Holt únor (5. a 6. týden)

Klasika všech klasik. V únoru už nám všem vždycky docházejí síly. Zima je dlouhá, jaro daleko, dohánějí nás nemoci… jediné dvě věci, které mám na únoru ráda, jsou Viktorkovy narozeniny a tradiční videochallenge (i když i ta mi během pořizování a zpracovávání jde šíleně na nervy, ráda mám až výsledek 😀 ). Co bych tak napsala? Minulý týden jsme finálně přebírali byt, já řešila reklamace, odhadkyni pro banku, termín zaměření nábytku a takové ty nudné věci, kterých teď bude hromada. Bibi měla pětiletou prohlídku a pak jsme měly holčičí odpoledne, protože to bylo v pondělí v půl jedné a vyzvedávala jsem ji kvůli tomu po o 🙂 nevybrala si dokonce žádnou hračku (a já ji utěšila, že nemusí, protože doma má „v zásobách pro nějakou příležitost“ malou převlékací Popelku, která ji nadchla), zašly jsme si na kafe (vodu) a dort a bylo nám fajn, dlouho jsme takovouhle příležitost pro sebe neměly. Prohlídka dopadla dobře, jen máme doporučení na oční, protože nepřečetla levým spodní dva řádky, tak uvidíme. Lvíček začátkem minulého týdne zůstal dva dny na homeoffice, protože se necítil ve své kůži, a vzhledem k tomu, že děti byly ve školce, byl nadšený 😀 o víkendu měl plánovanou firemní akci, takový víkendový výšlapový brainstorming, a já plánovala, jak jako správná akční maminka připravím pro děti program i MHDčkem… a v pátek jsem lehla já a v sobotu dostaly rýmu i děti, takže jsem se snažila přežít, neutopit se v bordelu a moc se neužírat, že mi to nevyšlo (jen drobně mi to „vynahrazovala“ ta rýma u dětí, takže bychom stejně nikam nejeli, ale stejně mě to štvalo, chtěla jsem si dokázat, že to zvládnem). Viki na tom byl líp, takže jel s tchány v sobotu po obědě za tchyninými rodiči (a pak dojemně líčil, že dostal vajíko a babika Bodenka upekla bábovku). S Bibi jsme pekly sušenky. „Jaký uděláme? Kakaový a kokosový?“ „Kokosový néé, kakaový a vanilkový.“ „A můžu udělat pár kokosovejch?“ „Ne.“ Na tajňačku udělám kousek těsta na kokosový: „Můžu ochutnat kokosovou? Mňam, ty jsou výborný, můžu ještě?“ Všichni rodiče znají.

Denně držím pravidlo jedné dlouhé pohádky. V sobotu si B vybrala Knihu života, protože chtěla nějakou, kterou ještě neviděla, a o téhle jsem jí řekla, že má podobný námět jako Coco. Nadchla ji tak, že si ji vybrala i v neděli – chtěla ji ukázat Viktorkovi, který u ní ale vydržel tak nějak průměrně jako u většiny jiných animáků: kolem půl až třičtvrtě hodiny. Dneska si vybrala Píseň moře. Měla jsem strach, že Vikiho vůbec nezaujme, ale to nemohu říct: vydržel koukat až do konce, což je opravdu výjimka.

Zato Bríga ještě půl hodiny po skončení vzlykala, musela jsem ji držet na klíně, sušit slzy a chlácholit, že je to jen film (jak já jako malá tuhle hlášku nesnášela… ale jak to má člověk formulovat, aby z toho bylo rozumět, že si to nemusí brát osobně?) a že to tak zkrátka muselo být a že já bych od nich nikdy neodešla. Psice, I blame you!

5. týden

6. týden

Coco je z kokosu (4. týden)

Že půjdu s Bibčou na Coco, to jsem si zabrala už od prvních trailerů. A těšila jsem se na to už od listopadu. A jak to tak mívám, když se na něco těším… Ale v kině jsme byly až v neděli odpoledne, tak to pojďme vzít trochu chronologičtěji.

Týden po horách utekl rychle, vlastně mám pocit, že jsem od rána do večera akorát prala, žehlila a skládala prádlo. V pátek přijela moje mamka a v sobotu jsme měli v plánu jít volit a zastavit se cestou u druhé babičky… nicméně ráno přišla nabídka, jestli tam nechceme děti nechat přes noc, a po krátkém zvažování jsme ji přijali. (Tomu, kdo nemá hlídání, to může připadat jako rozcapenost, ale my jsme fakt chtěli strávit víkend všichni společně… jenže rozhodla předpověď počasí, na velké výletování to nevypadalo a tak jsme se to rozhodli využít pro sebe.) Vyrazili jsme na okruh volební místnost – Gao Den – dvouapůlhodinová procházka (a před příchodem domů jsme potkali spolužačku dětí ze školky s oběma rodiči, že prý taky museli jít ty volby rozchodit). Druhý den po snídani jsme sjeli pro děti, udělali oběd a pak vyrazily s Brígou na Coco. (Lvíček si dopoledne pobrukoval Koko je z kokosu a musel to Bibince pustit, takže si to teď zpívá taky :D) Předfilm Vánoce s Olafem byl celkem předvídatelný, ale hezký. Coco… vizuálně i hudebně moc pěkné, stran ponaučení „koukej si vážit svojí rodiny“ velmi užitečné 😀 postavy byly taky fajn, ale děj mě zklamal – z mého pohledu měl víc děr, než ty vystřihovánky v úvodní scéně. Včetně několika scén typu „jak si Jon Snow nechal zabít draka“ a z mého pohledu prostoduchou hlavní zápletkou (on so many levels). Možná si řeknete, že toho od animáku chci moc, ale na pixarovky mám přece jenom laťku na nějaké úrovni a třeba V hlavě bylo sice dost naivistické a zjednodušující, ale víceméně drželo pohromadě. Zaráží mě, jak to drtivá většina recenzí chválí, protože teda… to už mi přišel lepší scénář i ve filmu My Little Pony. No… ale na konci jsem si samozřejmě pobrečela, protože mně fakt stačí málo, a s B jsme se celou cestu domů ujišťovaly, jak se milujeme 😀

Fotky (v o něco skromnějším množství) zde.

Můj knižní rok 2017

Loni jsem hodně četla.

Hodně.

Až tak, že mi to připadalo pomalu moc a letos bych ráda čtení trochu omezila (fakt jsem tohle napsala?), především ve prospěch psaní. Ta první část se mi zatím daří, první letošní knížku jsem dočetla „až“ dneska a šlo o kraťoučkou sbírku detektivních povídek P. D. Jamesové. Druhá zatím moc ne, nicméně v tomhle příspěvku jsem se chtěla věnovat hlavně loňské čtenářské výzvě a jak jsem se s ní poprala 🙂

kniha, která je starší než čtenář: Spolčení hlupců. Rokem vydání tedy o fous (1980), nicméně napsána byla ještě o dost dřív. Doporučil mi ji mezi řečí na společné večeři brácha, ale musím přiznat, že mně moc nesedla.
kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl. A jestli tohle byla prvotina, tak zaslouží obrovský klobouk dolů. Zhltla jsem ji jedním dechem.
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho. Prostě jsem vzala první náhodnou přečtenou knížku a koukla jsem se, kolik má hodnocení. Kniha samotná, když mám být cynická, klasická „holocaustovka“. Příběhy přeživších jsou vždycky drsné a nesmírně zajímavé čtení, ale asi už mi jich prošlo čtečkou až moc, začínám být otrlá.
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí. Aspoň doufám, že to má být v budoucnosti, jak to člověk vlastně u takové jako-scifi s létáním na jiné planety člověk pozná? Ale budu to tak brát. O Knize ještě ani po roce nevím, co si myslet. Bezpochyby je originální.
kniha od severského autora: Těch byla nejmíň desetina 🙂 ale spoustu jsem jich „spotřebovala“ do jiných kategorií, tak nakonec Vlastní spravedlnost. Ale mě Lackbergová děsně štve, tuhle knížku jsem získala někde zadarmo a zkusila jí dát ještě šanci, ale… NE.
kniha, jejíž děj se odehrává v Praze: Tady jsem už ke konci roku sáhla v dobré víře po detektivce Praha osudová, která se odehrává za druhé světové války… a v devadesáti procentech děje jinde než v Praze, což jsem ale zjistila až během čtení 😀 ale už jsem neměla čas shánět něco jiného, tak jsem ji nechala. Čtivost mě příjemně překvapila.
kniha od držitele Pulitzerovy ceny: Zátiší s kousky chleba. Není to kniha, za kterou Anna Quindlenová Pulitzera dostala, ale objevila jsem ji ve slevách na Světě knihy a naprosto mě vtáhla svou nádhernou obyčejností.
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet a moc děkuju mamince za tenhle tip. Sama bych se k jeho přečtení nejspíš neodhodlala, a pokud ano, asi bych to po prvních rozvleklých stránkách hned vzdala. Ale řekla jsem si, že něco na tom přece být musí, když se to mamce líbilo… a pak jsem se Sinuhetem prožila naprosto nádherný a opojný snad celý měsíc. Jeden z top čtenářských zážitků loňského roku a doteď mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně aktuální a „vševědoucí“ může být román z konce 40. let o životě ve starověkém Egyptě. Wow.
kniha, odehrávající se na ostrově: Neviditelný. Strašná slátanina, ale nic lepšího jsem neobjevila 🙂
kniha psaná formou deníku: Deník Anne Frankové. Tak dlouho jsem pátrala po něčem… no prostě něčem, až jsem nic nevypátrala a rozhodla se skončit u klasiky všech klasik. Ani nevím, co jsem čekala, ale skutečnost předčila moje očekávání několikanásobně. Anne opravdu uměla psát, samozřejmě úroveň odpovídá věku, ale je tam zjevný jak talent, tak plán deník po válce vydat, což už bohužel sama zrealizovat nemohla. A brečela bych nad tím, protože co jen z té holky mohlo být! A ještě navíc dva roky skrývání, podrobně popisované ponorkové nemoci pěti dospělých a tří dospívajících nucených sdílet nepřetržitě společný prostor… a tři čtvrtě roku před koncem války je nějaký zmrd udá. Achjo.
kniha od autora ze sousedícího státu: Starý kraj. Do recenze jsem psala, že má všechny předpoklady, aby se mi líbila, ale nějak to nevyšlo. Ne a ne se naladit na tu správnou vlnu. Věřím, že spoustě lidí se bude líbit hodně; kolem mě nějak prošuměla.
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství od G. R. R. Martina. Tenhleten autor nejprofláklejší fantasy za poslední desetiletí umí i docela slušnou scifárnu!
kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha): Hana. Mornštajnová umí (i když Slepá mapa se mi asi pořád líbila nejvíc), nelze nedoporučit.
kniha od českého autora: Hájíčkova Dešťová hůl. Ne každému, koho znám, se líbila, ale mně velmi. Určitě mezi nejlepšími pěti, co jsem letos četla.
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, tam se mi nepodařilo najít nic normálního 😉 Jeden z těch lepších Čtvrtků, genderově stereotypní Josefku ještě beru, to Makovou panenku a motýla Emanuela jsem měla chuť hodit někomu na hlavu.
darovaná kniha: Tu jsem letos přečetla snad jednu jedinou, a to Ódinovo dítě od maminky. Ebooky se blbě dávaj, tedy ne že by to nešlo (ještě jednou díky za Dům za zdí, Puff ;)), ale nebývá tolik příležitost 😀
kniha, která má jednoslovný název: Gottland. Čekala jsem (opět) něco trochu jiného, tohle je hodně působivé povídání (v podstatě zajímavosti v podobě odstavců, krátkých historek apod.) o známých i méně známých Češích!
kniha s jménem v názvu: Nejmenuji se Miriam. Hodně zajímavý román o Romce, která přežila koncentrační tábor a celý život už v emigraci ve Švédsku žije s identitou Židovky, což je pro okolí mnohem přijatelnější.
kniha pohádek: Tak o ty jsem neměla nouzi 🙂 abych byla stylová, tak nejobsáhlejší (doopravdy několik set stránek) a nejvýpravnější byla Velká kniha pohádek Hanse Christiana Andersena a překvapilo mě, že nebyly z velké většiny zas tak drastické, jako si pamatuju.
kniha, jejíž první věta je otázkou: Dubnová čarodějka, stejná autorka jako Nejmenuji se Miriam, ale oproti tomu celkem zklamání z postav i děje.

A na letošní výzvu už si brousím čtečku 😉

S bráchou v Kantýně (17. týden)

Původně jsem tenhle post chtěla nazvat Back on track (nebo česky Zpátky na trati), protože v týden, kdy obě děti chodily do školky, se mi konečně podařilo dohnat sekeru s nahráváním a popisováním fotek a publikováním blogů. Jenomže to by nesměl následovat konec týdne, kdy byl Lvíček na malém chirurgickém zákroku (prohloubení vestibula) a i když Bibi vyzvedla ze školky babička a nechala si ji až do neděle, měla jsem pořád na starost Vikiho a domácnost – takže fotky jsem nahrát stihla, ale s blogem to bylo horší. Ony ty nedělní uzávěrky jsou z hlediska rodinného provozu fakt vrcholně nepraktické 🙂

Týden to byl super, protože jednak konečně děti zase chodily do školky – a to je velká úleva -, jednak mi ve středu navrhl brácha, jestli s ním nechci ve čtvrtek na večeři do Kantýny. Chtěla jsem. Na pokec to tedy není nijak ideální místo, zvlášť v oblasti míst k sezení (plechové stolky s minimem prostoru, prostě kantýna) je hluk jak v továrně a musíte na sebe málem řvát. Měla jsem ale asi nejlepší tatarák v životě, kousek výborného pastrami, moc dobré vepřové koleno a opila se z půlky malého piva 😉 Taky jsem ochutnala bůček z přeštíka a… a… já jsem prostě tou dietou už nadobro zdeformovaná, na mě to bylo šíleně tučný a vlastně mi to moc nechutnalo, i když udělaný byl jistě výborně. Trochu podobné to bylo i se smaženým řízkem, ten ale jako nejlepší v Praze vyzdvihnul zase brácha 🙂 nakonec jsme se najedli dobře a popovídali si docela slušně – od posledního setkání před necelým rokem si pořídil přítelkyni a z volné nohy i pěkný stálý job. Jen kdybych si nezapomněla cestou zpátky koupit lístek (ten zvyk na průkazku doprovodu dítěte do tří let je mrcha!) a zrovna se neobjevili na Můstku revizoři. Ten adrenalin, kdy jsem se dala do pomalého přesunu na druhý konec nástupiště a nenápadně lovila v telefonu číslo na SMS jízdenku, bych si klidně odpustila. Ale zadařilo se a nekontrolovali mě 😀

Mimochodem čarodějnice ve školce mě pěkně nakrknuly – ještě někdy začátkem týdne jsem kontrolovala měsíční program na duben, jestli se něco chystá, v programu nic, v mailu nic… a ve čtvrtek ve tři odpoledne přišel mail, že druhý den mají děti přijít v čarodějnickém!! Já mám naši školku fakt ráda, ale občas ta komunikace… prokristapána. Kostýmy nebyly takhle narychlo už nikde k sehnání (a já jela na tu večeři, tak nebyl prostor objíždět půl Prahy), takže jsem ustřihla rukávy u dvou svých starých roláků, po návratu v jedenáct večer soustružila provizorní špičaté čarodějnické kloboučky ze čtvrtek… a dětem to seklo a byly nadšené. Já se naštvat nenechám!

V pátek a sobotu jsme tedy vesměs odpočívali nebo se jen procházeli, v neděli jsme si s tchány mezi dveřmi vyměnili děti a oni zamířli s Vikim na zahrádku ke svým rodičům, my s B na Ladronku. Asi polovina fotek je z Čarodějnic, kde ji zaujala většina stánků s tvořením od DDM a byla strašně hodná. Vikouš byl taky celý pátek, sobotu a neděli dopoledne hodnej. Jak se navečer sešli v jednom bytě, začali nehorázně zlobit a teď už jsem z nich úplně vyždímaná. U nás platí jedno dítě = žádné dítě bezezbytku…

Čtenářská výzva ve čtvrtině 2017

Loni si pár mých známých stěžovalo, že jsem se o Čtenářské výzvě zmínila až koncem roku, kdy nebyl čas všechno dohnat. Teď jsem si dělala takovou menší rekapitulaci, jak jsem daleko ve výzvě pro rok 2017, tak pokud by se chtěl někdo přidat, ještě myslím stíhá… 🙂

kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí (tedy doufám, že se kvalifikuje)
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet (a vřele děkuju mamince za tenhle tip!)
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství (G. R. R. Martin)
kniha od českého autora: Dešťová hůl
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ehm. Ale snad ještě nahradím něčím důstojnějším 😉
darovaná kniha: Ódinovo dítě
kniha s jménem v názvu: Jmenuji se Miriam
kniha pohádek: Veselá kopa pohádek (ale teď čteme velkého Andersena, to bude lepší reprezentant, Kopa byl odpad)

Jsem v půlce! 🙂

Čtenářská výzva 2016

Minulý leden jsem narazila na Čtenářskou výzvu a zalíbila se mi. Někdy v půlce roku jsem na ni zapomněla a pak trochu upoceně honila poslední třetinu během listopadu a prosince… ale stihla jsem 😉 takže moje „soutěžní“ dvacítka z celkového počtu 62 přečtených:
Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno: Ta byla jasná velmi brzy, Jablko. Nevyrovnalo se to čtenářskému zážitku z Kvítku karmínového a bílého, ale bylo to příjemné počtení.
Kniha poprvé vydaná v roce 2016: Nejdřív jsem počítala s šestým dílem A Song of Ice and Fire (Game of Thrones). To jsem ale G.R.R. Martina přecenila 😉 pak jsem doufala ve Třetí stříbrnou knihu snů (moje guilty pleasure), ta ale česky vyjde až teď začátkem 2017. Nakonec třetí díl Sirotčince slečny Peregrinové, Knihovna duší. Není to moje nejoblíbenější série, ale poslední díl mi ze všech tří přišel asi i nejlepší.
Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DatabazeKnih: Vybrala jsem si jednu z vůbec nejoblíbenějších, kterou mi doporučoval i brácha, na nějž v podobných věcech docela dám – třeba nejoblíbenější knížku máme stejnou (Mistr a Markétka). Zlodějka knih mě ale zklamala. Možná jsem měla přehnaná očekávání, ale nenašla jsem v tom žádnou nadpříběhovou rovinu, žádný přínos a žádnou originalitu kromě „skandální“ vypravěčky a přeskakování v ději sem a tam. A to jde o moje oblíbené téma druhé světové války.
Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností: I tady jsem zůstala ve druhé světové – Utekl jsem z Osvětimi. A to naopak byla trefa. Mnohem působivější než jakákoli fikce, kterou lze o holocaustu napsat, včetně Sophiiny volby a jiných, které mají mistrnou gradaci věhlasných spisovatelů, ale vždycky budou jen stínem šílené reality.
Kniha, která byla přeložena do angličtiny: Poměrně vágní zadání; doufám, že to nemuselo být z češtiny 😉 Sáhla jsem po svém oblíbeném Jo Nesbovi a Syn nebyl vůbec špatný.
Kniha, která má méně než 200 stran: Chlapec v pruhovaném pyžamu. To se mi už tuplem nelíbilo ani (anebo zejména) jako kniha pro děti – zároveň děsivé i nepravděpodobné.
Kniha, která byla zfilmovaná: Uvažovala jsem o Vodě pro slony, ale nakonec vyhrál Marťan. Smíšené pocity, technické pasáže byly úmorně dlouhé a ty, kde se něco podělá, zase možná až příliš napínavé.
Kniha, která má více než 400 stran: Řekni vlkům, že jsem doma (žádný zvláštní důvod, byla první, kterou jsem měla „ve frontě“ a měla příslušný počet stránek).
Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele): Chtěla jsem „zrecyklovat“ Petr píše 🙂 od Petra Fialy, co dostal loni od rodičů Lvíček, ale nedokázala jsem se začíst. Ve finále vyšlo Kafe a cigárko od Marušky Doležalové.
Kniha povídek: Jedna z těch, co mě trápila nejdéle. Litovala jsem, že Hájíčkovy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsem si „vyplýtvala“ už koncem roku 2015, protože jinak povídek moc nečtu. Pak jsem si v prosinci sehnala Dárek z pravé lásky v originále, tedy My True Love Gave To Me. Hodně nevyrovnaná úroveň povídek, ale na adventní naladění to nakonec nebylo úplně špatné.
Kniha od českého autora: Nezavěšujte se. Šílená blbost dobrá fakt jen na to, abych si splnila jednu položku ve výzvě.
Kniha od autora píšícího pod pseudonymem: Letos mi nevyšel žádný Hakl a nakonec jediné, co jsem četla od pseudonymu, byl, ehm, Božský bastard od Christiny Lauren 😀
Kniha autora oceněného Nobelovou cenou: Další, s kterou jsem se prala až skoro do konce roku. Z nobelistů jsem nakonec vybrala Steinbecka – Toulavý autobus. Velmi příjemné překvapení, možná bych měla dát šanci všem 😉
Kniha přečtená za jediný den: Děvčátko s urnou. Twitterový fenomén účtu s názvem TaVodEs mě bohužel moc neoslovil, nějak se nepodařilo překročit vlastní stín – a o tom s mraky šuplíkových pokusů něco vím.
Kniha s číslem v názvu: Nevyšlo mi Prvních patnáct životů ani Dítě č. 44. Trochu alibistické řešení jsou tak Sedmilhářky – číslovka tam je 😉
Oblíbená kniha tvého dětství: Poslední dokončená, 30. prosince. Pořád jsem totiž čekala, jestli se mi nepodaří dostat se ke své bezkonkurenčně nejoblíbenější dětské knížce, kterou jsou Svátky krásné hvězdy. Bohužel to nevyšlo, ale jako záloha posloužily i Pohádky z pařezové chaloupky. Aspoň jsou krátké 🙂
Kniha doporučená kamarádem: Puffin mi poradila Příběhy opředený život A. J. Fikryho. Celkem se mi líbil, ale popravdě si teď už nevzpomenu skoro na nic z děje, až na pár detailů 🙁 nějak to prošumělo.
Kniha o přátelství: Ostrov lhářů. A mrazilo z toho. (Jó, nó, je to zase YA. Taky jsem nikdy netvrdila, že jsem bůhvíjak dospělá.)
Populárně naučná kniha: Nejste tak chytří, jak si myslíte. Moc pěkný soubor věcí, které jste (povětšinou) o psychologii nevěděli!
Kniha od autora mladšího 30 let : Do téhle kategorie jsem si původně vyhlédla zmíněné Kafe a cigárko, ale nakonec mi chvíli před koncem roku spadla do klína Copatá máma – a bylo vymalováno <3

No… a už je online výzva na rok 2017, takže žhavím čtečku a jdu na to… 😉

Restart

Týdny se mi slily, na to, jakej je vlastně aktuální, se budu muset podívat do google fotek a do kalendáře. Ale je mi to jedno. Nebudu číslovat, tohle bude stejně takový shrnutí celýho uplynulýho měsíce a zároveň aktuálního stavu. Včera jsme totiž nechali Bibču s babičkou u prababičky na chatě v Podkrkonoší a dneska ráno odjel Lvíček na dvoudenní služebku. Ještě domžouráváme, doslzíváme, dokašláváme a dosmrkáváme – ale vesměs se dá říct, že po víc než třech týdnech konečně nikdo z nás není akutně nemocný. Mohla jsem vydechnout a zase se nadechnout, jít s koblihem nejen na hřiště před barákem, ale i na farmářské trhy metrem, odtáhnout postel a vyluxovat pod ní i ve všech šuplících, umýt všechny dveře a zárubně (moje tajná touha už asi dva měsíce), odplísnit koupelnu a pár dalších drobností. V klidu se najíst. Pustit si k večeři zprávy. A za odměnu si objednat mp3, kterou jsem vybírala v zásadě celý měsíc a pořád se potácela mezi tím, kolik za ni chci dát, co od ní potřebuju, jestli si nemám koupit jednoúčelový superlevný šmejd z eBaye, nebo trochu dražší a trochu chytřejší šmejd z eBaye, nebo relativně drahý a pravděpodobně podobný šmejd z českého obchodu, ale s českou zárukou… kvadratura kruhu hadr. Vybrala jsem Transcend MP350 a kromě toho, že ovládání je extrémně neintuitivní, jsem nadšená. Malý, lehký, s klipsem a 8GB je pro mě tak akorát. Ovšem z formulace „při prvním spuštění rádia se najdou a uloží stanice“ a faktu, že jsem extrémně dlouho nedokázala najít jiný způsob ukládání předvoleb, jsem nejdřív málem vyletěla z kůže 😀 Asi si vezmu mazlíka dneska do postele 😉

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a byla nabitá, minimálně v rámci našeho klempírování. V sobotu (po dopoledni s V na oční pohotovosti) jsme jeli s Bibi na Křivoklát a byla na svojí první prohlídce hradu. Čtyřicet pět minut „dětského“ okruhu gotickými paláci a překvapila nás, jak byla hodná, skoro nevyrušovala a celé to vydržela. Je už fakt velká, kočka naše. Kobliha hlídala babička a stejně tak v neděli, kdy jsme zase ve třech vyrazili na Merlinův statek za ovečkami, kozami, klokanem, velbloudem a zajezdit si na poníkovi. Bibinu ovšem stejně nejvíc okouzlily místní kočky, mourovatá a rezavá, a jelikož má mourovatou plyšovou, od té doby celý týden omílala, jak potřebuje ještě rezavou a musíme ji jet koupit do plyšárny. Mám chuť si pořídit hračkářství a pojmenovat ho Plyšárna 😀

V pondělí zoo. Nebylo to až tak úplně splavné jako o Velikonocích, protože Vikimu rostou zuby a byl protivný, i když už mu oči nehnisaly. Ale dalo se. I když B místo zvířat nejvíc bavila tramvaj, v které jsem jako dítě jezdila už já, nové prolézačky Bororo a především dřevěná gorilí maminka. (Já viděla malé gorilátko a byla jsem spokojená :D)

V úterý odpoledne vzal Lvíček s tchyní děti na zahradu a já měla neočekávaný opušťák. Šla jsem na procházku, četla si… uteklo to, ale bylo to super 🙂 Ve středu pak tchyně hlídala odpoledne obě děti a my si zašli na společnou procházku a svačinu (do Uga, no – bylo to dobrý, nicméně denně bych tři stovky za svačinu dávat nechtěla :)). Ve čtvrtek jsem kobliha ještě šetřila a byli jsme spolu jen dole na hřišti, Lvíček s Bibi se jeli vyřádit do Chuchle na hřiště a pro formu zkouknout zvěř v lesní zoo, a v pátek jsme vyrazili do Mirákula. Viki je na to popravdě ještě malej, tady je každý měsíc znát a holčička rok a tři čtvrtě tam už běhala po lanových atrakcích, zatímco on se popelil v kamínkách, zhoupnul se na pár batolecích houpačkách a v zásadě se to pro něj moc nelišilo od hřiště, až na jednu věc – ohradu s kozama. Ty si hladil a mohl se z nich zbláznit. Usnul po obědě, zatímco k smrti znavenou pidižvínu jsme odtamtud museli odnést za vzlykání „já nejsem unavenááá, já tu chci ještě býýýt!“ Pak přiznala, že unavená je, a usnula mi na rameni u auta, zatímco koblih se při překládce naopak probudil a neusnul celou cestu. Ale byl hodnej. Přestala jsem jezdit mezi dětma vzadu, protože tam jednak není místo na ramena a jednak se mi tam dělalo špatně. Bibina to první dny nenesla moc dobře a žadonila, abych jela vzadu s nimi. „Maminka je na to moc velká,“ snažil se jí to vysvětlit Lvíček a ona s odzbrojující logikou namítla „ale včera na to byla malá!“ „Nojo, ale včera jsem se málem poblinkala,“ mohla jsem trumfovat. „Udělalo se mi špatně a musela jsem si doma sednout a dát si colu.“ „Ty jsi šetsila oči a pak ses poblinkala – blé, blé!“ uzavřela to dcera po svém. (Oči jsem šetřila o víkendu při tom zánětu spojivek. Brigule teď vždycky zavře oči a tvrdí, že „šecí oči“…)

No, slaměný večer mi pomalu končí, ale blogy a fotky snad zvládnu dohánět i jindy během týdne. Snad. Už se radši k ničemu neupínám, ale když už nic jiného, dnešek byl boží…

Poprvé v kině (11. týden)

V neděli jsme byli s Bibi poprvé v kině. Já poprvé asi po dvou letech (červen 2014, jestli se nepletu, ach jo) a užili jsme si to všichni. Zootropolis byla super, pro nás spousta fórů od zpěvačky Gazelle (kterou bohužel nezpívala Adele, ale Shakira) přes telefony s nakousnutou mrkví až třeba po místní mafii, pro Bibinu prostě… zvířátka, akce, příroda 🙂 Určitě chci DVD a nemůžu si přestat zpívat Try Everything.

Jinak sotva jsme se vyhrabali z jedné nemoci, zase nám tu proběhla další – Viki měl dvě noci osmatřicítky (vždycky jen v noci), pak to naštěstí ustoupilo a přišla rýma. Brigule je už od víkendu furt nějak na hraně, občas má kolem 37 a je unavená a protivná nebo naopak tulivá, ale zatím drží. V sobotu spala přes den a asi díky tomu měla v noci lehčí spaní a přišla kolem čtvrté, v neděli pak asi vinou zážitků z kina už kolem třetí, ale předtím celý týden zvládla spát v pokojíčku až cca do šesti, což je úplně, ale úplně jiná káva, než když se v té posteli okopáváme čtyři.

Dneska jsem tu měla úklidovou službu, o čemž napíšu asi až ten příští týden, ale připadám si, jako by mi někdo ukradl den, a výsledek není nijak extrémně oslnivý (když jsem si navíc musela uklidit krámy z povrchů, což je upřímně řečeno stejně největší podíl bordelu). Ale aspoň tu budeme mít na Velikonoce uklizeno. Velikonoce jdou jinak úplně mimo mě, zítra si chci naplánovat aspoň, kdy upeču beránka a kdy mazanec. Přání neposílám. Možná za rok.

Fotky tady.

Tóónda Blaník!

O svém vztahu k internetovým videím jsem chtěla napsat už minulý měsíc a ještě jsem se k tomu nedostala (a asi už ani nedostanu). Pokud to mám shrnout: na vztahu např. k Youtube vidím největší předěl mezi mojí a „novou“ generací. Na Facebooku, Instagramu atd. je každý, ale trávit denně několik hodin sledováním vlogů, videorecenzí a jiného autorského videoobsahu – to si neumím představit, ani kdybych těch několik hodin denně k dispozici měla.

V posledních dnech jsem ale díky Stream.cz přece jenom ze svého postoje „nekoukám skoro na nic“ hodně ustoupila. Dokonce až tak, že jsem si nainstalovala Stream appku. A může za to Kancelář Blaník.

Nežiju pod kamenem, ten název už jsem několikrát zaslechla. Ale neměla jsem nijak zvláštní motivaci zkoumat to víc. Hraná politická satira ve mně vzbuzovala představu něčeho ve stylu megatrapného Pečeného sněhuláka, nebo jak se ta veřejnoprávní šílenost jmenovala. (Z mých poplatků!) Pak si Lvíček v mojí přítomnosti pustil jeden díl (tuším Jaňule a Peťule) a mě to tak uchvátilo, že jsem chtěla vidět víc.

Vlastně by asi ani nemělo. Tonda Blaník je držka sprostá jako dlaždič, v přítomnosti Brigule to stoprocentně odkoukávat nejde, a ne každý díl je úplně dobře vypointovaný. Ale nemůžu si pomoct. Stejně se úžasně bavím. A čím je Tonda sprostší, tím víc. Možná to o mně něco vypovídá, ale to je mi v zásadě jedno 🙂

(Trochu smutné jenom je, že některé díly – třeba Motorkářský gang – vlastně ani nepotřebujou tu fabulační rovinu…)