O Třech králích, roku Krysy, Hromnicích a tak dál…

Měsíc!!! Měsíc mám rozepsaný příspěvek o Vánocích, o Třech králích, potěšení z nového letopočtu, předsevzetích a usazení v běžném novoročním provozu… a mezitím je zase všechno jinak, všechno vzhůru nohama, zpátky na stromy. (A než jsem se k tomuhle příspěvku dostala, už je to zase týden, čert to vem.)

Vzpomínám si, jak jsme v neděli 5. ledna stáli na Malostranském náměstí, vyhýbali se velbloudím loužičkám a děti zapáleně házely dvoukoruny a pětikoruny ze svých kasiček do sbírkových bandasek a přijímaly poděkování s polským přízvukem, papírové kalendáříčky a balený cukr. Vzpomínám si na svoje nadšení ze vstupu do prvního pracovního týdne roku a jak jsem to plánovala přetavit do blogu. Nějak na to prostě nedošlo, stejně jako jsem se nedostala v prosinci k článku o našem listopadovém výletu do Londýna, pod rukama mi prošuměla i příležitost okomentovat čínský Nový rok nebo Imbolc 1. února, při kterém vždycky nostalgicky slzím u vzpomínek na Irsko (kde se právě ten den připomíná svatá Brigita) a nikdy nestihnu vymyslet nic na oslavu, protože za prvé se v únoru nic moc dělat nedá, za druhé mám v druhé půlce ledna vždycky plnou hlavu hor. K čemu já ten blog vlastně mám?

Takže – žijeme. V půlce ledna jsme odjeli na tradiční školkové hory a tam jsme nabourali do té doby skvělý trend letošní zimy, totiž že nikdo nebyl nemocný. Bibi do hor nechyběla ve škole ani den, ale na nich si dala tři dny a po nich ještě týden, během kterého jsem byla z dohánění školních povinností úplně zoufalá, především proto, že Viki byl doma taky. Vypocené řádky v písance se nám vrátily od paní učitelky (jinak velmi, velmi uznalé a skvělé) s poznámkou „umíš to lépe“. No bodejť, že umí, ale doma se vždycky příliš vyčerpala půlhodinovým ječením, že písanku neeesnááášííí a že to dělat neeebuuudeee. Já zas neeebuuuduuu doufám dlouho dělat homeschooling – měla jsem vždycky chuť ji přetáhnout po hlavě smetákem.

Založila jsem si datovou schránku, vlastně dvě (fyzickou a fyzickou podnikající) a podala daně. Díky čemuž se mi zhmotnila veselá statistika, že po odečtení odvodů mi za minulý rok zbývalo asi 5 tisíc čistého na měsíc. Asi dobrý, že nejsem živitel rodiny.

Když už jsme u neschopnosti – začali jsme s L. koukat na seriál Silicon Valley. Spousta věcí je přesná až k pláči a postavy jsou geniální – boží je Carla, Erlich a především Gilfoyle, ze všech nejvíc ale miluju Big Heada. Proplouvá životem bez jakýchkoli ambicí, prakticky nic neumí a nemá sebemenší snahu se to naučit. V porovnání s ním jsem vrchol cílevědomosti, kompetence a produktivity 🙂

Mimochodem, jak se ke konci ledna oteplilo, byly děti dokonce jednou na kole. Na horách se oba dva zase hodně posunuli s lyžováním, ačkoli B na rozdíl od loňska nevyhrála závod a byla z toho dost zklamaná. Považovali jsme za hlavní důvod změnu kategorie, ale později jsme pochopili, že to, jak nám na startu přišla mimo a její jízda vypadala strašně pomalá, tak to nebylo zdání, ale první předzvěst devětatřicítek, co přišly den poté. A Viki chodí na plavání, když tedy zrovna nemá rýmičku, kašel, blitíčko… Tohle pondělí šel. A nejspíš si právě ze školky to blitíčko, co přišlo úplně nečekaně včera po večeři, taky přivezl.

A teď zas jdu psát něco pracovního.

Čtenářská výzva 2019

Vždycky mě pobaví, když si znovu přečtu své plány z minulého roku. Loni jsem v nejlepší víře tvrdila, že letos přečtu knížek maximálně kolem 50 a Čtenářskou výzvu možná vzdám, protože mi témata připadají slabší. Nakonec jsem jen o jeden týden přetáhla (poprvé!), a to s Rushdieho Dětmi půlnoci, protože v elektronické podobě se nejdřív nepozná, jak příšerná je to kláda, co mi zabrala čtrnáct dní intenzivního louskání! A ohledně těch padesáti, mnó, ehm… Nakonec 95. Devět z toho bylo dětských, ale ne, že bych si to jimi nějak zvlášť naháněla – suverénně nejkratší byly ebooky Otto Bohuše o copywritingu a třeba druhý díl Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky, který už se do loňských statistik nevešel, jsem dětem dočetla dnes po dlouhých 10 měsících. Takže já si pro letošek radši nebudu slibovat a plánovat vůbec nic. Carpe diem.

Čtenářská výzva 2019:

Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Z inspirace v diskusi na Databázi knih jsem si vybrala Děvčátko, rozdělej ohníček – a vybrala jsem si velmi dobře. Jeden z knižních vrcholů roku a zároveň knížka, kterou bych si bez ČV asi nikdy nepřečetla, a to mě na ní baví.

Kniha, která má lichý počet stran. Tak tohle je vyloženě vycpávkový bod a umění nějakou nenajít; hned moje první loňská knížka, vánoční dárek Kde spí lufťáci, končila na stránce 137.

Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj. Jeden z bodů, který mi dal nejvíc zabrat, a nakonec jsem skončila u young adult, které se točilo kolem kytary – Možná jednou. Jestli tenhle žánr máte rádi, směle do toho, nebyla vůbec špatná.

Cestopis. Na to jsem se netěšila; možná kdybych sehnala Toulky s Charleyem, četlo by se mi to líp, ale já a knihovny… no prostě, skončila jsem u Zibury a potvrdila si, co jsem tušila už z jeho statusů na sociálních sítích – že jsem na takovýhle humor a styl psaní už asi stará. Nebavilo. Z 40 dní pěšky do Jeruzaléma zbyla taková podivná trapná pachuť.

Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou. Hledala jsem ve své zásobárně e-booků z různých akcí, která by se mi tam hodila, a našla skvělou: Augustin Zimmermann. Krátká, ale hutná, se silnou a propracovanou atmosférou. Můžu doporučit (a bez výzvy bych si ji přečetla až bůhvíkdy, možná taky nikdy).

Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Taky trochu nečekaný boj – nakonec jsem opustila Srpnové světlo, Srpnovou neděli, Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) i A Night in the Lonesome October a rozhodla se pro re-reading Nepilovy poměrně rané knížky Srpen s bejbinkou. A nebylo to nic moc. Zestárlo to.

Kniha, která vás zaujala svou obálkou. Uvažovala jsem, že tam nacpu Jeden kopeček šmoulový, ale to by nebylo fér – asi bych si ji přečetla s úplně jakoukoli obálkou, a mimoto jsem ji dostala i pod stromeček. Nakonec jsem šla do Levných knih a koupila, co mi tam padlo do oka, a to byly Hvězdy nad námi – Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo. Taková spíš průměrná (i když je strašný to takhle říct) vzpomínková knížka o holocaustu, ale četlo se to dobře.

Kniha od asijského autora. Prokristapána, co s tím – Pamuk? Vegetariánka? Murakami? Nakonec jsem na to šla přes Indii a přečetla si Milionáře z chatrče. Nápad hodně vtipný, realizace lehce nedotažená, ale nebylo to zlé.

Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů. Tady jsem využila nákupu na Velký knižní čtvrtek, tj. premiérovou knížku, kterou jsem začala hned číst, a to Za oponou války. Nebyla jsem z ní zas až tak bezmezně uchvácena jako někteří jiní, dost mě rušilo velké časové přeskakování (v jedné kapitole se autor vrací domů k malému synovi, v další k těhotné manželce, v příští ke dvěma dětem…), ale rozhodně zajímavé čtení.

Kniha od současné české autorky. Tady nebyl problém, Dědina od Petry Dvořákové, četla se moc pěkně, ale trochu mě mrzela naprostá nedoře[č/š]enost dějových linií.

Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě. S tímhle jsem od začátku věděla, že budu mít problémy. V knihovně jsem měla vyhlédnutou Knihu Ester, ale zase jsme u toho, já a dostat se do knihovny… takže když se mi do ruky dostala Vila na Sadové, nebylo moc nad čím váhat. Ale prokristapána! Ta knížka je úplně ulítlá, tedy především ta „současná“ část. Vydržela jsem to přečíst jen díky historické linii, která je možná taky ulítlá, ale naštěstí jsem neměla tolik možností to posoudit 😀 každopádně byla psaná o dost realističtěji než Říďa a Babča a byl to taky jediný důvod, proč ji nehodit po dvou kapitolách do škarpy.

Kniha, která má v názvu slovo kniha. Aspoň jsem si asi po třech letech od vydání přečetla poslední díl trilogie Třetí stříbrná kniha snů (zdaleka nejslabší) a obratem jsem všechny tři knížky vylifrovala z bytu.

Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno. Opět jsem propátrala Kindle a nakonec se objevila Nultá hodina od Lotty Lundberg. A tentokrát palec dolů, hrdinky byly dost nesympatické a jejich dějové linie se propojily vlastně poměrně nudně. Nestálo za přečtení.

Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi. V knihkupectví mě zaujala Irská kráska, kterou jsem koupila tchyni jako dárek. Bohužel jsem si nezjistila, že 1) je to jen první díl trilogie a 2) je to šíleně drastická věc, a to jsem se svou zvrhlou zálibou v pamětech z doby holocaustu a několika načtených severských detektivkách zvyklá na ledacos a o irské historii taky vím dost, takže selanku jsem neočekávala, ale tohle bylo fakt moc. Další dva díly už číst odmítám.

Kniha od autora, který napsal více než 20 knih. Pratchett, nebo King? Vyhrálo Kingovo O psaní. Nevím, jestli mi to stran spisovatelské kariéry někdy nějak pomůže, ale četlo se to dobře.

Kniha s oxymórem v názvu. Jeden z nejtěžších bodů co do vyhodnocení: je Zvuk slunečních hodin oxymóron? Usoudila jsem, že ano, a ještě že tak: další čtenářský zážitek roku a lítost, že autorce nebylo dáno napsat takových věcí ještě řádku.

Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení. Tady jsem měla jasno od začátku, Oranžová je nová černá (i když jsem seriál neviděla) a nezklamala mě. Pozoruhodné čtení a i když je americký soudní a vězeňský systém určitě jiný než český, stejně jsem se dost napřemýšlela například nad tím, jak špatně se bývalí vězňové zapojují zpět do společnosti.

Kniha, která získala Man-Bookerovu cenu. Vybírala jsem, až jsem přebrala: ze všech dostupných mi přišly nejlepší Děti půlnoci, ještě navíc vyhrály Booker of Bookers za nejlepší knihu prvních 25 let soutěže! A to teda mi přijde, že ani náhodou. Je to obludná bichle, což jsem v elektronické podobě nepoznala a dobře mi tak – četla jsem to minimálně dvakrát tak dlouho co ostatní, i velmi dlouhé knížky, a dočetla až letos. Mělo to být maximálně poloviční. A obsah mi taky přišel jako přílišná intelektuální onanie.

Zcela nová kniha vydaná v roce 2019. Tady jsem věděla už od začátku, že to budou Tiché roky. A pak jsem to trochu oddalovala, aby mě náhodou nezklamaly. Nezklamaly!

Kniha s černobílou obálkou. Těch jsem měla v knihovně hned několik a vyhrála Snídaně šampionů. Inu… zajímavý zážitek. Nebylo to nejhorší, ale někdy kolem tří čtvrtin už autor podlehl totální tvůrčí onanii a celé to skončilo dost jalově. Od začátku jsem měla pocit, že bych si radši přečetla jakoukoli z knížek Kilgora Trouta 🙂

Tak vzhůru do Výzvy 2020!

Čtrnáct dnů do Vánoc

Pámbu s náma a zlý pryč. Letos jsem sice nepřepálila začátek (čti: nezačala s koledama, cukrovím a dárky ve velkém už v říjnu, takže bych už v půlce listopadu měla celých Vánoc plné zuby) a nějak si protentokrát udržuju povznesenou adventní náladu s pomocí koled a občasného svařáčku, ale je toho nějak moc. Dneska besídka Viki. V pátek besídka Bibi. Cukroví. Dárky. Práce.

Ideální čas se trochu zasnít a představit si, co bych tak letos ráda našla pod stromečkem (a můžu to napsat, protože jediný, kdo to tu čte, je Lvíček, a ten už má dárky pro mě po kupě měsíc).

Zážitek: Škola smyku

Samotnou mě to překvapuje, ale řízení mě pomaličku začíná i bavit. A ráda bych si ho osvojila trochu líp. Přiznala jsem se Lvíčkovi, takže tohle mě možná čeká k narozeninám 😉

Pro krásu: Parfém

Potřebovala bych ještě deštník a peněženku, ale obojí jsem si koupila teď aspoň provizorní a minimálně u peněženky L stejně prohlásil, že tu mi kupovat nebude, takže… teď mám za 250 z Tchiba a nějakou hezkou koženou budu řešit třeba napřesrok 🙂 Jo, a jaký že to? Hugo Woman miluju už přes deset let 🙂

Knížka: Strange Planet

Tyhle komiksy na internetu naprosto miluju, ale jejich sbírka je přesně taková věc, kterou si sama nekoupím a potěšila by od Ježíška. Na ukázku třeba můj oblíbený čtyřokénkový strip: https://nathanwpyle.threadless.com/designs/we-own-things/home/fine-art-print

Blbůstka pro radost

Jednoznačně tenhle plecháček. Nepotřebuju ho (ještě asi nikdy jsem nevypila víc než dva svařáčky), ale děsně se mi líbí a rozesměje mě, kdykoli vidím fotku 😀

Třeba se ještě pro někoho inspirujete 😉

O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě

A taky že jo! Ráno byla mlha poctivá a Bibča měla třetí etapu oslav (první v sobotu na rodinné oslavě se všemi prarodiči, druhou v neděli s námi a dortem). A já jsem měla rozlítané dopoledne, protože Vikouš spal skoro do půl deváté a když jsem ho konečně vzbudila, začal si stěžovat, že ho bolí ouško. Odsáli jsme kýbl žlutýho hnusu, do školky šli jen na ranní logopedii a zbytek dopoledne strávili po čekárnách (naše dětská + ušní, kam ho z pečlivosti poslala, i když bylo celkem jasné, že je to slabý zánět středního ucha na levé straně). Pak uvařit oběd a jet vyzvednout maminku na autobusovou zastávku a Bibču do družiny po obědě. Do té doby zlatý Viki začal s odjezdem dělat šprajcy a trucy (krásná ukázka obojetného C!) a zlobit vydržel celé odpoledne. Bríga si v družině neodpustila remcání, že sotva přišli z oběda a že si ani nepohráááála a že se teda nemusela převlííííkaaaat. Ale aspoň ji potěšil dárek od babi: už podruhé měla v kouli přesně tu vysněnou LOL panenku. Zajímalo by mě, jak to dělá, třeba by se to dalo zpeněžit v nějakém kasinu 😉 Kromě LOLky dostala od mámy celý soubor Letopisů Narnie; nové vydání, takže kromě jiného překladu (chci zpátky Diviše a Gábinu!!) je taky zpřeházená posloupnost dílů na chronologickou místo pořadí vydávání. Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí, ale asi s tím nemůžu nic dělat, protože B mi nedovolí zpřeházet Aslana na hřbetech 😀

Úplně jsem zapomněla, jak devastující je, když jsou doma nezabavené děti. Byla tu sice moje máma, ale ony si ostentativně hrály s neuvěřitelným množstvím vlastních vytahaných hraček a do značné míry ji ignorovaly, naštěstí to vydržela a aspoň zpovzdálí na ně dohlížela, zatímco jsem si čistila zuby při jezení fidorky, ééé, snažila se aspoň udělat kafe, nacpat myčku a udržet v obýváku viditelnou podlahu. Všechno, co jsem potřebovala dneska udělat, od úklidu po odevzdání článku, jsem udělala za dvě hodiny, během kterých Lvíček uspával děti. (A zaplaťpámbu za to, protože Viki typicky usne beze mě tak průměrně jednou za měsíc.)

A teď se jdu vyspat. Letošní podzim nějak děsně prokaučovávám, a to přesto, že doteď byly děti převážně zdravé. Snažím se pracovat, snažím se udržovat domácnost a třeba jsem se od začátku října nedostala k zevlování po trafikách, přičemž vím, že už bude na pultech určitě několik speciálů věnovaných vánočnímu vaření a pečení. A mě to letos víceméně ani nezajímá. Dokonce nemám ani nápady na dárky, zatímco L už má pro mě dva. Nespravedlnost! A vůbec: zastavte čas! 😀

Dneska mi poprvé začala topit klimatizace v autě

Takže je tady podzim.

V dobrém i zlém.

Dobrá je docházka dětí do institucí.
Dobré je snížení teplot na příčetnou úroveň, ale ještě ne úplně do mrazů.
Dobrý je burčák.
Dobrá je práce. (Tohle zní trapně, a zvlášť, když ještě před pár týdny jsem se kroutila jak vyhořelá žížala, jaký byl pitomý nápad snažit se živit psaním. Ale posledních čtrnáct dní prázdnin jsem se nemohla dočkat pracovní rutiny, zatímco Lvíček kňučel, jak se mu nechce do práce a ještě by chtěl další dovolenou.)

Horší jsou rýmičky.
Horší je narůstající provoz, což „ocením“ až teď jako každodenní řidička.
Horší jsou octomilky.
Horší je celá ta záplava restů, kterou je potřeba lopatu po lopatě odkopávat.

Ale celkově mám podzim pořád moc ráda. Podzim je kámoš. (Nezapomenu na úžasně teplé, suché a barevné babí léto ten rok, kdy jsme se vraceli koncem září z Irska na porod naší pidižvíny.) Ideální doba pouštět si playlisty koled, než mi v listopadu začnou pomalu lézt krkem, a pomalu, rozšafně a beze stresu si začínat rozmýšlet vánoční dárky. Tohle září se už navíc odehrály v mém okolí tři svatby a taky tři porody kamarádů nebo internetových známých. To je vysoko nasazená laťka (ale taky jsem si potvrdila, že ani jedno už bych zažívat nechtěla 😀 )

Ať nám takovej podzim vydrží co nejdýl 🙂

Na Brno už jsem stará (aneb fekální historky z Vysočiny)

…anebo prostě jen málo hipster. Ale tipla bych spíš, že prostě stará.

Minulý týden byly děti na prázdninách s babičkou. Od neděle do soboty. Což znamenalo, že jsme s L přijeli minulou neděli ve tři čtvrtě na sedm domů, shodili tašky ve dveřích a vyrazili, abychom stihli v pětatřicetistupňových vedrech povečeřet ve zmrzlinovém stánku deset minut od domova, který zavírá v sedm. Dali jsme si každý velkou míchanou vanilka-malina a v dobré náladě (a v mém případě v šatičkách a sandálkách) se vydali cestou necestou a polem nepolem na nejvyšší bod Prahy. Došli jsme tam po úžasné, na několika místech v polích poztrácené postapokalyptické asfaltce, vyrobili jedno selfíčko a zdekovali se, protože z křovin na nás nevraživě zahlíželi místní bezdomovci. „To bysme mohli dojít do Chýně do toho Pivovarskýho dvora,“ zavtipkovala jsem, protože ani jednomu se nechtělo vracet. Po zjištění, že je to asi tři kilometry, jsme tam fakt došli, během půl hodiny vdechli každý dvě dvanáctky a jednoho bonusového utopence a odvrávorali na zastávku příměstského autobusu, který nás odvezl až téměř k domovu. Tam jsme dorazili v deset a ještě zvládli hodinu posedět na terase. Jó, to bylo léto!

No a pak už měl každý další večer volného týdne Lvíček pracovní večeři. V pondělí, v úterý i ve středu. Načež se naštval, ve čtvrtek si vzal půl dne volna a odjeli jsme za bezuzdnou zábavou do centra našeho nejhipsterštějšího města!

Well, takhle úplně přesně to nebylo. Trochu blíže realitě je, když napíšu, že si Lvíček vyhlídnul auto. Lexus RX450. Na jeden jsme se byli podívat v Kladně jednou přes oběd, když byly děti ve školce. Byl to příšerný vrak. Druhý jsme si šli projet v pondělí, taky přes oběd, ten byl na Stodůlkách a byl v o dost lepším stavu, ale pořád měl nalítáno asi 200 tisíc a mně se pořád vzadu dělalo špatně (což znamenalo, že by se dělalo i Viktorkovi). Ten v Brně měl mít najeto jen něco kolem 30, byl o pět let mladší a L by ho „vážně chtěl“. Takže abychom nejeli na otočku do Brna podívat se na auto, což je i na L dost šílenost (zvlášť při současném stavu D1), zabookovali jsme si tam na jednu noc pokoj a domluvili se s honnym na setkání.

Cesta po D1 v poledne před státním svátkem – tříhodinový mordor. Check.
Zajet si na oběd do Mekáče na sjezdu na 66. kilometru, odkud ale kvůli rekonstrukci D1 není možné najet zpět na dálnici, a ztratit dvacet minut objížděním: Check.
Potkat hořící tahač s auty: Check.
Potkat v pravém pruhu jednoho ze zúžení Nissana se šedesátníkem za volantem se zavřenýma očima (netuším, jestli spal, zkolaboval nebo umřel) a vyrozumět policii kraje Vysočina: Check.
Že si Lvíček uvědomil, že auto je možná na jiné pobočce autosalonu, než jakou jsme zadali do navigace, asi v polovině objíždění Brna: Check.

Já si v Brně připadám vždycky trochu jak na exotické dovolené. Je to tam pěkné, je to tam jiné a cítím se tam jako cizinec. Projížďka byla dobrá. Kafe a posezení s honnym a jeho přináležejícími bylo super. Procházky centrem byly taky boží, stejně jako večeře v indické restauraci, i když ta byla vcelku drahá i pro Pražáky. Ale na to centrum plné hospod a barů jsem valila oči, jako bych byla tetka z venkova a ne obyvatelka metropole.

Zašli jsme samozřejmě do Baru, který neexistuje. A já vám nevím, nápojovo-jídelní lístek ve formě časopisu je opět hipsta jak prase a nejspíš koktejlům prostě nerozumím, ale dala jsem si Mořskou pannu a za téměř dvě kila bych čekala, že to bude chutnat tak nějak trochu… no… konformněji chutím normálního člověka, a ne jako dvě deci rozpuštěného acylpyrinu. (Nic proti acylpyrinu.)

Lvíček chtěl ještě na snídani do 4pokojů, takže jsem mu to splnila, i když mé měšťácké srdce lákalo mnohem víc třeba Café Placzek. Ale dobrá. Chtěla jsem si dát míchačky, ale L mě ukecal na vejce Benedikt s rostbífem. Jak to říct a neurazit: rostbíf mi k tomu prostě nesedí a tekutý bílek taky nemám ráda. K tomu jsme dostali nabídnutou pařížskou kávu – prý s kakaem a medem, jenže když jsme se napili, oba jsme cítili alkohol. Servírka se dušovala, že tam je prý jen jedna barmanská lžička kávového likéru… no… můžu prozradit, že dýchnout jsme po cestě nedostali, takže snad cajk.

Co ale nebylo cajk, že mě po té snídani začalo bolet břicho. To se mi moc nestává. Ještě jsem si odskočila na poslední chvíli před check-outem, na benzínce si koupila colu na spravení žaludku, pak se to trochu umoudřilo, takže jsme si prohlídli poutní kostel na Zelené hoře aspoň zvenku a pokračovali do Herálce, když už jsme tak daleko od domova, abychom se prošli na Devět skal a třeba ještě dál, kam nás nohy zanesou.

Jenže pak se bolení břicha zase zhoršilo. A za nějaký čas bylo jasné, že v lesích Vysočiny budu muset zanechat něco na památku. Katastrální území obce Cikháj promine – historická hranice Moravy a Čech to jako obvykle odnesla za Brňáky…

Půlka Čtenářské výzvy

Zase přišel čas na pololetní rekapitulaci Čtenářské výzvy. Loni se mi to osvědčilo, tak třeba mi i letos poradíte v některých bodech, u nichž se nemůžu hnout z místa 😉

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu: Děvčátko, rozdělej ohníček (jeden z dosavadních vrcholů mého knižního roku!)
2.) Kniha, která má lichý počet stran: tam to bylo celkem jednoduché a existenci podobného bodu ani moc nechápu (kdyby šlo aspoň o lichý počet kapitol, nebo tak něco…) – v mém případě to byla hned první letošní knížka, Kde spí lufťáci.
3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj: první velký oříšek. Přečetla jsem si Pianistu, jen abych zjistila, že se tam klavír prakticky nevyskytuje 😀 poradíte něco?
4.) Cestopis: do toho se mi neeechceee… mám nějaký iracionální odpor k „Ládíkovi“ Ziburovi, tak asi podniknu nějaké retro s Hanzelkou a Zikmundem.
5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou: buď ošulím nějakým re-readingem Harryho Pottera, případně to jistí Tatér z Osvětimi, na kterého mám ale taky rozporuplné ohlasy a moc se mi do něj nechce. Ve čtečce jsem ale objevila kdysi v nějaké ereadingové žolíkové akci získaného Augustina Zimmermanna a to má hodně dobré recenze.
6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc: váhám mezi Stalo se prvního září, Srpnovým světlem a Srpnem s bejbinkou. Škoda, že už jsem přečetla Prosinec už je takovej!
7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou: tohle je hodně těžké, protože se podle obálek prostě nerozhoduju – v 99 % o knížce čtu nebo slyším od někoho důvěryhodného (to může být kamarád, knižní skupina na fb nebo i instagram vydavatelství, ale primárně mě zajímá název, námět, případně autor). Něco ale vyberu, možná se tomu blíží obálka Strážců světla, které jsem si ve Velkém knižním čtvrtku vybrala docela hodně naslepo a obálka možná malinko přispěla. Já se fakt neumím rozhodovat podle obálek, no! Když navíc nakupuju v drtivé většině ebooky. Možná půjdu do Levných knih a naslepo tam vyberu něco, co mi padne do oka 😀 S tímhle mi těžko pomůžete, tak se ani neptám.
8.) Kniha od asijského autora: velký FUU! Murakamiho už číst nehodlám, možná Já jsem Málala (Pákistán je taky Asie, no ne?), Problém tří těles mi přijde jako moc velká kláda, ale klidně mě někdo vyveďte z omylu. Zatím to vypadá na knižní předlohu Milionáře z chatrče.
9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů: Za oponou války mělo tou dobou osm.
10.) Kniha od současné české autorky: Dědina od Petry Dvořákové (zajímavý styl psaní, ale vadily mi dějové linie utnuté prostě „jen tak“)
11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě: asi Vila na Sadové, chtěla jsem si přečíst Knihu Ester, ale do knihovny se mi kvůli tomu nechce
12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha: eeeehm, Třetí stříbrná kniha snů, tahle YA na mě čeká už asi dva roky, tak ji aspoň konečně „využiju“ 😀
13.) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno: Nultá hodina od Lotty Lundberg a tedy spíš zklamání…
14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi: sama jsem zvědavá! Chtěla bych si půjčit od tchyně Irskou krásku, kterou jsem jí darovala, ale třeba narazím ještě na něco jiného. Přijímám tipy na knížky o severních Čechách, Šumavě, Beskydech, Kolínsku, Irsku, Kanadě a Skandinávii 😀
15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih: O psaní od Stephena Kinga
16.) Kniha s oxymórem v názvu: další bolavé místo. Napadají mě asi jen Velké maličkosti od Jodie Picault, ale pořád si nejsem jistá, jestli to chci číst (a hlavně kupovat, při svém převisu knížek).
17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení: Oranžová je nová černá, to bylo hodně zajímavé čtení, kdy se člověk fakt zamyslí nad následky svých činů, ale i nad fungováním společnosti obecně.
18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu: poslední, kde tápu. Výběr by neměl být tak těžký, protože přece jenom těch vítězů je „jen“ 53, ale nic mě vyloženě neoslovilo a do ničeho se mi nechce. Nemáte mezi nimi favorita? (Platí jen ty žluté, ne nominovaní.)
19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha): chystám se na Tiché roky
20.) Kniha s černobílou obálkou: už dlouho mi v knihovně stojí Snídaně šampionů s černobílou obálkou, tak asi je čas pokořit zase jednu klasiku!

Blogosmutek

Vážně jsem to dotáhla na frekvenci cca jednoho příspěvku měsíčně?

Když jsem se podívala na úvodní stránku blogu, napadlo mě, že by asi bylo nejlepší a nejjednodušší ho zavřít.

Asi tak na půl vteřiny.

Jo, píšu teď míň, ale nedovedu si představit blog nemít. Ještě předtím, než začalo bloguje, už v době, kdy jsem si v roce 2000 zakládala první webovky na nějakém freehostingu (tuším že webzdarma) za pomoci Koskovy bible o HTML v tabulkovém layoutu s pozadím vygenerovaných obrázkových dlaždic. Stejně, jako mám ráda vás všechny spřízněné bloggery, kteří jste to nevzdali, ať už píšete jednou týdně, jednou měsíčně nebo jednou ročně.

Přiznám se, že mám dost velký psací blok. Velkou část kapacity ze mě vycucává psaní „na kšeft“. No, ono na kšeft… Lvíček ke mně napůl žertem prohodil, že pokud vydělám přes 68 tisíc, musí to být aspoň o 24 víc, jinak ať si udělám koncem roku volno (protože to je odpočet na dani za vyživovanou manželku, u níž je hranice odpočtu právě těch 68 tisíc). Tak jsem si prošla svůj podnikatelský účet a zjistila, že to není vůbec tak nereálná situace, a od té doby tonu v depresi. Že jsem nevýkonná. Že jsem neschopná. Jenomže mi beztak nic jiného nezbývá, protože plný úvazek bychom organizačně nedali, na poloviční mě nikde nechtějí, takže musím zatnout zuby a bojovat o zakázky a ždímat ze sebe texty „od Bacha po Vlacha“. Takže když přijde na psaní na blog, nemám z toho už vůbec žádnou radost. Související důvod je, že v tomhle nihilismu by mi stejně z každého článku vyšlo něco beznadějného 😀 takže je nejspíš lepší, když nepíšu, pro vás i pro mě.

Jelikož jsem ale duší šmírák a chodím si na blogy počíst, jak se lidi mají, tak krátce o tom, jak se máme my (než zas popadnu blogodech). Ačkoli jsem do poslední chvíle čekala něčí neštovice, zápal plic nebo zlomenou nohu, odletěli jsme minulou neděli na Krétu a včera večer se vrátili. Měli jsme s sebou kromě dětí i mého tchána, takže jsme mohli chodit ve dvojici do moře, v klidu si nabrat (a celkem i sníst) jídlo a celkově to byla nesrovnatelně větší pohoda než před dvěma lety. Možná v průběhu týdne hodím i nějaké fotky, ale jelikož tohle píšu hlavně proto, abych si nějak učesala myšlenky a myšlenkově se přemiklíkovala z houpání na vlnách zpátky k ťukání do klávesnice… zkrátka, radši s tím moc nepočítejte 🙂

Určitě jste si všimli (co jsem koukala, měli jste tu větší vedra než my na jihu Řecka), že v pátek začalo léto – a dneska je svatého Jana, takže jestli chcete dělat ořechovku, šup trhat 😉 přeju nám všem krásné léto!

Bez Světa, bez knih

Většinou se na blogu touhle roční dobou zmíním aspoň letmo o Světě knihy. V několika předchozích letech (myslím, že tak aspoň dvou nebo třech ze šesti) se mi dokonce povedlo aspoň na chvíli dorazit a ukořistit dárky pro tchána a tchyni k blížícím se narozeninám a pro mamku k nadcházejícímu svátku (vlastně dvěma, nesmím zítra zapomenout zavolat).

Letos nejdu, a ani jsem o tom neuvažovala. Z několika důvodů: ten nejprozaičtější (pun not intended) je ten, že jsou děti nemocné. To by asi nebyla tak zásadní překážka, nechala bych je doma s L. Ale mně se nechce. Vůbec. Za prvé mám knižní dárky doma z různých slevových akcí v únoru a březnu, takže padá jeden hlavních důvodů (nebo výmluv) pro návštěvu, a za druhé, jak bych to… No prostě, mám teď bezknižní období. Trochu se za to stydím, trochu jsem z toho nervózní (i když období bez kávy bylo z obou hledisek nějak horší) a netuším, kdy skončí. Nemám vůbec chuť procházet regály plnými knih, a absolutně už nemám chuť si nějaké z nich kupovat nebo číst. Několikrát denně si zkouším otevřít knížku, ale pokud nejde o čtení dětem, vždycky ji po půlce stránky zase zaklapnu, papírovou i Kindle.

Neznepokojuju se tím, je to určitě zas jen období. Asi teď chvíli potřebuju existovat bez příběhů.