Narozeniny, Velikonoce a další podružnosti (15. týden)

Oboje tak nějak profrčelo a moc jsem to neprožívala. K narozeninám jsem tedy dostala skvělé dárky – moc díky Puffin za přepadové poslání toho hrnečku, který mi před týdnem zvorali v eshopu a poslali zelený místo fialového, a stejně tak za ebook Na co Alice zapomněla, který jsem vdechla během dvou dnů. Od maminky jsem dostala peníze a než vymyslím, co s nimi, tak jsem si aspoň jako zálohu koupila knížku Aha! rodičovství. Normálně knížky o výchově nečtu, ale poslední dobou už mám pocit, že se dostáváme do začarovaného kolečka zlobení a řevu, a problém že je nejspíš bohužel na mé straně, tak bych uvítala postřehy, jak z toho ven. Lvíček mi nadělil nádherný hodinky, knížku a CD a jako vtipnodárek vývrtku na víno jako nástavec na elektrický šroubovák. Kvůli tomu, že brblám, když mám otvírat víno. Nojo, jenomže já brblala, protože jsem primárně zkrátka chtěla, aby ho otevíral on 😀 a taky, kdo má pokaždé chodit pro otvírák do komory? Ale blbinka je to hezká a funkční. Věřím, že ji využijeme, i když aktuálně moje spotřeba vína dělá tak půl deci týdně. To CD mě docela překvapilo, protože Lvíček proti fyzickým nosičům už docela dost brojí a remcá, že tu straší několik pouzder CD a DVD… ale pustila jsem si ho od té doby už nejmíň desetkrát a mám z něj fakt radost, já jsem v tomhle asi staromilec.

Sama sobě jako dárek jsem si upekla dort. To byl větší oříšek, než jsem původně čekala – abych to mohla já, takže aby tam nebyl cukr, a zároveň abych mohla dát ochutnat dětem, takže ideálně aby tam nebylo umělé sladidlo. Nakonec jsem spáchala dort batolecí a mně chutnal extrémně, dětem spíš jenom ten korpus, ale… jsem vděčná 🙂 asi pořád lepší, než jako posledně mít dietu přes Vánoce.

Čímž se teda dostávám k Velikonocům… moje pekařská kreativita se zarazila někdy v půlce týdne u beránka (z vaječňáku zbylého z Vánoc, ehm) a u jidášů na Zelený čtvrtek. V sobotu jsem si uvědomila, že nemám morálku péct mazanec, který nebudu moct jíst, a vyslala jsem pro něj Lvíčka do Globusu. Jehněčí taky nebylo a vzhledem k počasí nebyly ani téměř žádné výlety, zato byly zlobivé děti (není bezprostřední příčinná souvislost – Vik nejvíc zlobil na výletě a B trvala asi od soboty na tom, že v té zimě nikam nechce). Můj nejlepší zážitek z Velikonoc tak byl, když jsem v neděli před večeří vypadla na půl hodiny z domu, dala do uší Radůzu a objevila úplně novou stezičku kolem sídliště, kde jsem ještě nikdy nešla. Půlhodinka čirého štěstí a vzpomínání, jak jsem jako dítě a teenager takováhle „dobrodružství“ a toulání sama pražskou pseudopřírodou milovala jako nic jiného (možná krom čtení a psaní).

Fotky tady, komentáře dodělávám postupně 🙂

Prý se flákám (14. týden)

Já vím, já vím, že ještě nebyl blog za minulý týden. Tak samozřejmě, kromě pečení narozeninového dortu, slavení narozenin, generálního vykydání dětského pokoje, výpravy dětí do školky a přípravy Velikonoc se pořád jenom někde válím. Hlavně v posteli při uspávání, které končí poslední dobou na můj vkus zase nějak pozdě, ale to se nejspíš taky bude měnit – jednak tím, jestli bude Viki chodit do školky častěji, jednak tím, že Bibi přestává, teď už asi definitivně, spát po obědě (což má zatím tedy bohužel vliv jen na její protivnost ve druhé půlce dne… ale jo, devátá je pořád lepší než půl jedenáctá).

O narozeninách a tom ostatním ale až příště, teď minulý týden – co k němu? Děti pořád ještě pokašlávaly, takže byly ještě doma (a k tomu mě tchyně ničila zpochybňováním, jestli OPRAVDU už příští týden mají jít do školky – opravdu ano; tu předchozí nemoc jsem je nechala doma radši celý týden potom, co už vypadali zdravě, a za týden a půl byli zase na hromadě, takže doléčování zásadně beru selským rozumem a když už trojčí, nudí se, zlobí a za celý den dvakrát zakašlou, tak jo, FAKT už do školky potřebujou). Teplý víkend jsme si užili a byli jsme v sobotu na výletě mašinou, v neděli v botanické… a tím plus pondělím se zjevně jaro vyčerpalo, takže nám ani zvlášť nevadí, že teď na Velikonoce má Lvíček pohotovost a není prostor na nějaké zásadní výlety.

Fotky zde, je jich trochu víc, poslední tak čtvrtinu můžete přeskákat – jsou to převážně motýli 😀

Čtenářská výzva ve čtvrtině 2017

Loni si pár mých známých stěžovalo, že jsem se o Čtenářské výzvě zmínila až koncem roku, kdy nebyl čas všechno dohnat. Teď jsem si dělala takovou menší rekapitulaci, jak jsem daleko ve výzvě pro rok 2017, tak pokud by se chtěl někdo přidat, ještě myslím stíhá… 🙂

kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí (tedy doufám, že se kvalifikuje)
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet (a vřele děkuju mamince za tenhle tip!)
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství (G. R. R. Martin)
kniha od českého autora: Dešťová hůl
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ehm. Ale snad ještě nahradím něčím důstojnějším 😉
darovaná kniha: Ódinovo dítě
kniha s jménem v názvu: Jmenuji se Miriam
kniha pohádek: Veselá kopa pohádek (ale teď čteme velkého Andersena, to bude lepší reprezentant, Kopa byl odpad)

Jsem v půlce! 🙂

Skeč dietní

Potom, co mě o víkendu váha trochu vytrolila, pokračuje hubnutí občas až bláznivým tempem, že mám pocit, že docházejí baterky nebo že jde obecně o nějaký omyl, ale fakt, že už nasoukám k bokům svoje nejhubenější kalhoty (Levisky z Kalifornie, které jsem si nechávala vyloženě z nostalgie), zatímco minulý týden jsem je nenatáhla přes stehna, mě utvrzuje v tom, že je to realita. Dneska jsem viděla číslo o 0,7 kg menší než včera a byla jsem z toho docela perplex.

Bibina nás dnes od samého rána tahala a hučela: „Už nelež! Už je ráno! Pojď si se mnou hrát! Pojď mi číst Čtyřlístek!“ Lvíček jí přečetl jednu pohádku, ale pak ji usměrnil: „Já si teď vypiju kafe a pak půjdu do práce. Přečte ti to maminka.“ Já zafrflala: „Maminka se ještě ani nenasnídala…“ Lvíček se na mě překvapeně podíval: „Ty ještě něco jíš?“ 😀

Nuda, nuda, kašel, kašel (13. týden)

Nestačím zírat na kalendář – sotva jsem si zvykla na rok 2017, už je ho čtvrtka v tahu. A sotva jsem si zvykla na to, že děti chodí do školky (a zvyká se rychle), tak už to zase není pravda: ve středu jsme ještě byli před večeří s úplně zdravými dětmi na hřišti, a před spaním z nich byli lazaři. A ve čtvrtek jsem padla i já, takže… co napsat 🙂 Spadnul nám do toho i apríl, kdy si ze mě udělala srandu jak váha, která bezdůvodně ukázala o půl kila víc, tak děti, které obě (!) usnuly večer až po jedenácté (!!!), takže jsem si ani nestihla prohlídnout žádné aprílové špeky. Naštěstí Mapy.cz zpřístupnily jejich špílec „na věčné časy“ – a ještě aby ne, takový práce, co to muselo dát 😀 A abych jen nedržkovala, včera stonala Bibi u prarodičů a my vyrazili na uspávací procházku do Šárky, kde jsme si nalovili hrst medvědího česneku (hip hip hipsta!) a kafe v natřískaném McCafé. To sluníčko! A ten vzdoušek! Akorát že jsem Lvíčka celou cestu otravovala postřehy z právě dočteného Egypťana Sinuheta 😀

Pár fotek zde.

Školkáčci (12. týden)

Je to tak – můj malej chlapíček byl v pátek poprvé ve školce. Já byla jako na trní, on to dal úplně suverénně, samozřejmě hodně pomohlo, že tam měl Brígu. I když si prý hráli každý jinde, což je údajně dobře. Jako chápu, že B bude ráda, že nemá živý ocásek, ale já v tom na pozadí slyším „dlabou na sebe“ 🙂 V úterý repete, snad to bude ok i dál.

Ohromně mě to osvobodilo. Ani nešlo o ty volné čtyři hodiny, jako o ten pocit, že na mně není už úplně závislý. (Mám radost, že to může jít postupně a že nejsem jako v některých jiných zemích postavená před realitu „pokud tě nebude živit manžel, mazej do práce a dítě do jeslí“.) Můžeme mít oba trochu víc „vlastního života“. A já už nebudu muset být máma na 24/7/365. Když to píšu, zní mi to strašně macešsky. Strašně kacířsky. Miluju svoje děti a jsem hrozně ráda, že jsem s nimi mohla být – s Bibi dva a tři čtvrtě roku, než začala dvakrát týdně s dopoledni v miniškolce, potažmo tři a čtvrt, než šla na „fulltime“, s Vikim doteď a s radostí ještě (téměř) libovolnou dobu, než bude připravený na víc. Ale ten tlak toho, že je to POŘÁD, už byl po těch skoro 4,5 letech obrovský. A v dnešní době, kdy jsme měly před dětmi práci, koníčky a společenský život, se nikdo nemůže divit, když se k tomu chce žena-matka aspoň v nějaké míře vrátit.

Ale na veselejší notu: třeba naplňování koníčků jde čím dál líp i s dětmi. Čtení, byť trochu jiného žánru, než bych si už teď vybrala sama – některé dětské knížky ale fakt stojí za to i v dospělosti! Se čtením „dospěláckých“ jsem se ale teda zasekla. Sinuhet stěží v půlce, a není to tím, že by se četl špatně! S knížkou „o lidech, co mají ocas“, jak ji občas okukuje Bíba, tedy Ódinovým dítětem, jsem se dostala do dvou třetin. Od Vánoc. Holt papír. A ještě tristnější stav má výborná knížka o reklamě, kterou jsem dostala od Lvíčka, jenomže to je 1) papír, 2) odborná literatura, 3) anglicky a 4) skoro sto let stará. Je to hutné a čtení vyžaduje soustředění a čas. Mám – zatím – málo obojího, protože trvá stav „když děti spí odpoledne, usnou večer až mezi devátou a desátou“. Uvidíme, jak s tím zacvičí letní čas. A kromě čtení: dnes jsme byli v minizoo (Zájezd). BEZ KOČÁRKU!!!!! A byl to opravdový rodinný výlet, který jsme si užili vážně všichni, ne ještě loňské „vyrazíme na nějakou atrakci pro děti, kde je vypustíme a budeme dozorovat“. To je taky ohromně nakopávající a už mám v plánu asi deset dalších podobných výletů 😉

Už od narozenin mám v hlavě podrobnější článek o Vikiho mluvení a taky rozvoji hry, ale pořád se k tomu ne a ne dostat a pořád přibývají novinky 🙂 super je, že i se svojí minimální slovní zásobou ho hrozně baví a dokáže realizovat hry „na něco“ – například hrdelním „uááá“ dělá tygra a my musíme utíkat (nebo mě zahází do polštářů, řve, já se musím „bát“ a on pak dělá, že tygra odehnal, odhrabe mě a volá „mami“ :D), nebo si stoupne za noční stolek jako za pult a dělá prodavače zmrzliny a dortíků.

Bibi rozhodně nechci upozaďovat. Je mazlivá, tulivá, hodně jsme se za poslední dobu sžily. Highlight týdne určitě byl, že se naučila Ř. Myslím taky, že se s bráchou za ty tři týdny nemoci hodně naladila na stejnou notu a jsou to o dost větší parťáci, i když bitkaří taky pořád hodně. Ve čtvrtek, když jsem ji vyzvedávala, se na Viktorka sběhla podívat půlka školky, protože se všem chlubila, že v pátek tam s ní bude i její malej bráška 🙂 je hodná, i když občas i docela dost zkouší, co si může dovolit – začíná s takovým drobným lhaním, mlžením a podváděním (velmi častá věta, když ji zahlédneme, slyšíme nebo si logicky odvodíme, že dělá něco, co nemá: „ty jsi to viděl…??“). Ale tím si, hádám, musí projít taky každé dítě… snažíme se jí vysvětlit, že když řekne pravdu, dá se ledacos dělat, ale podvody jsou fakt špatný. Snad to už vcelku chápe.

Fotky za první jarní týden tady.

Egypťan Sinupret (11. týden)

„To je můj vtip!“ brblá mi přes rameno Lvíček, ale nedá se nic dělat. Doba je zlá a nápady se krást musí 🙂 jinak bych neměla ani text, ani název, a to uznáte, že se publikují blogy špatně.

Děti už jsou jakžtakž zdravé, snad jim to vydrží aspoň takhle. Nás dospělé ještě po dvou týdnech bolí dutiny a tak využíváváme už druhou láhev Sinupretu, který Lvíček překřtil na Sinuheta. Ale tohle pobolívání je čajíček proti šíleným bolestem všech hlavových kostí ještě před týdnem, takže už jen tak pro formu žasneme, jaký je tenhle rýmozánět urputný, nicméně fungovat už můžeme. Zaplaťpámbu.

Budu na vás příštích několik měsíců asi trochu protivná, zvlášť jestli mi budete strkat pod nos fotky a vyprávění o jídle 🙂 hubnu. Už vidím první výsledky a mám z nich hroznou radost, zase se začínám podobat té holce, kterou jsem byla po svatbě a v Irsku. No a teď už je zas pomalu čas jít spát.

Viki by měl v pátek, pokud bude zdravý, jít poprvé na zkoušku na dopoledne do školky. Jestli to klapne, možná budu zase psát i častěji… 🙂

Fotky za jedenáctý týden zde.

Oči, uši, pusa, nos (9. a 10. týden)

Hlava, ramena, kolena, palce… zpívám si poslední dva týdny pořád dokola. Dny mi splývají, pokud se nevyskytne nějaké rozptýlení ze schématu snídaně – kvadrilion léků oběma dětem – vodovky nebo jiná kreativita – oběd – více či méně úspěšné pokusy obě nebo jedno z dětí uspat – pohádky, pohádky, pohádky – večeře – druhý kvadrilion léků – pád do postele. Třeba večerní cesta na pohotovost s Bibi a jejím bolavým uchem ve středu. Průběh tedy naprosto překonal moje nejoptimističtější úvahy, za půl hodiny bylo hotovo i s vyzvednutím kapek do nosu a do uší v lékárně. Akorát jsem v areálu asi při nastupování ztratila skoro novou láhev na vodu za čtyři kila, což nepotěšilo. Ale kdyby to měla být daň za zdravý uši, asi to kousnu. Vikiho hlídala babička – a mimochodem, o tomhle víkendu u ní poprvé spal. Sám a zvládnul to naprosto suverénně, i když prý byl rád, že má svého obřího pandu na přitulení 😉 Bylo zvláštní ho tu nemít. Na jednu stranu mi chyběl, ale na druhou – prokristapána, s jedním čtyřletým dítětem je to TAKOVÁ pohoda 😀 nemusíme večer sklízet ze stolku skleničky od vína ani zubní nit, aby to nevymotal, můžeme si zahrát člověče, nezlob se, aniž by nám někdo kradl figurky. Jenom piškvorky, tedy Connect 4, moc nezafungovaly – když jsem Bibi zastavila její řadu tří červených koleček svým žlutým, začala řvát, že to nejde, a vydloubala ho z mřížky prstem 😀 ta hranice od šesti let má asi opodstatnění.

K sirupu na kašel dvakrát denně pro oba, večernímu Fenistilu, očním kapkám (no, kapky, „suspenze“ a konzistence spíš mastičky) pro Vikoho a Nasivinu podle potřeby se tedy od středečního večera přidalo ještě čtyřikrát denně martyrium protestující Briguli odsát, protože sama ten humus maskovaný za rýmičku vysmrkat ještě nedokáže, nakapat dvakrát dvě hnusné nosní kapky a mastné ušní. Naštěstí cca v neděli už ji ta rýma přešla, zatímco my ostatní členové rodiny smrkáme 50 odstínů žlutozelené ještě dnes. Včera kontrola na místním ORL, ale o tom vám napíšu zase až příště – musím si přece materiál šetřit. Dnes uschopněna pediatrou, ale s doporučením školky až příští týden, což jsme stejně plánovali. Tak doufejme že do víkendu nechytí další moribundus…

Torza fotoalb: Devátý desátý týden

Hezký zimní den (8. týden)

„Je jaro?“ ptá se Bibi, kdykoli venku vysvitne sluníčko a trochu se oteplí. „Ještě ne,“ odpovídáme jí, „ale je hezký zimní den.“

Hezké zimní dny vyšly minulý týden naštěstí hlavně na víkend. Hlavně sobota, kdy jsme byli na prvním velkém letošním výletě do přírody. V neděli to bylo už trochu slabší – Viki se probudil s kašlem a rezolutně se odmítl nasnídat, což je klíčová podmínka k tomu, aby mohl někam jet, jinak zvrací. Mně se během ranních výprav udělalo na omdlení, Lvíček a Bibi byli ok, takže původní plán „všichni do zoo“ se přetavil v plán „táta s dcerou do zoo a máma s batoletem stonat“.

Neděle tak byla poslední krásný zimní den, který si B užila na výletě, protože po návratu začala s teplotama a šílenou rýmou, ke které se přidružil Vikoušův kašel. O tom tedy budu psát až v dalším postu, to jen na vysvětlenou, proč je tenhle opět tak pozdě.

Fotky tady.

Každý stupeň dobrý (7. týden)

Nad nulou. Na výlety, procházky a vyzvedávání pěšky ze školky. Minulý týden byl docela akční, jak dává tušit pomalu dvojnásobná velikost galerie než v týdnech, kdy byly tři pod nulou a veškeré vzrušení bylo zajet si po školce autem do Tesca pro časopisy a večer si pustit pohádku. Víc asi nechám mluvit obrázky, co se tu po skoro týden trvajícím skluzu budu vykecávat, pozítří už abych tvořila nový post 🙂

Dokumentace zde a kéž už by to vydrželo!