Přesně to bych teď chtěla udělat. Zavolat ti a podělit se s tebou o neuvěřitelné události posledních 24 hodin.

Věřila bys tomu, že jsi mi nezvedala telefon? A když jsem se k tobě rozjela, nereagovala jsi ani na zvonění a bouchání do dveří? Musela jsem poprvé v životě zavolat 112, neskutečný, viď. Přijeli záchranáři, policajti i hasiči. Ti tedy přišli pěšky, protože polovinu Prahy ochromovala ledovka a namrzající déšť.

Ten bezpečnostní zámek a zárubně zalité betonem, které jsme si pořídili tehdy, když nás před necelými třiceti lety vykradli, jim tedy daly pěkně zabrat. Ale nakonec se dostali dovnitř. Tam se svítilo. A před televizí jsi v křesle tiše a klidně seděla ty.

„Maminko!!“ zavolala jsem a vrhla se k tobě, protože mě v tu chvíli mozek ponoukal, ať něco udělám. Že když okamžitě zareaguji, probudím tě. Pomůžu ti. Zachráním tě.

Záchranáři a policisti mě od tebe odstínili a mně došlo, že nic takového už se nestane.

Celý den dnes bojuji s pokušením ti zavolat a všechno ti to vyprávět. Zeptat se, jak je to všechno možné. Probrat s tebou otázky, na které jsem se nestihla zeptat.

Jsem jako v transu. Snažím se dávat vědět lidem, o kterých bys chtěla, aby to věděli. Tvému bratranci. Tvé kamarádce ze školy. Naší doktorce, která je i naší vzdálenou příbuznou. Sousedům.

Ze všech stran se mi vracejí upřímné kondolence a já doufám, že vidíš, kolika lidem budeš chybět.

Hlavně mně.

Mám pořád dojem, že jsem tě nechala na holičkách.

Snad jsi někde v afterlife s dušemi babičky a dědy a jednou, ale doufám, že až za hodně dlouho, se tam potkáme taky.

Odpočívej v pokoji.

Mamuško.

Aneb ještě jednou ke kleci.

Kamarád: „Nemáte ty děti na tohle už moc velký?“

Já: „Má to být akorát pro dva osmáky. Máme primánku=šesťačku a čtvrťáka 🤷🏼‍♀️“

Kamarád: „Aha cajk!“

🤣

Vždycky jsem měla slabost pro adventní kalendáře. Ale obávám se, že až do Štědrého dne to nedám.

Každopádně mě baví, že už teď je tady pomalu tolik článků, co za zbytek roku.

Oslava proběhla celkem v klidu. Dtto Mikuláš. Žádné štráchy se schováváním pytlíčků, ale taky žádné těšení, nadšení a překvapení. Jsou už velký. Má to výhody i nevýhody.

Měla bych začít s cukrovím. A s úklidem. A tak vůbec.

Prosinec zas letí jako blázen.

Už pozoruju témata výzvy na rok 2025. A mám takovou obavu, že tvůrcům trochu dochází dech. Ale stejně to dám. To už prostě nejde jinak.

1. Kniha, jejíž hlavní postava je milovníkem koček: Kdyby ze světa zmizely kočky. Asi ani nemá moc smysl číst. To si radši dejte jakoukoli z bárovek, kterou jsem tu měla původně, ale pak mi to už přišlo moc knih z jedné série na jednu výzvu. 😉
2. Kniha, jejíž název (či autor) zazněl v seriálu Přátelé: Růže pro Algernon a nelituji. Neskutečná knížka.
3. Kniha s jednoslovným názvem o minimálně 4 slabikách: Nespoutaná. (A teď poslouchám Sudetenland v mujRozhlas appce.)
4. Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny: za všechny ty nepřečtené chudinky Deník fejsbukové matky a kéž by jich letos (u)bylo aspoň třeba dvacet 😉
5. Kniha, jejíž děj se odehrává během války: Terezínské ghetto. Už jsem psala: au, au.
6. Kniha s citátem na začátku: Poslední věta. Lisa Genova je vážně hustá, chystám se na Levou stranu světa.
7. Kniha poprvé vydaná v ČR/SR v posledním čtvrtletí 2023: Novinářem v Číně 2 aneb Nezešílet! Už jsem to psala, Etzler je magor, ale aspoň upřímný magor…
8. Kniha s podtitulem: Zázračné medicínské případy: Kuriózní příběhy lékařů a pacientů. Za všechny.
9. Kniha autora z žebříčku 50 právě nejčtenějších knih na DK: Obraz Doriana Graye. Wilde byl teda… wild 😉
10. Kniha, která má v názvu “kdyby”: Kdyby Ogden uměl česky. Zmíněné Kdyby ze světa zmizely kočky by šlo taky.
11. Kniha, která naráz splňuje dvě témata loňské výzvy: Pět životů: Neznámé příběhy obětí Jacka Rozparovače. Moje vděčnost patří překladatelce za opět perfektní přístup.
12. Kniha, ve které spolu postavy komunikují přes internet: The Exception to the Rule. Angličtina, ale přebohaté naplnění tématu.
13. Kniha poprvé vydaná v roce 2024 (nová kniha): třetí Šikmý kostel, opět paráda, i když předchozí díly uchvátily víc; tady mi asi vadilo moc reálných historických postav našroubovaných do příběhu.
14. Kniha z prostředí Vaší poslední dovolené: Egypt: V nitru pyramidy. Ještě, že byly ty jarňáky.
15. Kniha s měkkou/brožovanou vazbou: nakonec vybírám skvělou bárovku 1918 aneb Růže a barikády. Dodnes, když jsem smutná, si pouštím Kovbojův nářek.
16. Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění: Gazely. Tematické k letošní Stardance 😉
17. Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně: Naivní detektivka z knihovny. Krásná kraťoučká věc situovaná ve čtvrti (i v době), kam jsem chodila na gympl!
18. Kniha od držitele Ceny Jaroslava Seiferta: Adam a Eva od Karla Šiktance. To je masterpiece! Lilo. Lilo. Bíle lilo… uááá.
19. Kniha, která má na obálce hodiny: Ehm, ADHD Time Management. Ne že by to pomohlo 😉
20. Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí: Tak dlouho jsem nad ní lavírovala a přitom jsem ji měla od začátku roku před nosem. Vánoční povídky ze Šumavy jsou takových zbloudilých a ztracených duší plné. A báječné čtení, pokud jste aspoň trošičku ochotní snášet nepohodlí víc než sto let starých textů. Klostermann za to stojí.

Bibča letos nastoupila na osmiletý gympl. To víte.

Že příšerně moc chtěla dělat němčinu, to možná víte taky. (A teď každou chvíli ofrňuje a kňourá, jak to španělštináři mají lepší!)

Ve čtvrtek jí bude dvanáct. Asi to obrečím, protože jako první věc po abecedě, měsících a dnech se v němčině učili představovat. A její úvodník zní:

„Ich bin Bibi. Ich bin elf.“

Elf je německy jedenáct, to ví každý, kdo kdy kolem němčiny aspoň prošel. Ale mě to nepřestává rozesmívat. Když řekne Ich bin elf, představím si vánočního skřítka s čepičkou a špičatýma ušima.

Ji ta představa děsně dráždí, nechápu proč… 😀

Poslední dva dny je moje beruška elf.

Pozítří už bude zwölf.

Někdy mívám náladu na koledy, listování kuchařkami a časopisy s recepty na cukroví a pálení františků už koncem srpna. Někdy v říjnu. Nikdy to nevydrží, ale když to letos přišlo někdy v půlce listopadu, chovala jsem naději.

Marnou. Dlouho jsem na prvního prosince neměla tak anti-adventní náladu. Nemám dárky, těsta na cukroví, nápady ani chuť něco řešit. Včera jsme se ani nebyli schopní dohodnout, v kolik a jestli vůbec vyrazíme do centra (spoiler alert: nakonec ano, i když B odpoledne provozovala aktivity jako výroba panenky Jamese Bonda, a dokonce jsme stihli dorazit do Café Elias šest minut před zavíračkou), šli jsme pozdě spát, protože jsme se snažili stihnout Black Friday na dárky, navíc letos nemáme bojovkový adventní kalendář (ze skřítků už děti vyrostly a digitální agentský, o který projevily zájem, má jen asi 12 částí) a na adventní věnec jsem si vzpomněla až v posteli, takže jsme první svíčku rozsvěceli jen ve dvou. Naštěstí jsem spala u Vikiho a první svíčku má zapalovat nejmladší z rodiny, tak aspoň tak.

Ještě jsem totiž navíc začala krvácet. Čtrnáctý den cyklu. Někdo by se možná lekl, ale já vím s jistotou, že můj cyklus zapomněl brát v úvahu Vánoce podobně jako já, teď se podíval do kalendáře a zděsil se: „Ona letos nebude mít menstruaci na Vánoce ani na Silvestra! To přece nejde! Okamžitě napravit!“

To, anebo ta příšerná rýma, kterou jsem měla před týdnem.

Dobře, titulek je clickbait. Kromě toho, že je trochu kryptický, jak už jste ode mě asi zvyklí.

(Mám psát/dělat něco úplně jiného, takže je jasné, že jdu psát blog. Pozitivní dopady prokrastinace.)

Ještě před rokem jsem neměla od Apple vůbec nic, pokud nepočítám rodinné předplatné Apple Music. (Protože máme s L oba svoje domény, nešlo nám pořídit rodinné předplatné YouTube Music, což jsme bývali preferovali. Ale to je holt Google.)

Pak si L pořídil nový tablet. Bibča zdědila jeho starý a já zdědila tablet po ní. Tablet, na kterém se odučila celý covidový lockdown, protože ho dostala nový v prosinci 2019. Je mu tím pádem pět let, ale – to se musí Applu nechat – pořád bez problémů funguje.

Já ho teda prakticky nepoužívám. V zásadě jen v případech, kdy jsem nemocná nebo někam jedu třeba vlakem (oboje moc nenastává) a chci si pustit nějaký seriál na obrazovce větší než mobilní. Ale dalo se říct, že mám něco od Applu.

Pak mě začal zlobit stěží dvouletý mobil. Samsung. Měl různé výpadky, asi nejvtipnější bylo, že po použití foťáku přestala hrát hudba a pokud byl připojen na Android Auto, to vypadlo úplně. Pracně jsem ho zazálohovala a zkusila nahodit do továrního nastavení. Nepomohlo. Tak jsem se celá vzteklá rozhodla, že zkusím iPhone.

Vsuvka. Nikdy jsem iPhone neměla. Když jsem si ním byla nucená zacházet u L nebo B, akorát mě to vytáčelo. Ale v tuhle chvíli mi už nějak bylo všechno jedno. Tak holt v rámci boje proti Alzheimerovi zkusím vykročit z komfortní zóny. Rodina mě k tomu totiž už delší dobu masírovala: sdílení polohy, všemožná applí propojenost a koordinace. Tak jo.

A pak se to nějak celé zvrtlo. Chtěla jsem si koupit starší model. Čtrnáctku, možná dokonce třináctku. A chtěla jsem si ho koupit, až si na něj našetřím, tj. nejspíš někdy v únoru, březnu.

V půlce října jsem najednou odcházela z Mobilpohotovosti s nejnovějším modelem. Uvrtal mě do něj L. dvěma argumenty:

1. Skvělá akce Mobilpohotovosti s výkupním bonusem na starý telefon – za takhle výhodných podmínek je jen teď a jen na nový model.
2. Možnost koupit ho na splátky bez navýšení, takže zaplatím jen pár tisíc a pak asi dvojku měsíčně, to jde, ne? Byla by věčná škoda ho tam za těchhle podmínek nechat!

Jo. No. Takže:

1. Výkupní bonus mi nedají, protože můj starý telefon má prasklý zadní kryt. Na rezervní telefon mi ho taky dát nemůžou, protože se vztahuje na výkupní cenu aspoň 1500 a tenhle má výkupní cenu 1400.
2. Splátky bez navýšení jdou napsat na manžela a vyřídit na místě, ale musí mít potvrzení o příjmu.

Bah. Humbug.

Nakonec jsme to zaplatili z hotovostní rezervy s tím, že to budu splácet tam.

Tím jsem hodlala skončit. Ale to by mi nesměl v půlce listopadu odejít notebook. Příští rok jsem si plánovala koupit nový. Ze stavebka. Pitomýho tři čtvrtě roku. Nevydržel.

Co jsme zjistili? Že nová Lenova jednak stojí za houby, jednak že stojí… no ve srovnatelné kvalitě víc než Macbooky.

Zase. Když už, chtěla jsem ten nejlevnější. Za dvacku.

Nebudu ani říkat, jak to skončilo. („Ten 2024 model je v Black Friday děsně výhodně, to by byl hřích nekoupit!“)

Nechtěla jsem nic od Applu. A mám všechno. Kromě repráku a chytrých hodinek. A trpím, samozřejmě. Mobil ještě po nainstalování googlí klávesnice jakž takž přežívám, ale klávesnice a klávesové zkratky na Macu mě přivedou do hrobu.

František Nepil nazval jeden ze svých posledních fejetonů „Smekněte nad touto stránkou – napsal jsem ji na počítači!“

Můžu parafrázovat: Smekněte nad tímto blogovým příspěvkem. Napsala jsem ho na Macu (a nepřestávám nad tím kroutit hlavou).

Držet jeden příspěvek měsíčně se mi fakt nedaří.

Přitom (anebo možná právě proto, že) se furt něco děje.

Vlastně jsem ještě nestihla napsat o loňských letních dovolených. O letošních nemluvě.

Na podzimky jsme byli v Mnichově a Legolandu. Cestou domů jsme se zastavili v Ingolstadtu v Audi muzeu. Bríga trpěla. Potkali jsme tam navíc nějakou stávku.

Bibča jde do plnohodnotné puberty. Osypaný obličej, mastné vlasy a přííííšerné nálady. Občas se jí bojím. Jsem ráda, že nešla na žádný výkonově orientovaný gympl. To bychom se všichni zbláznili.

Odešel Halloween a obchody ztratily poslední skrupule s Vánocemi. Nedivím se jim: od zítřka, tedy úterka, kdy to nejspíš čtete (někdo možná i později), je Štědrý den za sedm týdnů. Pozdravpámbu. Beru tak sportovněji i ty vánoční tašky, co mi dnes přišly z Rohlíku.

Apropó, sport. Pořád se snažím běhat, ale tenhle týden už mi u toho mrzne zadek. Čas na nějaké běžecké termooblečení.

Ráda bych psala nějak epičtěji, ale poslední dobou toho nejsem schopná. Něco mi vycucává ze života všechny příběhy. Nejsem schopná napsat ani blbou vánoční pohádku, nad kterou se zamýšlím už měsíc. Tož tak.

Byly doby, kdy jsem zakládala svoji identitu z velké části na kafi. Blog z Irska jsem nazvala Irská káva a když jsem otěhotněla a kafe nemohla přechodně ani cítit, založila jsem na něm rubriku Bez kofeinu. Po porodech jsem se ke kávě vrátila, automatický kávovar mi pomáhal přežít den po dni.

Dokud to nepřestalo fungovat. Někdy okolo covidu jsem zjistila, že mi káva zhoršuje úzkosti. A hodně jsem ji omezila, ale pořád jsem pila černý čaj a colu. Protože ty mi, podle pozorování, „nic nedělaly“.

Někdy v první polovině srpna jsme se dostali s L do diskuse o mém (suspektním) ADHD. Argumentoval, že s tím bych se měla kofeinu vyhnout úplně.

Asi třicet let, od doby, kdy jsem začala chodit na gympl, jsem si život bez coly (nejdřív dietní, pak zero) nedokázala představit. Teď se ve mně něco zlomilo. Přes měsíc nepiju colu a kofeinové kafe. A z černého čaje si dělám druháky.

Ne, že by se mi život změnil nějak propastně, ale vlastně mi kofein nechybí, krom dní, kdy se fakt blbě vyspím (a v jednom takovém jsem si asi deci dala, přiznávám. Ale fakt jenom jednou). A vlastně se mi už ke kofeinu nechce vracet.

Tak uvidíme.