Z jablečné nuly na sto za půl roku

Dobře, titulek je clickbait. Kromě toho, že je trochu kryptický, jak už jste ode mě asi zvyklí.

(Mám psát/dělat něco úplně jiného, takže je jasné, že jdu psát blog. Pozitivní dopady prokrastinace.)

Ještě před rokem jsem neměla od Apple vůbec nic, pokud nepočítám rodinné předplatné Apple Music. (Protože máme s L oba svoje domény, nešlo nám pořídit rodinné předplatné YouTube Music, což jsme bývali preferovali. Ale to je holt Google.)

Pak si L pořídil nový tablet. Bibča zdědila jeho starý a já zdědila tablet po ní. Tablet, na kterém se odučila celý covidový lockdown, protože ho dostala nový v prosinci 2019. Je mu tím pádem pět let, ale – to se musí Applu nechat – pořád bez problémů funguje.

Já ho teda prakticky nepoužívám. V zásadě jen v případech, kdy jsem nemocná nebo někam jedu třeba vlakem (oboje moc nenastává) a chci si pustit nějaký seriál na obrazovce větší než mobilní. Ale dalo se říct, že mám něco od Applu.

Pak mě začal zlobit stěží dvouletý mobil. Samsung. Měl různé výpadky, asi nejvtipnější bylo, že po použití foťáku přestala hrát hudba a pokud byl připojen na Android Auto, to vypadlo úplně. Pracně jsem ho zazálohovala a zkusila nahodit do továrního nastavení. Nepomohlo. Tak jsem se celá vzteklá rozhodla, že zkusím iPhone.

Vsuvka. Nikdy jsem iPhone neměla. Když jsem si ním byla nucená zacházet u L nebo B, akorát mě to vytáčelo. Ale v tuhle chvíli mi už nějak bylo všechno jedno. Tak holt v rámci boje proti Alzheimerovi zkusím vykročit z komfortní zóny. Rodina mě k tomu totiž už delší dobu masírovala: sdílení polohy, všemožná applí propojenost a koordinace. Tak jo.

A pak se to nějak celé zvrtlo. Chtěla jsem si koupit starší model. Čtrnáctku, možná dokonce třináctku. A chtěla jsem si ho koupit, až si na něj našetřím, tj. nejspíš někdy v únoru, březnu.

V půlce října jsem najednou odcházela z Mobilpohotovosti s nejnovějším modelem. Uvrtal mě do něj L. dvěma argumenty:

  1. Skvělá akce Mobilpohotovosti s výkupním bonusem na starý telefon – za takhle výhodných podmínek je jen teď a jen na nový model.
  2. Možnost koupit ho na splátky bez navýšení, takže zaplatím jen pár tisíc a pak asi dvojku měsíčně, to jde, ne? Byla by věčná škoda ho tam za těchhle podmínek nechat!

Jo. No. Takže:

  1. Výkupní bonus mi nedají, protože můj starý telefon má prasklý zadní kryt. Na rezervní telefon mi ho taky dát nemůžou, protože se vztahuje na výkupní cenu aspoň 1500 a tenhle má výkupní cenu 1400.
  2. Splátky bez navýšení jdou napsat na manžela a vyřídit na místě, ale musí mít potvrzení o příjmu.

Bah. Humbug.

Nakonec jsme to zaplatili z hotovostní rezervy s tím, že to budu splácet tam.

Tím jsem hodlala skončit. Ale to by mi nesměl v půlce listopadu odejít notebook. Příští rok jsem si plánovala koupit nový. Ze stavebka. Pitomýho tři čtvrtě roku. Nevydržel.

Co jsme zjistili? Že nová Lenova jednak stojí za houby, jednak že stojí… no ve srovnatelné kvalitě víc než Macbooky.

Zase. Když už, chtěla jsem ten nejlevnější. Za dvacku.

Nebudu ani říkat, jak to skončilo. („Ten 2024 model je v Black Friday děsně výhodně, to by byl hřích nekoupit!“)

Nechtěla jsem nic od Applu. A mám všechno. Kromě repráku a chytrých hodinek. A trpím, samozřejmě. Mobil ještě po nainstalování googlí klávesnice jakž takž přežívám, ale klávesnice a klávesové zkratky na Macu mě přivedou do hrobu.

František Nepil nazval jeden ze svých posledních fejetonů „Smekněte nad touto stránkou – napsal jsem ji na počítači!“

Můžu parafrázovat: Smekněte nad tímto blogovým příspěvkem. Napsala jsem ho na Macu (a nepřestávám nad tím kroutit hlavou).

Zase jsem to nestihla

Držet jeden příspěvek měsíčně se mi fakt nedaří.

Přitom (anebo možná právě proto, že) se furt něco děje.

Vlastně jsem ještě nestihla napsat o loňských letních dovolených. O letošních nemluvě.

Na podzimky jsme byli v Mnichově a Legolandu. Cestou domů jsme se zastavili v Ingolstadtu v Audi muzeu. Bríga trpěla. Potkali jsme tam navíc nějakou stávku.

Bibča jde do plnohodnotné puberty. Osypaný obličej, mastné vlasy a přííííšerné nálady. Občas se jí bojím. Jsem ráda, že nešla na žádný výkonově orientovaný gympl. To bychom se všichni zbláznili.

Odešel Halloween a obchody ztratily poslední skrupule s Vánocemi. Nedivím se jim: od zítřka, tedy úterka, kdy to nejspíš čtete (někdo možná i později), je Štědrý den za sedm týdnů. Pozdravpámbu. Beru tak sportovněji i ty vánoční tašky, co mi dnes přišly z Rohlíku.

Apropó, sport. Pořád se snažím běhat, ale tenhle týden už mi u toho mrzne zadek. Čas na nějaké běžecké termooblečení.

Ráda bych psala nějak epičtěji, ale poslední dobou toho nejsem schopná. Něco mi vycucává ze života všechny příběhy. Nejsem schopná napsat ani blbou vánoční pohádku, nad kterou se zamýšlím už měsíc. Tož tak.

Znovu bez kofeinu

Byly doby, kdy jsem zakládala svoji identitu z velké části na kafi. Blog z Irska jsem nazvala Irská káva a když jsem otěhotněla a kafe nemohla přechodně ani cítit, založila jsem na něm rubriku Bez kofeinu. Po porodech jsem se ke kávě vrátila, automatický kávovar mi pomáhal přežít den po dni.

Dokud to nepřestalo fungovat. Někdy okolo covidu jsem zjistila, že mi káva zhoršuje úzkosti. A hodně jsem ji omezila, ale pořád jsem pila černý čaj a colu. Protože ty mi, podle pozorování, „nic nedělaly“.

Někdy v první polovině srpna jsme se dostali s L do diskuse o mém (suspektním) ADHD. Argumentoval, že s tím bych se měla kofeinu vyhnout úplně.

Asi třicet let, od doby, kdy jsem začala chodit na gympl, jsem si život bez coly (nejdřív dietní, pak zero) nedokázala představit. Teď se ve mně něco zlomilo. Přes měsíc nepiju colu a kofeinové kafe. A z černého čaje si dělám druháky.

Ne, že by se mi život změnil nějak propastně, ale vlastně mi kofein nechybí, krom dní, kdy se fakt blbě vyspím (a v jednom takovém jsem si asi deci dala, přiznávám. Ale fakt jenom jednou). A vlastně se mi už ke kofeinu nechce vracet.

Tak uvidíme.

Ježíšek se zastřelil na dvorku

To byl teda víkend.

Viki si oblíbil audioknihy.

Taky si oblíbil Petru Soukupovou. Na dovolené doposlouchal Klub divných dětí, minulý týden u babičky zase Bertíka a čmuchadlo. Zároveň dokoukal Malého Sheldona a jeho jediný telefonát z prázdnin se týkal toho, ať mu poradím, co má sakra odkoukat a poslouchat dál.

Na koukání jsem mu vybrala Sweet Tooth. Iniciálně daleko větší problém, protože seriálů s dabingem (Netflix/Max/SkyShowtime) pro kluky, kteří už vyrostli z Tlapkové patroly, ale přece jenom něčeho úplně sofistikovaného ještě nedorostli a neumí anglicky… těch imho zas tolik není. Ale povedlo se, Sweet Tooth ho zaujal.

Co se audioknih týče, máme předplacené iDNES Premium a v jeho rámci jednu audioknihu z Audiolibrixu měsíčně zdarma. Většinou je aspoň jedna z nich dětská a většinou beru tu, protože se nám osvědčily třeba před dvěma lety cestou do Chorvatska, případně na delších výletech, když se teda mazlíci výjimečně shodnou.

Na Audiolibrixu jsem z tohohle předplatného od Petry Soukupové měla ještě Jak zabít Snížka. Jasná volba. Já idiot.

Ne snad, že by Vikiho tak sebralo, že někdo zabije psa. Miluje sice zvířátka a většinou nám nedovolí zabít ani pavouka, ale taky už do značné míry chápe, o čem život je. Že někdy zvířata i lidi umírají. V předpředposledním díle Malého Sheldona ostatně umře hlavnímu hrdinovi otec na infarkt a on mi to poměrně nevzrušeně vyprávěl, jako pointu toho, že už chápe, proč je asi Sheldonova maminka v TBBT taková upjatá, nepříjemná a zahořklá.

Well. V sobotu jsem byla s Bibčou nejdřív ve městě (Náplavka, zmrzlina, bubble tea, vláček domů) a pak u kamarádky v Chýni, s kterou jsme zašly na Pohoda fest (takovou sousedskou slavnost u rybníka s muzikou, atrakcemi pro děti a stánky s občerstvením). Kluci byli mezitím na cyklovýletu do Brd, pak se vrátili a Viki si rozposlouchal novou audioknihu.

Tyhle zprávy jsem dostala cestou domů. A pak už teda nešlo dělat nic. L nedokázal na přímý dotaz mlžit nebo lhát, takže od soboty jsme bez Ježíška.

Na jednu stranu je to dobře, už začínalo být nebezpečné jeho pohoršování nad spolužáky nebo kluky z kroužků, co na Ježíška nevěří. Na druhou stranu už nezažiju jeho upřímnou a nenapodobitelnou radost třeba z nahrávky komunikace Ježíška a ŘLP.

A co se stalo v neděli, o tom asi zase příště.

Výzva za půlkou

Čas na tradiční půlroční rekapitulaci. Letos mám náskok, tak snad půjde i zbytek.

  1. Kniha, jejíž hlavní postava je milovníkem koček: rozečtená Dalajlámova kočka.
  2. Kniha, jejíž název (či autor) zazněl v seriálu Přátelé: tam se mi do ničeho nechce. Možná Osvícení, Sto roků samoty nebo Růže pro Algernon. Prý by šly i Květy zla nebo Idiot. Pitomá kategorie.
  3. Kniha s jednoslovným názvem o minimálně 4 slabikách: Nespoutaná. V záloze jsem měla ještě Sudetenland a Životice.
  4. Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny: tak s tím jsem neměla vůbec žádnou práci. 😀 Deník fejsbukové matky třeba, z těch všech.
  5. Kniha, jejíž děj se odehrává během války: Terezínské ghetto. Jak mám ráda historické bárovky od Veroniky Válkové, tahle byla nadmíru drásavá.
  6. Kniha s citátem na začátku: Poslední věta.
  7. Kniha poprvé vydaná v ČR/SR v posledním čtvrtletí 2023: Novinářem v Číně 2 aneb Nezešílet!
  8. Kniha s podtitulem: Zázračné medicínské případy: Kuriózní příběhy lékařů a pacientů. Našla bych jich ale i víc.
  9. Kniha autora z žebříčku 50 právě nejčtenějších knih na DK: Obraz Doriana Graye.
  10. Kniha, která má v názvu “kdyby”: Kdyby Ogden uměl česky. Taky dost divná kategorie, tak jsem to vyřešila touhle krátkou sbírkou dostupnou zadarmo na mlp.cz.
  11. Kniha, která naráz splňuje dvě témata loňské výzvy: Pět životů: Neznámé příběhy obětí Jacka Rozparovače. Velmi pečlivě odzdrojovaná, ale zároveň zajímavě napsaná věc.
  12. Kniha, ve které spolu postavy komunikují přes internet: The Exception to the Rule. Snad nevadí anglič, je málo knih, co by vyhovovaly víc – prakticky výhradně internetová komunikace hlavních postav.
  13. Kniha poprvé vydaná v roce 2024 (nová kniha): teprve se chystám na třetí Šikmý kostel.
  14. Kniha z prostředí Vaší poslední dovolené: Egypt: V nitru pyramidy. Zase audiokniha, zase Válková a zaplaťpámbu za jarňáky, díky kterým jsem měla výběr velmi zjednodušený.
  15. Kniha s měkkou/brožovanou vazbou: taky jsem sem mohla vecpat nějakou bárovku, mám je i tištěné, ale už stačilo 😉 výborné Vánoční povídky ze Šumavy.
  16. Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění: …aaa tady mi došel dech 😉 posledních pět kategorií nemám a nevím. Ale ono se to setřepe. Ještě skoro celých šest měsíců.
  17. Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně.
  18. Kniha od držitele Ceny Jaroslava Seiferta.
  19. Kniha, která má na obálce hodiny.
  20. Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí.

Polštářky a slzy

Byl to poslední den – a nebyl.

Rozloučení s páťáky.

Jak je dobrým zvykem, dostali ručně vytvořený polštářek. V tomhle množství dětí to ještě jde. Pět holek, jeden kluk.

Závěrečné vysvědčení zase se samými. Třídní třeťáků už poslala rozvrh na příští rok. Ve skupince pro páťáky jsem na něj čekala marně. To musí přijít odjinud a až na konci prázdnin.

Od září každý jinam. Po třech, ale částečně vlastně pěti letech společně. Je to divný. Jsem naměkko. A jo, slzička ukápla. Mně. B to taky prožívala, ale ne zas tak. Má toho hromadu před sebou. Snad se i těší.

Je jediná z celé třídy, kdo se dostal na 8G. Ostatní jdou na základky ve svém okolí, někdo na soukromé, někdo na státní. Všechno šesťáci. Jediná primánka. Zvláštní pocit.

Ale teď už na dva měsíce všechno zapomenout a vstříc prázdninám.

Nikdo se neptal

Ale stejně jsem to měla v plánu napsat. Jenom zase všechno šíleně utíká.

Jo, dala to. Bodově by se pohodlně dostala na všechny tři. Což byla klika, nebudu lhát. Při testech nanečisto nemívala z matiky přes 40, spíš 30-35, párkrát i jen kolem 20.

Radost, že bude s nejlepší kamarádkou, vystřídalo zjištění, že na intervenci tatínka nakonec přehodili pořadí škol a neřekli nám o tom – že měli pocit, že už jsme napevno rozhodnutí.

Dítě, co po přijímačkách na dotaz, kam by teda nejradši, odvětila, že tam, kam bude chodit aspoň jedna kamarádka.

No nic. Aspoň bude mít fresh start. Jednu přijatou budoucí spolužačku zná z přípravky, druhou asi dvakrát viděla právě přes tamtu společnou kamarádku. Na rozjezd dobrý, zbytek se utřepe.

Samozřejmě si celou tu dobu koušu nehty, jestli jsme se rozhodli dobře. Snad jo. Čas ukáže.

Držím jí palce. A nám taky.

Duben na horské dráze

Minulý pátek u snídaně se Viki zkoumavě zadíval na sestru a zeptal se: „Proč má Bibi tak červenej obličej?“

Měla. A taky byla unavená a začala si stěžovat, že jí není dobře. A měla teplotu.

Omlouváme ze školy, jedeme k doktorce. Ta na ni v podstatě ve dveřích koukla a pronesla: „No tak to bude ta pátá nemoc. Ať je týden doma ze školy, na kontrolu nemusíte chodit, to nemívá komplikace.“

„Ehh… No ale ona má v úterý a ve středu přijímačky!“

„To jí napíšu omluvenku a bude muset na náhradní termín.“

„A kdyby jí už bylo dobře?“

„No musela by být bez vyrážky.“

Vypotácím se z ordinace jako praštěná kladivem. Doma zjistíme, že většinou se dětem do 2-4 dní uleví, opadne i vyrážka a koneckonců už při propuknutí příznaků infekční není. Ruším víkendovou únikovku a všechen zábavný program, který jsme měli připravený na relaxaci před ostrými cermatími testy. Bude se odpočívat a kurýrovat. Bez obrazovek, respektive jen s minimem obrazovek, aby si neusmažila mozek.

V úterý ráno má mírnou teplotu, ale vyrážka opadla a zdá se připravená. Házím do ní pro jistotu Paralen a L s V nás vezou autem na školu č. 3, kde má B první termín. L se snaží B psychicky naladit na to, že tenhle první pokus je vlastně jenom nanečisto a nemusí se s ním stresovat. „Jo,“ snaží se pomoct Viki, „to zejtra to bude důležitý a musíš to napsat správně!“ Seřvem ho, ať ségru nestresuje a proboha mlčí. Tečou mu slzy a nechápe, co je špatně, když řekl úplně to samé, co my.

Cestou je klasicky zácpa, vyskakujeme z auta a dojdeme na Trojku pěšky. Máme rezervu: zkouška začíná 8:30 a chtěli jsme tam být v 8:00, což zhruba jsme, protože nevěříme, že tolik dětí zvládnou vpustit během čtvrt hodiny a věříme, že otevřou dřív. Houbičky. Všichni tam tvrdneme do čtvrt. Bibče za chvíli přichází spolužačka a od tý doby je v chillu.

Čekáme na nádvoří gymplu, kam jsem šest let chodila. (Šest let znamená komplet: šla jsem ze šestky na šestiletej, vypadá to, že šestky jsou u mě důležitý.) Mixuje se ve mně spousta pocitů. Je to první škola, kam jsme šly s B. na Den otevřených dveří. Potkaly jsme se tam s mojí bývalou třídní, která tam ještě pořád učí (jako jedna z mála z tehdejšího sboru a vlastně jediná, kdo učil přímo mě). B nadšená. Jenže z našeho výběru je nejdál a nejhůř dopravně dostupná. B mi později řekla, že tam chce hlavně kvůli mně. Byla jsem v pohodě a šťastná, že je upřímná, a dali jsme ji na poslední místo. Všechno vypadalo v pohodě. Dokud z ní týden před přijímačkami nevylezlo, že je jí Trojka asi nejsympatičtější a že by tam šla nejradši. Ona to v tu chvíli pustila z hlavy a já se samozřejmě od té doby nervuju a stresuju, že jsme to měli poskládat jinak. Systém pevného pořadí škol má určitě spoustu výhod, ale taky hromadu nevýhod.

Ve čtvrt děti pustí do školy, já jedu domů. Celé dopoledne nestojím za nic a nervuju se za dítě. V poledne čekáme s mužem oba před školou, on mezitím počítá už uveřejněné příklady z dnešní cermatí matiky. 😉 Prochází moje bývalá třídní, která dohlížela na zkoušky u dětí od písmene S. Klade mi na srdce, ať jí dám vědět, jestli se tam dcera dostala. Děti vycházejí postupně, většina s kamennými obličeji. B vyleze asi až po čtvrt hodině se spolužačkou, vysmátá jak lečo. „To bylo lehký!“ hlásí radostně. Doma L prochází její test z matiky (vzala si sešit se zadáním, kam si zaznamenávala všechny výsledky před přepsáním do záznamového archu) a nachází jedinou (a ještě vyloženě numerickou/nepozornostní) chybu. Padá nám brada. Čeština není tak brilantní (je vidět, že došly síly), ale i ta vypadá slušně.

Ve středu anabázi opakujeme na škole č. 1. Ta už má od osmi otevřeno, loučíme se, odcházím. Tamní zkoušku dělá zase s jinou spolužačkou. V poledne pro ni zase jedeme oba, tentokrát vypadá čeština o pár bodíků lepší. Jak v příštích dnech probublávají odhady bodů ostatních dětí, všechny mají o hodně míň. Tak snad? Zatím ale nedokážeme odhadnout, která případně škola, protože první dvě měly školní část a tam výsledky vůbec netušíme.

Emoce jsou neskutečný. Úleva, že nenasekala hromadu zbytečných chyb jako v některých zkušebních textech. Hrdost, že jsem jí u spousty věcí (hlavně řazení textu) pomohla najít princip a fungovat. Nejistota, jestli jsme neměli školy vybírat jinak. Nervozita a úžas: fakt se to děje? Je možný, že od září – snad – budeme mít středoškolačku? A jasně, strach: nespočítali jsme to nějak úplně blbě? Nezapomněla se podepsat nebo něco? 😀

Nastal zasloužený odpočinek, takže pro B cca 20 hodin denně na mobilu (což zas postupně omezujeme, ale za ten zápřah si to zaslouží). L se jí ptal, na jakou školu by teda chtěla nejvíc. Odpověděla, že na tu, kde bude chodit aspoň jedna kamarádka. Což vychází nejpravděpodobněji na tu první. Tak snad.

Názor je jako díra

…vyvítekam. Každý ho má.

Mívala jsem ráda Twitter, dávno již tomu, než se z něj stalo X. Byli tam zajímaví lidi a aktuální zprávy mnohem dřív než v médiích.

Teď je tam žumpa. Tisíce lidí s názorem, který neváhají projevovat velmi sebejistě a sprostě.

Sebejistota, arogance a vulgarita v jednom mě irituje už od prvopočátků objevování se Zemana v médiích. Ale teprve když jste něčeho přímým svědkem, uvědomíte si, jak jsou názory, založené na papouškování pár zpráv/obrázků/videí, strašně toxické a nestojí za nic víc než ona zmíněná díra.

Včera měla B zkoušky nanečisto a L jel s kolegou na kolo. Zbyli jsme na sebe s V sami a rozhodli se projít po centru, konkrétně dojít od Zatlanky k Rudolfinu, kde měla být vystavena nová Maserati. A co čert nechtěl, zvolili jsme cestu přes most Legií.

Tam auta a příslušníci zásahovky, členové antikonfliktního týmu a na mostě protestující proti Pochodu pro život, který měl původně jít touto trasou. Viki fascinován: opravdovej zásah opravdový zásahovky.

Chvíli jsme stáli u mosteckých věží, pak nás slušně požádali, že se máme stáhnout za most, což jsme udělali. Šli jsme si stoupnout na Malostranské nábřeží směrem ke Kampě, odkud jsme viděli na most. Excitovaný Vikouš mi nedovolil odejít aspoň dvacet minut.

Neviděla jsem, co se přesně dělo na mostě. Ale vím, že video na twitteru pražských hasičů bylo zkreslené.

V jednu chvíli prostě přijeli hasiči. Nikdo nevěděl proč. Když demonstranti tvrdí, že si mysleli, že je možná budou chtít rozhánět, věřím jim. My si to mysleli taky. Takhle ráz na ráz člověk prostě hned neví, jaké pravomoci které složky IZS mají.

Během pár vteřin jim i nám došlo, že to není zásah, že prostě chtějí projet. Demonstranti se začali rozestupovat. A v tu chvíli nastoupili policajti – opravdu to celé netrvalo víc než pár desítek sekund – a poslali hasiče zpět.

Že někdo tleskal – znova, to mohlo mít několik důvodů. Úleva, že to nebyl zásah proti nim. Spokojenost, že se to rychle vyřešilo a akutní zásah nebude mít velké zpoždění.

Přes most viseli lidi na lanech. Beru, nebyla to povolená a ohlášená demonstrace (což mi přijde špatně), neměli na to právo. Ale policie o tom věděla a měla o tom podle mě dát vědět hasičům. Že je na mostě překážka. To se stane, obávám se, i z prozaičtějších důvodů.

Druhá věc. I kdyby tam ti lidi na lanech neviseli a zbytek se okamžitě rozestoupil, stejně by měli hasiči problém projet. Ústí mostu bylo zablokované policisty a jejich auty. Hasiči by měli minimálně velký problém prokličkovat a možná by bylo potřeba čekat, až se policejní vozy odsunou. Zase: v davu protestujících, přihlížejících a policistů akce minimálně na několik minut, možná desítek minut. Hasiči o tom měli být zpravení z dispečinku a vůbec se to nepokoušet projet.

Ovšem osazenstvo X má jasno: kdokoli blokuje IZS, je kretén (a horší věci).

Ostatně, mají jasno i ve spoustě dalších věcí. Každodenních problémů, morálních dilemat, mezilidských i pracovních vztahů.

Mám jich plné zuby. Protože život není jednoduchý a přímočarý. Nikdy nebyl a nikdy nebude.

Jen mě děsí, že je jich tolik.