Egypťan Sinupret (11. týden)

„To je můj vtip!“ brblá mi přes rameno Lvíček, ale nedá se nic dělat. Doba je zlá a nápady se krást musí 🙂 jinak bych neměla ani text, ani název, a to uznáte, že se publikují blogy špatně.

Děti už jsou jakžtakž zdravé, snad jim to vydrží aspoň takhle. Nás dospělé ještě po dvou týdnech bolí dutiny a tak využíváváme už druhou láhev Sinupretu, který Lvíček překřtil na Sinuheta. Ale tohle pobolívání je čajíček proti šíleným bolestem všech hlavových kostí ještě před týdnem, takže už jen tak pro formu žasneme, jaký je tenhle rýmozánět urputný, nicméně fungovat už můžeme. Zaplaťpámbu.

Budu na vás příštích několik měsíců asi trochu protivná, zvlášť jestli mi budete strkat pod nos fotky a vyprávění o jídle 🙂 hubnu. Už vidím první výsledky a mám z nich hroznou radost, zase se začínám podobat té holce, kterou jsem byla po svatbě a v Irsku. No a teď už je zas pomalu čas jít spát.

Viki by měl v pátek, pokud bude zdravý, jít poprvé na zkoušku na dopoledne do školky. Jestli to klapne, možná budu zase psát i častěji… 🙂

Fotky za jedenáctý týden zde.

Oči, uši, pusa, nos (9. a 10. týden)

Hlava, ramena, kolena, palce… zpívám si poslední dva týdny pořád dokola. Dny mi splývají, pokud se nevyskytne nějaké rozptýlení ze schématu snídaně – kvadrilion léků oběma dětem – vodovky nebo jiná kreativita – oběd – více či méně úspěšné pokusy obě nebo jedno z dětí uspat – pohádky, pohádky, pohádky – večeře – druhý kvadrilion léků – pád do postele. Třeba večerní cesta na pohotovost s Bibi a jejím bolavým uchem ve středu. Průběh tedy naprosto překonal moje nejoptimističtější úvahy, za půl hodiny bylo hotovo i s vyzvednutím kapek do nosu a do uší v lékárně. Akorát jsem v areálu asi při nastupování ztratila skoro novou láhev na vodu za čtyři kila, což nepotěšilo. Ale kdyby to měla být daň za zdravý uši, asi to kousnu. Vikiho hlídala babička – a mimochodem, o tomhle víkendu u ní poprvé spal. Sám a zvládnul to naprosto suverénně, i když prý byl rád, že má svého obřího pandu na přitulení 😉 Bylo zvláštní ho tu nemít. Na jednu stranu mi chyběl, ale na druhou – prokristapána, s jedním čtyřletým dítětem je to TAKOVÁ pohoda 😀 nemusíme večer sklízet ze stolku skleničky od vína ani zubní nit, aby to nevymotal, můžeme si zahrát člověče, nezlob se, aniž by nám někdo kradl figurky. Jenom piškvorky, tedy Connect 4, moc nezafungovaly – když jsem Bibi zastavila její řadu tří červených koleček svým žlutým, začala řvát, že to nejde, a vydloubala ho z mřížky prstem 😀 ta hranice od šesti let má asi opodstatnění.

K sirupu na kašel dvakrát denně pro oba, večernímu Fenistilu, očním kapkám (no, kapky, „suspenze“ a konzistence spíš mastičky) pro Vikoho a Nasivinu podle potřeby se tedy od středečního večera přidalo ještě čtyřikrát denně martyrium protestující Briguli odsát, protože sama ten humus maskovaný za rýmičku vysmrkat ještě nedokáže, nakapat dvakrát dvě hnusné nosní kapky a mastné ušní. Naštěstí cca v neděli už ji ta rýma přešla, zatímco my ostatní členové rodiny smrkáme 50 odstínů žlutozelené ještě dnes. Včera kontrola na místním ORL, ale o tom vám napíšu zase až příště – musím si přece materiál šetřit. Dnes uschopněna pediatrou, ale s doporučením školky až příští týden, což jsme stejně plánovali. Tak doufejme že do víkendu nechytí další moribundus…

Torza fotoalb: Devátý desátý týden

Hezký zimní den (8. týden)

„Je jaro?“ ptá se Bibi, kdykoli venku vysvitne sluníčko a trochu se oteplí. „Ještě ne,“ odpovídáme jí, „ale je hezký zimní den.“

Hezké zimní dny vyšly minulý týden naštěstí hlavně na víkend. Hlavně sobota, kdy jsme byli na prvním velkém letošním výletě do přírody. V neděli to bylo už trochu slabší – Viki se probudil s kašlem a rezolutně se odmítl nasnídat, což je klíčová podmínka k tomu, aby mohl někam jet, jinak zvrací. Mně se během ranních výprav udělalo na omdlení, Lvíček a Bibi byli ok, takže původní plán „všichni do zoo“ se přetavil v plán „táta s dcerou do zoo a máma s batoletem stonat“.

Neděle tak byla poslední krásný zimní den, který si B užila na výletě, protože po návratu začala s teplotama a šílenou rýmou, ke které se přidružil Vikoušův kašel. O tom tedy budu psát až v dalším postu, to jen na vysvětlenou, proč je tenhle opět tak pozdě.

Fotky tady.

Každý stupeň dobrý (7. týden)

Nad nulou. Na výlety, procházky a vyzvedávání pěšky ze školky. Minulý týden byl docela akční, jak dává tušit pomalu dvojnásobná velikost galerie než v týdnech, kdy byly tři pod nulou a veškeré vzrušení bylo zajet si po školce autem do Tesca pro časopisy a večer si pustit pohádku. Víc asi nechám mluvit obrázky, co se tu po skoro týden trvajícím skluzu budu vykecávat, pozítří už abych tvořila nový post 🙂

Dokumentace zde a kéž už by to vydrželo!

Viktorek dva roky

Je to tady. Milník, k jehož přežití s Brigulínou mi – nezapomenu – gratulovala Tajfunka v prosinci 2014 na instagramu a já musela přiznat, že mi za necelé tři měsíce začne druhé kolo. A začalo.

Druhé mateřství mi přineslo spoustu nečekaného. To první… samozřejmě, byla jsem ze všeho překvapená, vyjukaná a taky často vyčerpaná. Ale vesměs naplňovalo moje předběžné představy – okatá a (po překonání mléčné krize) vesměs veselá holčička, motoricky tak akorát v normě, brzy začala žvatlat i mluvit. Teoreticky mi bylo jasné, že napodruhé může být všechno úplně jinak, ale v zásadě jsem si to představovala víceméně tak, že místo modrooké hnědovlásky budeme mít zelenookou blondýnku, která bude jíst rozinky, místo žluté bude preferovat fialovou a místo kočiček třeba zajíčky 😀

Už když se k nám Viki na ultrazvuku otočil čelem, tušila jsem, že všechno bude úplně jinak. Místo sestřičky pro Bibinku přijde mladší brácha. Kombinace, na kterou si všechny moje kamarádky vždycky stěžovaly a které jsem se vždycky trochu děsila. A taky to byla první lekce, kterou jsem od něj dostala. Postupem těch dvou let jsem se naučila překonat několik měsíců řevu mimina, kterému nic nechybělo, jen nenávidělo být miminem. Pochopila jsem i to, že když dvouleťák nemluví, není to nutně handicap – s Brigulí jsem se v tomhle věku domluvila na přibližně stejné úrovni, protože i když si o něco dokázala říct slovně a ne hekáním a ukazováním (v 90 % lze stejně odvodit z kontextu, co kde zrovna viděli nebo slyšeli), stejně když to dostala, kolikrát odmítla, že to vlastně nechce atd… opravdová domluva s ní začala být až tak kolem těch 2,5.

Taky mě vyškolil v toleranci k zálibám – protože zatímco holkám se klučičí hračky tolerujou (a už jako dítě jsem toho zhusta využívala), když si chlapeček hraje s kočárky, korálky, nádobíčkem a panenkami, pořád to na spoustu lidí působí divně. Na mě dřív taky, ale teď začínám chápat – sakra, proč vlastně? Jakým právem si holky nárokují růžovou, panenky a ozdobičky? Netlačí tatínkové kočárky, nenosí chlapi řetízky a jiné šperky?

A objevila jsem s ním zákoutí mateřské lásky, kam mám pocit, že s holčičkou prostě nelze dojít. Je tam to jiskření vztahu s opačným pohlavím. Významné pohledy, mírné flirtování. Holčičku lze mít ráda jako malou kopii nebo jakousi odnož sebe sama, což je samozřejmě moc. Jako příslušníci stejného „živočišného druhu“, kamarádku, parťačku. Je to moc fajn, to rozhodně nebudu popírat a jsem pořád moc ráda, že svoji holčičku mám. Ale chlapečka lze mít ráda jako odnož vašeho partnera. A teď si vybavte ty návaly citů, co ve vás minimálně ze začátku probouzel 🙂 oddanost, pocit, že jste v jeho očích jediná a nejlepší, a když se usmál, nebylo skoro nic, co byste pro něj neudělala. Vzbudila jste někdy tyhle pocity sama v sobě, i když se máte třeba hodně ráda? Asi ne, co 😉 a zhruba takový rozdíl je mít dceru a mít syna. Ten cit je v obou případech silný, hluboký a krásný, ale v některých aspektech je prostě jiný. (Určitě tam bude hrát roli i osobnost konkrétního dítěte, ale to bych musela mít víc dětí jednoho pohlaví, abych mohla srovnávat, a to už fakt neplánuju…)

Jinak Viki – poslední dobou je čím dál větší zlatíčko. Slovní zásobu má asi dvacet slov včetně citoslovcí zvuků zvířat, ale čím dál víc je aktivně používá a rozmlouvá se. Naučil se dokonce pátý pád, takže na fotkách nás nazve „mama, tata“, ale volá roztomile „mami“ a „tatooo“. Sám sobě říká Vivi, ale velmi často taky „já“. Mysleli jsme, že je to jen situačně odposlouchané ze situací, kdy Bríga řve, že někde bude první, ale už i ukáže na sebe „já“ a na B. „Bibi“ a zjevně ví, co to opravdu znamená. A když jsme byli ve čtvrtek kupovat boty, hlásil Lvíčkovi při vyzvedávání „Vivi bobo“ (=Viki boty). Asi dokonce první věta, nebo co 😉

Strašně rád zpívá (vždycky na jednu slabiku) a trsá. Včera si s Lvíčkem pouštěli nějakou náhodnou hudbu a nejvíc ho roztancoval Rob Zombie 😀 Sem tam už ho zaujme i nějaká pohádka, vydrží občas 10-20 minut Anděla páně, Zootropolis a nejnovější objev jsou animované vláčky Chuggington, kterých je ale na ivysílání vždycky jenom jeden díl :/

Je hrozný paličák, ale když má dobrý den, je s ním pohádka a idylka vyjít… a když nemá, dokážu strávit jen vypravováním a oblékáním ven tři čtvrtě hodiny. Něco mu ale vymluvit, když si to vezme do hlavy, to dá fušku.

Jsem moc zvědavá, jak to s ním bude dál. Všechno nejlepší, Viki 🙂

Skeč plyšový

„S jakýma jsi spinkala plyšáčkama?“ ptá se u snídaně konverzačně L. Bibi si večer vybrala panenku, anděla a koníka, všechny jí koupila tchyně v nějakém takovém tom manufakturním dárkovém obchůdku, šité z normální látky.

„No oni to vlastně nejsou plyšáci… To jsou šiťáci,“ přemýšlím nahlas.

Bez kafe bych radši nic po ránu říkat neměla 🙂

Zpívej (6. týden)

Únor je skoro v půlce. Druhý únorový týden moc zajímavostí nepobral – naše klasické volné pondělí jsme s Bibi šly jen na Vikoušovu uspávací procházku k rybníku krmit kačeny, v úterý jsem si vyzvedla vyhraný DM box a v sobotu odvezl Lvíček Bibi na výstavu Hurvínka, kam šla s babičkou a zůstala u prarodičů až do nedělního oběda. Pak ji přivezli, zůstali u Vikiho a my s ní jeli do kina na Zpívej. Během poslední půlhodiny málem usnula, všelijak se tam kroutila, Lvíček přiznal, že ho to moc nebavilo, a já se tak moc nedivím – neměl se tam z kým ztotožnit, vlastně všichni hrdinové jsou tak či onak naprostí zoufalci. Bibince se líbila chameleonice, které vypadávalo oko, což v autě zmínila asi čtyřikrát. Mně se líbila Meena, Ash, Johnny, ale především – což nepřekvapí – prasnice Rosita. A vlivem PMS jsem i u tohohle animáku měla párkrát na krajíčku, i když určitě není prvoplánově dojemný. Achjo.

Ještě dvě poznámky o knížkách. Za prvé, máma mi z vyřazované domácí knihovny přivezla pro děti asi patnáct starých i nových a já jsem z nich regulérně naměkko a šťastná. I Viki, když přišel Lvíček domů, mu na knížky šťastně ukazoval a volal „babi!“ A asi protože s jídlem roste chuť… nebo nevím… jsem rovnou objednala dvě další. Jednu pro Vikiho k narozeninám. A druhou pro Bíbu, jednak protože si oblíbila zrovna tu nejzhůvěřilejší „novou“ knížku, výbor tří Andersenových pohádek ilustrovaný naprosto k zblití (říkám já, takže žádný grafický expert, spíš naopak – ale tohle uráží i mě), a jednak protože nový Čtyřlístek se bude věnovat Noci s Andersenem a už teď se ptá na Sněhovou královnu, nahého císaře, cínového vojáčka a další a další na ilustračním obrázku. Uvidíme.

A druhá zajímavá knižní věc je, že jsem minulý týden snad poprvé od narození dětí měla rozečtené tři papírové knížky a ani jednu v Kindlu. (Ale zároveň se pořád knížek zbavuju – zrovna v pátek si jedna paní odnesla asi dvacet kuchařek a s beletrií se chystám do pouliční knihovny!)

Fotky tady.

Imbolc a vzdor na druhou (5. týden)

Přišel únor. Měsíc, který jsem nikdy neměla ráda, dokud se mi před dvěma lety nenarodil Viki a neumožnil mi tak na něm najít aspoň něco pozitivního 😉 V únoru už melu z rezerv. Prosinec zabírají Vánoce, v lednu se jede jakž takž samospádem, ale v únoru docházejí síly a přitom to jaro ne a ne přijít.

Já tedy popravdě jedu v módu „Velikonoce“ už od poslední novoroční petardy. Minula jsem se povoláním, protože se svým naladěním jsem měla bez diskusí pracovat v nějakém ženském papírovém časopise – od konce prázdnin mám v hlavě Vánoce a od ledna zase Velikonoce, vůbec by mi nevadilo shánět v srpnu recepty na cukroví a na Nový rok předpěstovávat kočičky.

Aktuálně předpěstovávám akorát řeřichu a pár nějakých bacilů – od hor jsem se ještě necítila úplně zdravá a Lvíček to má stejně. Viki včera lehnul s rýmou, u Bíby to čekám zítra a že mě začíná bolet v krku, to by mi až tak nevadilo, jako spíš to divné sípání/chrčení, co cítím občas mezi výdechem a nádechem na plicích a připomíná mi to šustění autíček na setrvačník, která jsem měla jako socialistické škvrně. Nicméně na únor to není nic zas tak výstředního – to je prostě měsíc nemocí, sezení doma a kvílení „já už bych chtěla, aby bylo jaro a léto!“

Lvíček si koupil auto.

Já si koupila nový notebook.

Nějak si člověk radost dělat musí 🙂

Fotky tady.

Šťastné nové neviditelné jaro (4. týden)

Jako každý leden, i letos se chytám náznaků blížícího se jara a odcházející zimy. Většinou to jsou snahy dost zoufalé, ale tentokrát to vypadá už trochu nadějně: venku už někdy od čtvrtka cvrlikají ptáci a v pátek se nám na stropě usadila jepice – a to jsou věci, které si osobně spojuju spíš s vegetačním obdobím než s lednem. Příští týden nás čeká Imbolc, tedy svátek, na jehož oslavách se nám kdysi dávno dostalo do podvědomí jméno Brigita – a to už Keltové považovali za pozvolný příchod jara, údajně už začínaly rodit ovce. No a v sobotu slavila Čína Nový rok. Na mě přichází bilancování, protože před dvěma lety se dva dny po začátku lunárního roku Dřevěné Ovce narodil Viktorek. Ale do narozenin máme zaplaťpámbu ještě tři týdny. Budu muset vymyslet, co za dort, a dárky mám zatím akorát v hlavě. Ale to se zvládne.

Co jsem měla pocit, že se nezvládne, byl můj osobní moribundus. Kašleme a posmrkáváme všichni, v podstatě už asi čtrnáct dní, ještě před začátkem hor a celý minulý týden. Ale v pátek jsem se probudila s krutou bolestí dutin úplně všude v hlavě, pak se přidala i zimnice, bolest svalů a kloubů. Bez horečky, ale i tak mě to úplně nebavilo. Navíc samozřejmě poté, co jsem začátkem týdne na sobotu rezervovala Neviditelnou výstavu, kam Ježíšek nadělil Lvíčkovi voucher pro dva. Rezervace na voucher jde zrušit nejpozději čtyřicet osm hodin předem, jinak propadá. Za pomoci paralenu jsem sebe i byt dala jakžtakž dohromady jenom proto, abychom odešli na metro čtyřicet minut před termínem prohlídky. Cesta metrem trvá dvacet minut, cesta na metro deset, jenže Lvíček nezvyklý na cestování MHD zapomněl připočíst interval (a taky cestu od metra ;)), takž jsme deset minut před začátkem byli ještě v tunelu před Karlákem. Dali jsme si sprint přes park, což je kratochvíle s kašlem docela zábavná, ale asi o dvě minuty jsme to nakonec stihli 🙂

Z Neviditelné výstavy nemám – pochopitelně – žádné fotky, a byli jsme požádání, abychom ani neprozrazovali, co se tam dá „vidět“, takže vlastně nemůžu napsat nic. Bylo to zajímavé, to bezesporu, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že trpělivost naší průvodkyně je asi v takovém stavu jako moje trpělivost s dětmi po prostonaném víkendu se začínající migrénou a PMS. Máme na průvodce obecně v posledních letech nějak smůlu, jako před dvěma a půl lety v Koněprusech… tak třeba to zkusíme za pár let ještě jednou. Zhruba 2,5hodinový opušťáček každopádně bodne vždycky.

Fotek je pomálu. Není co, není kde.

Školkové ho(ro)ry (2. a 3. týden)

Úmysly byly, ale v nahrávání fotek za 2. týden jsem se zasekla v pátku a pak už nějak nebyla příležitost ani dookomentovat, ani napsat blog. Balili jsme totiž na hory.

Máme dítě v soukromé školce. Povinné to není, ale dvakrát ročně organizují pětidenní „školku v přírodě“ v rámci socializace a dalšího vzdělávání dětí ve sportech vyšších vrstev (po školkovém tenisu lyžařská školička – občas jsem měla takový retro pocit tak o osmdesát let zpátky, kdy dívčinky z lepších rodin chodily v bílých sukýnkách na kurty a v zimě ve šponovkách na svah). Letní školky už jsme se zúčastnili, tenkrát s jedenačtvrtročním koblihem – byla to naše první celorodinná „dovolená“ a troufli jsme si na ni vzhledem k jeho likvidátorství jedině díky tomu, že vedení slibovalo dopolední i odpolední hromadný program. Zbytek času jsme strážili kobliha, aby nespadnul do jezírka, nespadl ze schodů nebo se nezamotal do elektrického ohradníku kozí pastviny. A šlo to, ale fakt jen díky tomu „hlídání“ minimálně 4-5 hodin denně.

Tentokrát to bylo náročnější: lyžování bylo jen hodinu dopoledne (a pro zájemce/pokročilé hodinu odpoledne, ale zhodnotili jsme, že B by na to byla moc unavená; nakonec celý pobyt bojovala s kašlem a se ctí, ale jen tak tak dávala přesně tu hodinu dopoledne) a to ještě obnášelo dovoz na svah, vypravení do školičky a za hodinu zas vyzvednutí a odvoz. Spolu s nějakým okukováním a pořizováním fotek to jednodětný čas smrsklo na minimum. Navíc Viki byl sice o dost rozumnější než v létě ohledně vrhání se do životu nebezpečných situací, ale na druhou stranu nám pobyt komplikovala jedna nečekaná potíž.

Koblih nesnáší sníh.

Ověřili jsme si to během prvního dne, kdy byla Bibi na svahu, Lvíček vytáhl boby a plánoval, že vedle sjezdovky bude s Vikim bobovat. Sjel si minikopeček dvakrát, odmítl znova nastoupit a nepřejte si vidět, co s ním udělalo, když se náhodou dotknul holou pokožkou sněhu 🙂 takže jsme Bibinčiny lekce trávili ve skibaru, fotil Lvíček a když jsem chtěla vidět závěrečný závod, stálo mě to tak padesát procent sluchu a půl balíčku Kolonád.

Fotky z předškolkového týdne, z kterého už si skoro nic nepamatuju 🙂

Fotky z hor 🙂