Dosáhli jste svého cíle (20. týden)

Hlásí navigace, když někam dojedeme. Vynoří se v hlavě při obhájení diplomky, složení maturity, výsledcích státnic. Anebo minulý týden mně při pohledu na váhu s číslicemi 63,0. Moje cílová váha, kterou jsem si stanovila někdy koncem února. Tři měsíce. Patnáct kilo. Nepíšu to tady často, ale dobře já 🙂 ještě tenhle týden si dám na redukčním režimu, protože po skončení se to vždycky trochu zhoupne zpátky a mně se hodně líbí nosit džíny, šaty nebo kalhotový kostým, které jsem si pořídila před dětmi. A pak udržovat – snad to půjde. V červnu nás čeká školka v přírodě a jednotné servírované menu (loni to byly věci jako řízky, čína a špagety), takže pokud nechci být o hladu a cherry rajčatech na pokoji bez lednice, musela bych do té doby přestat tak jako tak 😀

Doufám, že mi s normálním jídlem přibude taky nějaká energie a koncentrace, abych mohla zabrat v ostatních oblastech života. Nějak se tu propadám do chaosu (nutnost vytřídit skříň s oblečením mým i dětí a příležitost, při které si L. půjčil rudl, aby mi štědře navozil poslední tři bedny knížek ze sklepa). Odráží to i chaos myšlenkový, protože dlouho, opravdu dlouho se mi nestalo, že bych měla rozečtených osm knih najednou (a z toho jen jednu elektronicky). Jedna je dětská. Jedna je audiokniha, když jsem někde na cestě bez dětí nebo s dítětem spícím. Jedna je anglicky psaná odborná publikace, kterou louskám po maličkých kousíčkách už od Vánoc. Jedna klasika na Kindlu, když je chvilka třeba při uspávání. Dvě jsou narozeninové a poslední dvě, jak to jenom… to jsou knížky, které jsem nakoupila do foroty jako dárky pro členy rodiny na Světě knihy a tak mě zaujaly, že je opatrně a podloudně očítám.

V sobotu jsme si udělali jednodětný výlet do Šárky a v neděli dopoledne na pražský Semmering. Odpoledne jel Lvíček vyzvednout Bibi k babičce sám s Vikoušem a já dostala k dobru asi dvě a půl hodiny na nákupy. Využila jsem pár kupónů z Ona DNES, když už jsem je měla, a utratila asi tři tisíce, ale cítím se víceméně vybavená na léto 🙂 šaty, sukně, dvoje tříčtvrťáky, plavky a pět triček.

A o tom, jak se jezdí žádat o občanku se dvěma dětma na dopravních prostředcích, z nichž jedno je uprostřed libového období vzdoru a „já sám“, „já nejlíp vím, co, kam, kudy a jak“ a „neumím mluvit, takže vám neřeknu, co je za problém, ale vyřešte ho hned“, vám napíšu příště. Možná. Jestli to rozdejchám 😀

Fotky zde.

Vikislovník

Vikimu je dnes právě dva a čtvrt roku a jeho mluvení je u nás věčné téma. Bríga v jeho věku recitovala básničky z Ladových leporel. Chlapík umí všechny hlásky kromě sykavek, r a ř, a tvoří spoustu dvouslovných, tříslovných a někdy i čtyřslovných vět. Akorát že výlučně s pomocí několika desítek výrazů ze svého unikátního vikislovníku.

Nejzásadnější lemmata (v pořadí podle frekvence a/nebo doby objevení) jsou tato:
Joo – ano
M-m! – ne
– já (=sám)
Vivi – Viktorek
Bibi – Bibinka, v širším slova smyslu sestra, holčička
Máma, táta, babi – jasné. Nedávno přidal dede pro dědu. Máma má varianty oslovení „mami“, případně „mamooo“ pro situace, kdy ho naštvu. Umí i taty/tatooo, ale používá zřídka.
Gagá – auto, motorka (plastová), občas z nejasného důvodu i školka – asi že se tam jezdí autem. Dřív výraz pro všechny dopravní prostředky a pohyblivé stroje, z „bagr“.
Lolo – nejoblíbenější plyšák – liška
Mimi – všichni ostatní plyšáci + miminka (zřídka) + sloveso pro ležení v posteli nebo kočárku. Dřív všechna zvířátka.
Ňamni – jídlo a pití (snažíme se naučit na pití „gloglo“, protože je to občas poměrně matoucí, ale zatím s mizivými úspěchy
Bleble – 1) vyměšování a jeho výsledek, nočník, plínky. Občas pod vlivem B. řekne „kaka“, ale paradoxně spíš pro ten druhý proces 🙂 2) jakákoli špína.
Bobo – boty (nejoblíbenější část oděvu)
Hůhů – 1) sova 2) vlak a ostatní kolejová vozidla. Význam 2 přišel později, ale začíná v komunikaci výrazně převládat 😉
Uíuí – vozidla IZS, tedy něco s houkačkou (policie, hasiči, sanitka)
UÁÁÁ (hrdelní) – lev, tygr
Vavá – pes (=haf haf) nebo kočka. Nevíme, jestli je to ignorace nebo trolling, ale Vikouš nerozlišuje psy a kočky; všichni jsou vava.
Ijaja – kůň nebo zvíře koni podobné (zebra atd.)
Bébé – ovce/kozy
Kikiký – kohout
Koko – slepice (ne vždy rozezná od kohouta nebo jiného ptáka)
Pípí – 1) ptáčci 2) pípající věci, např. i parkovací senzory na autě 3) sirup Marťánci, který jsme Bibině ze začátku nutili s doprovodem „pípípí“ jakožto přistání Marťanů.
Jaja – telefon. Původ neznámý (asi podle toho, jak ho od nás pořád vymáhal s pláčem Já! Já!)
Au au – jasné 😉
Pápá – loučení (donedávna jen mával, poslední týden už to umí doprovázet slovně)
Bebí – bolístka
Dudy – tudy (směr procházky)
Dodo – dolů! (Převážně v situaci, kdy mu někdo z nás sedí na židli…)
Ech-é – ještě
Nunu – nula (zná z výtahu a rád „počítá“ na prstech – nunu, nunu, nunu, nunu 😀 )
Tůtů – klakson na autě
Popím – prosím
Bubu – strašení
Bll bll – jakýkoli hmyz (Lvíček ho učil, že moucha dělá „bzz“, takže „bll“ je s nadšením označován brouk na chodníku i motýl na Bibinčiných šatech)
Gííí – buzení (ústřední prvek oblíbené hry na budík, kdy děláme, že spíme, a Viki nás probudí s nadšeně znělým „gííí!“)
Pím – citoslovce zmáčknutí tlačítka (via Bibinka)
Dino – výsledek Lvíčkovy snahy naučit ho „dinosaurus“
Vávovaj – první trojslabičné slovo z různých slabik. A jak jinak, v naší rodině, než „kávovar“… Je to náš syn!

Nejspíš jsem pár slůvek zapomněla, ale tohle je tak základ. Do září máme u pediatry termín „na rozmluvení“… tak jsem zvědavá, jestli se on pochlapí, nebo ona tohle uzná za mluvu. Viditelně se totiž zlepšuje, měsíc od měsíce – „Máma gagá mimi“ znamená máma šla do auta pro plyšáka; „Lolo ňamni gagá“ zase Lolo (vypadá, že) jí motorku. Blbej není. Ale mohl by místo tvorby úplně nového jazyka (L. tvrdí, že mluví valyrijsky) po nás prostě jen začít opakovat 😉

Sluníčkooo (19. týden)

Je to tady! Zase, jako většinu let předtím, jeden týden ještě dávám dětem punčocháče, tílka a teplé bundy, a za pár dní je na tričko. O hezkém víkendu jsme si užili a byli skoro pořád venku (putování na Sobín, Mirakulum a L s dětmi u babičky na zahrádce), jen v sobotu odpoledne jsem si na pár hodin zalezla do Veletržního paláce 😉 až na to, že jsem nepotkala hostesky eReadingu (a nevyrazila z nich nějaký ten dárek, ehm 😀 ), nakonec spokojenost, i když do některých stánků jsem se musela vracet i třikrát, abych se vyhnula megafrontám…

Sorry, tentokrát na velké psaní nemám nějak sílu. Fotky tady.

Od svátku do svátku (18. týden)

Neboli od zoo do zoo.

Naše poslední výlety jsou stereotypně zvířátkové: Prvního května do zoo v Zájezdu (jezdíme tam rádi, je to kousek a velikostně tak akorát). Potkala jsem se tam se sousedkami, s jejichž dětmi se Bibi jako menší potkávala na hřištích a v mateřském centru. Jedna z nich k chlapečkovi staršímu než Bibi teprve čeká druhé dítě. Na jednu stranu – mohla si ho doteď líp užít, někdy ty tři roky (moje těhotenství a Viki jako malý) byly FAKT náročné. Na druhou stranu… proboha, ještě že už to mám za sebou 😀 Posledního tak půl roku jsme konečně začali trochu žít, je možné s nimi oběma někam jet/jít, minulý týden jsem dokonce odvedla děti sama ráno do školky – dvacet minut na dopravních prostředcích, a krásně poslouchaly a jely! (Bohužel od té doby to vypadá, že na Vikiho přišlo období vzdoru, vzteká se kvůli úplně všemu a neposlouchá… no snad to zas přejde.)

Snaží se trochu mluvit (novinka je slovo „vavovej“ = kávovar :D) a vymýšlí si hry – naposledy třeba na budík, kdy nás nutí, abychom si lehli, a pak začne dělat „giiii, gigi, gigi, gigi“ = tiky = hodiny = budík. Pořád ale spoustu věcí nevyjádří a pak ječí, stejně jako tehdy, když mu nechci dovolit, aby se SÁM přebalil, SÁM si zašrouboval lahvičku s pitím, když mu bez vyzvání o centimetr pomůžu s natahováním kalhot… všechno špatně, řev, absolutní anulování akce (=sundání celých kalhot, mrsknutí s lahvičkou o zem…) a většinou mi pak ještě jde stáhnout kalhoty a naplácat na zadek. Trvá to cca týden a nejsem si jistá, jak dlouho to bez újmy na duševním zdraví ještě vydržím.

Jo, poprvé spal ve školce – před týdnem v pátek a teď v úterý. Možná to souvisí, těžko říct. Tam ho každopádně moc chválí, že je úžasný, samoobslužný, poslušný a veselý. Tak na nás holt zbylo to ostatní.

V sobotu jsme jeli do „velký zoo“ a neprobíhalo to úplně ideálně, ale nakonec to bylo fajn. Byli jsme na rozhledně a dojalo mě asi pět minut, během kterých okupoval automat na kafe a vypadal naštvaně, že mu žádné nechceme koupit 😀 když se vyspali, ještě jsme šli na zmrzlinu a to byl provar, totálně se zprasil čokoládovou a cestou domů asi hodinu převážně uraženě posedával na obrubnících… v neděli jsme byli v minizoo v Chuchli (co si budeme povídat, spíš na místních hřištích, zvířátka jsou tam jen taková záminka) a tam už jsem toho měla plné kecky (psychicky i fyzicky), tak jsme zbytek víkendu zaplaťpámbu proodpočívali.

No, akorát ve školce byl V jeden den a přišel s nudlí u nosu, takže do příštího úterka jsme odsouzení nějak spolu vyjít. Myslete na mě!

Fotky z prvního květnového týdne zde.

S bráchou v Kantýně (17. týden)

Původně jsem tenhle post chtěla nazvat Back on track (nebo česky Zpátky na trati), protože v týden, kdy obě děti chodily do školky, se mi konečně podařilo dohnat sekeru s nahráváním a popisováním fotek a publikováním blogů. Jenomže to by nesměl následovat konec týdne, kdy byl Lvíček na malém chirurgickém zákroku (prohloubení vestibula) a i když Bibi vyzvedla ze školky babička a nechala si ji až do neděle, měla jsem pořád na starost Vikiho a domácnost – takže fotky jsem nahrát stihla, ale s blogem to bylo horší. Ony ty nedělní uzávěrky jsou z hlediska rodinného provozu fakt vrcholně nepraktické 🙂

Týden to byl super, protože jednak konečně děti zase chodily do školky – a to je velká úleva -, jednak mi ve středu navrhl brácha, jestli s ním nechci ve čtvrtek na večeři do Kantýny. Chtěla jsem. Na pokec to tedy není nijak ideální místo, zvlášť v oblasti míst k sezení (plechové stolky s minimem prostoru, prostě kantýna) je hluk jak v továrně a musíte na sebe málem řvát. Měla jsem ale asi nejlepší tatarák v životě, kousek výborného pastrami, moc dobré vepřové koleno a opila se z půlky malého piva 😉 Taky jsem ochutnala bůček z přeštíka a… a… já jsem prostě tou dietou už nadobro zdeformovaná, na mě to bylo šíleně tučný a vlastně mi to moc nechutnalo, i když udělaný byl jistě výborně. Trochu podobné to bylo i se smaženým řízkem, ten ale jako nejlepší v Praze vyzdvihnul zase brácha 🙂 nakonec jsme se najedli dobře a popovídali si docela slušně – od posledního setkání před necelým rokem si pořídil přítelkyni a z volné nohy i pěkný stálý job. Jen kdybych si nezapomněla cestou zpátky koupit lístek (ten zvyk na průkazku doprovodu dítěte do tří let je mrcha!) a zrovna se neobjevili na Můstku revizoři. Ten adrenalin, kdy jsem se dala do pomalého přesunu na druhý konec nástupiště a nenápadně lovila v telefonu číslo na SMS jízdenku, bych si klidně odpustila. Ale zadařilo se a nekontrolovali mě 😀

Mimochodem čarodějnice ve školce mě pěkně nakrknuly – ještě někdy začátkem týdne jsem kontrolovala měsíční program na duben, jestli se něco chystá, v programu nic, v mailu nic… a ve čtvrtek ve tři odpoledne přišel mail, že druhý den mají děti přijít v čarodějnickém!! Já mám naši školku fakt ráda, ale občas ta komunikace… prokristapána. Kostýmy nebyly takhle narychlo už nikde k sehnání (a já jela na tu večeři, tak nebyl prostor objíždět půl Prahy), takže jsem ustřihla rukávy u dvou svých starých roláků, po návratu v jedenáct večer soustružila provizorní špičaté čarodějnické kloboučky ze čtvrtek… a dětem to seklo a byly nadšené. Já se naštvat nenechám!

V pátek a sobotu jsme tedy vesměs odpočívali nebo se jen procházeli, v neděli jsme si s tchány mezi dveřmi vyměnili děti a oni zamířli s Vikim na zahrádku ke svým rodičům, my s B na Ladronku. Asi polovina fotek je z Čarodějnic, kde ji zaujala většina stánků s tvořením od DDM a byla strašně hodná. Vikouš byl taky celý pátek, sobotu a neděli dopoledne hodnej. Jak se navečer sešli v jednom bytě, začali nehorázně zlobit a teď už jsem z nich úplně vyždímaná. U nás platí jedno dítě = žádné dítě bezezbytku…

Bóza, Lolo a holandské kakao (16. týden)

Na Velikonoční neděli, protože bylo hnusně, jsme si udělali správně konzumní výlet do nákupáku – do Costy na kafe (to jsem ještě nevěděla, že přestali dělat orientální příchuť Orca latte, které bylo bez cukru – fňuk!), Viktorkovi pro bundu a Bibi pro noční košili a náušnice. Všechno šlo celkem dobře, dokud jsme nevlezli do Claire’s, jestli tam nemají nějaké ty klipsy. Měli jich tam hromadu, ale když jsme si vybrali dvoje a přesvědčili Vikiho, že pro něj to není úplně pravé ořechové, sesypaly se na nás prodavačky a začaly nás přesvědčovat, že když koupíme ještě jednu věc, máme další tři zadarmo. A do toho děti uviděly stojan s plyšáky s obrovskýma očima, vyřítily se tam a popadly – B růžovookou kočku, V přátelsky vyhlížející lišku. Tak jsme kapitulovali.

Bibi pojmenovala kočičku Bóza. „Bóža?“ divila se tchyně, když to uslyšela, ale skutečnost je prostší: B má totiž už jednu podobnou, větší kočku, které říká Rozárka, zkráceně Róza. A její mladší sestřička se tedy jmenuje Bóza. No dobře. Ale jak pojmenovat lišku? „Jak se bude jmenovat, Vikoušku?“ ptali jsme se. „Lolo!“ vypálil batolák bez váhání a od té doby se toho drží. Stejně jako Lolo. Spí s ním, byla s ním i ve školce a ani výjezdy s kočárkem se bez ní neobejdou.

Ve středu a ve čtvrtek byl Lvíček na služební cestě v Amsterdamu. Měla jsem ambiciózní cíle odvádět ty dny B do školky sama – je to bez dětí 15 minut, s dětmi tak půlhodina chůze. Jenže se strašně zkazilo počasí, ráno bylo kolem nuly a předpověď slibovala i sněžení, tak jsem ji odhlásila. Ve čtvrtek začali oba nudlit, tak byli preventivně doma i v pátek a koncem víkendu se tak strašlivě nudili a zlobili, že jsem myslela, že z nich už vyletím z kůže. B se dokonce v neděli dvakrát a v pondělí jednou počurala. Měla jsem podezření, že to je od nastydnutí, ale teď jsem spíš přesvědčená, že to byl minimálně podvědomý vzdor proti nudě; venku jsme totiž byli naposledy v tu středu. Kéž už by bylo teplo a hezky, kéž by s nimi šlo být pořád venku a vypravování znamenalo navlíknout na tričko mikinu a obout boty! Tohohle už mám plné zuby.

Lvíček slíbil, že nám z Holandska přiveze sýry a kakao. B si tuhle myšlenku vzala tak za svou, že ho týden předem každý den uháněla, jak se těší na sýry a kakajíčko. Sýry dopadly podle předpokladů tak, že V kostičku ochutnal a slušně vrátil, zatímco B ochutnala, vyplivla a poválela jako kus modelíny po podlaze. (Občas mám problémy rozlišit, které z dětí je to dvouleté a které čtyřleté, například když jedno se samo zuje, až na svetr svlékne a umyje si ruce, zatímco to druhé… nebo když jedno se samo nají, zatímco druhému cpu do pusy lžičky kaše za doprovodu zvuků zvířátek nebo vozidel.) S kakaem to bylo ještě vtipnější – to, co L přivezl, dětem chutná, ale bylo to jediné kakao v obchodě a z celého amsterdamského kanclu prý až na jednoho člověka nikdo netušil, že by bylo Holandsko nějak proslulé kakaem 😀 Bibi si tedy holandské kakajíčko pochvaluje a upgradovala svůj požadavek o „až zítra pojedeš zase do Holandska, tak mi přivezeš mlíčko“. Okej.

O Velikonocích už mě naštvalo, jak Bríga freneticky odmítá rozinky, a vymyslela jsem test – rozemlela jsem cca 50 gramů rozinek, smíchala s půlkou rozpuštěné čokolády na vaření, zahustila hrstkou rozemletých piškotů a předložila to dětem jako „čokoládové kuličky“. Viki je konzistentní. Ochutnal a vyplivnul. B se nacpala asi sedmi, když přišel Lvíček a zeptal se jí: „Tobě už chutnají rozinky?“ „???“ „To je z rozinek, ty kuličky. Takže už jíš rozinky?“ Bríga nezaváhala: „Jo, ale jenom zamíchaný!“

 

Děti nudlily a byla zima, takže o víkendu jsme nebyli lautr nikde. Vyzdravená tchyně se nabídla, že v neděli po obědě přijede pohlídat, tak jsme uspali Vikiho, odevzdali Bíbu a chtěli si zajít na procházku… ale v tom větru a zimě to nemělo cenu, tak jsme nakonec sjeli na kafe do Místa. Chtěla jsem se tam podívat už dlouho a musím říct… že už jsem na to prostě asi stará. Všude fousatí hipsteři s notebooky a v kalhotách na kšandy, nelakované stoly a dřevěné obložení, obří a ještě větší kávovary i ceny zákusků a doubleshot, který je sice velmi kvalitní a kofeinu má, že by to skolilo slona (kdo si proboha v takovémhle podniku dokáže dát víc než jednu dávku espressa?!), ale mně prostě to kyselé kafe nechutná… už se na to prostě asi nehodím 🙂 zlatý Lounge, kde mají sice taky doubleshot, ale tak kyselý mi nepřišel a prostředí je tam o hodně klasičtější. Meh. Je ze mě důchodkyně – čekala jsem to tak o třicet let později! 🙂

A ještě jedna literární zmínka – dočetla jsem Ready player one.

Dvakrát.

Většina knížek, které čtu, i ty, co mě baví sebevíc, mají nějaký postupný vývoj a příběh a když je dočtu, v nejlepším případě je nechám pár dní doznívat, než rozečtu něco nového. Ready player one je jiný případ. Ready player one je jako hra Plants vs Zombies, kterou když dohrajete až do posledního levelu, nevydržíte a začnete ji hrát zase znova od začátku. Taky takhle knížka není primárně o tom, jak se posouvá děj. Je to spíš příběh a replay jednoho questu a mě bavila moc. Uvažuju, že za nějaký čas si ji dám ještě jednou, buď v originále, nebo jako audioknihu 🙂

Fotky tentokrát i s komentáři (a doplněné za minulý týden).

Narozeniny, Velikonoce a další podružnosti (15. týden)

Oboje tak nějak profrčelo a moc jsem to neprožívala. K narozeninám jsem tedy dostala skvělé dárky – moc díky Puffin za přepadové poslání toho hrnečku, který mi před týdnem zvorali v eshopu a poslali zelený místo fialového, a stejně tak za ebook Na co Alice zapomněla, který jsem vdechla během dvou dnů. Od maminky jsem dostala peníze a než vymyslím, co s nimi, tak jsem si aspoň jako zálohu koupila knížku Aha! rodičovství. Normálně knížky o výchově nečtu, ale poslední dobou už mám pocit, že se dostáváme do začarovaného kolečka zlobení a řevu, a problém že je nejspíš bohužel na mé straně, tak bych uvítala postřehy, jak z toho ven. Lvíček mi nadělil nádherný hodinky, knížku a CD a jako vtipnodárek vývrtku na víno jako nástavec na elektrický šroubovák. Kvůli tomu, že brblám, když mám otvírat víno. Nojo, jenomže já brblala, protože jsem primárně zkrátka chtěla, aby ho otevíral on 😀 a taky, kdo má pokaždé chodit pro otvírák do komory? Ale blbinka je to hezká a funkční. Věřím, že ji využijeme, i když aktuálně moje spotřeba vína dělá tak půl deci týdně. To CD mě docela překvapilo, protože Lvíček proti fyzickým nosičům už docela dost brojí a remcá, že tu straší několik pouzder CD a DVD… ale pustila jsem si ho od té doby už nejmíň desetkrát a mám z něj fakt radost, já jsem v tomhle asi staromilec.

Sama sobě jako dárek jsem si upekla dort. To byl větší oříšek, než jsem původně čekala – abych to mohla já, takže aby tam nebyl cukr, a zároveň abych mohla dát ochutnat dětem, takže ideálně aby tam nebylo umělé sladidlo. Nakonec jsem spáchala dort batolecí a mně chutnal extrémně, dětem spíš jenom ten korpus, ale… jsem vděčná 🙂 asi pořád lepší, než jako posledně mít dietu přes Vánoce.

Čímž se teda dostávám k Velikonocům… moje pekařská kreativita se zarazila někdy v půlce týdne u beránka (z vaječňáku zbylého z Vánoc, ehm) a u jidášů na Zelený čtvrtek. V sobotu jsem si uvědomila, že nemám morálku péct mazanec, který nebudu moct jíst, a vyslala jsem pro něj Lvíčka do Globusu. Jehněčí taky nebylo a vzhledem k počasí nebyly ani téměř žádné výlety, zato byly zlobivé děti (není bezprostřední příčinná souvislost – Vik nejvíc zlobil na výletě a B trvala asi od soboty na tom, že v té zimě nikam nechce). Můj nejlepší zážitek z Velikonoc tak byl, když jsem v neděli před večeří vypadla na půl hodiny z domu, dala do uší Radůzu a objevila úplně novou stezičku kolem sídliště, kde jsem ještě nikdy nešla. Půlhodinka čirého štěstí a vzpomínání, jak jsem jako dítě a teenager takováhle „dobrodružství“ a toulání sama pražskou pseudopřírodou milovala jako nic jiného (možná krom čtení a psaní).

Fotky tady, komentáře dodělávám postupně 🙂

Prý se flákám (14. týden)

Já vím, já vím, že ještě nebyl blog za minulý týden. Tak samozřejmě, kromě pečení narozeninového dortu, slavení narozenin, generálního vykydání dětského pokoje, výpravy dětí do školky a přípravy Velikonoc se pořád jenom někde válím. Hlavně v posteli při uspávání, které končí poslední dobou na můj vkus zase nějak pozdě, ale to se nejspíš taky bude měnit – jednak tím, jestli bude Viki chodit do školky častěji, jednak tím, že Bibi přestává, teď už asi definitivně, spát po obědě (což má zatím tedy bohužel vliv jen na její protivnost ve druhé půlce dne… ale jo, devátá je pořád lepší než půl jedenáctá).

O narozeninách a tom ostatním ale až příště, teď minulý týden – co k němu? Děti pořád ještě pokašlávaly, takže byly ještě doma (a k tomu mě tchyně ničila zpochybňováním, jestli OPRAVDU už příští týden mají jít do školky – opravdu ano; tu předchozí nemoc jsem je nechala doma radši celý týden potom, co už vypadali zdravě, a za týden a půl byli zase na hromadě, takže doléčování zásadně beru selským rozumem a když už trojčí, nudí se, zlobí a za celý den dvakrát zakašlou, tak jo, FAKT už do školky potřebujou). Teplý víkend jsme si užili a byli jsme v sobotu na výletě mašinou, v neděli v botanické… a tím plus pondělím se zjevně jaro vyčerpalo, takže nám ani zvlášť nevadí, že teď na Velikonoce má Lvíček pohotovost a není prostor na nějaké zásadní výlety.

Fotky zde, je jich trochu víc, poslední tak čtvrtinu můžete přeskákat – jsou to převážně motýli 😀

Čtenářská výzva ve čtvrtině 2017

Loni si pár mých známých stěžovalo, že jsem se o Čtenářské výzvě zmínila až koncem roku, kdy nebyl čas všechno dohnat. Teď jsem si dělala takovou menší rekapitulaci, jak jsem daleko ve výzvě pro rok 2017, tak pokud by se chtěl někdo přidat, ještě myslím stíhá… 🙂

kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí (tedy doufám, že se kvalifikuje)
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet (a vřele děkuju mamince za tenhle tip!)
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství (G. R. R. Martin)
kniha od českého autora: Dešťová hůl
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ehm. Ale snad ještě nahradím něčím důstojnějším 😉
darovaná kniha: Ódinovo dítě
kniha s jménem v názvu: Jmenuji se Miriam
kniha pohádek: Veselá kopa pohádek (ale teď čteme velkého Andersena, to bude lepší reprezentant, Kopa byl odpad)

Jsem v půlce! 🙂

Skeč dietní

Potom, co mě o víkendu váha trochu vytrolila, pokračuje hubnutí občas až bláznivým tempem, že mám pocit, že docházejí baterky nebo že jde obecně o nějaký omyl, ale fakt, že už nasoukám k bokům svoje nejhubenější kalhoty (Levisky z Kalifornie, které jsem si nechávala vyloženě z nostalgie), zatímco minulý týden jsem je nenatáhla přes stehna, mě utvrzuje v tom, že je to realita. Dneska jsem viděla číslo o 0,7 kg menší než včera a byla jsem z toho docela perplex.

Bibina nás dnes od samého rána tahala a hučela: „Už nelež! Už je ráno! Pojď si se mnou hrát! Pojď mi číst Čtyřlístek!“ Lvíček jí přečetl jednu pohádku, ale pak ji usměrnil: „Já si teď vypiju kafe a pak půjdu do práce. Přečte ti to maminka.“ Já zafrflala: „Maminka se ještě ani nenasnídala…“ Lvíček se na mě překvapeně podíval: „Ty ještě něco jíš?“ 😀