Realistický průvodce: S dětmi po Linci

Letos poprvé jsme vyrazili na společnou tuzemskou dovolenou. Řecké resorty se nepočítají, protože tam nás plně zaměstnalo obrážení hotelových bazénů, hřišť a dětských diskoték – program týdne na Lipně bylo ale potřeba vymyslet a naplánovat, a to byl převážně můj úkol, včetně jednoho dne v Rakousku. Lvíček projevil přání podívat se do Lince, takže jsem přečetla i spoustu průvodců „deset největších zajímavostí Lince“, které obsahují sofistikované náměty typu „dejte si pivo v místní hospůdce“, „zajděte do divadla“ nebo „navštivte katedrálu“, a taky vrcholně nerealistické popisy celodenních výletů.

Pokud tedy chcete navštívit Linec se dvěma (těsně) předškolními dětmi, tady je itinerář:

  1. Probuďte je v sedm, aby byly mrzuté, když celý zbytek dovolené vstávají mezi půl osmou a osmou. Sledujte, jak do sebe soukají snídani v dvojnásob pomalém tempu co obvykle, případně stávkují, že snídat nebudou (a vy víte, že to znamená, že se v autě poblinkají).
  2. Vyražte na cestu – oproti času, ve kterém by se vypravil dospělý člověk, s asi čtvrthodinovým zpožděním, vzhledem k realistickému časovému odhadu prtěcí výpravy s asi čtvrthodinovou rezervou. Cesta z Lipna bude trvat zhruba hodinu, nejpozději v polovině se děti začnou nudit, trochu je uchlácholte zpíváním oblíbených písniček. Mladší syn si vzpomene na písničku Polámal se mraveneček, kterou slyšel den předtím na dětské diskotéce, takže zpíváme zhruba dvacetkrát Polámal se mraveneček, dokud to neumí nazpaměť.
  3. Zaparkujete do podzemních garáží na hlavním náměstí (Hauptplatz) a skočíte se s dětmi vyčurat do přilehlého pustého WC, kde vás na odchodu zaskočí lakonické „Zahlen, bitte“ od ukrytého hajzldědka. Běžíte somrovat drobné od manžela.
  4. Vydáte se hledat stanici Pöstlingbergbahne, jedné z mála zajímavých zajímavostí Lince, a přijdete na ni těsně před odjezdem. Řidič, který postává před vozem, vám poradí s nákupem jízdenek (automat má i volbu češtiny!), s tím, že děti platit nemusí. Pro šestiletou dceru jízdenku koupíte i tak, protože se nechcete hádat s rakouskými revizory. Nastoupíte a jedete na konečnou na Pöstlingbergu.
  5. Projdete si kopec, vyfotíte vyhlídku na Linec a odrážíte požadavky dětí na zakoupení tahacích panáčků a malých chlupatých kočiček, za současného bránění ve shození desítek nevkusných sošek trpaslíků. Obslintáte výlohu s lineckými koláči a zamíříte k pohádkové dračí jeskyni Grottenbahn. Objedete si tři kolečka dračí železnicí skrz jeskyni s výjevy krásně rakousky kýčovitých permoníků, sestoupíte do podzemí a odpovídáte na dotazy, jestli k zaprášeným scénickým výjevům z rakouských pohádek vaše děti znají ekvivalent v češtině.
  6. Zajdete si do zámecké restaurace na oběd, protože cokoli jiného by bylo moc komplikované. Oběd bude stát ani ne dvakrát tolik co v předražených krumlovských nebo vyšebrodských restauracích a děti ho snědí skoro celý, takže se to vlastně vyplatí. Čelíte plačtivé scéně, proč jedno dítě má na ozdobném zapichovátku dva dinosaury a druhé jenom jedno. Přátelské tirádě vrchního směrem k mladšímu synovi pronášené celé v němčině nerozumíte ani slovo, takže se jen usmíváte a přikyvujete. Po zaplacení vyrazíte na přecpanou zpáteční tramvaj do zoologické zahrady (přátelská rada: raději se vrátit na konečnou, i když je to o kousek dál, protože hrozí, že se nevmáčknete).
  7. V zoo koupíte dva pytlíky s krmením pro kozy a ovce po dvou eurech, abyste na první zastávce u koz zjistili, že jsou přežrané a na zbylých 90 % trasy nejsou zvířata, která by bylo dovoleno krmit – až na samém konci okruhu. Uložíte krmení do batohu. Vzteklý mladší syn dobíhá domněle ho opustivší rodiče. Z kopce. Odře si oba lokty a vyrobí slušivý fialový roh na čele. Starší dcera vyžebrá na tatínkovi srdíčko z polodrahokamu za dvě eura z automatu a je nafučená, když matka dorazí těsně před realizací transakce a připomene otci, že děti si koupily suvenýr v Grottenbahn (natahovací gumovou housenku a gumového pavouka) a bylo jim několikrát zopakováno, že je to jejich jediný.
  8. Na konci zoo při pokusu nakrmit oslíky štípne mladšího syna do ucha vosa. Naštěstí jste vybavena gelem na tlumení bolesti po bodnutí hmyzu. Syn je statečný, jako obvykle, když o něco doopravdy jde – musí ho to šíleně bolet. Do třetice všeho dobrého mu při zkrmení zbytku krmiva šlápne koza kopytem na ruku položenou na plotě 🙂
  9. Chcete vyndat pytlík s krmením a zkrmit ho hladové bandě koz a ovcí na samém konci zahrady. Zjistíte, že tenký papír se protrhl a máte plný batoh trávových granulí. Vyndáte na stupátko u dalekohledu celý obsah batohu a vyklepete zbytek na zem.
  10. Zbytek granulí zkrmíte kozám i s pytlíkem. Ekologie!
  11. Vydáte se na tramvaj do centra. Synovo ucho přestává připomínat semafor na stůj.
  12. Po návratu na Hauptplatz nesmíte opomenout tradiční linecký koláč. Zajdete si do kavárny K.U.K. Hofbäckerei v jedné z bočních uliček a objednáte si dvakrát rakouskou kávu melange, což není nic jiného, než přešlehané cappuccino (ale přijde vhod), dvakrát linecký koláč a pro děti, jelikož mladší nemůže mít nic jiného než starší, dvě hustě pomakované housky. Vychutnáte si linecký koláč a kávu za nepřetržitého pláče mladšího, že mu starší vzala jeho housku (jsou úplně stejné, ale ležela na talířku blíž k němu). Mladší, když se vypláče, sní housku celou, opinion leader starší do ní třikrát kousne a odloží.
  13. Vydáte se na zámek, kde dětem slíbíte hřiště, ale je to natolik daleko a do kopce, že když cestou narazí na jiné hřiště a začnou kňourat, že už dál nejdou, ztratíte nervy a jdete rovnou k autu.
  14. Zajedete ke Sparu pro víno a dát dětem Kinedryl, což jste v garážích zapomněli.
  15. Poté, co zjistíte, že Spar je v rekonstrukci, zajedete do Billy pro víno.
  16. Deset minut před příjezdem k apartmánům zastavíte na parkovišti u Čertovy stěny, kde se dcera vyblinká.

Přeji příjemný výlet!

Na Brno už jsem stará (aneb fekální historky z Vysočiny)

…anebo prostě jen málo hipster. Ale tipla bych spíš, že prostě stará.

Minulý týden byly děti na prázdninách s babičkou. Od neděle do soboty. Což znamenalo, že jsme s L přijeli minulou neděli ve tři čtvrtě na sedm domů, shodili tašky ve dveřích a vyrazili, abychom stihli v pětatřicetistupňových vedrech povečeřet ve zmrzlinovém stánku deset minut od domova, který zavírá v sedm. Dali jsme si každý velkou míchanou vanilka-malina a v dobré náladě (a v mém případě v šatičkách a sandálkách) se vydali cestou necestou a polem nepolem na nejvyšší bod Prahy. Došli jsme tam po úžasné, na několika místech v polích poztrácené postapokalyptické asfaltce, vyrobili jedno selfíčko a zdekovali se, protože z křovin na nás nevraživě zahlíželi místní bezdomovci. „To bysme mohli dojít do Chýně do toho Pivovarskýho dvora,“ zavtipkovala jsem, protože ani jednomu se nechtělo vracet. Po zjištění, že je to asi tři kilometry, jsme tam fakt došli, během půl hodiny vdechli každý dvě dvanáctky a jednoho bonusového utopence a odvrávorali na zastávku příměstského autobusu, který nás odvezl až téměř k domovu. Tam jsme dorazili v deset a ještě zvládli hodinu posedět na terase. Jó, to bylo léto!

No a pak už měl každý další večer volného týdne Lvíček pracovní večeři. V pondělí, v úterý i ve středu. Načež se naštval, ve čtvrtek si vzal půl dne volna a odjeli jsme za bezuzdnou zábavou do centra našeho nejhipsterštějšího města!

Well, takhle úplně přesně to nebylo. Trochu blíže realitě je, když napíšu, že si Lvíček vyhlídnul auto. Lexus RX450. Na jeden jsme se byli podívat v Kladně jednou přes oběd, když byly děti ve školce. Byl to příšerný vrak. Druhý jsme si šli projet v pondělí, taky přes oběd, ten byl na Stodůlkách a byl v o dost lepším stavu, ale pořád měl nalítáno asi 200 tisíc a mně se pořád vzadu dělalo špatně (což znamenalo, že by se dělalo i Viktorkovi). Ten v Brně měl mít najeto jen něco kolem 30, byl o pět let mladší a L by ho „vážně chtěl“. Takže abychom nejeli na otočku do Brna podívat se na auto, což je i na L dost šílenost (zvlášť při současném stavu D1), zabookovali jsme si tam na jednu noc pokoj a domluvili se s honnym na setkání.

Cesta po D1 v poledne před státním svátkem – tříhodinový mordor. Check.
Zajet si na oběd do Mekáče na sjezdu na 66. kilometru, odkud ale kvůli rekonstrukci D1 není možné najet zpět na dálnici, a ztratit dvacet minut objížděním: Check.
Potkat hořící tahač s auty: Check.
Potkat v pravém pruhu jednoho ze zúžení Nissana se šedesátníkem za volantem se zavřenýma očima (netuším, jestli spal, zkolaboval nebo umřel) a vyrozumět policii kraje Vysočina: Check.
Že si Lvíček uvědomil, že auto je možná na jiné pobočce autosalonu, než jakou jsme zadali do navigace, asi v polovině objíždění Brna: Check.

Já si v Brně připadám vždycky trochu jak na exotické dovolené. Je to tam pěkné, je to tam jiné a cítím se tam jako cizinec. Projížďka byla dobrá. Kafe a posezení s honnym a jeho přináležejícími bylo super. Procházky centrem byly taky boží, stejně jako večeře v indické restauraci, i když ta byla vcelku drahá i pro Pražáky. Ale na to centrum plné hospod a barů jsem valila oči, jako bych byla tetka z venkova a ne obyvatelka metropole.

Zašli jsme samozřejmě do Baru, který neexistuje. A já vám nevím, nápojovo-jídelní lístek ve formě časopisu je opět hipsta jak prase a nejspíš koktejlům prostě nerozumím, ale dala jsem si Mořskou pannu a za téměř dvě kila bych čekala, že to bude chutnat tak nějak trochu… no… konformněji chutím normálního člověka, a ne jako dvě deci rozpuštěného acylpyrinu. (Nic proti acylpyrinu.)

Lvíček chtěl ještě na snídani do 4pokojů, takže jsem mu to splnila, i když mé měšťácké srdce lákalo mnohem víc třeba Café Placzek. Ale dobrá. Chtěla jsem si dát míchačky, ale L mě ukecal na vejce Benedikt s rostbífem. Jak to říct a neurazit: rostbíf mi k tomu prostě nesedí a tekutý bílek taky nemám ráda. K tomu jsme dostali nabídnutou pařížskou kávu – prý s kakaem a medem, jenže když jsme se napili, oba jsme cítili alkohol. Servírka se dušovala, že tam je prý jen jedna barmanská lžička kávového likéru… no… můžu prozradit, že dýchnout jsme po cestě nedostali, takže snad cajk.

Co ale nebylo cajk, že mě po té snídani začalo bolet břicho. To se mi moc nestává. Ještě jsem si odskočila na poslední chvíli před check-outem, na benzínce si koupila colu na spravení žaludku, pak se to trochu umoudřilo, takže jsme si prohlídli poutní kostel na Zelené hoře aspoň zvenku a pokračovali do Herálce, když už jsme tak daleko od domova, abychom se prošli na Devět skal a třeba ještě dál, kam nás nohy zanesou.

Jenže pak se bolení břicha zase zhoršilo. A za nějaký čas bylo jasné, že v lesích Vysočiny budu muset zanechat něco na památku. Katastrální území obce Cikháj promine – historická hranice Moravy a Čech to jako obvykle odnesla za Brňáky…

Skeč přívěskový

Vypravujeme se na rodinnou oslavu, jsme v rámci možností nastrojení; já si až ve výtahu všimnu, že nemám nic na krku, ale nechce se mi už vracet.

„Zapomněla jsem si náhrdelník,“ hlásím po příchodu do auta, „mám se vrátit, nebo je to v pohodě?“

Lvíček se ušklíbne od volantu: „To je přímo náhrdelní zločin!“ 😀

Půlka Čtenářské výzvy

Zase přišel čas na pololetní rekapitulaci Čtenářské výzvy. Loni se mi to osvědčilo, tak třeba mi i letos poradíte v některých bodech, u nichž se nemůžu hnout z místa 😉

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu: Děvčátko, rozdělej ohníček (jeden z dosavadních vrcholů mého knižního roku!)
2.) Kniha, která má lichý počet stran: tam to bylo celkem jednoduché a existenci podobného bodu ani moc nechápu (kdyby šlo aspoň o lichý počet kapitol, nebo tak něco…) – v mém případě to byla hned první letošní knížka, Kde spí lufťáci.
3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj: první velký oříšek. Přečetla jsem si Pianistu, jen abych zjistila, že se tam klavír prakticky nevyskytuje 😀 poradíte něco?
4.) Cestopis: do toho se mi neeechceee… mám nějaký iracionální odpor k „Ládíkovi“ Ziburovi, tak asi podniknu nějaké retro s Hanzelkou a Zikmundem.
5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou: buď ošulím nějakým re-readingem Harryho Pottera, případně to jistí Tatér z Osvětimi, na kterého mám ale taky rozporuplné ohlasy a moc se mi do něj nechce. Ve čtečce jsem ale objevila kdysi v nějaké ereadingové žolíkové akci získaného Augustina Zimmermanna a to má hodně dobré recenze.
6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc: váhám mezi Stalo se prvního září, Srpnovým světlem a Srpnem s bejbinkou. Škoda, že už jsem přečetla Prosinec už je takovej!
7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou: tohle je hodně těžké, protože se podle obálek prostě nerozhoduju – v 99 % o knížce čtu nebo slyším od někoho důvěryhodného (to může být kamarád, knižní skupina na fb nebo i instagram vydavatelství, ale primárně mě zajímá název, námět, případně autor). Něco ale vyberu, možná se tomu blíží obálka Strážců světla, které jsem si ve Velkém knižním čtvrtku vybrala docela hodně naslepo a obálka možná malinko přispěla. Já se fakt neumím rozhodovat podle obálek, no! Když navíc nakupuju v drtivé většině ebooky. Možná půjdu do Levných knih a naslepo tam vyberu něco, co mi padne do oka 😀 S tímhle mi těžko pomůžete, tak se ani neptám.
8.) Kniha od asijského autora: velký FUU! Murakamiho už číst nehodlám, možná Já jsem Málala (Pákistán je taky Asie, no ne?), Problém tří těles mi přijde jako moc velká kláda, ale klidně mě někdo vyveďte z omylu. Zatím to vypadá na knižní předlohu Milionáře z chatrče.
9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů: Za oponou války mělo tou dobou osm.
10.) Kniha od současné české autorky: Dědina od Petry Dvořákové (zajímavý styl psaní, ale vadily mi dějové linie utnuté prostě „jen tak“)
11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě: asi Vila na Sadové, chtěla jsem si přečíst Knihu Ester, ale do knihovny se mi kvůli tomu nechce
12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha: eeeehm, Třetí stříbrná kniha snů, tahle YA na mě čeká už asi dva roky, tak ji aspoň konečně „využiju“ 😀
13.) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno: Nultá hodina od Lotty Lundberg a tedy spíš zklamání…
14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi: sama jsem zvědavá! Chtěla bych si půjčit od tchyně Irskou krásku, kterou jsem jí darovala, ale třeba narazím ještě na něco jiného. Přijímám tipy na knížky o severních Čechách, Šumavě, Beskydech, Kolínsku, Irsku, Kanadě a Skandinávii 😀
15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih: O psaní od Stephena Kinga
16.) Kniha s oxymórem v názvu: další bolavé místo. Napadají mě asi jen Velké maličkosti od Jodie Picault, ale pořád si nejsem jistá, jestli to chci číst (a hlavně kupovat, při svém převisu knížek).
17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení: Oranžová je nová černá, to bylo hodně zajímavé čtení, kdy se člověk fakt zamyslí nad následky svých činů, ale i nad fungováním společnosti obecně.
18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu: poslední, kde tápu. Výběr by neměl být tak těžký, protože přece jenom těch vítězů je „jen“ 53, ale nic mě vyloženě neoslovilo a do ničeho se mi nechce. Nemáte mezi nimi favorita? (Platí jen ty žluté, ne nominovaní.)
19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha): chystám se na Tiché roky
20.) Kniha s černobílou obálkou: už dlouho mi v knihovně stojí Snídaně šampionů s černobílou obálkou, tak asi je čas pokořit zase jednu klasiku!

Blogosmutek

Vážně jsem to dotáhla na frekvenci cca jednoho příspěvku měsíčně?

Když jsem se podívala na úvodní stránku blogu, napadlo mě, že by asi bylo nejlepší a nejjednodušší ho zavřít.

Asi tak na půl vteřiny.

Jo, píšu teď míň, ale nedovedu si představit blog nemít. Ještě předtím, než začalo bloguje, už v době, kdy jsem si v roce 2000 zakládala první webovky na nějakém freehostingu (tuším že webzdarma) za pomoci Koskovy bible o HTML v tabulkovém layoutu s pozadím vygenerovaných obrázkových dlaždic. Stejně, jako mám ráda vás všechny spřízněné bloggery, kteří jste to nevzdali, ať už píšete jednou týdně, jednou měsíčně nebo jednou ročně.

Přiznám se, že mám dost velký psací blok. Velkou část kapacity ze mě vycucává psaní „na kšeft“. No, ono na kšeft… Lvíček ke mně napůl žertem prohodil, že pokud vydělám přes 68 tisíc, musí to být aspoň o 24 víc, jinak ať si udělám koncem roku volno (protože to je odpočet na dani za vyživovanou manželku, u níž je hranice odpočtu právě těch 68 tisíc). Tak jsem si prošla svůj podnikatelský účet a zjistila, že to není vůbec tak nereálná situace, a od té doby tonu v depresi. Že jsem nevýkonná. Že jsem neschopná. Jenomže mi beztak nic jiného nezbývá, protože plný úvazek bychom organizačně nedali, na poloviční mě nikde nechtějí, takže musím zatnout zuby a bojovat o zakázky a ždímat ze sebe texty „od Bacha po Vlacha“. Takže když přijde na psaní na blog, nemám z toho už vůbec žádnou radost. Související důvod je, že v tomhle nihilismu by mi stejně z každého článku vyšlo něco beznadějného 😀 takže je nejspíš lepší, když nepíšu, pro vás i pro mě.

Jelikož jsem ale duší šmírák a chodím si na blogy počíst, jak se lidi mají, tak krátce o tom, jak se máme my (než zas popadnu blogodech). Ačkoli jsem do poslední chvíle čekala něčí neštovice, zápal plic nebo zlomenou nohu, odletěli jsme minulou neděli na Krétu a včera večer se vrátili. Měli jsme s sebou kromě dětí i mého tchána, takže jsme mohli chodit ve dvojici do moře, v klidu si nabrat (a celkem i sníst) jídlo a celkově to byla nesrovnatelně větší pohoda než před dvěma lety. Možná v průběhu týdne hodím i nějaké fotky, ale jelikož tohle píšu hlavně proto, abych si nějak učesala myšlenky a myšlenkově se přemiklíkovala z houpání na vlnách zpátky k ťukání do klávesnice… zkrátka, radši s tím moc nepočítejte 🙂

Určitě jste si všimli (co jsem koukala, měli jste tu větší vedra než my na jihu Řecka), že v pátek začalo léto – a dneska je svatého Jana, takže jestli chcete dělat ořechovku, šup trhat 😉 přeju nám všem krásné léto!

Bez Světa, bez knih

Většinou se na blogu touhle roční dobou zmíním aspoň letmo o Světě knihy. V několika předchozích letech (myslím, že tak aspoň dvou nebo třech ze šesti) se mi dokonce povedlo aspoň na chvíli dorazit a ukořistit dárky pro tchána a tchyni k blížícím se narozeninám a pro mamku k nadcházejícímu svátku (vlastně dvěma, nesmím zítra zapomenout zavolat).

Letos nejdu, a ani jsem o tom neuvažovala. Z několika důvodů: ten nejprozaičtější (pun not intended) je ten, že jsou děti nemocné. To by asi nebyla tak zásadní překážka, nechala bych je doma s L. Ale mně se nechce. Vůbec. Za prvé mám knižní dárky doma z různých slevových akcí v únoru a březnu, takže padá jeden hlavních důvodů (nebo výmluv) pro návštěvu, a za druhé, jak bych to… No prostě, mám teď bezknižní období. Trochu se za to stydím, trochu jsem z toho nervózní (i když období bez kávy bylo z obou hledisek nějak horší) a netuším, kdy skončí. Nemám vůbec chuť procházet regály plnými knih, a absolutně už nemám chuť si nějaké z nich kupovat nebo číst. Několikrát denně si zkouším otevřít knížku, ale pokud nejde o čtení dětem, vždycky ji po půlce stránky zase zaklapnu, papírovou i Kindle.

Neznepokojuju se tím, je to určitě zas jen období. Asi teď chvíli potřebuju existovat bez příběhů.

32,5 hodiny

Aneb další rychlodovolená.

  • v sobotu v 9:20 zabouchnout dveře od bytu a vyrazit do Poděbrad
  • kolem 10:30 dorazit, jít poprosit o kartu na parkování a rovnou se moct ubytovat
  • v 11 si dát v Café Oliver kafe a vynikající dort a popojet do Libice nad Cidlinou
  • během jediné slunečné hodiny si udělat procházku ke slavníkovskému hradišti a na soutok Labe s Cidlinou
  • zaběhnout do Tesca pro víno a zeleninové chipsy na večer
  • cca v jednu poobědvat v Sotto Ponte
  • na 14:05 se přesunout do hotelu Libinský na párovou parní saunu
  • po sauně se jít projít po kolonádě, i když se nám podlamujou kolena, protože je hřích nevyužít tu chvilku, kdy neprší 🙂 a objevit jírovec pleťový s krásnými růžovými květy
  • koupit si teplou oplatku do ruky a oplatkové suvenýry
  • zajít do Galerie Ludvíka Kuby na výstavu Františka Líbala Tlumená imprese
  • stavit se na promoklém koštu vín na zámku (bez koštování, ale i přes nepřízeň počasí se tam pár alkoholiků našlo)
  • jít se projít po mostě do parku k dřevěné zvoničce s miniknihovnou (která byla už zavřená, ale neva)
  • dát si masala tea, čočkovou polévku (takový tekutý dhal) a jehněčí madrás s naanem v indické restauraci Ocean Spice
  • vrátit se do hotelu, zapadnout do postele, dát Meziplyn, TBBT, víno a Tretters a v deset vytuhnout
  • v neděli se probudit příjemně vyoraně v sedm (teda v šest, ale ještě jsem usnula, ehm)
  • dát si výbornou snídani – míchaná vajíčka, kopec čerstvé zeleniny a ovoce, čaj, zapečený toust a trochu jogurtu
  • sbalit si pět švestek, odhlásit se a vyrazit do Kutné Hory (se mnou za volantem)
  • zaparkovat a projít se kolem morového sloupu a vyhlídky na Barboru
  • zastavit se na mši u sv. Jakuba, než otevřou kavárnu Na kozím plácku (ehm; ale snažili jsme se nerušit a bylo to moc hezký)
  • dát si kávu z aeropressu (moje poprvé; byla moc dobrá, ale nějak to bez toho mlíka prostě nedávám – příště zase cappuccino…)
  • vyrazit na pěší okruh k předměstí Vrchlice přes hrozně pěknou geologickou expozici Lom Práchovna (každý balvan je na kousku rozleštěný, aby bylo vidět, jak vypadá po opracování!) a zpět Táborskou ulicí k Barboře
  • jít na prohlídku do chrámu sv. Barbory, včetně empory (vnitřního balkonu) a kaple Božího těla
  • vmáčknout se na oběd do restaurace V Ruthardce (za deset minut už příchozí odmítali) a pomalu na tři kousnutí vdechnout burger s kachním masem – holt jsme nesvačili
  • popojet (taky já) do Jevan, zaparkovat u rybníka a dát si pořádný výšlap Voděradskými bučinami
  • zmožení dojet (už Lvíček) do Jílového a završit výlet cappuccinem u Zlatého korálku
  • vzít to po okruhu domů

Osvěženi na těle i na duchu; počítám, že z toho budeme čerpat zase dalšího půl roku 🙂

Velký holky

Tentokrát jsem ani nestihla zhodnotit březen. Protože konec března a začátek dubna byl zase fičák, který se nesl ve znamení toho, že jsme dvě velký holky. Každá jinak.

Brigča je velká holka, protože první dubnový týden oběhala (a zvládla) zápis do tří škol. My všichni jsme byli na všech s ní, protože Lvíček se rozhodl, že si to nechce nechat ujít, a Vikiho prostě nebylo moc kam dát. Páťačky převlečené za víly v první ze škol nám ho ale okouzleně ukradly a málem nevrátily, v poslední škole zase dělal půlku zápisu se ségrou a na všech jednotně si vyžebral dárek pro zapisované, až jsme se skoro styděli, ale zas – líná pusa…

Je velká holka, protože dostala 20″ kolo s přehazovačkou – a následně si ho koupil i Lvíček, protože za zpřevodovaným kolem už se dost dobře nedá běhat, a byli spolu minulý víkend na regulérním cyklovýletě do vedlejší vsi, což L považuje za splněný sen a nečekal to dřív než někdy v létě. Následně si šel koupit dres, boty, rukavice, kraťasy a ještě asi milion dalšího příslušenství… inu, koníčky se holt prodraží 🙂

Je velká holka, protože jsme jí dneska konečně sehnali, vyzkoušeli a koupili vysněný kočičkový školní batoh, který je větší, než můj dospělácký, a my nemůžeme uvěřit, že to malý miminko… no, však to znáte.

Zápisy by si zasloužily samostatný post, ale nevím, jestli vůbec stihnu dopsat tenhle 🙂 na spádové škole se nám líbilo, ale budoucnost je dost nejistá. Na spádové škole nejlepší kamarádky ze školky se nám zase velmi nelíbilo a šance na přijetí pro nás nespádové jsou navíc zhruba podobné šancím sněhové koule v pekle. Všem se líbilo na soukromé škole, vzdálené cca deset minut jízdy autem. Školné – vtipně – stejné jako ve školce, malé třídy, rodinný přístup, ale přitom důraz na smysluplnost výuky. Je to paradoxní: celou školku jsme se těšili, až na základce hodíme placení za hlavu, a shodli jsme se se Lvíčkem, že nemáme ambice produkovat nějaké malé Einsteiny. Jenže když je člověk reálně uprostřed toho rozhodování, je to jiné. Bíba si novou školu zamilovala na první pohled a moc se tam těší. Snad jí to vydrží.

A s tím souvisí i to, proč jsem velká holka já. (Teda kromě toho, že mi ve čtvrtek bylo sedmatřicet.) Jsem velká holka, protože mám poprvé v životě auto. Jednou jsem tedy jedno psané na sebe měla, ale nikdy jsem s ním neujela ani metr. Teď jezdím. S dozorem z bazaru domů, na Smíchov nebo do pneuservisu, sama do školky, do zmíněné školy na předškolní kroužek a jednou dokonce i do nákupáku. Psice, tohle je pro tebe: nikdy není pozdě 😉 Klíčový faktor – po téměř osmi letech neřízení – je automat. Mám se toho ještě hodně co učit a musím se hodně vyjezdit, sama si troufnu jen na předem projeté trasy a tak dále, ale právě automatická převodovka mi to velmi usnadňuje.

Tyhle všechny věci, nicméně, ve spojitosti se snahou o nějakou pracovní činnost, mi zabraly čas a duševní energii na blog (a vlastně skoro na všechno ostatní). Pevně doufám, že teď bude zas trochu víc příležitostí na psaní. Díky, že mě pořád čtete… 🙂

 

Únor, to byl zas úmor

Únor stojí každým rokem za houby. To vím, protože každým rokem natáčíme s několika kamarády takovou challenge – pár vteřin z každého dne, které dají sestříhané a s oblíbenou hudbou na pozadí takový průřez naším únorem. Únor jsme zvolili, protože je nejkratší, a co si budeme povídat, je to taky jeho jediná přednost.

V únoru je každoročně hnusně. V únoru jsou každoročně děti aspoň půlku měsíce nachcípané. V únoru už berou za své jakékoli zbytky novoročních předsevzetí a odhodlání FAKT si už letos vést důsledně diář, denně cvičit nebo zábavnou formou grafomotoricky a logopedicky rozvíjet své ratolesti, které netouží po ničem jiném než 358. dílu Tlapkové patroly. Z nějakého důvodu ale tradiční únorové video nikdy nevyjde jako reklama na antikoncepci kombinovaná s reklamou na emigraci do Karibiku, jako by reálný odraz našeho února musel být. Většinou je to překvapivě pozitivní směs roztomilých dětí, zimních radovánek a od roku 2015 dojemné oslavy narození/in našeho benjamínka, světla našich životů.

(Světlo našich životů si poslední dny koleduje o bolestivou a pomalou eliminaci… ale to bude zase až do březnového článku. Takže to zatím shrnu jen tak, že Lvíček je od minulého úterka na zahraniční služebce a děti od předminulého pátku doma – tedy Bibi, Viki byl ještě ten předminulý pátek aspoň do oběda. O víkendu navíc spali u prarodičů, což je vždycky rozhodí, a pan Vikoslav opět po nějaké době propadl dojmu, že by se možná slabá matka dala svrhnout z pozice dočasného vůdce smečky. Pevně doufám, že nejpozději zítra mu konečně dojde, že to byl blbej nápad.)

Za zanedbávání blogu se omlouvám. Kromě toho, že rozpoložení nemám zrovna tvůrčí, se v těch pár chvílích, co zrovna nepečuju o nemocné děti, snažím psaním článků apod. vydělat aspoň na zdravotní a sociální – a mám z minulosti mnohokrát odzkoušeno, že čím víc píšu „na uživení“, tím míň už mě baví plodit na blog. Že bych měla každý měsíc jen omezené množství písmenek, které jsem schopná vydávit?

Tak nashle na konci března 🙂