Prázdniny si dáváme (28. týden)

Jako pánové! Jak lze vyléčit angínu jízdou taxíkem, to jste se mohli dočíst včera, zbytek jen stručně.

Bibi se vrátila z prvního týdne prázdnin s babičkou, víkend pobyla (vzhledem ke klempírujícím rodičům byla jediná aktivita včerejší dopolední výlet na koloběžce do krámu pro vajíčko a lentilky) a odjela na týden druhý.

Viki si pořídil slušnou spáleninu na předloktí a dalo hodně práce, hemagelu a sovích náplastí z IKEA, než se nám ji podařilo vyhojit. Taky si v prázdné ložnici udělal obří bouli nad okem a poslední den školky (borec – poprvé sám, poprvé tři celé dny v týdnu, v kuse za sebou a dal to úplně s přehledem, ani poslední den nechtěl domů) ho spolužák kousnul do ramene.

Objevil slovesa a s radostí je začíná používat. „Bibi jede!“ „Pám meje gaga!“ (pán meje auto) „Vivi tady bojí!“ Zase ta komunikace začíná být úplně o něčem jiným, i když je pořád poněkud dřevní. Taky nevím, jak se mám postavit k jeho zběsilé negaci toho, co se mu nelíbí. „Deje táta?“ „Táta jel do práce.“ „Ne!!!“ a náběh na hysterák. Nikdy nevím, co mu na to mám říct 😀

Pár fotek (ne že by bylo čeho) zde.

Léto oddělených ložnic (27. týden)

Poslední dva dny mi můj digitální detox moc nejde. Oba se totiž s Lvíčkem plácáme v nějaké ukrutné viróze a držet mobil je jedna z mála věcí, na které mám sílu. Teploty lítající kolem 38, bolest hlavy, knedlík v krku a šílená únava. Mě navíc píchá v tříslech, nejspíš uzliny, L včera proležel dopoledne, aby byl schopen odvézt B na prázdniny. Dneska jsme si objednali oběd, L měl homeoffice, V byl hrozně hodnej a doufáme, že zítra už nám bude líp a V půjde do školky. Měl by tam být poprvé bez sestry a já si samozřejmě naplánovala, jak strašně moc toho tady bez něj udělám. Pochopitelně není vyloučené ani to, že to ještě chytne od nás… Začínám být cynik, je to prakticky stejná story jako loni, celý měsíc po horách je rodina komplet mimo provoz. Lvíček měl mít ten týden kolem svátků dovolenou, nakonec kvůli B horečkám zrušil pondělí a úterý a od středy jezdil s Vikim, převážně „na mémé“, jak si junior přál. Byli tak ve středu na farmě v Radonicích a ve čtvrtek na farmě U Merlina a v pátek na hřišti Vltavanů 229. V sobotu jsme se odvázali a jeli – kluci vláčkem a my autobusem – do řepského Mekáče. To už mi nebylo dobře, původně jsem chtěla vyrazit hned po nich (kolem desáté), ale skoro do jedenácti mi trvalo, než jsem se sebrala. Zbytek dne jsme pak paranoidně měřili B, jestli jsme ji nepřetáhli a nebude znova nemocná a nebude moct odjet na prázdniny… nemoci vlezou člověku na mozek.

Moje diamantová tchyně nám přijela ve čtvrtek odpoledne pohlídat, takže jsme si mohli dát trošku do těla a obejít kus bývalého vojenského újezdu v Brdech – parkovali jsme na rozcestí Klínek a obešli si viklan, smaragdové jezírko a vrcholek Plešivce s nádherným výhledem. No a od včerejška by měla být do pátku s Bibi na prázdninách u svých rodičů – snad jim bude fajn. Loni jely touhle dobou k tchánovým rodičům a po návratu jsem B zase ještě asi dva týdny dávala dohromady, tak si jemně držím palce, aby to tentokrát nebylo.

Už jsem říkala, že ty nemoce vlezou člověku na mozek?

Fotky tady.

PS: Povedlo se mi nedovysvětlit titulek – jak měla B ty horečky, tak si k ní Lvíček nastěhoval gauč (původně tedy proto, aby se v klidu vyspal, když začátkem nemoci spala u nás v posteli a byla i důvodná obava, že budu muset courat pro léky, mlíko atd. do obýváku, kde je gauč normálně). Hodil se, protože B skřípala zuby, chrápala, budila se a prvních pár dní musela k ránu dostávat antipyretika. No a abychom se solidárně potili každý jen do svýho prostěradla, spíme teď zase každý zvlášť… ne, že by s Vikoušem v ložnici hrozila nějaká manželská romantika, ale stejně už si začínám připadat jak ve sdíleném bydlení místo manželství. A sorry. Už jsem říkala, že ty nemoce…

Pohotovost? To bylo super! (26. týden)

Mám velmi pitomé deja vu. Loni byly děti po horách tři týdny nemocné, letos budou děti po horách minimálně tři týdny nemocné. Příští rok už si to asi nelajsnu…

Přitom týden se vyvíjel dost slibně. Princezna kašlala jen velmi zřídka a mimo to jen terorizovala mě a bráchu, takže jsme ji po obecném konsensu poslali od středy do školky. Ve středu jsem využila nastálého volna k návštěvě dětské doktorky s neustále chrchlajícím Vikoušem (nakonec to měl na průduškách) a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to pro mě byl zážitek týdne. Být venku! Na procházce! Byť jen k pediatře, v pekárně, v lékárně a zpět.

Na čtvrtek jsem měla dalekosáhlé plány – zajet do Lidlu pro koupací osuškoponča a pak uspat Vikiho do Avionu, kde byla od jedenácti narozeninová oslava Starbucksu s programem, dortem a ochutnávkami kafe. Čímž pádem samozřejmě od noci do pozdního odpoledne cedilo jako na objednávku. Zůstala jsem doma, nudícího se Vikouše větrala na mokrém balkóně a pro ponča sjel Lvíček.

V noci ze čtvrtku na pátek spala B s námi v posteli a cítila jsem, že má teplotu. Nu což, tak prostě nepůjde poslední den do školky, přes víkend si odpočine a v pondělí začneme dovolenkovat… ne? Ráno byla naprosto veselá, akční, hravá… Lvíček vzal Viktorka na kontrolu k doktorce, ta seznala, že se to lepší, ale ať přes víkend ještě foukáme (V dostal Ventolin ve spreji a dejchátko a na rozdíl od sirupů, na které už se šklebil, dýchat miluje, jde mu to a fakt to pomáhá)… no a během dopoledne se to začlo sypat. B asi v jedenáct usnula, úplně hotová, my ráno zjistili, že jeden teploměr vyplivnul úplně a druhý měří tak o stupeň a půl míň než má, takže jsem ještě objednávala teploměr na Rohlíku (!). Teploměr přišel a začal rovnou měřit totální poplašné zprávy – 38 a víc (teplota mě a V byla úplně normální). Jako nebudu do toho zabředávat, většina matek zná – sirup, teplota klesne, pár hodin, teplota stoupne, do dalšího paralenového sirupu brzo, Nurofen zvrací, takže nutno v čípkách, šílené obstrukce, nakonec čípek vnucen, teplota klesne a cyklus se opakuje. Vždycky ráno jí teploty spadly až k 37 a pro nás úleva, že to opadává, načež během dopoledne vždycky zase horší než to bylo. No a dneska k jedenácté to už ani po sirupu nijak moc nepadalo plus si začala stěžovat na bolest zad, Lvíček vypsychoval, že má zánět ledvin (jako ukazovala kromě oblasti ledvin i na celý zbytek zad a na dotek nijak bolestivě nereagovala, ale ta nesrazitelnost mě taky vyděsila), tak jsme oba sbalili, Vikiho hodili k babičce a vyrazili do starého dobrého Motola.

Tam jsme si vyčekali frontu na moc milou paní doktorku, která B vyšetřila, poslala moč a krev na laborky, pokecala si s ní o krvinkách v Byl jednou jeden život a obdarovala ji omalovánkou kočiček. „To bylo super!“ nechala se slyšet naše princezna s devětatřicítkama při odchodu z vyšetřovny, a my čekali asi tři čtvrtě hodiny na výsledky CRP. Ty byly hraniční, takže zítra k naší doktorce na repete, ale my byli spokojení, protože se aspoň nepotvrdila naše iniciální vize „bez okamžitého zásahu je do 24 hodin bez funkčních ledvin“ nebo něco takového. Jeli jsme na oběd, za odměnu do řepského mekáče… který je v rekonstrukci… takže ještě dalších deset minut do Butovic. Po příjezdu domů se ji Lvíček snažil uspat a já šla do Metropole pro náhradní Ibalgin sirup za ten, který jsem koupila v Butovicích a po aplikaci první dávky zvládla ze zesláblých roztřesených rukou upustit a rozbít. Skončilo to tak, že za ním ve čtyři přišla, že na hodinách je 4 a 12 a že už má vstávat 😀 Sama tak přes den spala asi deset minut a usnula až v půl desátý, takže už je jí asi definitivně líp.

Ale aby dobrých zpráv nebylo jo kor moc, tak při tvorbě odpoledního kafe v kávovaru zachroustalo, zapraskalo, cvaklo, vypadlo několik kousků plastu a kafe sice vyrobil, ale voda po vypláchnutí je od té doby hnědá místo světle žluté a viditelně je někde něco zle. Takže reklamace a život na instantu. Aspoň že mi moje mamuška přivezla minulý týden to karamelový. (Jo a všechny možný události a drobný katastrofy jsem ani nezvládla vypsat, třeba za dobu hlídání V rozbil u tchánů zámek, že byla nutná výměna vložky… :D)

Fotky zde (doufám, že pro příště zase zvládnu zeštíhlit).

Prokristapána, hory (24. a 25. týden)

Návrat ze školky v přírodě mi připadá jako vzdálený půl roku a ne přesně týden. Jo jo, dny se vlečou, když jsou obě děti doma s kašlem… a to jsem chtěla psát i články o hubnutí, letní recepty a další chytristiky. Ani smykem.

Školku v přírodě jsme si užili. Asi pět rodičů mi sice v jejím průběhu sdělilo, že obdivují moji trpělivost, když se Viki válel po podlaze v jídelně nebo na schodišti a odmítal se zvednout a dojít na pokoj, ale pořád to bylo mnohem lepší, než být neustále za zadkem patnáctiměsíčnímu sebevrahovi, který by nejradši neustále lezl do jezírka, padal ze schodů nebo se vrhal do nabitých drátů kozí ohrady. Proběhlo taky několik návštěv naší oblíbené kavárny (změnili otevírací dobu, takže ve čtvrtek jsme tam naběhli v půl jedenácté, usadili se a baristka nám rozpačitě sdělila, že ještě neotevřeli, ale když chvíli počkáme, kafe nám udělá :D), obligátní nákup svačinek ve vrchlabské Bille nebo Lidlu a taky několik večerních drinků typu Jack Daniels Honey nebo Captain Morgan, které byly tou nejzásadnější příčinou mé trpělivosti se vzteklým batoletem 🙂

Tenhle víkend jsme se včera byli projít na Cibulce (V usnul a B s námi nebyla, takže o soutěže se strašidly jsme se ani nepokoušeli, jen jsme si dali kafe na účet pana senátora Lásky) a dnes na obědě u tchyně, popřát jí k narozeninám, a stejně to bylo moc. Děti chrchlaj a chrchlaj a není s nima k vydržení, příští post bude dost možná na téma Jak nezabít čtyřleťačku, která surově štípe, škrábe a kope mladšího bráchu, když ten jí vezme hračku nebo jen nespecifikovaně „otravuje“. A když je na jeden den u babičky, po návratu je to ještě horší. Školku, prosím!!

Fotky z 24. týdne a tedy i ze školky v přírodě tady.

Fotky z tohoto týdne aneb „děti kašlou, jsme doma“ „děti přestávají kašlat, jdeme na víkend ven“ „děti kašlou zase mnohem víc a čeká nás nejspíš další týden v cele“ zde. Popisky přidám zhruba za sto let.

PS: Za půl roku je Boží hod Vánoční, tak jsem padouchům při uspávání zařadila i pár koled. Kdo si chce taky zaposlouchat, doporučím své oblíbené http://christmasfm.com/radioplayer/listenlive.html 😉

Viktor v sudu (23. týden)

Čas tak strašně letí a já ještě v pátek neměla ani zdaleka nahrané fotky, natož napsaný blog za předchozí týden, a to už pomalu abych psala post aktuální! Přitom zrovna minulý týden a zvlášť víkend byl tak nabitý, že se mi z toho doteď motá hlava 🙂 no co už, nějak to zflikuju!

Pořídili jsme Bibi kostým na školku v přírodě. Půjde za Lociku. Holt už to není to bezelstné dítě jako loni, co radostně souhlasilo s homemade kostýmem kočičky – plus u mě ale má, že jde přece jenom mimo ten nejhlavnější proud, co tvoří Elsy a Sofie. Locika byla její první panenka a jeden z prvních filmů, které viděla.

Viki se dost rozkecal. Každý den se naučí aspoň jedno nebo dvě nová slova – největší pokrok znamenalo „deje“ a „není“, miluje taky „éuo“ (éro), „hu(r)á“ „jupí“ „týjo“ nebo „tadá!“ jako prezentaci něčeho hotového a pěkného, užitečné je „dem“ (jdem), „tam“, „ven“, případně „moje“. Kdykoli jeho pozornost připoutá televize, slyším „Pepi“ jako požadavek na prasátko Peppu (aktuálně nejzamilovanější večerníček). Volá nás slovem „haló“, ale ten styl mi ze všeho nejvíc připomíná, jestli jste viděli takovou tu scénu ve filmu Eva tropí hlouposti 🙂 čas od času volá „haló“ jen pro radost z „haló“ 😉

V sobotu byla Bibi u babičky a my jeli s Vikim na Statek U Merlina (poměrně dost pozdě, protože Lvíček spal až do devíti :)). Když jsem chtěla pomalu opustit kozí ohrádku, vešla dovnitř dívčina s náručí pampelišek. Kozy se na ni samozřejmě hned u vchodu vrhly, začaly jí to žrát z rukou, holčička se rozeřvala… a já, jak jsem to sledovala, abych vychytala okamžik vhodný k odchodu, jsem na chvíli pustila Vikiho ze zřetele a ten nacouval a kecnul si přesně do velkého sudu s vodou pro kozy. Nic se mu nestalo, jen se vykoupal celý od krku ke kotníkům, usušili jsme ho půjčeným ručníkem (musím si koupit a vozit ten rychleschnoucí!), převlékli do náhradního oblečení a pak se strašně nerodičovsky asi půl hodiny smáli, protože se mu nic nestalo a scéna to byla jak z němého filmu. Měl chudák vůbec nějaký groteskový den, protože ráno šlápnul na pohozenou kalkulačku, podjely mu nohy jak na slupce od banánu a kecnul si na zadek, že zůstal jen koukat. No, nic, protáhli jsme ho statkem, nechtěl z trampolíny a klouzačky, tak jsme museli fingovat odchod… a ještě se na chvíli vrátil do trávy, něco tam kutil a pak nám sám od sebe každému přinesl jednu utrženou sedmikrásku. To nás teda dojalo 🙂

Skončili jsme tam později, než jsme čekali, tak jsme se rozhodli zajet na oběd do Zastávky. Přes peripetie s hledáním stolu jsme se nakonec dobře najedli, Viki snědl skoro celý řízek a pěknou hrst hranolků a dokonce jsme zažili jednoho VIP hosta – za námi zaparkoval jaguár s poznávací značkou K12 KZSVK, tedy Karel, 12. kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský 😀

Po obědě jsme jeli domů, přeložili Vikiho do kočárku a vyrazili na naši oblíbenou a teď už zřídkakdy provozovanou procházku do řepského McCafé. Pak jel Lvíček vyzvednout Bibi do Hvězdy, kde byly s babičkou na koncertě, my s Vikim jsme se zastavili na svačinu v obchůdku u Vietnamců a pak šli domů. Zjistili jsme, že Bibi spala, a po večeři jsme se spontánně rozhodli ještě zajet na muzejní noc do Výtopny Zlíchov a Meetfactory. Rozjezd nebyl úplně nejlepší, protože vestavěná navigace, která nás ještě nikdy ve štychu nenechala, nám tvrdila, že k cíli jsme dojeli na Jižní spojce. Ano, je odtamtud na Meetfactory vidět, ale sjet se tam jaksi nedá, takže nám dalo trochu motání přes Smícháč, ale nakonec jsme dorazili. Vláčky byly velký hit pro obě děti, hlavně zahradní parní železnice, kde se svezli oba (Viki dvakrát). Do Meetfactory jsem vlastně ani nechtěla jít – šla bych tam jen tehdy, kdybychom měli čas navíc, kvůli šanci potkat se se zdejší kurátorkou, kterou je moje spolužačka z VŠ. Ale nedomluvili jsme se a když jsem Lvíčkovi volala, byl s Bibi už tam. Tak jsme dorazili i s Vikim. Tomu se instalace moderního umění z nepochopitelných důvodů moc líbila, Lvíček a Bibi to nepochopili a já žádné spolužáky nepotkala, tak jsme sbalili fidlátka a dopravili se k autu. Nějak jsme ten den měli všechno s hodinovým zpožděním, od vstávání přes výlet a oběd až po odpolední spaní, večeři, Muzejku a ukládání, takže výletníci odpadli nakonec až v jedenáct (za mohutného hraní her „jak dělá ovečka“ v autě cestou domů, abychom je doma zvládli ještě umýt a převléct). Ale převládla euforie z nabitého dne a hlavně i večerního programu, které dokonce i Viki zvládnul na jedničku. Blýská se na časy!

V neděli jsme ještě ráno vyrazili do malé zoo. Bibi mě zmučila vstáváním asi v půl sedmé, odpadla v autě cestou domů a spala asi jen čtvrt hodiny, takže odpoledne jsme zaplaťpámbu strávily v odpočinkovém režimu samy doma; Viki šel s Lvíčkem na zmrzlinu a hřiště, kde se neuvěřitelně skamarádil s pětiletým kamarádem Bibinky (Dariem). Lvíčkovo vyprávění a fotky mě dojaly (a je mi líto, že se Dario s rodiči a novorozenou sestřičkou bude v dohledné době stěhovat pryč).

Fotodokumentace zde, popisky doplním. Někdy.

Dětské dny a další (22. týden)

Tenhle týden je to naopak – mám nahrané fotky (a asi půlku už i otitulkovanou), ale nějak nemám psací náladu. (Tady bych se mohla zamyslet nad tím, jestli je vhodnější, když děti po obědě neusnou – jako včera – a celé odpoledne jsou megaprotivné a večer rovnou prořvou, takže rodič po uspání v půl deváté potřebuje dvě hodiny čumět do blba, nebo když spí – jako dnes ve školce – a večer jsou nádherně milé, čilé a do tři čtvrtě na deset taky naprosto bdělé. Ale neudělám to. Tohle dilema prostě nemá řešení.)

Pracovní týden proběhl bez větších výstřelků, ale musím zmínit pátek – to byl u Lvíčka v berounské kanceláři dětský den. Od tří, takže jak to udělat s prcky? Nedávat V do školky, vyzvednout B po o (megaradost, která přebila i čtvrteční školkové kino) a uspat je v autě. Usnul jenom V, na místě jsme byli v jednu, přenesli batolátora na gauč do kuchyňky a aby mohl L ještě chvíli pracovat, vzala jsem Bibi ven na svačinu a byla to snad nejúžasnější hodina a půl, jaké jsem s ní kdy zažila. Sedly jsme si na kafe a pribináčka, pak o kus dál na zmrzlinu a sodovku, okoukaly a okomentovaly výlohy, prošly se v tekoucí vodě na náměstíčku a bylo nám super. Vikouš zatím spal, L ho tak jednou za půl hodiny vždycky přišel zkontrolovat a jednou ho tam místo spaní našel v plné polní – nasadil si sluneční brýle, kšiltovku, posbíral všechny hračky a v klidu čekal. „Táta!“ rozjařil se, jako když si k vám přisedne kamarád v hospodě.

Dětský den nemá smysl popisovat, totální mumraj a chaos, ale děti byly veskrze spokojené a my taky. Shodou několika faktorů jsem zrovna ten den zahájila udržovací režim, takže jsem mohla olíznout ukapávající zmrzlinu i ukousnout nedojedený řízek bez mučivých výčitek svědomí 🙂 Částečně kvůli nehodě na dálnici jsme zůstali až někdy do půl osmé, umyli děti v erární sprše a tentokrát po cestě zabrala B; Viki až doma. (Viz první odstavec.)

V sobotu měla Bibi se školkou vystoupení na zličínských letních slavnostech, kam jsem pozvala i svoji mámu a měla opět strašné deja vu o generaci zpátky – maminka, babička a já. Byla tam i tchyně, a když nám pak posílala fotky, chvíli jsem se podivila, kde se tam vzala Lvíčkova babička 😀 geny jsou mrchy. Čas taky.

Fotky tady.

Týden z pekla, víkend z nebe (21. týden)

Minulé pondělí jsem vzala děti vyrábět občanky. Vikouš se choval jako satáně, na motorce ujížděl zásadně opačným směrem; když jsme dojeli na ÚMČ Prahy 13 (zaplaťpámbu, že jsem je kvůli tomu nemusela táhnout do Dejvic!!!), projel úřadem skrz a chystal se pokračovat na ulici, jen tak tak jsem ho drapla, usadila do kreslicího koutku a šla ulovit číslo. Když cinklo, sesbírala jsem děti a kodrcala se do fotobuňky, na sloužící úřednici zjevně moc pomalu (asi deset vteřin), protože v okamžiku příchodu už svítilo další číslo. Ale vzala mě. „To jdete s oběma? A dvě čísla máte? Nemáte. No hlavně že to tam je všude napsaný,“ utrhla se. Že jsem pološílená s dvěma dětmi a dvěma dopravními prostředky byla ráda, že jsem našla čudlík s nápisem Občanské průkazy, jsem se ani nesnažila vysvětlovat. Bibi byla zlatá, úřednice ovšem spojila její fotku s Vikoušovými nacionálemi, takže se musela fotit znovu (ještěže to nebylo naopak). Vik se fotit odmítal, vsedě i vestoje, otáčel hlavu, ksichtil se a zdrhal. Takže na průkazech bude usměvavá princezna a batole – zatvrzelý recidivista.

Po průkazech jsem jim slíbila skákací hrad na farmářských trzích, nicméně bláhově jsem si myslela, že to vezmu přes stánek s kafem, a zatím mi tam B ujela na koloběžce a V jsem nedokázala zadržet, aby nechtěl za ní. Tak jsem asi tři čtvrtě hodiny zbídačele seděla na lavičce před hradem, až jsem uviděla přijíždět Marcelu z Pradobrot s Ivonkou a použila to spolu s půjčením traktůrku jako záminku pro přesun. „Espresso macchiato, nebo život,“ požádala jsem paní ve stánku a dostala jsem věrnostní kartičku (jen teď nevím, jestli se mi s dráčatama na ty trhy bude ještě někdy vůbec chtít :D)

V úterý byly obě děti ve školce a Lvíček na týmové večeři v Ambiente, takže na mně bylo vyzvednout je a dovést domů. Odcházela jsem, zavřela do obýváku… a když jsem se tam ještě chtěla jít naposledy napít, už jsem neotevřela. Mávla jsem rukou, šla pro děti, koupila jim dohromady asi sedm rohlíků, šla ze školky přes hřiště asi dvě a půl hodiny a po příchodu kolem osmé zjistila, že klika se zázračně nezprovoznila. Naštěstí děti byly nafutrované rohlíkama a Lvíček v hospodě už končil, takže když nevyšlo pár telefonických a foto-konzultací, přijel kliku rozebrat a pustit nás do kuchyně.

Ve středu jsem musela poklidit, protože přijeli tchánovci přát mi k svátku (dostala jsem fajn plážové šaty, šátek/pareo a od Lvíčka kytku, Doubleshot a tak trochu jako dárek pro všechny Bluetooth reproduktor) a ve večerním šrumci Lvíček balil na služebku.

Ve čtvrtek odjel Lvíček na teambuilding s přespáním a já poprosila mámu, aby přijela odpoledne a pohlídala V, protože jsem si s ním netroufala sama vyzvednout B. Tak se mi odvděčili – B tím, že si na polní cestě začala prozpěvovat „čů čů čůůů“, tak jsem se jí zeptala, jestli chce čurat (čurala ve školce, ale po nedávném počurání to nechci zanedbat). Prý ano. Tak jsem ji zvedla do klubíčka, pořád nic, krmila mě pohádkami, že už cítí, jak to teče… a začala kadit. Sebrala jsem bobek z polní cesty jak po psovi, pytlíkem od náhradního školkového oblečení, a odtáhla B domů s krví šumící v žilách. Pět minut od domova! A kdyby mi aspoň nekecala!

Doma jsem pak zjistila, že Vikouš, který nespal přes den, usnul v půl páté v křesílku u televize. Takže můj volný večer vypadal tak, že zloprckové usnuli něco před půl jedenáctou…

Zbytek týdne už byl ale super, zvlášť sobota – děda si ráno odvezl Vikiho a my s Bibinkou jeli do Plzně do zoo a dinoparku. Zjistili jsme, že je tam dětský den, takže za obrázek mají děti vstup zadarmo, v různých soutěžích pak Bibi vyhrála plastové dinosaury, lízátko a pexeso, u restaurace si zařádila v kuličkách, vytěžila z toho dvě zmrzliny a řízek… super to bylo. Cestou zpátky jsem přepadla Costu Express na Shellce a jelikož neměli macchiato, ukradla jsem Lvíčkovi trochu pěny z cappuccina 😉 Bibi si zdřímla půl hodinky v autě, doma jsme si ještě odpočinuli a pak vyrazili na špekáček ke zličínským myslivcům. Na cestu zpátky mě napadlo svézt se autobusem, dojet do Decathlonu a koupit Bibi rukavice na kolo… a jak to dopadlo, jsem postovala minule 😉

Viki nová slova – goji, plej (play), dodo=židle, jůů, není, hají

Fotky zatím bez popisků zde.

Dosáhli jste svého cíle (20. týden)

Hlásí navigace, když někam dojedeme. Vynoří se v hlavě při obhájení diplomky, složení maturity, výsledcích státnic. Anebo minulý týden mně při pohledu na váhu s číslicemi 63,0. Moje cílová váha, kterou jsem si stanovila někdy koncem února. Tři měsíce. Patnáct kilo. Nepíšu to tady často, ale dobře já 🙂 ještě tenhle týden si dám na redukčním režimu, protože po skončení se to vždycky trochu zhoupne zpátky a mně se hodně líbí nosit džíny, šaty nebo kalhotový kostým, které jsem si pořídila před dětmi. A pak udržovat – snad to půjde. V červnu nás čeká školka v přírodě a jednotné servírované menu (loni to byly věci jako řízky, čína a špagety), takže pokud nechci být o hladu a cherry rajčatech na pokoji bez lednice, musela bych do té doby přestat tak jako tak 😀

Doufám, že mi s normálním jídlem přibude taky nějaká energie a koncentrace, abych mohla zabrat v ostatních oblastech života. Nějak se tu propadám do chaosu (nutnost vytřídit skříň s oblečením mým i dětí a příležitost, při které si L. půjčil rudl, aby mi štědře navozil poslední tři bedny knížek ze sklepa). Odráží to i chaos myšlenkový, protože dlouho, opravdu dlouho se mi nestalo, že bych měla rozečtených osm knih najednou (a z toho jen jednu elektronicky). Jedna je dětská. Jedna je audiokniha, když jsem někde na cestě bez dětí nebo s dítětem spícím. Jedna je anglicky psaná odborná publikace, kterou louskám po maličkých kousíčkách už od Vánoc. Jedna klasika na Kindlu, když je chvilka třeba při uspávání. Dvě jsou narozeninové a poslední dvě, jak to jenom… to jsou knížky, které jsem nakoupila do foroty jako dárky pro členy rodiny na Světě knihy a tak mě zaujaly, že je opatrně a podloudně očítám.

V sobotu jsme si udělali jednodětný výlet do Šárky a v neděli dopoledne na pražský Semmering. Odpoledne jel Lvíček vyzvednout Bibi k babičce sám s Vikoušem a já dostala k dobru asi dvě a půl hodiny na nákupy. Využila jsem pár kupónů z Ona DNES, když už jsem je měla, a utratila asi tři tisíce, ale cítím se víceméně vybavená na léto 🙂 šaty, sukně, dvoje tříčtvrťáky, plavky a pět triček.

A o tom, jak se jezdí žádat o občanku se dvěma dětma na dopravních prostředcích, z nichž jedno je uprostřed libového období vzdoru a „já sám“, „já nejlíp vím, co, kam, kudy a jak“ a „neumím mluvit, takže vám neřeknu, co je za problém, ale vyřešte ho hned“, vám napíšu příště. Možná. Jestli to rozdejchám 😀

Fotky zde.

Vikislovník

Vikimu je dnes právě dva a čtvrt roku a jeho mluvení je u nás věčné téma. Bríga v jeho věku recitovala básničky z Ladových leporel. Chlapík umí všechny hlásky kromě sykavek, r a ř, a tvoří spoustu dvouslovných, tříslovných a někdy i čtyřslovných vět. Akorát že výlučně s pomocí několika desítek výrazů ze svého unikátního vikislovníku.

Nejzásadnější lemmata (v pořadí podle frekvence a/nebo doby objevení) jsou tato:
Joo – ano
M-m! – ne
– já (=sám)
Vivi – Viktorek
Bibi – Bibinka, v širším slova smyslu sestra, holčička
Máma, táta, babi – jasné. Nedávno přidal dede pro dědu. Máma má varianty oslovení „mami“, případně „mamooo“ pro situace, kdy ho naštvu. Umí i taty/tatooo, ale používá zřídka.
Gagá – auto, motorka (plastová), občas z nejasného důvodu i školka – asi že se tam jezdí autem. Dřív výraz pro všechny dopravní prostředky a pohyblivé stroje, z „bagr“.
Lolo – nejoblíbenější plyšák – liška
Mimi – všichni ostatní plyšáci + miminka (zřídka) + sloveso pro ležení v posteli nebo kočárku. Dřív všechna zvířátka.
Ňamni – jídlo a pití (snažíme se naučit na pití „gloglo“, protože je to občas poměrně matoucí, ale zatím s mizivými úspěchy
Bleble – 1) vyměšování a jeho výsledek, nočník, plínky. Občas pod vlivem B. řekne „kaka“, ale paradoxně spíš pro ten druhý proces 🙂 2) jakákoli špína.
Bobo – boty (nejoblíbenější část oděvu)
Hůhů – 1) sova 2) vlak a ostatní kolejová vozidla. Význam 2 přišel později, ale začíná v komunikaci výrazně převládat 😉
Uíuí – vozidla IZS, tedy něco s houkačkou (policie, hasiči, sanitka)
UÁÁÁ (hrdelní) – lev, tygr
Vavá – pes (=haf haf) nebo kočka. Nevíme, jestli je to ignorace nebo trolling, ale Vikouš nerozlišuje psy a kočky; všichni jsou vava.
Ijaja – kůň nebo zvíře koni podobné (zebra atd.)
Bébé – ovce/kozy
Kikiký – kohout
Koko – slepice (ne vždy rozezná od kohouta nebo jiného ptáka)
Pípí – 1) ptáčci 2) pípající věci, např. i parkovací senzory na autě 3) sirup Marťánci, který jsme Bibině ze začátku nutili s doprovodem „pípípí“ jakožto přistání Marťanů.
Jaja – telefon. Původ neznámý (asi podle toho, jak ho od nás pořád vymáhal s pláčem Já! Já!)
Au au – jasné 😉
Pápá – loučení (donedávna jen mával, poslední týden už to umí doprovázet slovně)
Bebí – bolístka
Dudy – tudy (směr procházky)
Dodo – dolů! (Převážně v situaci, kdy mu někdo z nás sedí na židli…)
Ech-é – ještě
Nunu – nula (zná z výtahu a rád „počítá“ na prstech – nunu, nunu, nunu, nunu 😀 )
Tůtů – klakson na autě
Popím – prosím
Bubu – strašení
Bll bll – jakýkoli hmyz (Lvíček ho učil, že moucha dělá „bzz“, takže „bll“ je s nadšením označován brouk na chodníku i motýl na Bibinčiných šatech)
Kiki – hodinky, hodiny
Kapki – cupcake (z Bibinčina Lego Friends)
Nyný – Minnie / Mickey Mouse
Nána – panenka
Gííí – buzení (ústřední prvek oblíbené hry na budík, kdy děláme, že spíme, a Viki nás probudí s nadšeně znělým „gííí!“)
Pím – citoslovce zmáčknutí tlačítka (via Bibinka)
Dino – výsledek Lvíčkovy snahy naučit ho „dinosaurus“
Vávovaj – první trojslabičné slovo z různých slabik. A jak jinak, v naší rodině, než „kávovar“… Je to náš syn!

Nejspíš jsem pár slůvek zapomněla, ale tohle je tak základ. Do září máme u pediatry termín „na rozmluvení“… tak jsem zvědavá, jestli se on pochlapí, nebo ona tohle uzná za mluvu. Viditelně se totiž zlepšuje, měsíc od měsíce – „Máma gagá mimi“ znamená máma šla do auta pro plyšáka; „Lolo ňamni gagá“ zase Lolo (vypadá, že) jí motorku. Blbej není. Ale mohl by místo tvorby úplně nového jazyka (L. tvrdí, že mluví valyrijsky) po nás prostě jen začít opakovat 😉

Sluníčkooo (19. týden)

Je to tady! Zase, jako většinu let předtím, jeden týden ještě dávám dětem punčocháče, tílka a teplé bundy, a za pár dní je na tričko. O hezkém víkendu jsme si užili a byli skoro pořád venku (putování na Sobín, Mirakulum a L s dětmi u babičky na zahrádce), jen v sobotu odpoledne jsem si na pár hodin zalezla do Veletržního paláce 😉 až na to, že jsem nepotkala hostesky eReadingu (a nevyrazila z nich nějaký ten dárek, ehm 😀 ), nakonec spokojenost, i když do některých stánků jsem se musela vracet i třikrát, abych se vyhnula megafrontám…

Sorry, tentokrát na velké psaní nemám nějak sílu. Fotky tady.