Antibiotika jsou pro inteligenty

Jsem zvyklá mít virózy bez teplot. Bolení v krku, den dva v posteli, zbytek rekonvalescence. Doktora netřeba.

U dětí jsem zvyklá na virózy s horečkama. Žádné další příznaky, tři dny v posteli, zbytek týdne u pohádek. Doktora netřeba.

Když nám tedy začalo být s Lvíčkem o víkendu špatně a teploty začaly stoupat, nějak jsem si to sesyntetizovala a seznala, že jsme chytili to samé co Bríga. Protože jsme dospělí, budeme místo čtyř dnů 39 mít tak dva dny 38, pak to spadne a budeme v cajku. Kromě únavy nám taky nic jiného nebylo. Trochu jsem cítila krk, ale většina mých dosavadních viróz byla mnohem mnohem horší, mandle pálily a škrábaly, teď to byl spíš jen takový knedlík. Do krku Bibině koukala doktorka na pohotovosti a nic nenašla, takže mě ani nenapadlo zkoumat mandle svoje.

Už tušíte? Jasně. Do krku nás – konkrétně Lvíčka – napadlo se kouknout ve středu večer. Do té doby jsme v režimu homeoffice, respektive „klidový režim potom, co pověsím prádlo, umyju nádobí a postarám se o batole“ suverénně „léčili“ streptokokovou angínu. (Streptest teda doma nemám, ale že jde o bakteriální a ne virový zánět mandlí mi prozradil domácí CRP test; původce jen (ne)kvalifikovaně odhaduju.) Lvíčkovi už bylo v tu středu skoro dobře; mně furt ještě nic moc, hlavně při myšlence, že jsem se dopoledne přetáhla při pokusu ten chlívek vyluxovat a vytřít (zvládla jsem jen jednu místnost a odpadla na zbytek dne). Rozhodla jsem se ve čtvrtek radši zajet ke svojí doktorce – samozřejmě hrozilo, že bude na dovolené, ale v takových případech měla vždy v ordinaci záskok. Zavolala jsem si Uber, zadala adresu, pokochala se vyhlídkovou jízdou do centra (doktorka sídlí na Újezdě), vystoupila… a na dveřích si přečetla, že ordinace nepremáva a záskok o několik ulic dál ordinuje vždy přesně v opačné půldny než moje MUDr.

Zdravě jsem se nasrala, sedla na tramvaj, taxíka zpátky si vzala až z konečné a rozhodla se, že se uzdravím i bez debilních antibiotik.

No a taky že jo. (Celkem teda pomohlo taky kloktání Stopanginem.)

Nápad

Poznámka

Mohla bych začít psát knížku a pracovat na ní jen v období, kdy jsem nemocná (nebo ještě eventuelně opilá). Nic by tam nenavazovalo a nedávalo smysl a mohla bych to vydávat za účel a postmodernu 😀

Digitální dieta

Tohle ještě není slíbený příspěvek o hubnutí, i když tuším, že na něj brzy dojde – jestli se mi podaří splnit své předsevzetí, bude blogování jedna z mála činností, ke kterým se budu moct ve volných chvilkách uchýlit 🙂

Štve mě totiž, jak v poslední době pořád visím na mobilu – každou chvíli něco vygooglit, přihodit položku do nákupního košíku rozvážkové služby, odepsat na zprávu nebo prostě jen „kontrolovat“ sociální sítě, přestože mám pocit, že kontrolují spíš ony mě, jako na tomhle obrázku.

Že nějakou vůli přece jenom mám, to jsem si nedávno dokázala, ale neméně důležitá je vhodná strategie, a tady mám nevýhodu, že (ještě?) neexistují digitální dietologové. Aby mi řekli, co vynechat, co můžu v omezené míře a bez čeho se neobejdu 🙂 takže si to budu muset zkusit nastavit sama metodou pokus-omyl. Chtěla bych na celý červenec omezit zbytečné online aktivity. A předběžně si to představuju takhle:

Vynechat sociální sítě. Uvažuju o nějaké zběžné návštěvě jednou za týden. Výjimka – dětský Twitter, možná Instagram, pokud by se naskytla nějaká vážně neodolatelná fotka.

Omezit vše ostatní – četbu blogů, vyřizování mailů, ale i nákupy a vyhledávání koncentrovat do několika 10-15minutových oken za den. Pokusit se vše nejdřív řešit offline. Neznámé slovo, jehož význam nepotřebuju zrovna životně nutně hned, stejně jako skutečnost, že dochází máslo, si naškrábnout do diáře a vyřídit hromadně.

Ponechat pouze operativní komunikaci s Lvíčkem na Messengeru (ale i tam přemýšlet, jestli je zrovna vážně potřeba). A po večerech produkovat kvalitní a hodnotný obsah na blog 😉

A hyn sa hukáže, jak velký jsem si na sebe upletla bič.

Čtenářská výzva ve čtvrtině 2017

Loni si pár mých známých stěžovalo, že jsem se o Čtenářské výzvě zmínila až koncem roku, kdy nebyl čas všechno dohnat. Teď jsem si dělala takovou menší rekapitulaci, jak jsem daleko ve výzvě pro rok 2017, tak pokud by se chtěl někdo přidat, ještě myslím stíhá… 🙂

kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí (tedy doufám, že se kvalifikuje)
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet (a vřele děkuju mamince za tenhle tip!)
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství (G. R. R. Martin)
kniha od českého autora: Dešťová hůl
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ehm. Ale snad ještě nahradím něčím důstojnějším 😉
darovaná kniha: Ódinovo dítě
kniha s jménem v názvu: Jmenuji se Miriam
kniha pohádek: Veselá kopa pohádek (ale teď čteme velkého Andersena, to bude lepší reprezentant, Kopa byl odpad)

Jsem v půlce! 🙂

Čtenářská výzva 2016

Minulý leden jsem narazila na Čtenářskou výzvu a zalíbila se mi. Někdy v půlce roku jsem na ni zapomněla a pak trochu upoceně honila poslední třetinu během listopadu a prosince… ale stihla jsem 😉 takže moje „soutěžní“ dvacítka z celkového počtu 62 přečtených:
Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno: Ta byla jasná velmi brzy, Jablko. Nevyrovnalo se to čtenářskému zážitku z Kvítku karmínového a bílého, ale bylo to příjemné počtení.
Kniha poprvé vydaná v roce 2016: Nejdřív jsem počítala s šestým dílem A Song of Ice and Fire (Game of Thrones). To jsem ale G.R.R. Martina přecenila 😉 pak jsem doufala ve Třetí stříbrnou knihu snů (moje guilty pleasure), ta ale česky vyjde až teď začátkem 2017. Nakonec třetí díl Sirotčince slečny Peregrinové, Knihovna duší. Není to moje nejoblíbenější série, ale poslední díl mi ze všech tří přišel asi i nejlepší.
Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DatabazeKnih: Vybrala jsem si jednu z vůbec nejoblíbenějších, kterou mi doporučoval i brácha, na nějž v podobných věcech docela dám – třeba nejoblíbenější knížku máme stejnou (Mistr a Markétka). Zlodějka knih mě ale zklamala. Možná jsem měla přehnaná očekávání, ale nenašla jsem v tom žádnou nadpříběhovou rovinu, žádný přínos a žádnou originalitu kromě „skandální“ vypravěčky a přeskakování v ději sem a tam. A to jde o moje oblíbené téma druhé světové války.
Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností: I tady jsem zůstala ve druhé světové – Utekl jsem z Osvětimi. A to naopak byla trefa. Mnohem působivější než jakákoli fikce, kterou lze o holocaustu napsat, včetně Sophiiny volby a jiných, které mají mistrnou gradaci věhlasných spisovatelů, ale vždycky budou jen stínem šílené reality.
Kniha, která byla přeložena do angličtiny: Poměrně vágní zadání; doufám, že to nemuselo být z češtiny 😉 Sáhla jsem po svém oblíbeném Jo Nesbovi a Syn nebyl vůbec špatný.
Kniha, která má méně než 200 stran: Chlapec v pruhovaném pyžamu. To se mi už tuplem nelíbilo ani (anebo zejména) jako kniha pro děti – zároveň děsivé i nepravděpodobné.
Kniha, která byla zfilmovaná: Uvažovala jsem o Vodě pro slony, ale nakonec vyhrál Marťan. Smíšené pocity, technické pasáže byly úmorně dlouhé a ty, kde se něco podělá, zase možná až příliš napínavé.
Kniha, která má více než 400 stran: Řekni vlkům, že jsem doma (žádný zvláštní důvod, byla první, kterou jsem měla „ve frontě“ a měla příslušný počet stránek).
Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele): Chtěla jsem „zrecyklovat“ Petr píše 🙂 od Petra Fialy, co dostal loni od rodičů Lvíček, ale nedokázala jsem se začíst. Ve finále vyšlo Kafe a cigárko od Marušky Doležalové.
Kniha povídek: Jedna z těch, co mě trápila nejdéle. Litovala jsem, že Hájíčkovy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsem si „vyplýtvala“ už koncem roku 2015, protože jinak povídek moc nečtu. Pak jsem si v prosinci sehnala Dárek z pravé lásky v originále, tedy My True Love Gave To Me. Hodně nevyrovnaná úroveň povídek, ale na adventní naladění to nakonec nebylo úplně špatné.
Kniha od českého autora: Nezavěšujte se. Šílená blbost dobrá fakt jen na to, abych si splnila jednu položku ve výzvě.
Kniha od autora píšícího pod pseudonymem: Letos mi nevyšel žádný Hakl a nakonec jediné, co jsem četla od pseudonymu, byl, ehm, Božský bastard od Christiny Lauren 😀
Kniha autora oceněného Nobelovou cenou: Další, s kterou jsem se prala až skoro do konce roku. Z nobelistů jsem nakonec vybrala Steinbecka – Toulavý autobus. Velmi příjemné překvapení, možná bych měla dát šanci všem 😉
Kniha přečtená za jediný den: Děvčátko s urnou. Twitterový fenomén účtu s názvem TaVodEs mě bohužel moc neoslovil, nějak se nepodařilo překročit vlastní stín – a o tom s mraky šuplíkových pokusů něco vím.
Kniha s číslem v názvu: Nevyšlo mi Prvních patnáct životů ani Dítě č. 44. Trochu alibistické řešení jsou tak Sedmilhářky – číslovka tam je 😉
Oblíbená kniha tvého dětství: Poslední dokončená, 30. prosince. Pořád jsem totiž čekala, jestli se mi nepodaří dostat se ke své bezkonkurenčně nejoblíbenější dětské knížce, kterou jsou Svátky krásné hvězdy. Bohužel to nevyšlo, ale jako záloha posloužily i Pohádky z pařezové chaloupky. Aspoň jsou krátké 🙂
Kniha doporučená kamarádem: Puffin mi poradila Příběhy opředený život A. J. Fikryho. Celkem se mi líbil, ale popravdě si teď už nevzpomenu skoro na nic z děje, až na pár detailů 🙁 nějak to prošumělo.
Kniha o přátelství: Ostrov lhářů. A mrazilo z toho. (Jó, nó, je to zase YA. Taky jsem nikdy netvrdila, že jsem bůhvíjak dospělá.)
Populárně naučná kniha: Nejste tak chytří, jak si myslíte. Moc pěkný soubor věcí, které jste (povětšinou) o psychologii nevěděli!
Kniha od autora mladšího 30 let : Do téhle kategorie jsem si původně vyhlédla zmíněné Kafe a cigárko, ale nakonec mi chvíli před koncem roku spadla do klína Copatá máma – a bylo vymalováno <3

No… a už je online výzva na rok 2017, takže žhavím čtečku a jdu na to… 😉

Manželství po sedmi letech

Včera se Lvíček před odchodem do práce rozloučil s dětmi, ty zmizely do pokojíčku si hrát. Obul se a doobléknul, já procházela na opačné straně předsíně, tak jsme se pozdravili a popřáli si hezky den. Za pár vteřin slyším klíče v zámku – zapomněl si notebook nebo tak něco, proletí mi hlavou. Strčí hlavu do dveří: „Já jsem ti asi nedal pusu?“

Fakt je září?

Vůbec mi nepřijde. Venku třicítky, pak zas hnusně, pak zase třicítky. Nemám ani trochu chuť na burčák, dýňovou polévku (nedejbože latte) ani čerstvě vyloupané ořechy. Ale neříkám to úplně s čistým svědomím – za tahle vedra můžu totiž já. To když jsem v půlce srpna, kdy to vypadalo, že nějak ze zdvořilosti překlepeme poslední dva týdny prázdnin ve 20-22 stupních, pak vyměníme deky za zimní a začne plnohodnotný podzim… tak jsem vytáhla podzimní dekorace a ověsila okno v obýváku barevnými plstěnými listy a draky. Není zač!

Doufala jsem, že budu mít konečně víc času na blogování. Ale nějaký vesmírný Úřad pro optimalizaci délky mateřských žil přišel s posledně zmiňovanou blicí virózou (naštěstí zvracela nakonec jenom dvakrát a V vůbec, ale špatně nám bylo všem). Vzhledem k tomu, že ještě ve čtvrtek měla lehce zvýšenou teplotu a my si ještě všichni pamatujeme, co přišlo, když jsme naposledy podcenili doléčení, byla nakonec B doma celý týden, spala s L v ložnici a já s V na gauči. Viki odnesl virózu čtyřicítkami, do toho ho chytly zuby (a zároveň období vzdoru… ale o tom zas jindy, jinde…), takže několikrát za noc vzhůru, střídačka paralenových čípků a Nurofen sirupu… A já byla v pohodě. Byl tu samozřejmě bordel, ale ráno jsem rodinu neprudila, že jsem nevyspalá, přes den jsem L nepsala do práce co hodinu zoufalé zprávy, jak je to s dětmi k nevydržení, večer jsem unaveného L. s bolavými zády klidně nechala jít se projít.

Víte co? Je to hrozná úleva. Nemít pocit nepřetržitýho PMS. Být v klidu. Asi pro všechny.

Klasický fotopost bude, někdy – podle toho, jak budou děti spát a B chodit do školky. Však to znáte 😀

Lvíčkovy třicátiny

Trochu přeskakuju až na samý konec naší dovolené minulý týden, ale nechci, aby to úplně zapadlo: Lvíčkovi bylo v sobotu kulatých třicet. Známe se od doby, co mu bylo necelých osmnáct, a příští týden máme výročí dvanácti let spolu… Každopádně mi bylo jasné, že to chce něco speciálního, a když už mě napadl asi pátý dárek, který byl jako že dobrý, ale pořád nic oslnivého, mi to došlo: třicet mini dárků. A začala šichta jak blázen. Vymýšlet, sepisovat seznamy, postupně nakupovat. Drtivá většina byly dárky jedlé, což mělo i tu výhodu, že se jejich nákup schoval v běžném itescu nebo cestě do Alberta. I tak ale bylo třeba objednat z několika eshopů, vyzvednout, vybalit, schovat do skříně, dopilovat pořadí, aby to gradovalo, zabalit a očíslovat. Ufff.

Lvíček nic netušil, až teprve když uviděl v obýváku vedle stolu s dortem obří tašku, došlo mu, co se děje, a hlesl „ty jsi magor“ 😀 a za pomoci dětí se dal do vypalování. Zabralo to skoro tři čtvrtě hodiny 🙂

Seznam sdílím pro případnou inspiraci.

  1. Průhledná kapsa na doklady k autu
  2. Čokoláda
  3. Earl Grey
  4. Ekologická sešívačka
  5. Pralinky s bourbonem
  6. Soli do koupele
  7. Želé srdíčka
  8. Vonný sáček do skříně (vanilka)
  9. Jerky hovězí
  10. Solární kočička
  11. Sušenky
  12. Svíčka vanilková
  13. Studentská směs (oříšky)
  14. Newsweek
  15. Půllitr na pivo za nedávno rozbitý 🙂
  16. Naviják na sluchátka
  17. Stírací mapa světa
  18. Víno
  19. Pouzdro na cestovní doklady
  20. Zalaminovaný obrázek od B.
  21. Fernet brusinka (všimněte si 18 a 21 u lahví :D)
  22. Knížka Nejste tak chytří, jak si myslíte (to není skrytá urážka, četla jsem ji a doporučila mu ji, ale posteskl si, že elektronicky to asi nedá)
  23. Moleskine kapesní sešitky
  24. Sada sklenic IKEA
  25. Mixit na míru – čokoládová směs s vlákninou, ostružinami a ještě něčím 😀
  26. Láhev na pití
  27. Bity na elektrický šroubovák
  28. Toaletní taška
  29. Vlastnoruční přání
  30. Medovník se svíčkami

…ale na 40 už tohle nedělám! 😀

Odpoledne přijela tchyně s tchánem hlídat děti a my odjeli taxíkem do Grand Cru na degustační menu. Lvíček chtěl původně oslavit třicetiny v Alcronu. Jenže tam chtěli číslo kreditky a za rezervaci zrušenou později než asi tři dny před termínem si účtovali asi 1500 – a to se nám s dětmi, které jsou jako živočišný druh známé tím, že dokážou dostat z hodiny na hodinu třeba dýmějový mor, nechtělo riskovat. Tak jsem našla Mlýnec, ale tam zase měli obsazeno. Naštvala jsem se, vygooglila článek s gurmánskými tipy a… Lvíček si samozřejmě vybral degustační menu plné hříbků a kopru. Ale byla to jeho oslava, tak jsem to nevetovala a pojala jako osobní challenge 🙂

Bylo to fakt dobré, gratinované hříbky jsem sice nedojedla a poslední dvě vína nedopila, ale zážitek obrovský. A možnost si asi čtyři hodiny povídat a být zas jenom spolu… k nezaplacení 🙂

Lvíčku, miluju tě a doufám, že si navzájem ještě aspoň pár let vydržíme… (interní vtip ;)) :*

Viktorek rok a půl

Je to tady. Je to velkej kluk.

Tulí se k nám, hladí a pusinkuje, když vypadáme smutně. Poslouchá instrukce. Je schopen si svými deseti převážně svahilskými slovy, posunky a hekáním o spoustu věcí říct. A se ségrou začínají být čím dál větší parťáci, honí se, nalepují si za mé asistence samolepky, objímají se nebo po sobě házejí plyšáky.

(Dneska si Lvíček přivezl jako dárek od rodičů koloběžku. Obě děti se na ni vrhly, B se nechala vozit, ale V od začátku stál jenom jednou nohou a druhou „běžel“!)
Tak dostal k půlnarozeninám novou postel. Stejnou jako Bríga. V podobném věku. Ale sluší se říct – ona potom, co se naučila ty vysoké šprušle přelézat. On, ač v jiných ohledech je to drak, to neudělal ani jednou. Prostě ho to nenapadlo. (A teď nevím, jestli mám být šťastná, že je hodnej, nebo smutná, že je moc konformní :D)

Dnes ho tam Lvíček uspával asi půl hodiny zpíváním a povídáním. Ale teprve když ho nechal zalézt do nového království a zmlknul, byl Viki spokojený. Takže nakonec odešel, když bylo dítě ještě vzhůru, ale vrcholně šťastné. To samé dítě, co první dva měsíce nevydrželo bez mojí přítomnosti vedle sebe spát ani deset minut!

Je už fakt velkej. A jsme moc šťastný.

PS: pravidelný post bude… až bude, protože jsem chytila nějakou šílenou verzi rýmičky. Krizový byl hlavně večer, a v pondělí mám navíc obě děti doma -jestli to ode mě B chytne, tak samozřejmě ještě déle… a na protřídění hromadu fotek z dovolené :/