Lvíčkovy třicátiny

Trochu přeskakuju až na samý konec naší dovolené minulý týden, ale nechci, aby to úplně zapadlo: Lvíčkovi bylo v sobotu kulatých třicet. Známe se od doby, co mu bylo necelých osmnáct, a příští týden máme výročí dvanácti let spolu… Každopádně mi bylo jasné, že to chce něco speciálního, a když už mě napadl asi pátý dárek, který byl jako že dobrý, ale pořád nic oslnivého, mi to došlo: třicet mini dárků. A začala šichta jak blázen. Vymýšlet, sepisovat seznamy, postupně nakupovat. Drtivá většina byly dárky jedlé, což mělo i tu výhodu, že se jejich nákup schoval v běžném itescu nebo cestě do Alberta. I tak ale bylo třeba objednat z několika eshopů, vyzvednout, vybalit, schovat do skříně, dopilovat pořadí, aby to gradovalo, zabalit a očíslovat. Ufff.

Lvíček nic netušil, až teprve když uviděl v obýváku vedle stolu s dortem obří tašku, došlo mu, co se děje, a hlesl „ty jsi magor“ 😀 a za pomoci dětí se dal do vypalování. Zabralo to skoro tři čtvrtě hodiny 🙂

Seznam sdílím pro případnou inspiraci.

  1. Průhledná kapsa na doklady k autu
  2. Čokoláda
  3. Earl Grey
  4. Ekologická sešívačka
  5. Pralinky s bourbonem
  6. Soli do koupele
  7. Želé srdíčka
  8. Vonný sáček do skříně (vanilka)
  9. Jerky hovězí
  10. Solární kočička
  11. Sušenky
  12. Svíčka vanilková
  13. Studentská směs (oříšky)
  14. Newsweek
  15. Půllitr na pivo za nedávno rozbitý 🙂
  16. Naviják na sluchátka
  17. Stírací mapa světa
  18. Víno
  19. Pouzdro na cestovní doklady
  20. Zalaminovaný obrázek od B.
  21. Fernet brusinka (všimněte si 18 a 21 u lahví :D)
  22. Knížka Nejste tak chytří, jak si myslíte (to není skrytá urážka, četla jsem ji a doporučila mu ji, ale posteskl si, že elektronicky to asi nedá)
  23. Moleskine kapesní sešitky
  24. Sada sklenic IKEA
  25. Mixit na míru – čokoládová směs s vlákninou, ostružinami a ještě něčím 😀
  26. Láhev na pití
  27. Bity na elektrický šroubovák
  28. Toaletní taška
  29. Vlastnoruční přání
  30. Medovník se svíčkami

…ale na 40 už tohle nedělám! 😀

Odpoledne přijela tchyně s tchánem hlídat děti a my odjeli taxíkem do Grand Cru na degustační menu. Lvíček chtěl původně oslavit třicetiny v Alcronu. Jenže tam chtěli číslo kreditky a za rezervaci zrušenou později než asi tři dny před termínem si účtovali asi 1500 – a to se nám s dětmi, které jsou jako živočišný druh známé tím, že dokážou dostat z hodiny na hodinu třeba dýmějový mor, nechtělo riskovat. Tak jsem našla Mlýnec, ale tam zase měli obsazeno. Naštvala jsem se, vygooglila článek s gurmánskými tipy a… Lvíček si samozřejmě vybral degustační menu plné hříbků a kopru. Ale byla to jeho oslava, tak jsem to nevetovala a pojala jako osobní challenge 🙂

Bylo to fakt dobré, gratinované hříbky jsem sice nedojedla a poslední dvě vína nedopila, ale zážitek obrovský. A možnost si asi čtyři hodiny povídat a být zas jenom spolu… k nezaplacení 🙂

Lvíčku, miluju tě a doufám, že si navzájem ještě aspoň pár let vydržíme… (interní vtip ;)) :*

Viktorek rok a půl

Je to tady. Je to velkej kluk.

Tulí se k nám, hladí a pusinkuje, když vypadáme smutně. Poslouchá instrukce. Je schopen si svými deseti převážně svahilskými slovy, posunky a hekáním o spoustu věcí říct. A se ségrou začínají být čím dál větší parťáci, honí se, nalepují si za mé asistence samolepky, objímají se nebo po sobě házejí plyšáky.

(Dneska si Lvíček přivezl jako dárek od rodičů koloběžku. Obě děti se na ni vrhly, B se nechala vozit, ale V od začátku stál jenom jednou nohou a druhou „běžel“!)
Tak dostal k půlnarozeninám novou postel. Stejnou jako Bríga. V podobném věku. Ale sluší se říct – ona potom, co se naučila ty vysoké šprušle přelézat. On, ač v jiných ohledech je to drak, to neudělal ani jednou. Prostě ho to nenapadlo. (A teď nevím, jestli mám být šťastná, že je hodnej, nebo smutná, že je moc konformní :D)

Dnes ho tam Lvíček uspával asi půl hodiny zpíváním a povídáním. Ale teprve když ho nechal zalézt do nového království a zmlknul, byl Viki spokojený. Takže nakonec odešel, když bylo dítě ještě vzhůru, ale vrcholně šťastné. To samé dítě, co první dva měsíce nevydrželo bez mojí přítomnosti vedle sebe spát ani deset minut!

Je už fakt velkej. A jsme moc šťastný.

PS: pravidelný post bude… až bude, protože jsem chytila nějakou šílenou verzi rýmičky. Krizový byl hlavně večer, a v pondělí mám navíc obě děti doma -jestli to ode mě B chytne, tak samozřejmě ještě déle… a na protřídění hromadu fotek z dovolené :/

Vítej, podzime (32. týden)

Do úterka byla Pidižvína u babičky, tak jsme se s Vikim v pondělí vydali do Šárky a užili jsme si to. Ale popravdě byl stejně trochu mrzutej ze všech přesunů kočárkem, je to prostě ještě malý pívo. Za rok už by měl být v podstatě plnohodnotným členem rodinných výprav 🙂 ale už teď je to mnohem víc fajn než třeba ještě na začátku léta. Prostě rok a půl, taková hranice miničlověka.

Překvapilo mě, jaká byla většinu týdne zima. Abychom se chápali – mně to vyhovuje milionkrát víc než loňské pětatřicítky, ale tenhle týden už to fakt nebylo ani léto, ani babí léto, ale regulérní studený podzim. Loňské léto bylo jednoznačně nejteplejší, jaké jsem zažila, a tohle je zas bez debaty nejchladnější. Už skoro čtrnáct dní jsem schopná myslet jen na koledy, martinskou husu a burčák.

Fotky i s komentáři, překvapuju se. Ale spousta restů ještě zbývá a jestli budu dál psát takovéhle recenze, budou ještě narůstat! Zabrala mi asi hodinu, a to nepočítám samotný čas na čtení 😉 ale jsem hrozně ráda, že jsem se k něčemu takovému dostala. Při psaní jsem přímo cítila, jak se roztáčejí zarezlá kolečka v mozkovně. Ono je něco jiného takovéhle šudlání na blogu, kde může člověk psát kilometrové věty, neustále se opakovat a třikrát v jedné řádce napsat jakoby, a na druhé straně snaha o seriózní a objektivní text. Snad nebyla poslední, držte mi palce.

A držte mi palce i s Lvíčkovými sobotními narozeninami. Ať všechno klapne. Třicetiny má člověk jenom jednou za život a já k těm svým dostala pozitivní těhotenský test – to se přebíjí stěží (a opičit se nebudu… :D)

24.-30. týden aneb doháním

Nevěřila jsem, že to kdy nastane, ale dokázala jsem to – fotky za 24. až 30. (aktuální) týden. Zase bez titulků, ale když to nezpublikuju teď, tak už nikdy. Doháním je ale, teď jsem někde u toho 24. 😀 Díkybohu za propršenou neděli, krásně jsem si odpočinula (i když nevylítané děti nám oběma lezly po hlavě) a dohnala tenhle poslední rest. Ale abych byla upřímná, nebýt toho, že si tchyně vzala ve středu na dopoledne i odpoledne Viktorka a ve čtvrtek si do soboty odvezla Bibi, pořád bych vězela po krk v bahně nestíhání. Díky tomu mám v celkem použitelném stavu komoru, odžehleno a taky jsem zrušila polici s cédéčky a všechny je z originálních krabiček přesunula do pouzdra (když už se jich teda k nelibosti Lvíčka nechci vzdát a za posledního půl roku jsem si minimálně 3/4 z nich aspoň jednou pustila :D)

A co jinak?

Pro své milé čtenáře, hlavně pro Marcelu, mám díky Lvíčkovi KONEČNĚ možnost zapnout si upozorňování na odpovědi k vašim komentářům.

Vikouš mi v týdnu shodil notebook na zem, což neunesl hořčíkový kryt. Lvíček mi to zalepil elektrikářskou páskou, ale kdybych neměla SSD disk, tak už bych musela rozbíjet prasátko.

Abych ho zas jenom nepomlouvala, asi tři nebo čtyři noci z uplynulého týdne zvládnul bez mlíka! A jednou mě vzbudil strašně krásně – mohlo být tak kolem čtvrté, a on se postavil v postýlce, nahnul přes žbrlení a pohladil mě 🙂 vzala jsem si ho k sobě, objal mě kolem krku a usnul.

Včera jsem byla na návštěvě u neteře s tříměsíčním chlapečkem. Baráček zoufale nevybavený na batole, pořád jsem mu musela být za zadkem a zachraňovat. Hlavně jsem si ale uvědomila, za jaký nás museli mít mastňáky – tohle je domácnost hipsterů, chlapečka látkujou a bezplenkujou, hacka a šátek jsou samozřejmostí, domácnost nacpaná mandalami, motivačními vývěskami a raw kuchařkami, kafe zásadně filtrovaný… já vím, že to nemusí souviset a mohla bych si tak připadat i mezi vrstevníky, ale tohle je prostě jiné. Prostě z toho je cítit, že je to jiná generace, oni to žijou, oni to tak cítí, a já si připadala strašně staromilně, zakysle a staře 😀 Ne kvůli nim, oba byli hrozně milí, ale z těch tisíců zážitků „oni už jsou starý“ s rodiči a tchány, kdy jsem se teď přistihla ve stejné situaci, ale na opačné straně barikády. To to začalo brzo!

A zjistili jsme, že Bibi umí mrkat jedním okem! Úplně profesionálně – druhé víčko se ani nehne. Nad její mimikou se musím sklonit, snad aspoň v dosáhnutí jazykem na nos mám před ní ještě náskok 😀

Fotky pro nadšence (prezentace kdyžtak dodělám, až budou popisky):
24. týden
25. týden
26. týden
27. týden
28. týden
29. týden
30. týden

Viktorek 17 měsíců

Začíná se blížit magická hranice roku a půl, kdy se podle mých zkušeností z mimina začne vylupovat člověk. A budoucí člověk Viktor je pěkná podšívka. Jak jsem si tu libovala lomeno stěžovala, že ho nezajímá televize, tak to už je minulost. Většinou už si nemůžu pustit nějaké svoje věci, jako třeba zprávy, aniž by řičel, že chce YouTube. Momentálně se ségrou oba ujíždějí na videích plastelínového Spidermana, Elsy a spol. Je na ně takový krasosmutný pohled, zabořené v křesílkách, hypnotizující bednu… Ale zabavujeme je teď převážně venku a čučení je až za odměnu po večeři.

Před pár dny se naučil jezdit po klouzačce. Hezky sám úplně seshora, kam si i sám vyleze, jen na první příčku žebříku mu pomáhám.

A začíná mluvit! Jedno z prvních slov, která po nás opakuje a které mu rozumíme, je „uampa“ na adresu stropních svítidel.

Taky se ale dokáže pěkně vztekat. Obávám se, že už nám pomalu začíná vzdor. S oblibou zdrhá nebo jinak škodí a směje se na celé kolo, protože dobře ví, že nemá. Jeho nejvíc otravná vlastnost je nechat si volně odpadnout hlavu, když si chce lehnout – už máme oba modřiny.

Vyřadila jsem první část oblečků 86.

Mám reklamace, že nepíšu

A nepíšu. Protože blogy se blbě píšou jednou rukou na mobilu za současného hraní s kňourajícím batoletem nebo během tlačení golfek při uspávací procházce. Tam nemůžu ani nahrávat fotky kvůli omezeným datům, takže jsem dnes pozadu o krásných čtrnáct dní v pátku 8. července.

Vlastně nevím, proč jsem na blog neměla víc času, když byla B minulý týden celý pryč – ok, vím, přímo fyzicky jsem potřebovala si tady uklidit. Teď je zase zpátky, a i když ve školce, večery jsou pořád ve znamení uspávání dvou dětí, z nichž většinou ani jedno neusne před devátou a aspoň jedno drží do desíti. Pak už je to Sophiina volba (ehm, o tom bych asi se dvěma dětmi neměla vtipkovat) uklidit kuchyň nebo si sednout se skleničkou vína k nějakému více či méně bezduchému, ale hlavně krátkému pořadu (třeba Pořadu Luďka Staňka na Streamu, poslední díl byl bez nadsázky luxusní). A spát. Mateřská realita, ale vůbec si nestěžuju, protože jsme konečně jakž takž zdravotně v kupě a to je prostě nade všechno.

Začala jsem brát Novo-passit na úzkosti, protože mě několikrát týdně doháněly mučivé pocity, že nic nezvládám a nic nedělám pořádně a správně. Ono je to tedy spíš realita, co si budeme povídat, ale ty úzkosti mě inhibovaly a znemožňovaly mi zvládat i to málo, co zvládám. Ten sirup je strašně hnusný a jeho braní mi málem způsobuje stíhu samo o sobě, ale zkouším to. Druhý nebo třetí den, takže účinek se ještě neměl šanci projevit, ale aspoň se to nezhoršuje 🙂

Viki měl včera 17 měsíců. Umí zlobit, ale zároveň nám dělá radost. Ráda bych mu ještě dneska stihla věnovat samostatný post.

Bibi zase hrozně osobnostně roste během každého dne ve školce, i když vždycky ráno protestuje, že tam nechce. O prázdninách mají vždycky tematické týdenní cykly a la příměstský tábor a tenhle týden je divadelní. To je voda na Pidižvíny mlýn. Ideálně to vyšlo, že první den po asi pěti týdnech mimo školku byl zrovna karneval, takže se nastrojila za kočičku a ani se pořádně nerozloučila. A ohledně toho divadla… Jestli z týhle holky nebude herečka, tak už nevím z koho. Dneska u snídaně jsme hráli klasickou, tisíckrát opakovanou hru, že je kočička, Lvíček je pejsek a zlý pes jim sní upečený dort. V tomhle případě dort reprezentovala věrohodná rekvizita – bábovka, a Vikouš ji stejně tak věrohodně slupnul. Načež se „kočička“ nad rámec role dala velice věrohodně do vzteklého, zklamaného pláče: „Sakra, já jsem měla narozeniny!“ Myslím, že takovéhle obohacení základního textu by byl dobrý výkon i na někoho o dvanáct let staršího v prváku konzervatoře.

No a tak. Spousta vtipných věcí se děje doma i ve světě, třeba Cruzovo nepodpoření Trumpa nebo zákaz ruským sportovcům zúčastnit se olympiády v Riu, na kterou už tak půlka kvalifikantů nepojede kvůli viru Zika, ale budu muset končit. Většinu tohohle textu jsem napsala při ranním válení s Vikim v posteli. Občas si rád poleží, ale teď prej už zase vstávat, zpívat do mikrofonu, shazovat talíře ze stolu a tak dál. Tak zase někdy na počtenou…

Mazaný mazel

Posledně jsem tady Vikiho dost očernila, ale pravda je, že i když dokáže být hodně náročné batole, umí být taky zlatíčko. Navíc poslední dobou zase poskočil ve vývoji a je najednou hrozně „velký“ a na svoje poměry rozumný. Třeba když si dřív Lvíček zapomněl na nočním stolku budík, hned se po něm koblih vrhnul, začal mačkat všechny čudlíky a řval jako probodnutej, když mu byl odebrán, odnesen a umístěn na vysokou poličku do skříně. Asi před týdnem zase budík ukořistil… a došel ke skříni a natahoval se s ním k poličce, kam ho dáváme.

Snaží se mluvit. Moc toho ještě nedá, ale chtěl by. Rozumí každopádně výborně. Včera přišel jen s jednou ponožkou. Lvíček se ho zeptal „kde máš ponožku?!“ Šokovaně se kouknul na svoje nohy a na pokyn „jdi do pokojíčku a přines si ji“ opravdu odešel, přinesl, sedl si na zem a snažil se si ji zase nasadit. Už s celkem velkou jistotou říká mně mama, Lvíčkovi tata a dětem v kočárku mimi, na jídlo mlaská a na plínu říká blé. Dneska ráno se ke mně asi ve tři čtvrtě na sedm přitulil, proloupnul oči, zamumlal „mama, mama“, obejmul mě kolem krku a zase usnul 😀

A vůbec objímání a pusinkování. Bibina byla dost nemazlivé mimino a batole, což vždycky těžce nesl Lvíček. Já si ji většinou potulila tak nějak mimoděk třeba při mlíku nebo uspávání; pak nám začala jednu dobu kroutit při usínání uši a to už nebylo příjemné ani jemu 😀 Viki se mazlí tak, jak jsem to dřív nezažila, fakt mě objímá oběma rukama kolem krku, hlavně když ho něco trápí v noci. A když má náladu, dává série pusinek, opravdu našpulenou pusu na pusu – ale musí mít náladu. Dnes jsme mu ukazovali pusinkování s Lvíčkem mezi sebou a pak ho povzbuzovali, aby dal pusinku on tátovi, ale rezolutně zavrtěl hlavou 😉

Je s ním čím dál větší sranda, ale často je to na náš úkor. Objevil kouzlo provokací, takže třeba vezme nějakou tvrdou hračku a začne s ní bouchat do stolu – to ví, že není nic, za co by dostal na zadek, ale že mi to bude vadit a půjdu mu to zatrhnout, načež se zakření od ucha k uchu, popojde u desky stolu dva kroky, abych na něj nedosáhla, a jde bušit zas 😀 Nebo mi cestou z hřiště uhne na chodník „ven“ a směje se a peláší pryč. No… tak snad dostane časem ještě trochu rozum 🙂

PS: Taky už se zkouší oblíkat, to u Bibiny přišlo v podstatě až ve školce, do té doby nezájem 😀 a radost mi dělá, že důvěřivě ochutná každé jídlo, které mu nabídneme. Ne úplně všechno mu chutná, ale zkusí to. To je velkej rozdíl proti B, kterou přimět něco neznámého ochutnat je facha dodnes. A jíst jablko se slupkama začali jíst teď ve stejném věku – Brigule ve třech a půl, on v šestnácti měsících 😀

Restart

Týdny se mi slily, na to, jakej je vlastně aktuální, se budu muset podívat do google fotek a do kalendáře. Ale je mi to jedno. Nebudu číslovat, tohle bude stejně takový shrnutí celýho uplynulýho měsíce a zároveň aktuálního stavu. Včera jsme totiž nechali Bibču s babičkou u prababičky na chatě v Podkrkonoší a dneska ráno odjel Lvíček na dvoudenní služebku. Ještě domžouráváme, doslzíváme, dokašláváme a dosmrkáváme – ale vesměs se dá říct, že po víc než třech týdnech konečně nikdo z nás není akutně nemocný. Mohla jsem vydechnout a zase se nadechnout, jít s koblihem nejen na hřiště před barákem, ale i na farmářské trhy metrem, odtáhnout postel a vyluxovat pod ní i ve všech šuplících, umýt všechny dveře a zárubně (moje tajná touha už asi dva měsíce), odplísnit koupelnu a pár dalších drobností. V klidu se najíst. Pustit si k večeři zprávy. A za odměnu si objednat mp3, kterou jsem vybírala v zásadě celý měsíc a pořád se potácela mezi tím, kolik za ni chci dát, co od ní potřebuju, jestli si nemám koupit jednoúčelový superlevný šmejd z eBaye, nebo trochu dražší a trochu chytřejší šmejd z eBaye, nebo relativně drahý a pravděpodobně podobný šmejd z českého obchodu, ale s českou zárukou… kvadratura kruhu hadr. Vybrala jsem Transcend MP350 a kromě toho, že ovládání je extrémně neintuitivní, jsem nadšená. Malý, lehký, s klipsem a 8GB je pro mě tak akorát. Ovšem z formulace „při prvním spuštění rádia se najdou a uloží stanice“ a faktu, že jsem extrémně dlouho nedokázala najít jiný způsob ukládání předvoleb, jsem nejdřív málem vyletěla z kůže 😀 Asi si vezmu mazlíka dneska do postele 😉

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a byla nabitá, minimálně v rámci našeho klempírování. V sobotu (po dopoledni s V na oční pohotovosti) jsme jeli s Bibi na Křivoklát a byla na svojí první prohlídce hradu. Čtyřicet pět minut „dětského“ okruhu gotickými paláci a překvapila nás, jak byla hodná, skoro nevyrušovala a celé to vydržela. Je už fakt velká, kočka naše. Kobliha hlídala babička a stejně tak v neděli, kdy jsme zase ve třech vyrazili na Merlinův statek za ovečkami, kozami, klokanem, velbloudem a zajezdit si na poníkovi. Bibinu ovšem stejně nejvíc okouzlily místní kočky, mourovatá a rezavá, a jelikož má mourovatou plyšovou, od té doby celý týden omílala, jak potřebuje ještě rezavou a musíme ji jet koupit do plyšárny. Mám chuť si pořídit hračkářství a pojmenovat ho Plyšárna 😀

V pondělí zoo. Nebylo to až tak úplně splavné jako o Velikonocích, protože Vikimu rostou zuby a byl protivný, i když už mu oči nehnisaly. Ale dalo se. I když B místo zvířat nejvíc bavila tramvaj, v které jsem jako dítě jezdila už já, nové prolézačky Bororo a především dřevěná gorilí maminka. (Já viděla malé gorilátko a byla jsem spokojená :D)

V úterý odpoledne vzal Lvíček s tchyní děti na zahradu a já měla neočekávaný opušťák. Šla jsem na procházku, četla si… uteklo to, ale bylo to super 🙂 Ve středu pak tchyně hlídala odpoledne obě děti a my si zašli na společnou procházku a svačinu (do Uga, no – bylo to dobrý, nicméně denně bych tři stovky za svačinu dávat nechtěla :)). Ve čtvrtek jsem kobliha ještě šetřila a byli jsme spolu jen dole na hřišti, Lvíček s Bibi se jeli vyřádit do Chuchle na hřiště a pro formu zkouknout zvěř v lesní zoo, a v pátek jsme vyrazili do Mirákula. Viki je na to popravdě ještě malej, tady je každý měsíc znát a holčička rok a tři čtvrtě tam už běhala po lanových atrakcích, zatímco on se popelil v kamínkách, zhoupnul se na pár batolecích houpačkách a v zásadě se to pro něj moc nelišilo od hřiště, až na jednu věc – ohradu s kozama. Ty si hladil a mohl se z nich zbláznit. Usnul po obědě, zatímco k smrti znavenou pidižvínu jsme odtamtud museli odnést za vzlykání „já nejsem unavenááá, já tu chci ještě býýýt!“ Pak přiznala, že unavená je, a usnula mi na rameni u auta, zatímco koblih se při překládce naopak probudil a neusnul celou cestu. Ale byl hodnej. Přestala jsem jezdit mezi dětma vzadu, protože tam jednak není místo na ramena a jednak se mi tam dělalo špatně. Bibina to první dny nenesla moc dobře a žadonila, abych jela vzadu s nimi. „Maminka je na to moc velká,“ snažil se jí to vysvětlit Lvíček a ona s odzbrojující logikou namítla „ale včera na to byla malá!“ „Nojo, ale včera jsem se málem poblinkala,“ mohla jsem trumfovat. „Udělalo se mi špatně a musela jsem si doma sednout a dát si colu.“ „Ty jsi šetsila oči a pak ses poblinkala – blé, blé!“ uzavřela to dcera po svém. (Oči jsem šetřila o víkendu při tom zánětu spojivek. Brigule teď vždycky zavře oči a tvrdí, že „šecí oči“…)

No, slaměný večer mi pomalu končí, ale blogy a fotky snad zvládnu dohánět i jindy během týdne. Snad. Už se radši k ničemu neupínám, ale když už nic jiného, dnešek byl boží…

Šestnáctiměsíční škodič

Než tohle dítě dostane rozum, asi zešedivím. Tak nějak jsem měla pocit, že je to nejhorší od toho půl roku do roka, ale kdepak – teď se naučil šplhat a to je teprve novej level. Dneska jsem ho našla stát na židli a nezasáhnout, byl by se krásně opřel o opěradlo a namlel si kokos. To ale není zdaleka všechno. Na co se můžete s takovým, řekla bych, průměrně zdatným šestnáctiměsíčním ťululum těšit?

  • Fascinace košem. Když to bylo v podobě „donesu si po sobě plínku do koše“, tleskala jsem. Teď to přešlo do stavu, kdy plínku ke koši sice donese, ale pak ji demonstrativně zahodí vedle, případně koš otevře a deset minut do něj zírá. Co je ale horší, že do něj vyhazuje i věci, které tam nepatří – lis na česnek jsem stihla zachránit, protože ležel nahoře, ale absenci Bibinčiny vidličky jsem zaregistrovala až poté, co byl koš vynesený. Zřejmě zapadla stranou a tam jsem ji neviděla. Tuto činnost občas zpestřuje vytahováním předmětů, co mají v koši zůstat, třeba pytlík se zbytkem listových salátů se na kuchyňské dlažbě vyjímal velmi pěkně.
  • Rozmotávání. V prostoru koše jsme skladovali taky náhradní roli pytlů na odpadky, a minulý čas je na místě, protože hrdina naší doby nevynechal jedinou příležitost roli vymotat. Stejně dopadne krabička zubní nitě, když se mu dostane do pařátků.
  • Sundávání ponožek. Když mu (pokud je aspoň trochu chladněji) dám místo nich punčocháče, vytáhne si je o deset čísel a dostane hysterák, že to nejde dál. Obecně se snaží se zbavit téměř jakéhokoli kusu oděvu.
  • Zuřivé bojkotování každého přebalování. Už dávno jsem kvůli tomu zrušila přebalovák a kakance likviduju ve vaně, to ovšem vyřešilo jen půlku celého problému. Zabalit ho do plíny je pokaždé pětiminutový boj a jak bych to dělala za starých časů čtvercových plen, to absolutně netuším. Kromě plen totiž – stejně jako Bibina v jeho věku – sabotuje i „vysazování“ na nočník.
  • Sabotování kočárku. Tedy jenom někdy – když se chystá nějaká bohulibá výprava na hřiště, na výlet nebo aspoň na procházku, vleze si do něj sám a snaží se zapásovat. Když ho v něm zkouším uspat, což ještě donedávna v případě únavy fungovalo i pojížděním v chodbě, našponuje se do luku a prostě ho tam nezapnu. Proto, když neusne u mlíka, je jediná možnost uspání sedět s ním v temné ložnici a nechat ho válet sudy po posteli, dokud neusne. Poznámka matky Herodesky – když ho nejdřív šoupnu do postýlky a nechám pět minutek vyřvat, jde to o hodně rychleji.
  • Strhávání všeho, co najde na stole, od ségřiny podložky na modelování přes časopisy, mobily a jiné zábavní prostředky (párkrát i naše notebooky) po jakékoli nádobí, co se nachází příliš blízko k okraji stolu. Shodou příznivých náhod to zatím bylo převážně dětské plastové, ale nemám iluze… Ubrus jsme neprovozovali už před dětmi, ale s ním by neobstál ani den.
  • Likvidace leporel a dětských knížek. Každý den skončí v mojí „nemocnici pro knížky“ na horní polici knihovny minimálně jedna. U knížek s interaktivními prvky tyto ničí a odtrhává, klasická skládací leporela trhá ve skladech. Vázaná aspoň přehýbá přes hřbet a doufá, že prasknou. Jestli se ptáte, proč ho nechám, tak jednak je vynalézavý a má sílu, takže dokáže zničit, co považuju za nezničitelné… a za druhé, ono je to tak jedna zničená knížka v poměru třeba k 20-30 minutám, kdy si je hezky prohlíží. Každopádně žádná z dětských knížek nebude už po jejich „dopoužívání“ naším koblihem vhodná ani do knihovny v chánovském ghettu.
  • Posedlost tyčovým vysavačem. Jednak mi musí asistovat, když luxuju, takže nic nevyluxuju. Pokud ho nechám, ať si chvilku „zauklízí“, začne ho pořád dokola vypínat a zapínat, takže mám strach o motor. Když už mi „nepomáhá“, vyřítí se k jeho nabíjecí základně, odpojí ji od elektřiny, vyndá z ní vysávací nástavce, donese si ji na konferenční stolek a tančí kolem ní rituální tanec.
  • Nepochopitelnou averzi k některým součástem domácnosti. Koblih kupříkladu nemůže vidět sedáky přidělané suchým zipem na našich kuchyňských židlích. Takže je vždycky odlepí a pohodí na zem. Taky strhává oblečení, které máme přehozené přes židle, a složené komínky ve skříni nebo připravené na odnesení do skříně – jejich trvanlivost se počítá na milisekundy.
  • Pouštění a vypínání pákové baterie, samozřejmě v situacích, kdy se to či ono zrovna nehodí. Taky už se stalo, že ji při mytí během čtvrt sekundy otočil a opařil se. Od té doby se zdá, že na ni sahá o něco maličko méně 😉
  • Šílenosti okolo jídla. Viki je dobrý strávník, o to nic, ale dva jeho zvyky mě točí do vrtule. Jednak mu už nemůžu dát kapsičkovou přesnídávku do ruky, protože si ji místo vycucávání zvykl mačkat a celý se s ní polít. Jednak, když už nechce jíst, začne z pultíku připravená sousta házet na zem. Můžu se vzteknout.
  • Zlobení s mřížkou topení. Pokud máte nebo čekáte rodinu, nekupujte si a pokud možno se ani nestěhujte do bytu s radiátorem zabudovaným v podlaze! Je to příšernost, práší se tam, děti tam neustále něco házejí nebo zastrkávají a v režimu odplenkování (teď mluvím o Bibině, s Vikoušem v tomhle stádiu ještě nejsme) mají ve velké oblibě do konvektoru načurat. Viki ovšem opět přidal nový level – těžkou mřížku nad topným tělesem, s ostrými kovovými tyčkami, zvedá z podlahy a zřejmě se s ní plánuje zabít. Musím na oba konce stavět těžký nábytek, což ovšem zařízení pravděpodobně nebude z dlouhodobého hlediska dělat dobře (aspoň, že už není topná sezóna).
  • Simulace „tahacího kačera“ čímkoliv se šňůrou. S oblibou takhle tahá ze skříňky, kterou nemůžu nalepovacími pojistkami zajistit (a vrtat do cizí kuchyně nechceme) sendvičovač a za zástrčku ho tahá po podlaze. Upgrade posledních dní: snaží se ho strčit do zásuvky.
  • V úvodu zmíněné lezecké tréninkové centrum. Snaží se kamkoli vylézt, tam se vztyčit a ideálně spadnout nebo se i s předmětem převrátit (zatím mu nebylo umožněno). Konferenční stolek, dětská křesílka, stoličky a v poslední době bohužel už i kuchyňské židle. Jo a taky dětská jídelní židlička Antilop, v které se naučil zvedat úplně sám.
  • Mistrovství světa v krámování. V poslední době je nejoblíbenější sáhnout do kuchyňské zásuvky, vytáhnout plnou hrst lžiček a rozsypat ji po zemi. A tak dále…

Ono to možná zní všechno banálně, ale zloprcek přestane s jednou likvidační činností a jde se věnovat jiné, dál a dál, hodinu po hodině, den po dni. Mám ale pocit, že je to z velké části kvůli tomu, že se už prostě doma nudí. Až bude mít vyžití (a potvrzuje se mi to v posledních dnech, kdy přece jen nějaké zážitky měl a prudí trochu míň), snad se zas trochu zcivilizuje. A teď mě omluvte, jdu lepit hromádku leporel…