Výzva za půlkou

Čas na tradiční půlroční rekapitulaci. Letos mám náskok, tak snad půjde i zbytek.

  1. Kniha, jejíž hlavní postava je milovníkem koček: rozečtená Dalajlámova kočka.
  2. Kniha, jejíž název (či autor) zazněl v seriálu Přátelé: tam se mi do ničeho nechce. Možná Osvícení, Sto roků samoty nebo Růže pro Algernon. Prý by šly i Květy zla nebo Idiot. Pitomá kategorie.
  3. Kniha s jednoslovným názvem o minimálně 4 slabikách: Nespoutaná. V záloze jsem měla ještě Sudetenland a Životice.
  4. Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny: tak s tím jsem neměla vůbec žádnou práci. 😀 Deník fejsbukové matky třeba, z těch všech.
  5. Kniha, jejíž děj se odehrává během války: Terezínské ghetto. Jak mám ráda historické bárovky od Veroniky Válkové, tahle byla nadmíru drásavá.
  6. Kniha s citátem na začátku: Poslední věta.
  7. Kniha poprvé vydaná v ČR/SR v posledním čtvrtletí 2023: Novinářem v Číně 2 aneb Nezešílet!
  8. Kniha s podtitulem: Zázračné medicínské případy: Kuriózní příběhy lékařů a pacientů. Našla bych jich ale i víc.
  9. Kniha autora z žebříčku 50 právě nejčtenějších knih na DK: Obraz Doriana Graye.
  10. Kniha, která má v názvu “kdyby”: Kdyby Ogden uměl česky. Taky dost divná kategorie, tak jsem to vyřešila touhle krátkou sbírkou dostupnou zadarmo na mlp.cz.
  11. Kniha, která naráz splňuje dvě témata loňské výzvy: Pět životů: Neznámé příběhy obětí Jacka Rozparovače. Velmi pečlivě odzdrojovaná, ale zároveň zajímavě napsaná věc.
  12. Kniha, ve které spolu postavy komunikují přes internet: The Exception to the Rule. Snad nevadí anglič, je málo knih, co by vyhovovaly víc – prakticky výhradně internetová komunikace hlavních postav.
  13. Kniha poprvé vydaná v roce 2024 (nová kniha): teprve se chystám na třetí Šikmý kostel.
  14. Kniha z prostředí Vaší poslední dovolené: Egypt: V nitru pyramidy. Zase audiokniha, zase Válková a zaplaťpámbu za jarňáky, díky kterým jsem měla výběr velmi zjednodušený.
  15. Kniha s měkkou/brožovanou vazbou: taky jsem sem mohla vecpat nějakou bárovku, mám je i tištěné, ale už stačilo 😉 výborné Vánoční povídky ze Šumavy.
  16. Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění: …aaa tady mi došel dech 😉 posledních pět kategorií nemám a nevím. Ale ono se to setřepe. Ještě skoro celých šest měsíců.
  17. Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně.
  18. Kniha od držitele Ceny Jaroslava Seiferta.
  19. Kniha, která má na obálce hodiny.
  20. Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí.

Polštářky a slzy

Byl to poslední den – a nebyl.

Rozloučení s páťáky.

Jak je dobrým zvykem, dostali ručně vytvořený polštářek. V tomhle množství dětí to ještě jde. Pět holek, jeden kluk.

Závěrečné vysvědčení zase se samými. Třídní třeťáků už poslala rozvrh na příští rok. Ve skupince pro páťáky jsem na něj čekala marně. To musí přijít odjinud a až na konci prázdnin.

Od září každý jinam. Po třech, ale částečně vlastně pěti letech společně. Je to divný. Jsem naměkko. A jo, slzička ukápla. Mně. B to taky prožívala, ale ne zas tak. Má toho hromadu před sebou. Snad se i těší.

Je jediná z celé třídy, kdo se dostal na 8G. Ostatní jdou na základky ve svém okolí, někdo na soukromé, někdo na státní. Všechno šesťáci. Jediná primánka. Zvláštní pocit.

Ale teď už na dva měsíce všechno zapomenout a vstříc prázdninám.

Nikdo se neptal

Ale stejně jsem to měla v plánu napsat. Jenom zase všechno šíleně utíká.

Jo, dala to. Bodově by se pohodlně dostala na všechny tři. Což byla klika, nebudu lhát. Při testech nanečisto nemívala z matiky přes 40, spíš 30-35, párkrát i jen kolem 20.

Radost, že bude s nejlepší kamarádkou, vystřídalo zjištění, že na intervenci tatínka nakonec přehodili pořadí škol a neřekli nám o tom – že měli pocit, že už jsme napevno rozhodnutí.

Dítě, co po přijímačkách na dotaz, kam by teda nejradši, odvětila, že tam, kam bude chodit aspoň jedna kamarádka.

No nic. Aspoň bude mít fresh start. Jednu přijatou budoucí spolužačku zná z přípravky, druhou asi dvakrát viděla právě přes tamtu společnou kamarádku. Na rozjezd dobrý, zbytek se utřepe.

Samozřejmě si celou tu dobu koušu nehty, jestli jsme se rozhodli dobře. Snad jo. Čas ukáže.

Držím jí palce. A nám taky.

Duben na horské dráze

Minulý pátek u snídaně se Viki zkoumavě zadíval na sestru a zeptal se: „Proč má Bibi tak červenej obličej?“

Měla. A taky byla unavená a začala si stěžovat, že jí není dobře. A měla teplotu.

Omlouváme ze školy, jedeme k doktorce. Ta na ni v podstatě ve dveřích koukla a pronesla: „No tak to bude ta pátá nemoc. Ať je týden doma ze školy, na kontrolu nemusíte chodit, to nemívá komplikace.“

„Ehh… No ale ona má v úterý a ve středu přijímačky!“

„To jí napíšu omluvenku a bude muset na náhradní termín.“

„A kdyby jí už bylo dobře?“

„No musela by být bez vyrážky.“

Vypotácím se z ordinace jako praštěná kladivem. Doma zjistíme, že většinou se dětem do 2-4 dní uleví, opadne i vyrážka a koneckonců už při propuknutí příznaků infekční není. Ruším víkendovou únikovku a všechen zábavný program, který jsme měli připravený na relaxaci před ostrými cermatími testy. Bude se odpočívat a kurýrovat. Bez obrazovek, respektive jen s minimem obrazovek, aby si neusmažila mozek.

V úterý ráno má mírnou teplotu, ale vyrážka opadla a zdá se připravená. Házím do ní pro jistotu Paralen a L s V nás vezou autem na školu č. 3, kde má B první termín. L se snaží B psychicky naladit na to, že tenhle první pokus je vlastně jenom nanečisto a nemusí se s ním stresovat. „Jo,“ snaží se pomoct Viki, „to zejtra to bude důležitý a musíš to napsat správně!“ Seřvem ho, ať ségru nestresuje a proboha mlčí. Tečou mu slzy a nechápe, co je špatně, když řekl úplně to samé, co my.

Cestou je klasicky zácpa, vyskakujeme z auta a dojdeme na Trojku pěšky. Máme rezervu: zkouška začíná 8:30 a chtěli jsme tam být v 8:00, což zhruba jsme, protože nevěříme, že tolik dětí zvládnou vpustit během čtvrt hodiny a věříme, že otevřou dřív. Houbičky. Všichni tam tvrdneme do čtvrt. Bibče za chvíli přichází spolužačka a od tý doby je v chillu.

Čekáme na nádvoří gymplu, kam jsem šest let chodila. (Šest let znamená komplet: šla jsem ze šestky na šestiletej, vypadá to, že šestky jsou u mě důležitý.) Mixuje se ve mně spousta pocitů. Je to první škola, kam jsme šly s B. na Den otevřených dveří. Potkaly jsme se tam s mojí bývalou třídní, která tam ještě pořád učí (jako jedna z mála z tehdejšího sboru a vlastně jediná, kdo učil přímo mě). B nadšená. Jenže z našeho výběru je nejdál a nejhůř dopravně dostupná. B mi později řekla, že tam chce hlavně kvůli mně. Byla jsem v pohodě a šťastná, že je upřímná, a dali jsme ji na poslední místo. Všechno vypadalo v pohodě. Dokud z ní týden před přijímačkami nevylezlo, že je jí Trojka asi nejsympatičtější a že by tam šla nejradši. Ona to v tu chvíli pustila z hlavy a já se samozřejmě od té doby nervuju a stresuju, že jsme to měli poskládat jinak. Systém pevného pořadí škol má určitě spoustu výhod, ale taky hromadu nevýhod.

Ve čtvrt děti pustí do školy, já jedu domů. Celé dopoledne nestojím za nic a nervuju se za dítě. V poledne čekáme s mužem oba před školou, on mezitím počítá už uveřejněné příklady z dnešní cermatí matiky. 😉 Prochází moje bývalá třídní, která dohlížela na zkoušky u dětí od písmene S. Klade mi na srdce, ať jí dám vědět, jestli se tam dcera dostala. Děti vycházejí postupně, většina s kamennými obličeji. B vyleze asi až po čtvrt hodině se spolužačkou, vysmátá jak lečo. „To bylo lehký!“ hlásí radostně. Doma L prochází její test z matiky (vzala si sešit se zadáním, kam si zaznamenávala všechny výsledky před přepsáním do záznamového archu) a nachází jedinou (a ještě vyloženě numerickou/nepozornostní) chybu. Padá nám brada. Čeština není tak brilantní (je vidět, že došly síly), ale i ta vypadá slušně.

Ve středu anabázi opakujeme na škole č. 1. Ta už má od osmi otevřeno, loučíme se, odcházím. Tamní zkoušku dělá zase s jinou spolužačkou. V poledne pro ni zase jedeme oba, tentokrát vypadá čeština o pár bodíků lepší. Jak v příštích dnech probublávají odhady bodů ostatních dětí, všechny mají o hodně míň. Tak snad? Zatím ale nedokážeme odhadnout, která případně škola, protože první dvě měly školní část a tam výsledky vůbec netušíme.

Emoce jsou neskutečný. Úleva, že nenasekala hromadu zbytečných chyb jako v některých zkušebních textech. Hrdost, že jsem jí u spousty věcí (hlavně řazení textu) pomohla najít princip a fungovat. Nejistota, jestli jsme neměli školy vybírat jinak. Nervozita a úžas: fakt se to děje? Je možný, že od září – snad – budeme mít středoškolačku? A jasně, strach: nespočítali jsme to nějak úplně blbě? Nezapomněla se podepsat nebo něco? 😀

Nastal zasloužený odpočinek, takže pro B cca 20 hodin denně na mobilu (což zas postupně omezujeme, ale za ten zápřah si to zaslouží). L se jí ptal, na jakou školu by teda chtěla nejvíc. Odpověděla, že na tu, kde bude chodit aspoň jedna kamarádka. Což vychází nejpravděpodobněji na tu první. Tak snad.

Názor je jako díra

…vyvítekam. Každý ho má.

Mívala jsem ráda Twitter, dávno již tomu, než se z něj stalo X. Byli tam zajímaví lidi a aktuální zprávy mnohem dřív než v médiích.

Teď je tam žumpa. Tisíce lidí s názorem, který neváhají projevovat velmi sebejistě a sprostě.

Sebejistota, arogance a vulgarita v jednom mě irituje už od prvopočátků objevování se Zemana v médiích. Ale teprve když jste něčeho přímým svědkem, uvědomíte si, jak jsou názory, založené na papouškování pár zpráv/obrázků/videí, strašně toxické a nestojí za nic víc než ona zmíněná díra.

Včera měla B zkoušky nanečisto a L jel s kolegou na kolo. Zbyli jsme na sebe s V sami a rozhodli se projít po centru, konkrétně dojít od Zatlanky k Rudolfinu, kde měla být vystavena nová Maserati. A co čert nechtěl, zvolili jsme cestu přes most Legií.

Tam auta a příslušníci zásahovky, členové antikonfliktního týmu a na mostě protestující proti Pochodu pro život, který měl původně jít touto trasou. Viki fascinován: opravdovej zásah opravdový zásahovky.

Chvíli jsme stáli u mosteckých věží, pak nás slušně požádali, že se máme stáhnout za most, což jsme udělali. Šli jsme si stoupnout na Malostranské nábřeží směrem ke Kampě, odkud jsme viděli na most. Excitovaný Vikouš mi nedovolil odejít aspoň dvacet minut.

Neviděla jsem, co se přesně dělo na mostě. Ale vím, že video na twitteru pražských hasičů bylo zkreslené.

V jednu chvíli prostě přijeli hasiči. Nikdo nevěděl proč. Když demonstranti tvrdí, že si mysleli, že je možná budou chtít rozhánět, věřím jim. My si to mysleli taky. Takhle ráz na ráz člověk prostě hned neví, jaké pravomoci které složky IZS mají.

Během pár vteřin jim i nám došlo, že to není zásah, že prostě chtějí projet. Demonstranti se začali rozestupovat. A v tu chvíli nastoupili policajti – opravdu to celé netrvalo víc než pár desítek sekund – a poslali hasiče zpět.

Že někdo tleskal – znova, to mohlo mít několik důvodů. Úleva, že to nebyl zásah proti nim. Spokojenost, že se to rychle vyřešilo a akutní zásah nebude mít velké zpoždění.

Přes most viseli lidi na lanech. Beru, nebyla to povolená a ohlášená demonstrace (což mi přijde špatně), neměli na to právo. Ale policie o tom věděla a měla o tom podle mě dát vědět hasičům. Že je na mostě překážka. To se stane, obávám se, i z prozaičtějších důvodů.

Druhá věc. I kdyby tam ti lidi na lanech neviseli a zbytek se okamžitě rozestoupil, stejně by měli hasiči problém projet. Ústí mostu bylo zablokované policisty a jejich auty. Hasiči by měli minimálně velký problém prokličkovat a možná by bylo potřeba čekat, až se policejní vozy odsunou. Zase: v davu protestujících, přihlížejících a policistů akce minimálně na několik minut, možná desítek minut. Hasiči o tom měli být zpravení z dispečinku a vůbec se to nepokoušet projet.

Ovšem osazenstvo X má jasno: kdokoli blokuje IZS, je kretén (a horší věci).

Ostatně, mají jasno i ve spoustě dalších věcí. Každodenních problémů, morálních dilemat, mezilidských i pracovních vztahů.

Mám jich plné zuby. Protože život není jednoduchý a přímočarý. Nikdy nebyl a nikdy nebude.

Jen mě děsí, že je jich tolik.

100 let

Hodněkrát jsem tu psala o dědečkovi.

Tak dneska jen stručně. Narozeniny slavil na MDŽ. Narodil se 8. 3. 1924.

Dneska by mu bylo sto.

Strávila jsem s ním posledních 14 let jeho života. Je to 28 let, co s námi není, ale pořád na něj vzpomínám jako na jednu z nejdůležitějších postav mého života.

Neuměl mi nic odepřít. Kupoval mi točenou zmrzlinu, i když jsem po ní vždycky blinkala. Na trhu mi koupil párek křečků. Miloval mě úplně nekriticky a bezpodmínečně.

Prošel totálním nasazením a koncentrákem v Drážďanech, celý život pracoval v ČKD, v důchodu jako vrátný v Oettingenském paláci, a s babičkou se dokázali krásně kočkovat (nebo spíš on ji drážit). S mámou, když byla mladší, moc nevycházeli. Mamka naznačovala, že chodíval rád do hospody a pak se nechoval úplně hezky. Já to nechápala. Když jsem se narodila, už nepil, a já ho naprosto nekriticky a bezpodmínečně zbožňovala zpátky.

Nevím, jestli by dnešní svět chápal. Byl mladý ve 40. letech. Reprezentuje pro mě všechno, co bylo. Známky členských příspěvků v KSČ. Chleba s máslem a solí jako vzácná lahůdka. Umělé zuby, které nenosil. Neustálé zastavování se se známými („Ahoj Jendo…!“) na ulici. A jeho úžasné, laskavé vyprávění o dětství, nevlastní mamince, sourozencích a válce.

Je mi líto, že ho moje děti nepoznaly. Ale dokud neumřu já, budu mít pocit, že aspoň v mojí hlavě žije ve vzpomínkách pořád.

Čtenářská výzva 2023

Mno, jo. Nechtělo se mi. Poslední knížku jsem dočítala v půlce prosince, a v půlce prosince už není čas vůbec na nic mimo plánované přípravy na Vánoce. A často ani na ně. Třeba domácí Rafaelo, na které jsem optimisticky nakoupila suroviny, se prostě nestihlo ani během svátků. Salko asi vypije L ve vietnamské kávě a s kokosem posněžím terasu, nebo nevím.

No takže k té loňské výzvě.

  1. Kniha, jejíž autor nosí brýle: Nikdo není sám od Petry Soukupové.
  2. Kniha, která se odehrává v 16. století: Tajemný cizinec od Marka Twaina, na kterého jsem přišla náhodou díky Klasikomilům. Jde o jedinou další výzvu, kterou zvládám plnit: uzavřený klub na Instagramu, kde se každé čtvrtletí čte na zadané téma (buď specifikováno místně, nebo tematicky, například britská literatura či horor, vše s podmínkou prvního vydání před rokem 1950 a s několika upřesněnými autory/tituly na výběr). Tajemný cizinec byl super, šlo o to, že se v 16. století na Zemi zhmotní ďábel a ukazuje několika klukům, svým následovníkům, jak snadné je změnit něčí osud – ale když to udělá, je to většinou k horšímu, i když se to ze začátku zdálo jako záchrana.
  3. Kniha od Jane Austen nebo Stephena Kinga: Hodina děsu. Jak povídkové výbory moc nemusím a čtu je málokdy, od Kinga už je to moje druhá a tak nějak jediný způsob (vedle non-fiction O psaní), jak ho dokážu číst.
  4. Kniha, která obsahuje mapu: Novinářem v Číně od Tomáše Etzlera.
  5. Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik: Úsměvy smutných mužů od Josefa Formánka.
  6. Kniha od ukrajinského autora/autorky: Časodějové. Ježiš to byla pitomost. Fantasy mám ráda, ale tahle vůbec nedává smysl a všechny postavy stojí za houby. Další díly ani náhodou, Vasilku.
  7. Kniha o zakázané lásce: Po Valentýnu od Esther J. Ending, recenze viz polovýzva.
  8. Kniha, jejíž autor zemřel v roce 2022: Kopretiny pro zámeckou paní od Stanislava Rudolfa. Ospravedlnění taky viz polovýzva 😉
  9. Kniha z bazaru DatabazeKnih.cz: ta zatracená Past na štěstí. Ona je teda super, ale je to spíš cvičebnice než knížka, kterou člověk přelouská a odloží. Ale nakonec jsem přelouskala (správně, to je ta poslední, kterou jsem dotáhla až v půlce prosince – holt papír a nebeletrie…).
  10. Kniha o boji za lidská práva: Dětská otrokyně byla nakonec super, tady mě DK přivedla k něčemu, co bych si jinak nepřečetla a bylo to hodně zajímavé.
  11. Kniha, kterou nebudete číst poprvé: Medvědín od Fredrika Backmana.
  12. Kniha od začínajícího autora: Znamenitá mrtvola, prvotina Agustiny Bazterricy. (Ježiš, to jsem četla teprve letos? :D)
  13. Kniha s místností v názvu: Pokoj od Emmy Donoghue. (Furt mě mrazí.)
  14. Kniha, která je součástí série: viz polovýzva, Aristokratka pod palbou lásky, respektive My proti vám (Medvědín 2).
  15. Kniha napsaná dvěma autory: Láska a jiná slova od Christiny Lauren (Christina Hobbs a Lauren Billings). A neomlouvám se.
  16. Kniha se štítkem “tajemství” na Databázi knih: Tajemná zahrada od Frances Hodgson Burnett.
  17. Kniha, která má žlutou obálku: Za oknem – 19 spisovatelů proti Covid-19. Jako… ušlechtilý počin, ale povídky stály až na pár výjimek za houby.
  18. Kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru: Artemis. Mně se teda líbila víc než Marťan, snad se někdy dostanu i ke Spasiteli, který by měl být od Weira nejlepší.
  19. Kniha, která má více než 5 cz/sk vydání: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.
  20. Kniha poprvé vydaná v roce 2023 (nová kniha): Vítězové (Medvědín 3).

Aby nikdo nebyl na Štědrý večer ukřivděn

…musí se všichni pohádat, rozbrečet nebo zhroutit.

Jako my.

Štědrý den vlastně začal docela prima. Sedli jsme si všichni k Netflixu, který jsme si večer předtím slavnostně na svátky zaplatili, a zblajzli s vánočkou první epizodu druhé řady Is it cake?

Pak jsme šli místo oběda na vánoční procházku a nějak se to začalo sypat. B s rozhozeným metabolismem samých cukrů a žádných bílkovin kvílela, že ji bolí záda a měla zůstat doma, a na všechny byla pubertálně protivná. Ve V se pod vlivem stejných okolností probudil rozzuřený vnitřní Aspík a natahoval, protože ode mě nutně potřeboval několikrát vysvětlit, proč jsem na něj zvýšila hlas, ale zároveň to nechtěl slyšet. L byl na všechny naštvaný, že kňourají a hádají se. A já s nadhledem pomáhala B do kopečků a s úsměvem vysvětlovala V, že na něj zvedám hlas proto, protože na mě prostě moc tlačí a já jsem z toho nervózní.

Takhle jsme v relativní rodinné svornosti došli na Hrad, kterýžto nápad mělo dalších pět milionů lidí, a odtamtud po Zámeckých schodech na Malostranské náměstí. „Půjdeme na Staromák a Nerudovkou zpátky,“ rozhodl L, a došli jsme do půlky Mánesova mostu, než mě to zdrtilo jako Thorovo kladivo.

Jasně.

Filda.

Moje alma mater, kde se ve čtvrtek střílelo s fatálními následky. Vždycky jsem si myslela, že jestli se u nás objeví podobný střelec, bude to nějaký nazdárek, který zvládne sejmout jednu dvě oběti, než ho odpráskne zásahovka. (Ne, že by i to nebylo moc, ale statisticky…)

V pátek jsem si zběžně pročítala tweety na Xku a vlákna na Threads, kde se lidi ptali, jak to, že ostatní dokážou jít dál, plánovat Vánoce a postovat vtípky. Mě to tedy zkrušilo, ale problémy s usínáním jsem neměla. Pochybovala jsem, jestli jsem tedy já moc velký cynik nebo ti ostatní moc velké sněhové vločky.

Pak jsem včera uviděla tu budovu a myslela jsem, že omdlím. Projektovala jsem si střelce na střeše. Studenty v učebnách. Krev. Mrtvé. Rozbrečela jsem se. Jak jsem došla na Staromák, nevím.

Přes všechna předsevzetí, že si nenechám zkazit náladu, kletba Štědrého dne doběhla i mě. Ale zase aspoň zbytek dne byl proti tomu naprostá pohoda.

A jak jste si zvládli zdestruovat Štědrý den vy?

Milníky aneb To už je sakra zase Halloween

Zbožná přání jsou jedna věc. Předsevzetí druhá. A realita… no však to znáte.

Moje zbožné přání je napsat sem aspoň jednou měsíčně. Jak to dopadá, vidíte sami. Tolik věcí jsem si chtěla zaznamenat, abych je nezapomněla, a místo toho datlím články o mrtvicích a dotazníky pro strategické workshopy, a když je dodatlím… Asi jako si kuchař doma pro relaxaci nejde něco uvařit a truhlář zase po sobotách pro zábavu nestlouká nějaký DIY projekt ze dřeva.

Takže si možná dám předsevzetí. Ale vzhledem k tomu, že je spousta dalších věcí, kterým se potřebuju věnovat, asi spíš zase ne.

Tak snad vydrží aspoň ten dvouměsíční interval.

Ale k věci. Naši šílenou třicetikilometrovou horskou túru a další zážitky z dovolené možná ještě zvládnu zpracovat za dlouhých zimních večerů, ale tady se dějou důležitější věci. Ty děti nám rostou.

Potvrzuju, že minimálně ten první a poslední jsou lifechangery a zároveň už platí nějakou dobu. Nám se ale v poslední době, tedy cca za poslední dva měsíce, sešly tyhle milníky:

  1. Oba jezdí bez podsedáků. Každý z jiného důvodu. Bibi má 150 cm, Viki 36 kilo. Ve velkém autě si podsedák ještě nechal, cítí se s ním komfortněji, ale u mě v autě jezdí bez něj. Ale co je podstatné: když jsme na procházce ve městě a zkazí se počasí / někomu není dobře / zajdeme dál, než jsme plánovali, a už je moc pozdě, můžeme bez jakýchkoli obav bafnout nejbližší carsharingovou káru. Pecka.
    Bohužel to ale taky znamená, že se nám doma sešly čtyři nepotřebné podsedáky. Musím je naházet na bazar. Nepotřebuje někdo podsedák…?
  2. Oba jsou schopní dopravit se z kroužku domů (a B i ze školy na kroužek). U Bibči je to metrem+autobusem, u Vikiho asi tři sta metrů pěšky, ale obojí se počítá!
  3. …tohle je takový ožehavý. Ne, to, co si myslíte, ne (to tady ani sdílet neplánuju, přece jen, nějaké hranice soukromí), ale jiné milé záležitosti spojené s dospíváním ano. Třeba první pupínek. A taky první deodorant, pro který jsem s ní musela jít hned druhý den po zoufalé etudě na téma „smrdím!!!“
    Jo, kočko, už ti to začíná. Aspoň ty chloupky na nohou kéž ti vydrží světlý a neviditelný co nejdýl 🙂