani není moc co popouštět: strašně klišovitě bych si přála hlavně zdraví pro celou rodinu a taky co nejvíc fajn společných zážitků.

A k těm zištným, hmotným věcem, o které bych si bývala letos napsala, kdyby mi bylo tak o dvacet let míň 😉

Kytaru. To by byl shodou okolností taky návrat do doby tak o těch dvacet let zpátky, kdy jsem se doma hrbila nad Já, písničkou a snažila si rozříznout bříška prstů a hřbet ukazováku při pokusech o akordy na otcově staré kytaře. Nikdy jsem nebyla virtuos, ale na doprovod ke zpěvu to stačilo – a nedávno jsem si ze stojanu v kavárně jednu kytaru ukradla a zjistila, že na rozdíl od těch šestnácti by mi teď už šlo i to barréčko! Jenže mám smůlu, do nového bytu se mi kytara nikam nevejde. A nové bydlení od Ježíška fakt nechci, to spíš trochu klidu.

Audio minisystém s DAB. Mám ráda hudbu. A i když je Google Play super, mám taky ráda rádio, které pustím a prostě se o nic nemusím starat, anebo svoje stará cédéčka, občas natolik obskurní, že na tom Google Play prostě nejsou. Věže jsem se vzdala při stěhování a věděla jsem, že mi bude chybět. A taky chybí. Třeba časem.

Novou peněženku. Koženou. Ideálně nějak decentně, ale vesele barevnou.

Něco voňavého. Vosky do aromalampy, sprcháče… nový parfém by se taky hodil, ale ten si zatím nejsem schopná vyčuchat ani sama, takže by Ježíšek musel projevit vážně nadpozemské schopnosti!

A knížku, protože i když mám frontu papírovek asi dvacet titulů dlouhou, bez knížky to prostě nejsou Vánoce 🙂 knižního Ježíška jsem si ovšem pojistila u maminky s Jedním kopečkem šmoulový. Protože do téhle knížky jsem jednou nakoukla a bylo mi jasné, že ji musím mít. Vzpomínání na osmdesátky a devadesátky, jaj, to je moje…

Kdybychom se do Štědrého dne nepočetli, přeju šťastné (víc) a veselé (v rámci mírného pokroku v mezích zákona) a ať najdete pod stromečkem právě to, co si přejete vy… 🙂

Design:blok

Když jsme si zařizovali současný byt, říkali jsme si, že to chceme udělat pořádně, protože to bude „nafurt“. A když ne nafurt, tak aspoň na nějakých patnáct, dvacet let. A tak jsme si najali designérku. Známou, dokonce televizní tvář, jejíž realizace se nám s Lvíčkem líbily. A jsem moc ráda, že jsme to udělali… a už to nikdy nemusíme zkoušet znova.

Nechci teď psát o dvojnásobně přešvihnutém rozpočtu a nedodržování termínů. Dokonce ani o tom, že přes výslovný požadavek co nejsnazší údržby nám bez jediné připomínky například schválila výběr světlé kuchyňské pracovní desky, kterou od nastěhování denně proklínám. Tím hlavním zklamáním byly „designové“ prvky interiéru.

Idea je jasná: čistý, jednoduchý interiér s dominantními designovými doplňky, drahými jak prase. První příklad: odkládací stolek. Fakt krásný. Ale dvě věci jsme zjistili po pár dnech používání – za prvé se neuvěřitelně rychle zapatlá a zapráší, za druhé se neuvěřitelně snadno odře. Jeden by si řekl, že věc s vymakaným designem bude mít vymakanou i tu užitnou stránku.

Nemá. A ještě markantnější to bylo u čtecí lampičky na zeď. Za tu jsem se zdráhala dávat dvanáct tisíc už od začátku, ale Lvíček se do ní zamiloval. Po nastěhování jsme objevili, že se víceméně nedá polohovat, což je u lampičky na čtení trochu hloupé, ale budiž. Po pár měsících se ale začala odchlipovat od zdi. Zjistili jsme, že na její výšku (a tudíž páku, jakou vykonávala) byla připevněná neúměrně krátkými hmoždinkami. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to je vada v návrhu lampy (příliš úzké otvory, kam by se možná větší hmoždinky nevešly), nebo chyba montáže, protože (designérkou zajištěný) elektrikář, který ji přidělával, mi nezvedá telefony a neodpovídá na SMS. (Její smluvní truhlář, od kterého jsem nedávno potřebovala opravit nějaké drobnosti, pro jistotu ukončil činnost a prodal všechno vybavení.) Po prozkoumání situace vzal Lvíček štípačky, kabel ucvaknul, zeď zasádroval a lampičku za dvanáct tisíc postavil k popelnicím.

Ať mi ještě někdy někdo povídá o designových kouscích, které dají tvář celému interiéru!