Hlavně mi neusni!

Jak už jsem nakousla minule, spací situace u nás v posledních měsících eskalovala. Zatímco poslední roky vykazovaly aspoň mírně stoupající tendenci, od zimy to fakt stálo za houby a vyspala jsem se jen, když si babička vzala děti na noc, což vzhledem k epidemiologické situaci nebylo ani nepamatuju. Dřív se dokonce stávalo, že když jsem se nedokázala probrat, Viki strašící u mé postele to otočil a uspal se sám. No, určitě se to stalo aspoň jednou. Pak tam stepoval tak dlouho, dokud jsem nevstala, nebo se nacpal do postele mezi nás, z čehož pak bolel hřbet všechny dospělé zúčastněné. Většinou jsem se ale snažila vstávat a zmizet po anglicku už při zavrznutí dveří, aby se nevzbudil alespoň L. Protože to je další věc: když je donucen se probudit, trvá mu většinou dost dlouho usnout.

V noci ze soboty 27. na neděli 28. března přišla jedna taková noc, kdy jsem nebyla schopná se zvednout.

Ano, v té noci ze soboty na neděli, která je z definice o hodinu kratší. A kdy jsem potřebovala, aby rodina vstala v osm (tedy původního času v sedm, což u nás v lockdownu nevstával tou dobou už nikdo) a kolem deváté se vypakovali z domova, protože od půl desáté mám až do května každou neděli Akademii.

Vikouše, nahlížejícího mi pátravě do pootevřených očí, se ujal Lvíček. Vysvětlil mu, že maminka je unavená a má si jít lehnout a usnout sám. Mně zakázal se vzlykajícím chlapečkem odejít, že jednou se to konečně naučit musí. A já věděla, že má pravdu. (A taky se mi tentokrát fakt strašně nechtělo, i když jsem během noci zakolísala ještě několikrát.)

Aspoň jsem se sebrala a šla ho uložit, pomazlit se a dát mu pusu. Souhlasil, že bude u sebe a pokusí se usnout, když necháme otevřené oboje dveře. „Ale neusni mi! Hlavně mi neusni!“ volal plačky a mně se chtělo částečně smát a částečně brečet. Zbytek noci jsem prožila adrenalinově: nervózně jsem poslouchala převracející se dítě a modlila se, aby usnul a už nechodil. Nebyla jsem vyslyšena: přišel několikrát, celkem snad sedmkrát, a já ho vždycky šeptem utěšovala a posílala si lehnout, protože jsem potřebovala, aby se L vyspal a mohl druhý den řídit. K ránu, při poslední návštěvě, se L naštval, seřval Vikouše nepublikovatelnými slovy a nakonec jsme všichni jakž takž usnuli. Já si dala budík na hodinu před školou a ostatní nechala dospat. Graf stresu z chytrých hodinek, který mám většinu nocí hluboce, klidově modrý, se ráno ježil odstíny oranžové… a Viki, který vstal první, se mi vrhnul do náruče a omlouval se, že chodil.

Rozhodli jsme se popadnout příležitost za pačesy a uzavřít smlouvu: za třicet nocí v kuse bez toho, aby přišel, dostane velkou krabici Krotitelů duchů z Playmobilu. Kvalita spaní se nám všem zvýšila extrémně: přišel asi jen třikrát, ale když to má nějaký medicínský důvod nebo zase sám odejde, řadu mu nepřerušujeme, jen se ta noc nepočítá. To samé, když o víkendu chtějí děti spát s některým z nás. Probudí se skoro každou noc, ale většinou se zvládá jen převalovat, občas si pro sebe trochu brblá. Ale nenechá nás usnout na vavřínech. Minulý týden si povzdechl, že ho otravuje nechodit. A za pár dnů se nechal slyšet, že se těší, až bude mít tu krotitelskou stanici.

„Jak to?“

„No že budu moct zase začít chodit!“

Vyrostou?

Když byly batolata, toužila jsem po tom, aby byly větší. A teď?

Ani za nic bych se nevrátila zpátky do doby, kdy bylo Bibi pod 4 a Vikimu pod 2. Tohle období jsem přes všechny snahy „koukej si to užít, bude se ti stýskat“ vygumovala a pořád cítím paniku, když někde potkám maminku se dvěma dětmi mladšími 4 let. Pak už to celkem ušlo a poslední dobou je to super. Jenže to „super“, ohraničené na jedné straně batoletem, je ohraničené na druhé straně puberťákem.

Koukáme s Lvíčkem na Breeders. Dokonce jsme si kvůli tomu neplánovaně prodloužili zkušební předplatné HBO GO. První řada byla super, ke spoustě věcí se šlo vztáhnout. Od druhé řady jsem čekala, že se bude odehrávat třeba o rok, dva později. Ale bum! Je to šest let a ze sedmiletého chlapečka a čtyřleté holčičky jsou (pre)puberťáci. Hážou ksichty a mizí do pokojů s tablety a telefony.

Nejsem na to připravená. A pak si člověk přečte u Rosy článek se sugestivním dovětkem: „A umíte si představit, že vaše děti jednou vyrostou?“

Popravdě, snažím se vidět na každém věku to lepší. Nesmutním po dobách, kdy jim bylo třeba 4-5, i když byli třeskutě roztomilí. Pořád mají super hlášky, víc toho ujdou na túrách a jdou s nimi hrát složitější deskovky. Ale nevím, jestli jsem připravená na pubertu. Uáááh.

Tak snad mám k dobru ještě aspoň tak ty 2-3 roky…

…chodí po třech

Už o tom psal loni Lobo a znáte to určitě všichni: když se vám stanou dvě nepříjemné události za sebou, začnete vyhlížet třetí.

Měla jsem noc. Noc ze středy na čtvrtek, kdy jsem se, nic zlého netuše, uvolila spát u Brígy.

Abych uvedla problém trochu zeširoka: toho času osmiletá dcera je poměrně slušná spáčka. Vstávávala kolem tři čtvrtě na sedm, ale s covidem se naučila spát do sedmi až půl osmé. A už od nějakých tří, čtyř let se v noci téměř nebudí. Přijde v průměru tak maximálně jednou za měsíc. Její šestiletý bratr je opačný typ: usíná pozdě (kolem desáté), vstává pozdě (ideálně po osmé) a na prstech jedné ruky bych spočítala, kolikrát od začátku roku naopak nepřišel (někdy do podzimu byla situace trochu růžovější a celou noc prospal, tuším, zhruba jednou týdně). Takže když se chceme vyspat, střídáme se. L by se na jiné matraci než v ložnici nevyspal, takže zůstává a nakýbluje si k sobě jedno nebo druhé dítě. Já spím u toho zbylého v pokojíčku, na hlavní matraci (protože je pohodlnější), dítě na vysunuté spodní posteli. Dítě B spí obvykle celou noc v klidu, dítě V se většinou v průběhu noci nasockuje ke mně na horní postel, protože mu na té spodní (která je bez žbrlení) spadne polštář. Když zůstanu spát v ložnici, Vikouš přijde, téměř se železnou pravidelností mezi druhou a čtvrtou. Pokud ho jen uspím a zas odejdu, obvykle přijde ještě jednou kolem šesté a pak už nikdo z nás dospělých neusne. Takže se v polovině noci stěhuju i s peřinami na spodní postel, kterou si už večer obvykle preventivně vysunu.

Spát u Brígy je pro mě tudíž jako dovolená.

Většinou.

V noci ze středy na čtvrtek mě po třetí hodině vzbudila, že se jí svlíkla noční ponožka a nemůže ji najít. Rozsvítila jsem lampičku, ponožku našla, zhasla a předpokládala, že budeme spát dál. Následovala jedenapůlhodinová seance hlášek zhruba následujícího znění prokládaná mým nesrozumitelným chrčením:

„Já nemůžu usnout.“
„A co si mám představovat?“
„Můžeš mi dát ruku?“
„Můžu se přitulit?“
„Můžeš ke mně zůstat otočená?“
„Já furt nemůžu usnout.“
„Co to znamená 4:15?“

Nebyla jsem druhý den tedy úplně svěží, a nedodalo mi ani zjištění, že náústek od hydrovaku, který jsem půjčovala Vikimu na hraní (bůhvíproč) na hasiče, během asi dvou nebo tří dnů, kdy jsem ho nevypláchla, pokryla urputná černá plíseň vzdorující odstranění dezinfekcí, kartáčkem i jinými metodami, které mě napadly. Napadla mě taky lázeň v roztoku tablet na čištění zubních protéz, který používám na čištění vaků během sezóny. Instrukce na obalu hovořily o rozpuštění ve skleničce, rozpustila jsem tedy ve skleničce a když se za pár desítek minut lázně nic nestalo, přemístila jsem náústek do jiné nádoby, kde jsem ho zalila octem se sodou. Sklenička s lehce namodralou tekutinou zůstala stát na lince.

Zkušené matky už tuší: jako v seriálu Vteřiny před katastrofou jsem později periferním viděním zahlédla zpomaleně a rozfázovaně, jak se náš chlapeček-řimbaba v návalu žízně vrhá k lince, popadne skleničku a pije. Bůhvíproč, když v 95 % případů velí služebnictvu „vodu“ (abych byla spravedlivá, teď už většinou „prosím, vodu“) a ve zbylých 5 % potměšile vyprázdní moji domácí lahev. Zařvala jsem na něj; většinu z prvního loku si leknutím vyflusnul na tričko, ale připustil, že něco spolknout mohl.

Můj první telefonát toxikologické poradně probíhal v celkem přátelském duchu až na závěr, kdy mě milá lékařka uklidnila, že přípravek neleptá, může jen dráždit, a že má syn preventivně vypít sklenici mléka.

Viktor nepije mléko.

Následující dvě hodiny probíhaly ve duchu chrabrých oznámení „napil jsem se mlíka!“ o zhruba mililitrových porcích. Ze sklenice ubyla tak půlcentimetrová vrstva. Potom jsem usoudila, že teď už to nezneutralizuje lautr nic a zbytek si nalila do kafe.

Vikouš nicméně neslinil, nestěžoval si na pálení v puse ani bolest žaludku, tak jsem rekapitulovala: mučivá noc, zničený ventilek a toxikologická linka, to by byly tři. Jenže ventilek nakonec vyčistila noční koupel v Savu (děkuji L.) a třetí bonbónek měl ještě přijít při mém telefonátu do servisu pračky. Rozbila se nám totiž jistá malá součástka, která provoz komplikuje, ale přímo mu nebrání. Paní na lince chtěla sériové číslo, které je za dvířky. Pračka zrovna prala. Přiznávám, že jsem byla z toho nevyspání trochu mimo, ale taky jsem si vždycky myslela (a moje předchozí pračky mi to potvrzovaly), že když je v pračce voda, zámek dveří se po pauznutí programu prostě neuvolní a musí se nejdřív odčerpat, vyždímat nebo zkrátka nějak dostat ven.

Moje současná pračka si to zřejmě nemyslela, a tak se na mě po pauznutí a otevření dvířek za účelem zjištění sériového čísla vyřinuly krásným pěnopádem asi dva litry pěny.

Reklamační paní jsem trochu konsternovaně řekla, že jí zavolám později, ona opáčila, že jí údaje mohu poslat mailem, a já šla vytírat pěnu.

U několika blogerů (především tedy blogerek) jsem během posledních pár měsíců střídavého lockdownu a skorolockdownu zaregistrovala stížnosti, že nemají o čem psát, neb se jim v domácí karanténě nic neděje.

Vážení přátelé, nevíte, co si přejete!

Rychle, dobře a levně

Nebo jako v tom vtipu se socialistickým zdravotnictvím: nemůže být zároveň odborné, dostupné a bezplatné.

Loni na jaře se mi paradoxně úzkosti razantně zlepšily. Byla to sice nová a dost strašidelná situace, ale po počátečním šoku bylo vlastně všechno v pohodě. Roušky, ruce, rozestupy jsme praktikovali, byli jsme doma, užili jsme se a online výuka se taky zaběhla.

Loni na jaře jsem neměla skoro žádné zakázky. Dílem kvůli covidu, dílem odpadaly už předtím, mezi prosincem a únorem 19/20. Když jsem se chystala napřít síly do hledání nových, přišel březen a pochopení, že žádné nové zakázky na trhu jednak nebudou, jednak já na ně nebudu mít čas.

Jaro bylo odepsané. V létě byly prázdniny a musela jsem se starat o děti. Na podzim jsem začala shánět, ale sotva jsem se rozkoukala, přišla druhá vlna. Začátkem roku se začaly objevovat nabídky. Já jsem na ně začala odpovídat. („První a druhé třídy už nikdy nezavřeme.“) A než jsem se nadála, zahučela jsem do třetího uzavření škol s hromadou práce. Úzkosti, že něco nestihnu, mě pronásledují celé dny (hlavně když jsou tenhle týden prázdniny – už jenom dva a půl dne, jupí! – a navíc začala „distanční výuka“ ve školce).

Takže zjišťuju, že o lockdownu nejde všechno. Ono teda nikdy, ale o lockdownu zvlášť. Buď budu pracovat a děti budou zároveň čučet na obrazovky a dělat z bytu kůlničku na dříví (nikdy nepochopím, jak to zvládnou najednou – a obvykle ještě s dvaceti požadavky za minutu). Nebo se budu snažit udržet domácnost mimo dosah krys a švábů, prát a vařit a chodit s dětmi ven… a práci budu dohánět po ránech, po večerech nebo v nějaké jiné časové dimenzi. A to mám pořád míň práce než standardní fulltime. Každý pár, který dává doma s dětmi dva plné úvazky, obdivuju… anebo se rovnou zeptám, kde kupujete ty drogy?

Rok s covidem

Před rokem. Před rokem jsem jako jindy natáčela každodenní videa do únorové videochallenge a ze srandy tam vpašovala záběry regálů v Lidlu, jakože haha, rejže a těstovin je dost. Covid byl v Itálii a pár lidí podniklo run na Globus a Tesco pro trvanlivé potraviny, ale jinak se nedělo vůbec nic. Neměla jsem absolutně ponětí, jaký to vezme obrat, a kdyby mi to někdo povídal… no nic, co bych asi tak mohla udělat?

Myslela jsem, že to sem přijde. Asi jsem si myslela, že se to nějak přežene. Že se třeba měsíc, dva omezí jiné než nutné cesty MHD, a… a… pak to odejde, jako odchází chřipková epidemie.

No jo, chřipková epidemie. Ale ta z let 1918-1920.

První březnový týden jsme jely s Bibčou do Liberce na jarní prázdniny. Tedy jenom od víkendu do čtvrtka, zato poprvé samy dvě a bylo to parádní. Ještěd, zoo, IQlandia, denní návštěvy OC Forum a okukování hračkářství, společné obědy ve městě a večeře na pokoji s kuchyňkou, čtení Tečky, Mateřídoušky, čučení na Déčko a po jeho skončení na ČT Art, kde mě uprosila na sledování dokumentu o Evě Jiřičné až do konce… Kluci pro nás přijeli nově vyzvednutým autem. Zatímco jsme byly na prázdninách, objevil se první český covid-19 pacient. A pak to šlo ráz naráz, všichni si to pamatujeme, uzavření škol, nouzový stav. L byl hned ten den odpoledne na velkém nákupu v Globusu a nějakou dobu pak jezdil jednou za týden sám, my s dětmi jsme nechodili nikam, kde bychom mohli někoho potkat. Seděli jsme doma, po práci zašli na procházku, o víkendu zajeli autem do lesa. A čekali.

Ve zdraví jsme se dožili znovuotevření škol a užili si super léto. V září jsme si dělali srandu, že tomu dáváme měsíc, ale tajně doufali, že to nebude tak horký.

Bylo.

Od začátku října byla v karanténě Bibinky třídní, pak šla, chudák, asi dva dny do školy a plynule se navázalo další uzávěrou. Ta naštěstí trvala pro prvňáky a druháky asi jen měsíc, následovaná slibem, že tyhle nejnižší ročníky se už nikdy nezavřou.

Přiznám se, jsem idiot. Věřila jsem tomu.

Můj další odhad byl pak už úplně ustřelený: tipovala jsem, že po předvánočním uvolnění lehne na přelomu prosince a ledna šílené množství osob, všechno se zavře a v únoru už se pomalu začne rozvolňovat. Úplně mimo. Jsme v podstatě tam, kde jsme byli před rokem, akorát že se už nepočítají doma šité roušky a nemůžeme na procházku jinam než do katastru obce.

Kurde!

Jasně, jako Pražák jsem na tom dobře: v katastru obce máme gazilion parků i dalších přírodních prostor. Jenže taky cca 1,36 milionu obyvatel, z nichž velká část bude chtít do přírody. S respirátorem. Ani si to radši nechci představovat, jsem zpruzelá a otrávená. Továrnám a provozům, které nezavřeli, doporučuje vláda polovičatá, bezzubá opatření, které stejně nikdo dodržovat nebude, a normální lidi, co si chtějí zajet sami do lesa, buzerují, protože to je jednodušší.

Na protestující proti rouškám a vládním opatřením jsem se vždycky dívala jako na blázny. A i teď plánuju ty tři týdny dodržet. Ale jestli 21. března někdo přijde a zablekotá, že to vlastně nestačilo, tak rozjíždím občanskou neposlušnost, a Lvíček mi dneska nezávisle na sobě řekl totéž. (A to jsme, myslím, rozumní a dost konformní lidi.)

Aspoň jsme dneska byli v Berouně na kafi a procházce na Tetín. Budu z toho žít příští tři týdny. Budu muset.

Introblog

Mám nějak introvertní období. Pořád píšu, občas na kšeft (málo), občas do šuplíku (ještě míň), ale na blog se mi psát nechce. Nějak se o sebe nechci dělit. Zároveň mám trochu špatné svědomí, že tu nic nepřibývá. Samozřejmě, dějiny běží, světové i rodinné. A o podstatných věcech napíšu, až vykrystalizují.

Čtu. Čtení mi zachovává zdravej rozum. Aktuálně si dávám zase knižní trojboj: udržuju stejné procento rozečtenosti na třech knížkách (protože tři jsou počet, který udržuje Kindle na homescreen). A občas jsem jim nevěrná s něčím tištěným. Anebo i s jiným ebookem, čert to vem. V jiných oblastech života mi moje roztěkanost vadí, někde míň, někde víc. Ale u knížek si ji fakt masivně užívám.

Roztěkanost. Paralelně s tímhle blogem píšu vzorový článek pro jednoho potenciálního klienta. Desetkrát mi můžete říkat, že lidský mozek není stavěný pro multitasking. Nemultitaskuju. Ale působí mi určité zvrácené potěšení držet v RAMce několik projektů a žonglovat s nimi. Něco jako když se snažíte vyřešit číselnou křížovku bez použití křížků 🙂

Nespresso. Jen pár týdnů poté, co jsem přestala pít kafe, jsme si pořídili nový kávovar. Chyba v Matrixu? Hloupost? Je pravda, že jsem dočasně podlehla kofeinovým svodům a zase to vyzkoušela. A zase si nabila hubu. Nicméně Nespresso má i dobré bezkofeinové kapsle a já od Ježíška dostala i několik znovuplnitelných, do kterých když si nechám namlít bezkofein v Tchibu, Oxalisu nebo ManuCafe, tak mě jeden šálek ani nebude stát jedenáct korun jako u originálu 😀

Covid. V pátek večer mi volala ředitelka školky, že logopedka, s kterou měl Viki v pondělí hodinu, je covid+. Takže celý víkend v karanténě, včera test (dřív to nešlo kvůli žádance od pediatra), dnes výsledky. Negativní. Nejspíš ho zachránil štít, který má logopedka při výuce na obličeji. Jsem vděčná. Vikouš remcá, že chtěl koronavirus. (Omg.) A přišel o víkend na ledě, který strávili Lvíček s Brígou na nových bruslích.

Teď už to taje.

Můj knižní rok 2020

Mám hezkou statistiku z Goodreads – tentokrát přečtených 66. Konečně se mi po posledních pár letech počet knížek srovnal na rozumnou úroveň a Čtenářská výzva šla taky hladčeji než loni.

Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny. Poměrně jednoduché, Jo Nesbø a Nůž. Trochu jsem se toho bála, protože předposlední holeovka Žízeň mi nesedla vůbec, jakože fakt vůbec – a nakonec jsem byla velmi příjemně překvapena.

Kniha, která má v názvu den v týdnu. Tam se mi moc nedařilo vybrat, nakonec jsem zvolila německou ženskou oddechovku Úterní ženy a byla to přesně taková zapomenutelná věc „ze života“, jak byste čekali.

Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání. Taky dost jednoduché – spisovatelka a jedna z knížek na mém dlouhatánském to-read listu, Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů. Not bad.

Kniha, která má na obálce květinu. Tuhle jsem dočítala jako jednu z posledních; k tématům, která se týkají obálky, se snažím číst opravdu fyzické knihy, protože u ebooků většinou vidím obálku jen jako mrňavý obdélníček při nákupu. Seznam pana Rosenbluma, který jsem někde už ani nevím jestli dostala nebo koupila ve slevě. Vcelku originální námět, nečekané prvky magického realismu, ale hlouběji se mě nedotkl.

Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou. Rozhodovala jsem se mezi Podivným případem se psem a Růží pro Algernon, nakonec to vyhrála papírovka Ginny Napořád a to musím přiznat, že mě v klidu nenechalo. Uf. A brr.

Kniha, která vás zaujala svým názvem. Tohle bylo těžké, knížky si podle názvu moc nevybírám a i tady to vyhrála knížka, kterou bych si nejspíš přečetla i tak, protože Backman – Úzkosti a jejich lidé. Ale protože dlouhodobě úzkosti řeším, tohle bylo must read. (Až na toho králíka na obálce.) Obsah mě nicméně maličko zklamal, oproti třeba Medvědínu; začetla jsem se až ke konci. Chtěla jsem si vybrat Opskurno, protože to má název skutečně obskurní, ale nějak jsem se k němu jednoduše nedostala (žádná akce na e-booky, žádný knižní Ježíšek) a nechtělo se mi utrácet, když toho mám tolik v nepřečtených.

Kniha o holokaustu. Moje „oblíbené“ téma, takže nebyl problém (i letos se chystám rovnou na několik). Nakonec Osvětimská ukolébavka a Ženy z bloku 10 a ani jedna mi moc dobrá nepřišla: z první bylo příliš znát, že jde o fikci, druhá zase – jakkoli strašné je to říct – byla nudná k uzoufání.

Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu. Na to jsem si okamžitě po zjištění témat ušetřila koncem roku 2019 rozečtenou Proč máma nadává 😀 Dočteno na lednových školkových horách a stejně jako předchozí díl moc dobré. Letos už mám rozečtené Proč je mámě všechno u…

Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem. Asi nejtěžší téma – počítá se předmluva? Úvod? Prolog? Přečetla jsem dvě knížky – Vrány a Vypravěčku – které v některém pojetí tu podmínku splňují, ale stejně si nepřipadám úplně komfortně. Fakt blbé téma.

Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli. To splňoval můj vánoční dárek, Nejlepší víkend od Hartla, a nejspíš zůstane taky tím posledním, co jsem od něj četla. Nebráním se masovkám, ale tohle je vedle Třeštíkové už nějak moc.

Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa. Další náročný výběr, nakonec vyhrálo V lesích od Tany French. Body navíc za prostředí Dublinu, body dolů za to, že jeden ze zločinů se nikdy nevyřešil, a za to, že hlavní hrdina se projevil jako takový kretén (a v dalších dílech už se nevyskytoval, takže to ani nemohl napravit).

Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených. Málo známá, ale výborná kniha U Bernátů. Půjčil mi ji po Vánocích brácha… a vrátit jsem mu ji mohla až začátkem září. Jo, covid. Ale abych to nezamluvila, tohle pro mě byl jeden z vrcholů knižního roku a jestli máte možnost, přečtěte si ji (nebo poslechněte – teď vyšla i jako audiokniha). Vzpomínky Žida z Rakovnicka z 2. poloviny 19. století. Píše neuvěřitelně milým, čtivým a současným (žádné Paměti babičky Kavalírové, i když to je samozřejmě taky svým způsobem skvost – právě je rozečítám) jazykem, část děje se dotýká i Prahy, kde jeden čas studoval a chodil do divadel, připadala jsem si místy trochu jako ve Sňatcích z rozumu, s různými historickými událostmi líčenými „zespoda“…

Kniha od dánského autora. Zase jsem projela zásoby ve čtečce a našla thriller Kaštánek. Klasická krvavá severská humusárna, ale klobouk dolů, neprokoukla jsem ji.

Kniha básní. Eeehm. Když jsem při probírání děl současných básníků narazila na Past na Brigitu, brala jsem to jako znamení – jméno svojí dcery zas tak moc často nepotkávám. Akorát že Brigita vystupovala jako sexuální objekt, takže to čtení bylo místy poněkud divný. Ale vcelku dobrý. Sbírku básní jsem nečetla snad od doby, co mě vyhodili z bohemistiky.

Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí. Tohle jsem trochu odbyla, protože šlo o obálku u knížky, kterou mám jako ebook, ale nemůžu si pomoct, knížek s vyloženě hnusnými obálkami vychází čím dál míň a tím, jak čtu papírovek minimum… každopádně obálka „červené knihovny“ Hlas srdce je fakt mimořádně hnusná, o tom spor být nemůže 🙂

Kniha, která má v názvu slovo “aneb“. (Ty nesprávné uvozovky mě iritujou, ale jsem líná to opravovat, když to WordPress sám od sebe neumí 🙂 ) Tady jsem zase šla za lacinou volbou: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti. Silosranda, nuda, šeď. Nejsi jedinej, kdo kdy měl dítě, Dominiku 😀

Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb. Čtyři svatby a jeden… ééé, mno nic, další „ženské čtení“ Milenec lady Sophie. Moje guilty pleasure, no 🙂

Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou. Zlodějka mýho táty, a tohle tedy přímo bolelo číst. Miky je hajzlík. A zároveň je ho člověku líto. Ale hajzlík je to strašlivej. Ostatně tam asi není ani jediná postava pozitivní.

Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha). Četla jsem ji v originále, i když bych bývala stihla i překlad, ale nemohla jsem se dočkat závěru série o Ravenelových od Lisy Kleypas. A byla jsem docela zklamaná. Chasing Cassandra byl asi nejslabší díl – ne, že by byl špatně napsaný, ale nějak tam úplně chyběla akce nebo dramatická zápletka. Česky vyšlo jako Hon na Cassandru.

Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy. A to byl pěkný špek! Zkuste najít něco od autora, kterého jste četli, ale který neslaví kulatiny; co nemá titulek červeně, nezačíná zájmenem, není z roku 2020, nemá hnusnou obálku, není o holocaustu, není v něm hrdina vašeho vysněného povolání atd. atd. Nakonec Nebe pod Berlínem. Slušné, ale asi jsem to měla číst nejmíň o dekádu dřív.

Silvestr bez pomazánek

Nemyslitelná věc. Kam až si pamatuju, od doby, co jsem vydržela do půlnoci, byl Silvestr spojený s chlebíčky a pomazánkami. Vždycky jsme s mámou ráno pustili Když Burian prášil nebo jinou komedii pro pamětníky a šly patlat: sýrovou, vajíčkovou, rybičkovou. K tomu nějaká ta paštika a chlebíček se šunkou nebo uherákem a televize až do půlnoci.

Když už jsme u toho: Vánoce bez televizního programu. I tehdy, když jsme neměli televizi (a byli přes svátky u příbuzných). I tehdy, když bylo s malými dětmi jasné, že se rozhodně nebude čas na něco dívat (a taky nebyl). Pro mě jeden z novodobých symbolů Vánoc – koupit si vánoční program čtrnáct dní dopředu a různobarevnými zvýrazňovači si zaškrtat, co by mě zajímalo. Před dvaceti lety každý týden, později už jen ten týden a půl kolem Vánoc a Nového roku.

Letos poprvé jsem se podívala pravdě do očí a uznala, že není šance o Vánocích zapnout a v kuse odkoukat v televizi cokoli, natož na určitý čas.

Letos poprvé jsem se podívala pravdě do očí a uznala, že na pomazánky nemá nikdo chuť a já taky ne. (Ostatně letos jsem neměla chuť péct ani cukroví a vybičovala jsem se až tři dny před Štědrým dnem.)

Byl to zvláštní rok. Tohle to jen podtrhuje.

Všechno nejlepší do roku 2021, na který jsem si optimisticky koupila diář. A snad to dopadne jinak než v tomhle vtipu:

Můj muž je intolerantní

Nebojte, nejdu si tu na Lvíčka stěžovat. V posledních měsících ztratil toleranci k něčemu jinému: k mléčnému cukru. Někdy v září vypozoroval dlouhodobější souvislost zažívacích potíží a snídání jogurtu, takže ho vynechal. Už delší dobu nepije cappuccino, protože… jasně. Ostřílení laktózoví intoleranti už dobře vědí, mě musela kopnout Marcela z Pradobrot. Koncem léta vynechal mléko a jogurty, až do října jsem ale ještě pořád s klidem dělala bramborovou kaši, grilovala haloumi nebo pekla perník z podmáslí. Teď už nejde ani to. Máslo a tvrdé sýry jsou ok.

Na jednu stranu je super to vědět (včetně tipu na tablety laktázy, které umožňují zabránit následkům, když VÍTE, že budete jíst laktózové jídlo). Na druhou… fakt mu to nezávidím, muset všude hlídat, v čem je nebo není mléko, čerstvý sýr apod.

Abych nezůstala pozadu, se mnou poslední měsíce zase neúměrně mává konzumace kafe. Jedno za týden ještě jakž takž projde, ale když si dám dvě cappuccina dva dny po sobě, jsem na příštích pár dní úplně mimo.

Takže jsme dopadli tak, že si jak dva šašci dáváme v kavárnách jedno bezlaktózové kofeinové a jedno bezkofeinové laktózové…

Dendrotrapas

Za těch blahých časů, kdy se ještě mohlo do zoologických a botanických zahrad a – nebudu říkat, že žádný, ale ten největší koronaprůšvih se ještě nerýsoval, tedy před dvěma týdny, jsme se při vybírání výletu rozhodli pro Průhonický park. Jezdíme tam několikrát do roka, a nejraději na podzim, mám odtamtud vždycky moc hezké fotky s dětmi v podzimním listí.

Téměř jsem přestala pít kafe – a když už si dám, musí být bezkofeinové (koupila jsem si kvůli tomu i decaf kapsle do handpressa, ke kofeinovému kafi se přinutím už opravdu zřídka – myslím, že jsem žádné neměla minimálně tři týdny). Takže jsem ještě hledala na fb kavárnu v průhonickém zámku a sondovala, jestli mají decaf. Měli. Takže jsme rozradostněně vyrazili do Průhonic. Lvíček dal do navigace Dendrologickou zahradu. Nad tím jsem se zamyslela asi půl vteřiny: bodejť, sice tomu většinou říkáme Průhonický park, ale je to i dendrologická zahrada, ne? Chvíle překvapení přišla před cílem: přijeli jsme jinudy, ne od průhonického náměstíčka, ale od dálnice. Ale našli jsme místo na zaparkování, takže hurá, ono to má druhý, spodní vchod, to je super!

Pořád nám to nedošlo. Až když jsme po pár stech metrech začali plánovat, že podejdem dálnici a dojdeme do druhé půlky parku s tím zámkem a kavárnou, začalo mi to být po několikátém pohledu na mapu podezřelé. Mapa areálu. Mapa v mobilu. Podezření. Prozření.

Průhonický park a Dendrologická zahrada jsou dvě různé věci. Ano, jsou poměrně blízko u sebe, asi půl kilometru. Ale fakt nesousedí a už vůbec se nedá projít z jednoho areálu do druhého, natož aby to byla součást jednoho lesa.

Ne, že bychom si to neužili! Tolik různých jírovců jsem například v životě neviděla. Ale připadám si jako blbec: tolik let tam jezdím a doteď jsem nevěděla, že Dendrologická zahrada NENÍ Průhonický park.

Tímto se omlouvám Coffee59Brunch, že jsem jim slíbila návštěvu a nedorazila 😀

PS: V zahradní kavárně měli decaf taky 🙂