Skeč cyklistický

Dneska jsme jeli s Bibi do Decathlonu pro cyklistické rukavice… a odjela s růžovýma rukavicema, růžovýma chráničema, růžovou helmou a taky zbrusu novým 16″ růžovo-tyrkysovým kolem. A dojela na něm většinu cesty domů.

 

sdr

Byla jsem na ni hrdá. Abych to vysvětlila: sama na kole nejezdím. Neumím. Rodiče mě to nedokázali naučit (i s postranními kolečky jsem se skácela do pangejtu u pusté silnice za babiččiným vesnickým domem), ex mě to nenaučil, a Lvíček mě sice naučil jakžtakž držet rovnováhu, ale po opuštění tréninkového plácku zjistil, že chytám naprostou paniku v okamžiku, kdy se blíž než deset metrů ode mě objeví auto. Takže zase nic. Kolo (z tehdejšího Carrefouru asi za 1900) jsem nechala u popelnic a smířila se s tím, že cyklistika mi fakt nic neříká. Ale přestože bych byla radši, kdyby děti nejezdily pokud možno vůbec na kole, nemohla jsem si pomoct a obdivovala jsem ji.

Lvíček se inspiroval a večer, když jsem se sprchovala, si na stránkách Decathlonu vybral kolo pro sebe – buď s hydraulickýma brzdama za 11,5 nebo bez nich za 8. Nadšen, že před pár lety by takový kolo stálo 40… Napůl vážně (pohlcená atmosférou), napůl v legraci jsem se zeptala: „A pro mě by tam něco nebylo?“

Lvíček nehnul brvou a opáčil: „Dospělý s kolečkama?“

Skeč dietní

Potom, co mě o víkendu váha trochu vytrolila, pokračuje hubnutí občas až bláznivým tempem, že mám pocit, že docházejí baterky nebo že jde obecně o nějaký omyl, ale fakt, že už nasoukám k bokům svoje nejhubenější kalhoty (Levisky z Kalifornie, které jsem si nechávala vyloženě z nostalgie), zatímco minulý týden jsem je nenatáhla přes stehna, mě utvrzuje v tom, že je to realita. Dneska jsem viděla číslo o 0,7 kg menší než včera a byla jsem z toho docela perplex.

Bibina nás dnes od samého rána tahala a hučela: „Už nelež! Už je ráno! Pojď si se mnou hrát! Pojď mi číst Čtyřlístek!“ Lvíček jí přečetl jednu pohádku, ale pak ji usměrnil: „Já si teď vypiju kafe a pak půjdu do práce. Přečte ti to maminka.“ Já zafrflala: „Maminka se ještě ani nenasnídala…“ Lvíček se na mě překvapeně podíval: „Ty ještě něco jíš?“ 😀

Skeč plyšový

„S jakýma jsi spinkala plyšáčkama?“ ptá se u snídaně konverzačně L. Bibi si večer vybrala panenku, anděla a koníka, všechny jí koupila tchyně v nějakém takovém tom manufakturním dárkovém obchůdku, šité z normální látky.

„No oni to vlastně nejsou plyšáci… To jsou šiťáci,“ přemýšlím nahlas.

Bez kafe bych radši nic po ránu říkat neměla 🙂

Skeč ještírkovský

„Nabídla bych ti k večeři klobásu, ale to asi nebudeš chtít, když je teď z tebe takovej zdravojed?“ vymýšlím, co k večeři Lvíčkovi, který si v posledních měsících oblíbil chodit na oběd do hipster vegetariánských bister.

Tomu nadšeně zasvítí oči, takže to s tou zdravou stravou nebude tak úplně stoprocentní, ale ohradí se: „Zdravojed? To je skoro jako zlojed…“ Přikývnu: „Ale lepší než dobroser!“

Zestárli jsme

Není na to lepší důkaz než dárková analýza.

Když jsme s Lvíčkem začínali chodit, jednou nějaká oslava narozenin nebo svátku trochu nevyšla. Víte, já si na dárcích vždycky dávala docela záležet, ale tentokrát to nedopadlo moc dobře – prostě se mi povedlo z věcí, o kterých jsem měla pocit, že mu udělají radost, vyfiltrovat ty nejnudnější, nejobyčejnější a nejmíň osobní. Mimo jiné dárkové balení Becherovky (to byl ještě Miloš bezpečně zalezlý na Vysočině!) a Durex sada gelu a kondomů.

Lvíček mi poděkoval, ale tvářil se rozpačitě a přiznal, že si na takové dárky připadá ještě kapánek mladej. (Částečně mě možná omlouvá, že jsem předtím měla partnera o osm let staršího než L.) Vzala jsem si to k srdci, jako překvapení koupila náhradní dárky (drobnosti, ale zábavné a cílené na jeho záliby) a občas si to od té doby v legraci připomínáme.

„Co dostanu k svátku?“ zeptal se mě o víkendu. „Becherovku a kondomy,“ opáčila jsem výše vysvětleným interním vtipem. „V pořádku,“ odtušil Lvíček. „To by mi fakt udělalo radost.“

A je to. Bum. Už nám prakticky čumí parte z kapsy… 😀

Skeče korporátní

Lvíčkovu firmu před časem koupila velká korporace. Od té doby poměrně často chodí domů rozčarován politikařením, salámismem a podobnými typickými projevy práce v korporátu. Nejhorší ovšem je, že si tyhle manýry zcela sama od sebe osvojuje Brigule. Ta argumentace, ta odůvodnění… Několik příkladů:

  1. Dostane toust se šunkou. Sní šunku. Nahlas se podiví: „Kde je ta šunka?“
  2. „Jdi do pokojíčku. Slyšíš, Bibi? Jdi do pokojíčku. Jdi do pokojíčku.“ „Mám jít do pokojíčku?“
  3. https://twitter.com/pidizvina/status/659383458142265344

Nesouvisející bonus: o něčem se s L. bavíme a já konstatuju, že to jsem kupovala v Lidlu. Dítě zastříhá ušima: „Já chci taky něco k jídlu!“

Skeč alkoholický

Problém „Brioška nebo Mikuláš“ v mnohem vážnějších konsekvencích!

Lvíček si občas Bibinu pro něco posílá. Někdy pro oříšky, někdy abych mu udělala grog. Nedávno ji z vany prosil o Jamesona.

Dneska sedí s pidižvínou u Meziplynu a likvidují nachos. Dojdou. „Popros maminku,“ vybídne ji Lvíček, a ta zahaleká: „Prosím já chci ještě Džemisn!“

Vysvětlili jsme jí to, ale neustále trvala na své terminologii, kterou zazdila před odchodem do vany zalibováním: „To byl dobý Džemisn!“

Návštěvu sociálky čekám po nejbližším školkovém dopoledni.

Skeč dřevní

Na období A proč? jsem byla celkem připravená, ale ne na to, že ho bude doprovázet i A kterej? (nejlepší výlev je „půjdeš s maminkou“ „a s kterou?“) a A co eště?

Včera cestou od zubařky (musíme si fakt najít nějakou blíž, protože Vikuláš celou 3/4hodinu cesty tam prořval) jsme potkali náklaďák s kulatinami. „Jé, podívej, pokácený stromy,“ ukazujem pidižvíně. „A na co?“ podivila se, a mně blesklo hlavou – na topení, ale pak jsem zkrotila cynismus s tím, že takový hezký dřevo… A jali jsme se se Lvíčkem edukovat: „Budou z nich dělat třeba nábytek, víš? Nebo hračky.“ „A co eště?“ „Židle, stoly, skříně…“ „A co eště?“ „Kostky, vláčkodráhu…“ „A co eště?“ „Postele, postýlky, kuchyně…“ Takhle jsme strávili asi pět minut brainstormingem na téma Výrobky ze dřeva.

Pak jsme náklaďák předjeli.

Na dveřích se skvěl nápis Prodej palivového dřeva.

Skeče rodinné

//už si je suším v mobilu dost dlouho…//

Když jsme jeli před dvěma týdny v pondělí večer z herničky / Lidlu, byl už Vikouš dost unavený a brečel. Bibina se ho překvapivě ujala a dělala na něj cukrbliky, než Lvíček přenesl náš herberk z auta k výtahu. Pak už zbývala v garážích jen Brigule, sedačka s Vikim a zavírající se dveře – měli jsme oba plné ruce a pro Vikouše se plánovali vrátit v druhé vlně. Bibina zaváhala, vyhodnotila si, že ideální by bylo, kdyby pronesla autosedačku dveřmi, taky ovšem bylo jasné, že ji neunese. Udělala nejistý krok ke dveřím, pak zpátky k Vikoušovi a zafňukala: „Já to neumím!“

„Já mám před tvojí mámou vždycky pocit, že jsem nejhorší hospodyně na světě,“ vzdychala jsem, když jsem zas jednou balila Briguli k babičce a předem viděla, jak se mi tak nějak normálně složené oblečení zase vrátí zarovnané do perfektních komínků. „Copak to ona si o tobě asi i myslí,“ odvětil nevzrušeně L.

A jednu perličku nakonec: když jsem měla náhradní mobil, byl okleštěný o většinu aplikací (předtím sloužil jako takový piditablet pro děti). Musela jsem si zpátky aktivovat i appku volání a smsek… a nebylo tam žádné zvonění. Na to jsem přišla praxí: když mi poprvé někdo volal, ozvala se melodie ukolébavky z uspávací aplikace 😀

Skeč spisovací

V úterý jsem na základě četných žádostí dopisovala zbylý kousíček blogpostu o dvou dětech výjimečně přes den. Pak jsme si šly s Bibinou hrát do pokojíčku.
„Ty nemáš telefon!“ zpozorovala při mazlení.
„Nemám, no.“
„A psineseš si ho?“
„Ne, já ho nepotřebuju.“
„Už jsi to napíšela?“