Plzeň (45. týden)

V sobotu jsme se hecli a vyrazili s dětmi do Plzně. Plán byl návštěva Lvíčkovy babičky, Martinské trhy na náměstí, oběd v Potrefené huse a Techmania. Pak jsme dostali strach, že to všechno nedáme, tak jsme se shodli na programu babička-oběd-trhy a domů, nicméně babička to vyřešila za nás, takže i když jsme přijeli ohlášeně na půl desátou, oběd pro nás měla nachystaný (ty babičky! :)), takže jsme se mohli přesunout rovnou na trhy.

Ty byly pěkné, ale byla zima, lehce pršelo a ohlašovaný Martin na bílém koni s družinou nikde. Tak jsme děti vzali na plzeňský kolotoč („máma taky jet!“ domáhal se Viki a jako doprovod dítěte do tří let jsem mohla… takže jsem si po pěti letech zajezdila na klasickém kolotoči s koníky ;)) a když jsme odcházeli, Martin přijížděl. Bibi se ho bála, ale Viki si s ním a se mnou zapózoval 🙂

Zpátky do auta a B prohlásila, že ještě chce do Techmanie, tak jsme jeli. B si i docela prošla expozici, V si zakroutil pár knoflíky a volanty a zapadl do Malé vědy, kde se vydržel dvě hodiny rochnit v pěnových kostičkách. Pak ho vzal Lvíček na tobogán a to se mu líbilo teda taky moc, příště tam vyrazíme na celý den a za mě klidně ještě tuhle zimu. Na dálnici kafe v Costa Express a spokojenost byla na všech stranách, teda až na jednu věc: babička měla pro děti dárky. Pro Vikiho natahovací bagr, co jezdí a svítí. Potud dobré. Ale Bríga… Bríga dostala panenku.

Z měkčeného plastu a s pletenými oblečky.

Po tchánovi!!!!! (A vy víte, že normálně vykřičníky nenadužívám.) Takže skoro šedesát let starou. Nasmrádlou takovým tím pachem starého, vlhkého kamenného baráku, kterému se u Lvíčka v rodině říká pokradmu „pakovina“ podle chalupy v Nové Pace. Lvíček hned po příjezdu obětavě panenku celou vymyl/vypral sanytolem a protismradovým sprejem, který jsme pořídili, když nám děti poblily auto 🙂 Po dvou dnech, kdy o ni děti přestaly jevit zájem, jsem ji nenápadně schovala a obávám se, že se ztratí při stěhování. Při stěhování se toho asi ztratí hodně…

Fotky zde.

Moc mi to s tím předsevzetím nejde (44. týden)

Dodělávám byt. Už mi zbývá jen pár polic v komoře – vesměs papírnický bordel, hračky a pár pozůstatků ze zbytku domácnosti. Chci to mít za sebou, ať mám zbytek roku klid na přípravu Vánoc (všeho druhu – dárky, výzdoba, naklízení i jídlo), pochůzky, péči o sebe atd. a myslela jsem, že to zvládnu do konce týdne, ale ráno mě přepadla nějaká rýmička, únava a zimnice, takže jsem radši zalezla do postele, nahrála fotky a napsala blog. Ať z toho vyplyne aspoň něco užitečného 🙂

Všechny zásadní věci máte asi v popiskách k fotkám. Halloween (pekli jsme sušenky vlastně, ty tam moc vidět nejsou – recept odsud – na mimibazar se dostávám výhradně přes google, ale kromě polívky z česnekových chipsů se tam najdou recepty fakt dobré), v sobotu Krčský les+Chodov a děti ve Hvězdě na programu Duše a dušičky, kde střídavě soutěžily a spaly v kočárku, ano, i ta téměř pětiletá 😀

Mám poslední dobou nějak depku, jak už jsou velké. Hlavně Bríga. Viki dorostl do toho skvělého předškoláckého věku a B z něj už pomalu vyrůstá. Občas mám pocit, že kvůli druhému miminu jsem si ji mezi těmi 2 a 4 lety strašně málo užila, a je mi to líto. Budu se snažit pochytat veškeré zbytky předškolní roztomilosti, co jí ještě zbývaj 🙂

Lenolt Menak (42. týden)

Už několik týdnů básním o tom, jak se Viki rozpovídal. Ale pořád zkrátka nevycházím z údivu, že tohle ještě před čtvrt rokem nemluvné batole, jehož 90 % slovníku bylo pro okolí nesrozumitelné, najednou mluví v logických a s trochou snahy objektivně pochopitelných větách. V sobotu ho zaujala Odvážná Vaiana, na kterou se koukala Bibi (protože dostala k svátku lego s Vaianou a Mauím), a v jednu chvíli jsem ho z koupelny zaslechla křičet „Vajáno, poď na loď!“ 😀 Jinak se ve slovníku ustálilo „já ti“ a „já neti“ a o tom, co chce nebo nechce, se dozvídáme několikrát denně velmi výmluvně. Nejradši ale komentuje „tatínkovi modlý Lenolt Menak“ a další vlastnosti řečeného automobilu. S přehledem časuje („auto pípalo!“) a bez větších potíží zvládá i přechylování („já ne hloupej, Bibi hloupá!“). Rád se pochválí („Já nelobim! Já neplakám!“) a při připomínání čurání suverénně tvrdí „budu lídat“.

Bibi měla svátek. My dvouhodinové hlídání, tak jsme vyrazili do centra na nákupy, ale L nepořídil nic a já „jen“ bundu z HMka (nemám na zimu nic a chtěla jsem kabát, ale aspoň v celkem pěkné bundě za litr nezmrznu a hledat můžu dál). Van Graf ale zase zklamal, snad nikdy jsem si tam nic nekoupila. Po návratu jsme se sešli s prarodiči na pískovišti a pokradmu refreshovali volební výsledky. Na tu bídu dopadly ještě naštěstí docela rozumně.

Fotky zde.

PS: A za dva měsíce už bude po Vánocích!

Zrovna když jsme přestali čekat (41. týden)

Babí léto! Překvapilo, ale příjemně. Užili jsme si naprosto boží sobotu v Průhonicích a neděli v zahradách Pražského hradu. Viki byl na Hradě poprvé a „velký had“ ho oslnil, kromě staveb a zahrad nejvíc vojáci 😀 Daní byl oba dny oběd v mekáči (protože když je člověk ve městě a hledá, co budou oba určitě jíst…), ale vzhledem k tomu, že teď asi dlouho nebude příležitost, to skousnu 🙂

Fotky zde.

Slaměná vyzvedávačka ze školky (40. týden)

Minulý týden byl nabitý. Po víkendu B trochu pokašlávala, ale v pondělí bylo první plavání a nechtěli jsme, aby o něj přišla, tak jsme ji tam poslali, smíření s tím že lehne. Nevím, jestli jsem si to trochu i nepřála – L letěl v úterý na konferenci do Budapešti a přede mnou bylo trojí vyzvedávání a dvojí odvod do školky bez auta (což, ne že bych si ho nemohla půjčit, ale pořádně jsem neřídila šest let, auto má půl roku a naše parkovací místo vyžaduje hodně hodinářské manévrování, tak jsem nesebrala odvahu). Nicméně pidižvína se zázračně držela a tak jsme si to odchodili celé. Byl to záhul. Cesta tam cca čtyřicet minut, cesta domů dvojnásobek. Ve čtvrtek jsme obě cesty zmokli a tak jsme pak s kašlající B pojali víkend dost relaxačně, sobota doma a neděle popřát pradědečkovi k narozeninám. Druhé plavání tak přeskočila, ale kupodivu se zvetila do té míry, že od úterka už zas chodí… a zase kašle, tož uvidíme. Ale změnily se u ní dvě zásadní věci: 1) od prázdnin se školky nemůže dočkat a nikdy se jí nechce domů, 2) nechce koukat na televizi!!! Sama si téměř neříká, a i když potřebuju něco dělat a aktivně nabídnu, slyším samý „to je nuda“ „až za chvíli“ atd. Od trpaslice, jejíž jedno z prvních slov bylo „pahů“ neboli pohádku (večerníček), je to velký nezvyk.

Fotky zde.

Dva víkendy za sebou (39. týden)

Minulý týden byl netypický. Dva, potažmo tři dny ve školce, pak víkend s dětma (čtvrtek pohádková prohlídka v Mníšku – pro Vikiho premiéra a zvládnul ji vcelku se ctí!, pátek zoo Zájezd) a pak ještě jeden, bonusový, o samotě 🙂 celých třicet jedna hodin opravdové dovolené, ehm. Lvíček dostal od rodičů k narozeninám poukaz pro dva na jednu noc v lázeňském resortu na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje včetně zajištění hlídání. Bylo to poprvé za poslední tři roky, co jsme byli někde přes noc – naposledy to bylo, když jsem byla ještě neveřejně těhotná s V. A stejně jako tenkrát, i teď jsme zvládli nacpat do jednoho a půl dne tolik akcí, že nám to zpětně připadá nejmíň jako týden 😀

V sobotu v deset odjezd. Cestou do Liťáku na oběd rozhledna Hořidla. Oběd v Dobré baště (nomen omen!) a pak ho jít vyběhat na Radobýl. Zastavit se na vinobraní v Třebívlicích pro burčák, odjet hodit kufr na pokoj a stihnout ještě západ slunce na Řípu. A pak už na večeři do Steakgrillu v Račiněvsi, sprchu a zachumlaní pod peřinou na vysokých postelích pro špatně pohyblivé lázeňské hosty vylemtat litr burčáku 😉 Ve čtvrt na jedenáct jsme přestávali vidět, tak jsme zalehli a spali jak šípkové Růženky do čtvrt na osm 🙂

Snídaně nebyla špatná, i když díky věcem jako česneková pomazánka nebo šunková pěna měla taky nádech retra 🙂 asi nejvíc mě zaskočily rezervované stoly pro klienty s holemi, které měly po straně zacvakávací držáčky na tyhle pomůcky v chůzi. Člověku to (spolu s vysokými postelemi, madly v koupelně a společenským programem zahrnující taneční a filmové večery) připomnělo, že tu není na žádné bezduché rekreaci. Heja heja!

Nedělní předpověď nebyla moc slibná a po včerejšku jsme byli ještě pořád dost ztahaní a uchození. Padl návrh jet se obléct do Německa, ale naštěstí mi došlo, že v neděli bychom si tam asi moc nezanakupovali… Nakonec Lvíček nadhodil, jestli nechci do Lokte, co jsem o něm před pár dny zas básnila. No tak jo! Hodinu a tři čtvrtě (s menší zajížďkou, protože vesnice, přes kterou nás posílala navigace, byla zablokovaná nedělními trhy – vážně?!), většinu cesty v dešti, jsme nabírali síly sezením v autě a po příjezdu se odměnili kafem a dortem v Galerie Cafe. Následovala individuální prohlídka. Loket je tak obří, že ho museli nacpat expozicí o mučení, výstavou porcelánu, historických zbraní atd. atd. a člověk by tam musel být celý den, aby si všechno prohlédnul a pročetl. Tak jsme to jen zběžně prolítli a trvalo nám to asi hodinu a půl 😀

Najít místo na oběd ve Varech se ukázalo jako větší oříšek, než bych myslela, ale nakonec jsme měli štěstí s Becherplatzem a já si tam aspoň mohla projít obchody se suvenýry. Jednou bych tam chtěla i na prohlídku, ale to ideálně až si seženeme ve Varech ubytování, abychom mohli degustovat oba 🙂 Po obědě procházka po kolonádě, ochutnávání všech pramenů (krom toho třináctého…), nákup suvenýrů, kafe na cestu domů a odjezd. Uf!

Fotky za 39. týden tady. Dokonce i s popiskama! 🙂

Hvězdná stopa, Mokrá kůže (37. a 38. týden)

Po návratu z dovolené jsme se nenudili. Hned minulé úterý, protože to byl poslední den před návratem pidižvíňat do školky, jsem pozvala maminku na oslavu jejích sedmdesátin. Přičemž mě vypekl rohlík, který vyprodal všechny kytice (a tu poslední, kterou jsem stihla hodit do košíku, zrušil SMSkou v pět ráno několik hodin před doručením). Ještěže jsem s tím tak trochu počítala, jako backup koupila ještě levanduli v květináči a v pondělí usušila bílkové pláty na Pavlovu se šlehačkou a maracujou. Bylo to vynikající. S dárky jsem si lámala hlavu dlouho a nakonec se rozhodla udělat sadu obálek, ke každému desetiletí jednu (vyráběla jsem je podle WikiHow taky večer dopředu, protože jsem se nedostala z domu nikam do papírnictví) a v obálce „voucher“ na nějaký zážitek vztahující se k oné životní dekádě. Rozbalování si maminka užila, tak ještě zvládnout tu realizaci 🙂

Dva dny školky byly první týden na aklimatizaci tak akorát, hlavně pro Vikiho, který šel první den ochotně, ale ten druhý se odmítl vůbec obout (a tak děsně kolem sebe kopal, že jsem ho prostě odnesla bosého do auta a pak z auta do školky) a plakal „já doma být“. Ale nemohl, při veškerém soucitu, který to ve mně vzbuzovalo, protože jsem byla objednaná k té zubařce. V sobotu jsme dostali opušťák a vyrazili se projít na Pražský hrad a do Ikey. (To je vám bez dětí takový relax :D) V neděli vzal Lvíček Bibi na pouť do Galerie Butovice, protože Viki byl zas nějak nachrchlaný.

Tenhle týden utekl s jedním příjemným vytržením z všedních dní – ve čtvrtek jsem si zašla na Trialogy, které moderuje můj bývalý VŠ spolužák, a to motivovaná tím, že jedním z hostů byla moje kolegyně od státnic (na stejné VŠ). S Jitkou i s Kubou jsem zvládla prohodit pár slov, příjemně jsem se pobavila a jako bonus ještě vyhrála audioknihu, kterou jednak namluvila, jednak losovala, ale přísahám, že domluvené to nebylo! 😉 😀

V sobotu jsme vlastně původně čekali, že nebudeme dělat nic, protože bude pršet. Já ale objevila Den železnice na Smíchově, nakonec jsme se projeli párou a já pak s dětmi sama jela historickým busem na Anděl na oběd do Mekáče a pak tramvají + busem do parku Na Prameništi, kde se konal tradiční zličínský jarmark. (Lvíček měl nějaký polopracovní oběd a za velmi dobrou věc považuju, že jsme to zvládli celé úplně v pohodě včetně hlášky „potřebuju kakat“ uprostřed oběda. Oni už jsou snad fakt velký, nebo co!)

Na jarmarku si děti losovaly indiánská jména. Bibi si vybrala papírek „hvězdný“ a kamínek „stopa“, Viki vytáhnul dva papírky, nechal si „mokrý“ (druhý byl, jestli jsem si stihla všimnout, „sluneční“) a kámen s nápisem „kůže“. „Nene, kamín!“ hádal se (a nechápal, že to musí zas vrátit). Nakonec si B vysoutěžila „štrůdl“ od Kubíka, V v jiné soutěžní trase dřevěnou medaili a k všeobecné spokojenosti si prezenty prohodili.

Ukázala jsem Bibince Lauru, s kterou zuřivě kamarádila minulé léto a když ze školky odešla, asi tři měsíce jsme si neustále museli hrát na Lauru. „Nechceš jít za ní? Ty se stydíš?“ „Nestydím… ale já si ji asi moc nepamatuju.“

Děti.

(A o včerejším Kingsmanovi asi zase až příště, protože aby toho štěstí a pohody nebylo náhodou moc, rozbolelo mě v krku a chci si jít lehnout…)

Týden 37.

Týden 38. (a jsme zpátky aktuální!)

Ukradli mi babí léto

Astronomické léto končí a podzim začíná 22. září 2017 v 22:01:07h, to je dnes! Tedy zrovna teď.

Podzim mám ráda, ne že ne. Ale skočit rovnýma nohama z léta, navíc tedy ještě nijak extra teplého, rovnou do podzimu, bez babího léta… to je trochu krušné. Asi mi bude chybět energie, protože z loňského teplého a slunného září (a vzpomínám si na podobné i před pěti lety, když jsem čekala B) jsem čerpala skoro celou zimu. Ale co se dá dělat – snad jsem něco zvládla nabrat aspoň u toho moře.

Děti chodily celý týden do školky (Viki byl doma ještě v pondělí). Strašně jsem si zvykla a když byli dnes oba doma, snažila jsem se, hrála jsem jim divadlo, četla jsem jim, ale po nějakých osmi, deseti hodinách už jsem to prostě nedávala. Desetkrát za minutu „mamííí!“ Jíst, pít, podat hračku, hrát divadlo, číst, tohleto, támhleto. Miluju je. Čím jsou starší, tím jsou skvělejší, ale ideální délka společně strávené doby v kuse je pro mě tak pět hodin, pak ztrácím trpělivost geometrickou řadou. Jako učitelka ve školce bych se v žádném případě živit nemohla. (A mám samozřejmě výčitky, protože to je můj problém – oni jsou prostě děti a chtějí mě mít co nejvíc a já bych si to měla užít, dokud to chtějí.)

Viki byl na kontrole řeči. Dostal leporelo se zvířátky a byla jsem překvapená, že ze sebe vůbec vysoukal „haf“ a „mnau“. Když jsem chtěla opravdu předvést, co umí, vytáhla jsem mobil a googlila obrázky „élo letí“ „bagl má hlínu“ „auto má kola“. (Doma sám od sebe vyluzuje už i věty typu „maminka tátou koupili lampu“ „já mám lád maminku“ nebo „tyly, pet (=čtyři, pět), deme do vody“.) Doktorka mi neřekla vlastně nic, jenom že když nezačne říkat ty sykavky (absolutně bojkotuje obě sykavkové řady a radši říká, že má oka a ruky, než aby se vůbec pokoušel!), asi bychom měli zkusit logopeda. B byla u logopedky ve školce. Tak nějak preventivně, chodí tam většina čtyřleťáků a ředitelka ji „radši zařadila, abychom nebyli zklamaní, že nejde“. Excelovala a nemusí dál chodit, což ji srdečně zklamalo. (Taky jsem jako dítě nejradši trénovala to, co mi šlo nejlíp, of kóz.) Dneska jsem zjistila, že umí počítat na prstech, jakože doopravdy sečíst 4+4, 5+2 atd. Lvíček zase zjistil, že přečte na počítači jakékoli dvojslabičné slovo (včetně srandiček jako „zadek padek“). Nikdy jsem nechápala ty rodiče, co si stěžují, že je jejich dítě nějak moc napřed, ale už začínám – do školy má jít až za dva roky, co tam pak bude dělat…?

Tak vám přeju hezký podzim, třeba ještě nějaké to babí léto (haha) a zase někdy napíšu. Dělá mi to dobře.

35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Za hranice všedních dnů (kam až to půjde)

Už jste asi zvyklí, že tyhle prázdniny píšu celkem sporadicky, ale tentokrát to mělo ještě další speciální příčinu: byli jsme s dětmi poprvé u moře. Od pátku do pátku, letecky na Krétu s all inclusive. A bylo to skvělé. Děti nadšené z moře i z nabídky jídla, spokojené, vyřáděné vždycky usnuly a my si dali skleničku a noční koupání v bazénu… a teď už tu fantasmagorii musím stopnout, protože mě jinak odvezou do Bohnic, že blouzním na veřejnosti 😀

Bylo to peklo na kolečkách. Vikouš prořval skoro celou cestu a usnul v transferu těsně před hotelem. Bríga byla po cestě hodná, ale pak nasadila a zvyšovala laťku každý den skoro celý týden. Ani jeden neposlouchal, dělali ofuky s jídlem, odmítali spát po obědě a byli pak celé odpoledne na odstřel, byli protivní, hádali se, mlátili se a hlavně byli na nás neuvěřitelně drzí a hnusní. Jedno dopoledne jsem Bibině uložila, ať na mě počká venku, než zamknu, a ona mi místo toho uteklana pláž za klukama. Hledala jsem ji zoufale asi deset minut v celém areálu a brečela vzteky a úlevou, když jsem ji uviděla. Den před odjezdem jsem zase musela Vikouše na pláž donést, protože se odmítal hnout z pokoje (a poslední odpoledne a dopoledne už nikam nechtěli jít oba). Po jednom obzvlášť náročném dni rozbili oba u večeře v rozmezí asi půl minuty skleničku na pití; a asi v půlce pobytu jim nejspíš nesedlo něco v jídle a oba se v noci pozvraceli a druhý den (a chce se mi napsat celý zbytek pobytu) nejedli už skoro vůbec nic. Alkohol byl nutnost a s koktejly, pivem nebo vínem jsme většinou začínali už tak kolem půl jedenácté dopoledne. Odpočítávali jsme každý půlden, v letadle domů si zhluboka oddechli a rozhodně nemáme v plánu podobnou akci opakovat dřív než za tři čtyři roky. Holt necestovací děti.

Ale z fotek je to přesně ta idylka z prvního odstavce… 😉

dov1 dov2 dov3 dov4 dov5