Todle odobí je fuj (43. týden)

Viki se už naučil říkat „správně“ Lenolt Megan, takže nám kousek legrace odpadl. Ale vynahrazuje to pilně různými jinými hláškami. Když jdeme ven a počasí není podle jeho představ, stěžuje si: „Mami, kapá na mě! Mami, venku vítu, venku nelíbí!“ A pokud jedeme v dešti autem, brblá „todle odobí je fuj!“ Milovník podzimu z něj zřejmě nebude 😀

V sobotu byl Lvíček s dětmi a tchyní popřát babičce k narozeninám, v neděli jsme s B vyrazily i přes vichřici do kina. Měla jsem strach, ale zvládly jsme dojet autem tam a dojít pěšky zpátky, nezmoknout, nezmrznout a sníst skoro celý velký popcorn šunka-sýr.

-A kterej poníček se ti líbil nejvíc?

-Hmm… Ten duhovej!

Tak aspoň na něčem se shodnem 😀 jestli mi někdo lezl na nervy, byly to Twilight Sparkle a Pinkie Pie. (Čtenáři nedisponující malými holčičkami ať se ani nesnaží tento odstavec pochopit.) Celkově byl ale film docela koukatelný.

Fotky zde a já jdu zesnout do houští, protože milé dětičky dnes, tři dny po změně času, usnuly v půl jedenácté, resp. v deset!!

Píšu málo

A vadí mi to. Přitom čas by (relativně) byl. Jen se ho snažím věnovat jiným věcem, snažím se dodělat protřídění a uspořádání věcí v bytě, aby se to nemuselo honit před stěhováním nebo nedejpámbu po něm (představa, že jako tolik rodin naházíme náš provozní bordýlek do krabic a nepotřebných, starých a rozbitých věcí se zbavujeme až při vybalování, by Lvíčkovi spolehlivě přivodila infarkt).

Mělo být vlastně dávno hotovo. A já už vlastně taky všechno s výjimkou kuchyně už prošla, jenomže to stejně nebylo ono. Všechno se jen popřesouvalo z pokojů do komory, ze skříní do tašek, vyhodilo se minimum, prodalo ještě míň. Tak jsem se do toho vrhla znova. Lvíček stejně nebude spokojený. Ale třeba se dostanu aspoň do stavu „mno… udělal bych to líp a za desetinu doby, ale dá se v tom existovat“. No a třeba Bibi včera přišla do vyklizeného pokojíčku a nadchla se: „Tady je ale krásně uklizeno!“

Taky žiju Vánocema. Necelé dva měsíce na zařizování všeho, takže kromě dárků pro Lvíčka a pro děti ještě vymyslet celému příbuzenstvu dárky pro děti od Ježíška a pro B k narozeninám. S tchány jsme se vzájemně z kupování dárků vyvázali, ale to neznamená, že mi zatuhnou mozkové závity – výjimkou jsou pozornosti rukodělné, letos uvažuju o šípkovém sirupu do čaje a nakládaných sýrech. A tohle všechno, tedy kromě těch sýrů, chci zvládnout do konce listopadu, protože pak je to ve městě i na eshopech o nervy.

Zkrátka nenudím se. Ale psaní mi chybí. Tak jsem si předsevzala věnovat mu týdně aspoň hodinku.

Ukradli mi babí léto

Astronomické léto končí a podzim začíná 22. září 2017 v 22:01:07h, to je dnes! Tedy zrovna teď.

Podzim mám ráda, ne že ne. Ale skočit rovnýma nohama z léta, navíc tedy ještě nijak extra teplého, rovnou do podzimu, bez babího léta… to je trochu krušné. Asi mi bude chybět energie, protože z loňského teplého a slunného září (a vzpomínám si na podobné i před pěti lety, když jsem čekala B) jsem čerpala skoro celou zimu. Ale co se dá dělat – snad jsem něco zvládla nabrat aspoň u toho moře.

Děti chodily celý týden do školky (Viki byl doma ještě v pondělí). Strašně jsem si zvykla a když byli dnes oba doma, snažila jsem se, hrála jsem jim divadlo, četla jsem jim, ale po nějakých osmi, deseti hodinách už jsem to prostě nedávala. Desetkrát za minutu „mamííí!“ Jíst, pít, podat hračku, hrát divadlo, číst, tohleto, támhleto. Miluju je. Čím jsou starší, tím jsou skvělejší, ale ideální délka společně strávené doby v kuse je pro mě tak pět hodin, pak ztrácím trpělivost geometrickou řadou. Jako učitelka ve školce bych se v žádném případě živit nemohla. (A mám samozřejmě výčitky, protože to je můj problém – oni jsou prostě děti a chtějí mě mít co nejvíc a já bych si to měla užít, dokud to chtějí.)

Viki byl na kontrole řeči. Dostal leporelo se zvířátky a byla jsem překvapená, že ze sebe vůbec vysoukal „haf“ a „mnau“. Když jsem chtěla opravdu předvést, co umí, vytáhla jsem mobil a googlila obrázky „élo letí“ „bagl má hlínu“ „auto má kola“. (Doma sám od sebe vyluzuje už i věty typu „maminka tátou koupili lampu“ „já mám lád maminku“ nebo „tyly, pet (=čtyři, pět), deme do vody“.) Doktorka mi neřekla vlastně nic, jenom že když nezačne říkat ty sykavky (absolutně bojkotuje obě sykavkové řady a radši říká, že má oka a ruky, než aby se vůbec pokoušel!), asi bychom měli zkusit logopeda. B byla u logopedky ve školce. Tak nějak preventivně, chodí tam většina čtyřleťáků a ředitelka ji „radši zařadila, abychom nebyli zklamaní, že nejde“. Excelovala a nemusí dál chodit, což ji srdečně zklamalo. (Taky jsem jako dítě nejradši trénovala to, co mi šlo nejlíp, of kóz.) Dneska jsem zjistila, že umí počítat na prstech, jakože doopravdy sečíst 4+4, 5+2 atd. Lvíček zase zjistil, že přečte na počítači jakékoli dvojslabičné slovo (včetně srandiček jako „zadek padek“). Nikdy jsem nechápala ty rodiče, co si stěžují, že je jejich dítě nějak moc napřed, ale už začínám – do školy má jít až za dva roky, co tam pak bude dělat…?

Tak vám přeju hezký podzim, třeba ještě nějaké to babí léto (haha) a zase někdy napíšu. Dělá mi to dobře.

Za měsíc máme volby

Včera spustili letošní volební kalkulačku a první tři strany, co mi vyšly, mě zvlášť nepřekvapily: devadesátiprocentní shoda se Zelenými a Piráty, následoval STAN.

Zelené jsem volila posledně a přes programovou shodu už letos nebudu. Jednak nepřekousnu Stropnického a za druhé mi přijde, že ta strana nějak vyšuměla. Nepočítám, že by překročili 5% hranici, ale i kdyby ano, nějak jim už nevěřím. Naproti tomu o Pirátech vážně uvažuju. Fakt vážně. Ale reálně se asi rozhodnu až podle posledních průzkumů a možná i nějaké té předvolební debaty. STAN mě neuráží, ale opět, moc jim nevěřím a abych podpořila stranu, která se musí bát o pětiprocentní hranici, musí mě oslovit emocionálně a to se fakt u STANu neSTALo. „Zajištěná volba“ je pro mě TOP 09 – ti, pokud mě extra nenaštvou, jsou pro mě přes pár výhrad z parlamentních stran nejbližší možností.

Piráti u nás měli být dnes 8:00-11:00 na metru se svým vězeňským autobusem. Stavila jsem se tam cca ve čtvrt na devět cestou ze školky – byli tam jen kolportéři Pirátských novin. Původně jsem se chtěla zeptat, jestli autobus bude nebo ne, ale všichni byli dost zaneprázdnění rozdáváním a mně se do toho nechtělo vstupovat… měla jsem být trochu průbojnější, protože autobus přijel podle fb cca pět minut potom, co jsem odešla. Slibovala jsem si od toho, že se trochu něco dozvím a buď se nechám přesvědčit, nebo si to rozmyslím… teď jsem víceméně pořád tam kde předtím a na Čerňák kvůli tomu zítra fakt už nepojedu. (A malinko mě mrzí, že to nebylo líp zorganizované – vím, že vše dělají dobrovolníci, ale osmá a půl devátá je prostě rozdíl.) Nu což – ještě měsíc. Jen si přeju, abych bývala nenašla na kandidátce svého bývalého VŠ pedagoga (neučil tedy konkrétně mě, ale působil na mojí katedře), který byl před časem i u Zelených a obecně na mě působí dojmem „nacpu se, kam to jde a kde zrovna čuchám příležitost“.

A taky si uvědomuju, že jestli budu volit (možná s odřenýma ušima) pětiprocentní Piráty nebo sedmiprocentní TOPku, je už víceméně tak strašně jedno, když se ve vládě bude roztahovat čtyřicetiprocentní koblihář a o pár měsíců později se na Hradě na dalších pět let uvelebí Ovar… nevěřila jsem, že to bude možné, ale po mírném vzepětí a následném prudkém zklamání kolem voleb v roce 2010 to jde všechno z kopce, z kopce a ještě z většího kopce. Ještě chvíli a nakonec skončím v té mase, co k volbám vůbec nechodí…

35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Antibiotika jsou pro inteligenty

Jsem zvyklá mít virózy bez teplot. Bolení v krku, den dva v posteli, zbytek rekonvalescence. Doktora netřeba.

U dětí jsem zvyklá na virózy s horečkama. Žádné další příznaky, tři dny v posteli, zbytek týdne u pohádek. Doktora netřeba.

Když nám tedy začalo být s Lvíčkem o víkendu špatně a teploty začaly stoupat, nějak jsem si to sesyntetizovala a seznala, že jsme chytili to samé co Bríga. Protože jsme dospělí, budeme místo čtyř dnů 39 mít tak dva dny 38, pak to spadne a budeme v cajku. Kromě únavy nám taky nic jiného nebylo. Trochu jsem cítila krk, ale většina mých dosavadních viróz byla mnohem mnohem horší, mandle pálily a škrábaly, teď to byl spíš jen takový knedlík. Do krku Bibině koukala doktorka na pohotovosti a nic nenašla, takže mě ani nenapadlo zkoumat mandle svoje.

Už tušíte? Jasně. Do krku nás – konkrétně Lvíčka – napadlo se kouknout ve středu večer. Do té doby jsme v režimu homeoffice, respektive „klidový režim potom, co pověsím prádlo, umyju nádobí a postarám se o batole“ suverénně „léčili“ streptokokovou angínu. (Streptest teda doma nemám, ale že jde o bakteriální a ne virový zánět mandlí mi prozradil domácí CRP test; původce jen (ne)kvalifikovaně odhaduju.) Lvíčkovi už bylo v tu středu skoro dobře; mně furt ještě nic moc, hlavně při myšlence, že jsem se dopoledne přetáhla při pokusu ten chlívek vyluxovat a vytřít (zvládla jsem jen jednu místnost a odpadla na zbytek dne). Rozhodla jsem se ve čtvrtek radši zajet ke svojí doktorce – samozřejmě hrozilo, že bude na dovolené, ale v takových případech měla vždy v ordinaci záskok. Zavolala jsem si Uber, zadala adresu, pokochala se vyhlídkovou jízdou do centra (doktorka sídlí na Újezdě), vystoupila… a na dveřích si přečetla, že ordinace nepremáva a záskok o několik ulic dál ordinuje vždy přesně v opačné půldny než moje MUDr.

Zdravě jsem se nasrala, sedla na tramvaj, taxíka zpátky si vzala až z konečné a rozhodla se, že se uzdravím i bez debilních antibiotik.

No a taky že jo. (Celkem teda pomohlo taky kloktání Stopanginem.)

Nápad

Poznámka

Mohla bych začít psát knížku a pracovat na ní jen v období, kdy jsem nemocná (nebo ještě eventuelně opilá). Nic by tam nenavazovalo a nedávalo smysl a mohla bych to vydávat za účel a postmodernu 😀

Digitální dieta

Tohle ještě není slíbený příspěvek o hubnutí, i když tuším, že na něj brzy dojde – jestli se mi podaří splnit své předsevzetí, bude blogování jedna z mála činností, ke kterým se budu moct ve volných chvilkách uchýlit 🙂

Štve mě totiž, jak v poslední době pořád visím na mobilu – každou chvíli něco vygooglit, přihodit položku do nákupního košíku rozvážkové služby, odepsat na zprávu nebo prostě jen „kontrolovat“ sociální sítě, přestože mám pocit, že kontrolují spíš ony mě, jako na tomhle obrázku.

Že nějakou vůli přece jenom mám, to jsem si nedávno dokázala, ale neméně důležitá je vhodná strategie, a tady mám nevýhodu, že (ještě?) neexistují digitální dietologové. Aby mi řekli, co vynechat, co můžu v omezené míře a bez čeho se neobejdu 🙂 takže si to budu muset zkusit nastavit sama metodou pokus-omyl. Chtěla bych na celý červenec omezit zbytečné online aktivity. A předběžně si to představuju takhle:

Vynechat sociální sítě. Uvažuju o nějaké zběžné návštěvě jednou za týden. Výjimka – dětský Twitter, možná Instagram, pokud by se naskytla nějaká vážně neodolatelná fotka.

Omezit vše ostatní – četbu blogů, vyřizování mailů, ale i nákupy a vyhledávání koncentrovat do několika 10-15minutových oken za den. Pokusit se vše nejdřív řešit offline. Neznámé slovo, jehož význam nepotřebuju zrovna životně nutně hned, stejně jako skutečnost, že dochází máslo, si naškrábnout do diáře a vyřídit hromadně.

Ponechat pouze operativní komunikaci s Lvíčkem na Messengeru (ale i tam přemýšlet, jestli je zrovna vážně potřeba). A po večerech produkovat kvalitní a hodnotný obsah na blog 😉

A hyn sa hukáže, jak velký jsem si na sebe upletla bič.

Čtenářská výzva ve čtvrtině 2017

Loni si pár mých známých stěžovalo, že jsem se o Čtenářské výzvě zmínila až koncem roku, kdy nebyl čas všechno dohnat. Teď jsem si dělala takovou menší rekapitulaci, jak jsem daleko ve výzvě pro rok 2017, tak pokud by se chtěl někdo přidat, ještě myslím stíhá… 🙂

kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí (tedy doufám, že se kvalifikuje)
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet (a vřele děkuju mamince za tenhle tip!)
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství (G. R. R. Martin)
kniha od českého autora: Dešťová hůl
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ehm. Ale snad ještě nahradím něčím důstojnějším 😉
darovaná kniha: Ódinovo dítě
kniha s jménem v názvu: Jmenuji se Miriam
kniha pohádek: Veselá kopa pohádek (ale teď čteme velkého Andersena, to bude lepší reprezentant, Kopa byl odpad)

Jsem v půlce! 🙂

Čtenářská výzva 2016

Minulý leden jsem narazila na Čtenářskou výzvu a zalíbila se mi. Někdy v půlce roku jsem na ni zapomněla a pak trochu upoceně honila poslední třetinu během listopadu a prosince… ale stihla jsem 😉 takže moje „soutěžní“ dvacítka z celkového počtu 62 přečtených:
Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno: Ta byla jasná velmi brzy, Jablko. Nevyrovnalo se to čtenářskému zážitku z Kvítku karmínového a bílého, ale bylo to příjemné počtení.
Kniha poprvé vydaná v roce 2016: Nejdřív jsem počítala s šestým dílem A Song of Ice and Fire (Game of Thrones). To jsem ale G.R.R. Martina přecenila 😉 pak jsem doufala ve Třetí stříbrnou knihu snů (moje guilty pleasure), ta ale česky vyjde až teď začátkem 2017. Nakonec třetí díl Sirotčince slečny Peregrinové, Knihovna duší. Není to moje nejoblíbenější série, ale poslední díl mi ze všech tří přišel asi i nejlepší.
Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DatabazeKnih: Vybrala jsem si jednu z vůbec nejoblíbenějších, kterou mi doporučoval i brácha, na nějž v podobných věcech docela dám – třeba nejoblíbenější knížku máme stejnou (Mistr a Markétka). Zlodějka knih mě ale zklamala. Možná jsem měla přehnaná očekávání, ale nenašla jsem v tom žádnou nadpříběhovou rovinu, žádný přínos a žádnou originalitu kromě „skandální“ vypravěčky a přeskakování v ději sem a tam. A to jde o moje oblíbené téma druhé světové války.
Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností: I tady jsem zůstala ve druhé světové – Utekl jsem z Osvětimi. A to naopak byla trefa. Mnohem působivější než jakákoli fikce, kterou lze o holocaustu napsat, včetně Sophiiny volby a jiných, které mají mistrnou gradaci věhlasných spisovatelů, ale vždycky budou jen stínem šílené reality.
Kniha, která byla přeložena do angličtiny: Poměrně vágní zadání; doufám, že to nemuselo být z češtiny 😉 Sáhla jsem po svém oblíbeném Jo Nesbovi a Syn nebyl vůbec špatný.
Kniha, která má méně než 200 stran: Chlapec v pruhovaném pyžamu. To se mi už tuplem nelíbilo ani (anebo zejména) jako kniha pro děti – zároveň děsivé i nepravděpodobné.
Kniha, která byla zfilmovaná: Uvažovala jsem o Vodě pro slony, ale nakonec vyhrál Marťan. Smíšené pocity, technické pasáže byly úmorně dlouhé a ty, kde se něco podělá, zase možná až příliš napínavé.
Kniha, která má více než 400 stran: Řekni vlkům, že jsem doma (žádný zvláštní důvod, byla první, kterou jsem měla „ve frontě“ a měla příslušný počet stránek).
Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele): Chtěla jsem „zrecyklovat“ Petr píše 🙂 od Petra Fialy, co dostal loni od rodičů Lvíček, ale nedokázala jsem se začíst. Ve finále vyšlo Kafe a cigárko od Marušky Doležalové.
Kniha povídek: Jedna z těch, co mě trápila nejdéle. Litovala jsem, že Hájíčkovy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsem si „vyplýtvala“ už koncem roku 2015, protože jinak povídek moc nečtu. Pak jsem si v prosinci sehnala Dárek z pravé lásky v originále, tedy My True Love Gave To Me. Hodně nevyrovnaná úroveň povídek, ale na adventní naladění to nakonec nebylo úplně špatné.
Kniha od českého autora: Nezavěšujte se. Šílená blbost dobrá fakt jen na to, abych si splnila jednu položku ve výzvě.
Kniha od autora píšícího pod pseudonymem: Letos mi nevyšel žádný Hakl a nakonec jediné, co jsem četla od pseudonymu, byl, ehm, Božský bastard od Christiny Lauren 😀
Kniha autora oceněného Nobelovou cenou: Další, s kterou jsem se prala až skoro do konce roku. Z nobelistů jsem nakonec vybrala Steinbecka – Toulavý autobus. Velmi příjemné překvapení, možná bych měla dát šanci všem 😉
Kniha přečtená za jediný den: Děvčátko s urnou. Twitterový fenomén účtu s názvem TaVodEs mě bohužel moc neoslovil, nějak se nepodařilo překročit vlastní stín – a o tom s mraky šuplíkových pokusů něco vím.
Kniha s číslem v názvu: Nevyšlo mi Prvních patnáct životů ani Dítě č. 44. Trochu alibistické řešení jsou tak Sedmilhářky – číslovka tam je 😉
Oblíbená kniha tvého dětství: Poslední dokončená, 30. prosince. Pořád jsem totiž čekala, jestli se mi nepodaří dostat se ke své bezkonkurenčně nejoblíbenější dětské knížce, kterou jsou Svátky krásné hvězdy. Bohužel to nevyšlo, ale jako záloha posloužily i Pohádky z pařezové chaloupky. Aspoň jsou krátké 🙂
Kniha doporučená kamarádem: Puffin mi poradila Příběhy opředený život A. J. Fikryho. Celkem se mi líbil, ale popravdě si teď už nevzpomenu skoro na nic z děje, až na pár detailů 🙁 nějak to prošumělo.
Kniha o přátelství: Ostrov lhářů. A mrazilo z toho. (Jó, nó, je to zase YA. Taky jsem nikdy netvrdila, že jsem bůhvíjak dospělá.)
Populárně naučná kniha: Nejste tak chytří, jak si myslíte. Moc pěkný soubor věcí, které jste (povětšinou) o psychologii nevěděli!
Kniha od autora mladšího 30 let : Do téhle kategorie jsem si původně vyhlédla zmíněné Kafe a cigárko, ale nakonec mi chvíli před koncem roku spadla do klína Copatá máma – a bylo vymalováno <3

No… a už je online výzva na rok 2017, takže žhavím čtečku a jdu na to… 😉