Tři roky s Vikoušem

(Za ten titulek by mě kousnul! „Díkej mi Vitolek,“ dotčeně až zoufale se ohrazuje vůči komukoli, kdo mu řekne „Vikouši“ nebo „Viktore“. „Nejtem Vitol!“ protestuje.)

„Kolik ti je?“ zeptal se včera ráno L. „Va,“ odvětil oslavenec. „Už ne. Už tři!“ proškolil ho hrdý otec.

Fakt to tak uteklo?

Oslava byla, jako když nebyla – birthday boy se vzbudil s 38,5, takže jsme se omezili na jednoduchý dort a obligátní čtyři dárky, z kterých měl ale tedy ze všech radost (elektrická mašinka do Chuggington kolejí, mluvící a hrací volant, puzzle-knížka s vozidly a vytoužené Duplo s „Blekem, Mekem a Kut“).

Oproti tříleté Bibi mluví hůř, ale v zásadě spíš po výslovnostní stránce – pořád ignoruje většinu sykavek. Slovní zásoba už je na dost vysoké úrovni, a délka vět… definujte větu! Když si hraje „divadlo“ s legem, playmobilem nebo plyšáky, dokáže vést monolog třeba i několik desítek sekund. Vydrží poslouchat čtené pohádky (ale většinou je po každé větě přerušuje dotazy), naopak celovečerní animák ještě neustojí, dokoukal snad jen Píseň moře. Asi před dvěma týdny namaloval dvakrát či třikrát něco, co by se dalo s přimhouřenýma očima považovat za hlavonožce, minimálně na tom byl schopen ukázat oči, pusu, ruce a nohy 🙂 a barvy umí suverénně všechny, snad jen oranžovou si občas plete s červenou. Jsem zvědavá, co bude na tříleté prohlídce (čeká nás za tři týdny).

Je to paličák. O tom žádná. Ale taky hrozně mazlivej chlapeček, co mě kolikrát odchytí, jen když jdu kolem, a s nataženýma rukama volá „pomalit!“ nebo „putu!“ Taky často slýchám „moje milovaná maminko“ a „miluju maminku“, ale jelikož je náladovej, xkrát denně se to střídá s  „maminka je loupá“ (což se mu snažím vtlouct do hlavy, že se neříká) a „ut te nemiluju“. Když je unavenej a kňourá a já ho na to upozorním, umíněně řve „nejtem mldutej! To není knoulání, to je plakání!“ 😀 Do školky chodí už přes tři čtvrtě roku a dělá mu vyloženě dobře, i když od Vánoc bývá ráno smutnej a na přímý dotaz tvrdí, že se tam netěší. Ale kamarády tam má, tak těžko říct. Když je doma víc než týden, tak už je to tady pomalu kůlnička na dříví… a teď už běžíme druhý. Letos mi ten únor přijde ještě bonusovější než jindy. Tak snad se brzo uzdraví 🙂

Rok Psa aneb Už je to tady (7. týden)

Ne, že bych tak toužebně vyhlížela čínský nový rok. Vlastně jsem se na něj netěšila vůbec, protože Pes jsem i já, a jelikož se znamení opakují po dvanácti letech a 24 už mi jaksi není, znamená to, že ta příští (za necelé dva měsíce) narozeninová číslovka bude nějaká moc velká!

A ne, že bych se dočkala čehokoli jiného pozitivního. „Už je to tady“ znamená, že nás dohnala každoroční vlna předjarních nemocí. Už v pondělí byly děti nakřáplé. My měli řemeslnickou akci v novém bytě, tak jsem poprosila moji mamku, aby s nimi dvě hodinky pobyla. To dopadlo fajn. Ve středu šla B do školky. Ve čtvrtek taky. Viki pořád soplil. V pátek jsme měli odjíždět na dlouhodobě plánovanou hlídací akci (Lvíček ještě s jedním kolegou „nadělili“ šéfovi víkendové hlídání jejich tří dětí pod heslem, že dva páry se o šest dětí postarat zvládnou).

Ještě jsem nezmínila, že od toho pondělka jsem měla knedlík v krku a rýmu i já.

Zkrátím to: s Vikim jsme neodjeli. Odjeli jen Lvíček s Brígou a já doma lítala mezi pocity viny z toho, že jim nemůžu v tom zápřahu pomoct, lítosti nad idylickými nakašírovanými fotkami a taky lehkým děsem, že kdybych tam bývala byla, jen bych to všem kazila a nezvládala.

Taky jsem asi nezmínila, že to byl už druhý víkend kompletně bez Lvíčka. Vraceli se asi o dvě hodiny dřív, než byl plán, protože nejmladší přítomné dítě (jediného kluka) přes noc zdolaly devětatřicítky. B proti předpokladům po cestě domů neusnula, takže jsme v osm oba uložili a poseděli u grogu (protože jsme oba začínali kašlat) a Streamu.

V noci Bibi skřípala zubama (známka, že jí není dobře). Nechala jsem ji (a V, který ještě není fit, taky) doma ze školky a zrušila naplánovanou schůzku, protože jsem se rozkašlala až do hloubi plic. Lvíček taky zhodnotil, že mu není do zpěvu, a vzal si náhradní volno. Dopoledne proběhlo ještě celkem standardně.

12:05 jsem měla dosmažené řízky (na přání B)
12:10 domíchanou bramborovou kaši
12:15 jsem volala ke stolu, načež přiběhl Viki, vdechnul řízek a pár lžic kaše, dveře rozrazil Lvíček s drkotajícími zuby, spolkl dva paraleny a vykoktal „ddddu sppppát“, a pak se přibelhala Bríga, že ji bolí hlavička, měla 38,2 a nechala se zkrmit 3 lžičky kaše, 1 sousto řízku a 9 mililitrů Panadolu. Tomu říkám úspěšný rodinný oběd.

(Kolem čtvrté následoval u obou opět podobný scénář, B usnula, probudila se v šest s 39,2, dostala opět Panadol a poblinkala se až po dvou hodinách, takže za mě úspěch. A teď už jsem ráda, že jsme s nimi nakonec neodjeli, protože takhle mám aspoň naději, že to – ať je to co je to – dostanu o dva dny později a nebudeme s L umírat synchronně a dětem v obýváku muset na podlahu volně pohodit pytlík kukuřičných lupínků, ať se napasou.)

Už jsem se zmínila, že natáčím tradiční únorovou videochallenge? Kolik záběrů na teploměr s červeným displejem, umdlévající děti v postýlkách a zamračenou oblohu skrz špinavé okno tak může zvládnout?

Fotky (a moc jich, logicky, není) zde.

Holt únor (5. a 6. týden)

Klasika všech klasik. V únoru už nám všem vždycky docházejí síly. Zima je dlouhá, jaro daleko, dohánějí nás nemoci… jediné dvě věci, které mám na únoru ráda, jsou Viktorkovy narozeniny a tradiční videochallenge (i když i ta mi během pořizování a zpracovávání jde šíleně na nervy, ráda mám až výsledek 😀 ). Co bych tak napsala? Minulý týden jsme finálně přebírali byt, já řešila reklamace, odhadkyni pro banku, termín zaměření nábytku a takové ty nudné věci, kterých teď bude hromada. Bibi měla pětiletou prohlídku a pak jsme měly holčičí odpoledne, protože to bylo v pondělí v půl jedné a vyzvedávala jsem ji kvůli tomu po o 🙂 nevybrala si dokonce žádnou hračku (a já ji utěšila, že nemusí, protože doma má „v zásobách pro nějakou příležitost“ malou převlékací Popelku, která ji nadchla), zašly jsme si na kafe (vodu) a dort a bylo nám fajn, dlouho jsme takovouhle příležitost pro sebe neměly. Prohlídka dopadla dobře, jen máme doporučení na oční, protože nepřečetla levým spodní dva řádky, tak uvidíme. Lvíček začátkem minulého týdne zůstal dva dny na homeoffice, protože se necítil ve své kůži, a vzhledem k tomu, že děti byly ve školce, byl nadšený 😀 o víkendu měl plánovanou firemní akci, takový víkendový výšlapový brainstorming, a já plánovala, jak jako správná akční maminka připravím pro děti program i MHDčkem… a v pátek jsem lehla já a v sobotu dostaly rýmu i děti, takže jsem se snažila přežít, neutopit se v bordelu a moc se neužírat, že mi to nevyšlo (jen drobně mi to „vynahrazovala“ ta rýma u dětí, takže bychom stejně nikam nejeli, ale stejně mě to štvalo, chtěla jsem si dokázat, že to zvládnem). Viki na tom byl líp, takže jel s tchány v sobotu po obědě za tchyninými rodiči (a pak dojemně líčil, že dostal vajíko a babika Bodenka upekla bábovku). S Bibi jsme pekly sušenky. „Jaký uděláme? Kakaový a kokosový?“ „Kokosový néé, kakaový a vanilkový.“ „A můžu udělat pár kokosovejch?“ „Ne.“ Na tajňačku udělám kousek těsta na kokosový: „Můžu ochutnat kokosovou? Mňam, ty jsou výborný, můžu ještě?“ Všichni rodiče znají.

Denně držím pravidlo jedné dlouhé pohádky. V sobotu si B vybrala Knihu života, protože chtěla nějakou, kterou ještě neviděla, a o téhle jsem jí řekla, že má podobný námět jako Coco. Nadchla ji tak, že si ji vybrala i v neděli – chtěla ji ukázat Viktorkovi, který u ní ale vydržel tak nějak průměrně jako u většiny jiných animáků: kolem půl až třičtvrtě hodiny. Dneska si vybrala Píseň moře. Měla jsem strach, že Vikiho vůbec nezaujme, ale to nemohu říct: vydržel koukat až do konce, což je opravdu výjimka.

Zato Bríga ještě půl hodiny po skončení vzlykala, musela jsem ji držet na klíně, sušit slzy a chlácholit, že je to jen film (jak já jako malá tuhle hlášku nesnášela… ale jak to má člověk formulovat, aby z toho bylo rozumět, že si to nemusí brát osobně?) a že to tak zkrátka muselo být a že já bych od nich nikdy neodešla. Psice, I blame you!

5. týden

6. týden

Coco je z kokosu (4. týden)

Že půjdu s Bibčou na Coco, to jsem si zabrala už od prvních trailerů. A těšila jsem se na to už od listopadu. A jak to tak mívám, když se na něco těším… Ale v kině jsme byly až v neděli odpoledne, tak to pojďme vzít trochu chronologičtěji.

Týden po horách utekl rychle, vlastně mám pocit, že jsem od rána do večera akorát prala, žehlila a skládala prádlo. V pátek přijela moje mamka a v sobotu jsme měli v plánu jít volit a zastavit se cestou u druhé babičky… nicméně ráno přišla nabídka, jestli tam nechceme děti nechat přes noc, a po krátkém zvažování jsme ji přijali. (Tomu, kdo nemá hlídání, to může připadat jako rozcapenost, ale my jsme fakt chtěli strávit víkend všichni společně… jenže rozhodla předpověď počasí, na velké výletování to nevypadalo a tak jsme se to rozhodli využít pro sebe.) Vyrazili jsme na okruh volební místnost – Gao Den – dvouapůlhodinová procházka (a před příchodem domů jsme potkali spolužačku dětí ze školky s oběma rodiči, že prý taky museli jít ty volby rozchodit). Druhý den po snídani jsme sjeli pro děti, udělali oběd a pak vyrazily s Brígou na Coco. (Lvíček si dopoledne pobrukoval Koko je z kokosu a musel to Bibince pustit, takže si to teď zpívá taky :D) Předfilm Vánoce s Olafem byl celkem předvídatelný, ale hezký. Coco… vizuálně i hudebně moc pěkné, stran ponaučení „koukej si vážit svojí rodiny“ velmi užitečné 😀 postavy byly taky fajn, ale děj mě zklamal – z mého pohledu měl víc děr, než ty vystřihovánky v úvodní scéně. Včetně několika scén typu „jak si Jon Snow nechal zabít draka“ a z mého pohledu prostoduchou hlavní zápletkou (on so many levels). Možná si řeknete, že toho od animáku chci moc, ale na pixarovky mám přece jenom laťku na nějaké úrovni a třeba V hlavě bylo sice dost naivistické a zjednodušující, ale víceméně drželo pohromadě. Zaráží mě, jak to drtivá většina recenzí chválí, protože teda… to už mi přišel lepší scénář i ve filmu My Little Pony. No… ale na konci jsem si samozřejmě pobrečela, protože mně fakt stačí málo, a s B jsme se celou cestu domů ujišťovaly, jak se milujeme 😀

Fotky (v o něco skromnějším množství) zde.

Vzali jsme tanky a jeli tankovat (3. týden)

Od Vánoc Viki nepřestával mluvit o tankách a že pojedem tankovat. Brzo jsme se naučili rozeznávat, že jde o sáňky a sáňkování, protože při prostém zopakování jsme se přiblížili riziku hysteráku, a minulou středu teda konečně kromě jiného nacpali naše excelentní plastové sáňky z loňského Tesco výprodeje do kufru a vyrazili do Krkonoš. Viki usnul hned v Blance, Bíba trochu sabotovala, ale zdřímla si taky, o což jsme usilovali kvůli lyžování od tří odpoledne, na což by jinak byla pořád ještě moc unavená. (Doufala jsem, že ta fáze „po obědě neusnu, ale pokud mám něco dělat, jsem na to moc unavená a protivná“ bude trvat trochu kratší dobu!) S Viktorkem jsme jeli tankovat na vedlejší kopec a chlapík si to moc užíval. Užíval si to i druhý den. Třetí den jsme už po půl hodině zamířili na klouzačku do skibaru a v sobotu už tam chtěl rovnou. (Před hotelem, čtvrt hodiny před obědem, si pak vzpomněl, že chce sáňkovat, a půl hodiny řval a nenechal se svléknout z bundy a oteplováků, až z něj tekl pot proudem.) První noc jsem mu z únavy zapomněla dát plínku a samozřejmě se počural, až na přistýlkový gauč, což jsem zjistila v půl jedné a do rána spala na trnovém lůžku pocitů viny a selhání. Když jsem se z toho trochu otřepala, tak jsem druhý den přivřela B prsty do dveří… Doteď vlastně nevím, jak se k tomu mám zpětně postavit. Jako ano, uvědomuju si, že jsem reagovala dost přecitlivěle a celkovou atmosféru moc neposouvala k lepšímu, na druhou stranu všichni ostatní byli buď nervózní, nebo ze všeho natěšení zlobili, a v tom je trochu těžké udržet železné nervy a dodávat všem sebejistotu a dobrou náladu. I když bych nejspíš měla. No tak snad příště. Už jsem se pak aspoň dokázala zasmát, když třeba Viki hodil hotelové mejdlíčko do přesně tvarovaného přepadového otvoru v umyvadle na WC, nebo když mě při karnevalu vybrali k jezení slané tyčinky na čas. A děti na hory vzpomínají rádi a chtěj se tam vrátit, tak snad je nepoznamenala nervózní matka ani to, že se Viki dvě minuty před příjezdem domů poblinkal. Zkusím se z toho všeho pro příště poučit a zkusit to líp – co taky můžu jinýho.

Fotky tady. Převážně nepopisované, je jich moc, na vlastní nebezpečí 🙂

Drahoš, Miloš a Churchill (2. týden)

Druhý týden roku 2018 byl samozřejmě ve znamení voleb. Výsledky jsem docela slušně předjímala: Zemanovi jsem přisuzovala 37 procent a Drahošovi 28, jen Hilšer a Topolánek jsem myslela, že budou mít zhruba obráceně – velké uznání pro Marka Hilšera a taky pro Michala Horáčka a Pavla Fischera. Pořád doufám, i když reálně nevěřím, že jejich férová hra porazí hnusokampaň z Hradu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, bude ve mně ještě dlouho hlodat, že je v naší republice nejmíň dva miliony lidí, kterým takové chování a vystupování NEVADÍ.

Nečekaný sobotní opušťák jsme proměnili v návštěvu kina, protože bylo tak hnusně a lezavo, že ani nám se na procházku nechtělo. Takže následovala otázka „co hrajou v Goldclassu?“ (Protože když jsme v kině průměrně tak jednou za půl roku, ať je to sakumprásk…) A hráli Star Wars, které nás oba naprosto míjí, a pak Nejtemnější hodinu, o které jsme oba slyšeli poprvé. Po zhlédnutí traileru a hodnocení na ČSFD jsme se bleskově rozhodli, že jo, a byla to dobrá volba. Nemám chuť psát obšírnou recenzi, ale oba nás to úplně uspokojilo (a navnadilo zjistit si víc o Churchillově životě a taky průběhu WWII v Anglii). Citát, který mi utkvěl (i v souvislosti s tou prezidentskou volbou, výsledky jejíhož sčítání jsme se přinutili během filmu na telefonech nesledovat), a až při googlení jsem zjistila, že je to citace někoho jiného, ale to koneckonců nevadí: „Lost causes are the only ones worth fighting for.“ Ale ve mně bude asi vždycky aspoň malej kousek naivního idealisty (a ve WSCh mám teď svůj vzor :D).

Fotky za druhý týden roku 2018 zde.

Můj knižní rok 2017

Loni jsem hodně četla.

Hodně.

Až tak, že mi to připadalo pomalu moc a letos bych ráda čtení trochu omezila (fakt jsem tohle napsala?), především ve prospěch psaní. Ta první část se mi zatím daří, první letošní knížku jsem dočetla „až“ dneska a šlo o kraťoučkou sbírku detektivních povídek P. D. Jamesové. Druhá zatím moc ne, nicméně v tomhle příspěvku jsem se chtěla věnovat hlavně loňské čtenářské výzvě a jak jsem se s ní poprala 🙂

kniha, která je starší než čtenář: Spolčení hlupců. Rokem vydání tedy o fous (1980), nicméně napsána byla ještě o dost dřív. Doporučil mi ji mezi řečí na společné večeři brácha, ale musím přiznat, že mně moc nesedla.
kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl. A jestli tohle byla prvotina, tak zaslouží obrovský klobouk dolů. Zhltla jsem ji jedním dechem.
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho. Prostě jsem vzala první náhodnou přečtenou knížku a koukla jsem se, kolik má hodnocení. Kniha samotná, když mám být cynická, klasická „holocaustovka“. Příběhy přeživších jsou vždycky drsné a nesmírně zajímavé čtení, ale asi už mi jich prošlo čtečkou až moc, začínám být otrlá.
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí. Aspoň doufám, že to má být v budoucnosti, jak to člověk vlastně u takové jako-scifi s létáním na jiné planety člověk pozná? Ale budu to tak brát. O Knize ještě ani po roce nevím, co si myslet. Bezpochyby je originální.
kniha od severského autora: Těch byla nejmíň desetina 🙂 ale spoustu jsem jich „spotřebovala“ do jiných kategorií, tak nakonec Vlastní spravedlnost. Ale mě Lackbergová děsně štve, tuhle knížku jsem získala někde zadarmo a zkusila jí dát ještě šanci, ale… NE.
kniha, jejíž děj se odehrává v Praze: Tady jsem už ke konci roku sáhla v dobré víře po detektivce Praha osudová, která se odehrává za druhé světové války… a v devadesáti procentech děje jinde než v Praze, což jsem ale zjistila až během čtení 😀 ale už jsem neměla čas shánět něco jiného, tak jsem ji nechala. Čtivost mě příjemně překvapila.
kniha od držitele Pulitzerovy ceny: Zátiší s kousky chleba. Není to kniha, za kterou Anna Quindlenová Pulitzera dostala, ale objevila jsem ji ve slevách na Světě knihy a naprosto mě vtáhla svou nádhernou obyčejností.
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet a moc děkuju mamince za tenhle tip. Sama bych se k jeho přečtení nejspíš neodhodlala, a pokud ano, asi bych to po prvních rozvleklých stránkách hned vzdala. Ale řekla jsem si, že něco na tom přece být musí, když se to mamce líbilo… a pak jsem se Sinuhetem prožila naprosto nádherný a opojný snad celý měsíc. Jeden z top čtenářských zážitků loňského roku a doteď mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně aktuální a „vševědoucí“ může být román z konce 40. let o životě ve starověkém Egyptě. Wow.
kniha, odehrávající se na ostrově: Neviditelný. Strašná slátanina, ale nic lepšího jsem neobjevila 🙂
kniha psaná formou deníku: Deník Anne Frankové. Tak dlouho jsem pátrala po něčem… no prostě něčem, až jsem nic nevypátrala a rozhodla se skončit u klasiky všech klasik. Ani nevím, co jsem čekala, ale skutečnost předčila moje očekávání několikanásobně. Anne opravdu uměla psát, samozřejmě úroveň odpovídá věku, ale je tam zjevný jak talent, tak plán deník po válce vydat, což už bohužel sama zrealizovat nemohla. A brečela bych nad tím, protože co jen z té holky mohlo být! A ještě navíc dva roky skrývání, podrobně popisované ponorkové nemoci pěti dospělých a tří dospívajících nucených sdílet nepřetržitě společný prostor… a tři čtvrtě roku před koncem války je nějaký zmrd udá. Achjo.
kniha od autora ze sousedícího státu: Starý kraj. Do recenze jsem psala, že má všechny předpoklady, aby se mi líbila, ale nějak to nevyšlo. Ne a ne se naladit na tu správnou vlnu. Věřím, že spoustě lidí se bude líbit hodně; kolem mě nějak prošuměla.
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství od G. R. R. Martina. Tenhleten autor nejprofláklejší fantasy za poslední desetiletí umí i docela slušnou scifárnu!
kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha): Hana. Mornštajnová umí (i když Slepá mapa se mi asi pořád líbila nejvíc), nelze nedoporučit.
kniha od českého autora: Hájíčkova Dešťová hůl. Ne každému, koho znám, se líbila, ale mně velmi. Určitě mezi nejlepšími pěti, co jsem letos četla.
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, tam se mi nepodařilo najít nic normálního 😉 Jeden z těch lepších Čtvrtků, genderově stereotypní Josefku ještě beru, to Makovou panenku a motýla Emanuela jsem měla chuť hodit někomu na hlavu.
darovaná kniha: Tu jsem letos přečetla snad jednu jedinou, a to Ódinovo dítě od maminky. Ebooky se blbě dávaj, tedy ne že by to nešlo (ještě jednou díky za Dům za zdí, Puff ;)), ale nebývá tolik příležitost 😀
kniha, která má jednoslovný název: Gottland. Čekala jsem (opět) něco trochu jiného, tohle je hodně působivé povídání (v podstatě zajímavosti v podobě odstavců, krátkých historek apod.) o známých i méně známých Češích!
kniha s jménem v názvu: Nejmenuji se Miriam. Hodně zajímavý román o Romce, která přežila koncentrační tábor a celý život už v emigraci ve Švédsku žije s identitou Židovky, což je pro okolí mnohem přijatelnější.
kniha pohádek: Tak o ty jsem neměla nouzi 🙂 abych byla stylová, tak nejobsáhlejší (doopravdy několik set stránek) a nejvýpravnější byla Velká kniha pohádek Hanse Christiana Andersena a překvapilo mě, že nebyly z velké většiny zas tak drastické, jako si pamatuju.
kniha, jejíž první věta je otázkou: Dubnová čarodějka, stejná autorka jako Nejmenuji se Miriam, ale oproti tomu celkem zklamání z postav i děje.

A na letošní výzvu už si brousím čtečku 😉

Šťastnej novej (51. a 52. týden)

Omlouvám se. Neměla jsem před Vánoci a mezi svátky vůbec náladu číst ani psát blogy. Nicméně fotila jsem a nějaké fotky (no, spíš je jich zase až moc) máte místo blogpostů. Určitě zas brzo něco napíšu, jen teď nebyl prostor. Přeju vám všem co nejlepší vstup do roku 2018, toho roku vytvářejícího předěl mezi lidmi plnoletými, narozenými v minulém století, a neplnoletými, narozenými po roce 2000 🙂

Předvánoční a vánoční fotky zde (popisky budu postupně doplňovat)

Povánoční a silvestrovské fotky zde

Advent chcíplotin (48., 49. a 50. týden)

Za týden je Štědrý den. Vůbec mi to nedochází. Od 20. listopadu byly jediné dva dny, kdy byly obě děti ve školce, a z nich jsem ten první věnovala vykydání Augiášova chléva úklidu domácnosti a druhý jsme měli v deset schůzku s architektkou v centru, takže z něj zbyly asi dvě hodiny. Druhou svíčku na věnci jsem zapálila někdy ve středu a třetí… ééé, to bylo dneska? Cukroví na besídku jsem splácala večer před odevzdáváním v množství jeden plech od každého těsta, zbytek jsem zpracovala dneska a ještě tam na jeden plech perníčků a lineckého zbylo… snad v týdnu. Není uklizeno, nejsou vyrobené jedlé dárky, nemám přáníčka… a je mi to jedno. Co bude, bude. Pro Lvíčka je klíčový úklid, takže pro něj zřejmě využiju každou volnou hodinu, kdy zvládnou děti příští týden chodit do školky (if any), pak zabalím dárky a nazdar. Ujímání mám akorát z nákupů, kdy musím nějak zvládnout objednat dovoz a pak poslat Lvíčka pro čerstvé potraviny v neděli brzo ráno… a předtím vymyslet, co vlastně bude na sváteční tabuli. Děj se vůle boží 🙂

fotky 48. týden

fotky 49. týden

fotky 50. týden (zatím bez popisků, ale už chci spát)