Ukradli mi babí léto

Astronomické léto končí a podzim začíná 22. září 2017 v 22:01:07h, to je dnes! Tedy zrovna teď.

Podzim mám ráda, ne že ne. Ale skočit rovnýma nohama z léta, navíc tedy ještě nijak extra teplého, rovnou do podzimu, bez babího léta… to je trochu krušné. Asi mi bude chybět energie, protože z loňského teplého a slunného září (a vzpomínám si na podobné i před pěti lety, když jsem čekala B) jsem čerpala skoro celou zimu. Ale co se dá dělat – snad jsem něco zvládla nabrat aspoň u toho moře.

Děti chodily celý týden do školky (Viki byl doma ještě v pondělí). Strašně jsem si zvykla a když byli dnes oba doma, snažila jsem se, hrála jsem jim divadlo, četla jsem jim, ale po nějakých osmi, deseti hodinách už jsem to prostě nedávala. Desetkrát za minutu „mamííí!“ Jíst, pít, podat hračku, hrát divadlo, číst, tohleto, támhleto. Miluju je. Čím jsou starší, tím jsou skvělejší, ale ideální délka společně strávené doby v kuse je pro mě tak pět hodin, pak ztrácím trpělivost geometrickou řadou. Jako učitelka ve školce bych se v žádném případě živit nemohla. (A mám samozřejmě výčitky, protože to je můj problém – oni jsou prostě děti a chtějí mě mít co nejvíc a já bych si to měla užít, dokud to chtějí.)

Viki byl na kontrole řeči. Dostal leporelo se zvířátky a byla jsem překvapená, že ze sebe vůbec vysoukal „haf“ a „mnau“. Když jsem chtěla opravdu předvést, co umí, vytáhla jsem mobil a googlila obrázky „élo letí“ „bagl má hlínu“ „auto má kola“. (Doma sám od sebe vyluzuje už i věty typu „maminka tátou koupili lampu“ „já mám lád maminku“ nebo „tyly, pet (=čtyři, pět), deme do vody“.) Doktorka mi neřekla vlastně nic, jenom že když nezačne říkat ty sykavky (absolutně bojkotuje obě sykavkové řady a radši říká, že má oka a ruky, než aby se vůbec pokoušel!), asi bychom měli zkusit logopeda. B byla u logopedky ve školce. Tak nějak preventivně, chodí tam většina čtyřleťáků a ředitelka ji „radši zařadila, abychom nebyli zklamaní, že nejde“. Excelovala a nemusí dál chodit, což ji srdečně zklamalo. (Taky jsem jako dítě nejradši trénovala to, co mi šlo nejlíp, of kóz.) Dneska jsem zjistila, že umí počítat na prstech, jakože doopravdy sečíst 4+4, 5+2 atd. Lvíček zase zjistil, že přečte na počítači jakékoli dvojslabičné slovo (včetně srandiček jako „zadek padek“). Nikdy jsem nechápala ty rodiče, co si stěžují, že je jejich dítě nějak moc napřed, ale už začínám – do školy má jít až za dva roky, co tam pak bude dělat…?

Tak vám přeju hezký podzim, třeba ještě nějaké to babí léto (haha) a zase někdy napíšu. Dělá mi to dobře.

35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Za hranice všedních dnů (kam až to půjde)

Už jste asi zvyklí, že tyhle prázdniny píšu celkem sporadicky, ale tentokrát to mělo ještě další speciální příčinu: byli jsme s dětmi poprvé u moře. Od pátku do pátku, letecky na Krétu s all inclusive. A bylo to skvělé. Děti nadšené z moře i z nabídky jídla, spokojené, vyřáděné vždycky usnuly a my si dali skleničku a noční koupání v bazénu… a teď už tu fantasmagorii musím stopnout, protože mě jinak odvezou do Bohnic, že blouzním na veřejnosti 😀

Bylo to peklo na kolečkách. Vikouš prořval skoro celou cestu a usnul v transferu těsně před hotelem. Bríga byla po cestě hodná, ale pak nasadila a zvyšovala laťku každý den skoro celý týden. Ani jeden neposlouchal, dělali ofuky s jídlem, odmítali spát po obědě a byli pak celé odpoledne na odstřel, byli protivní, hádali se, mlátili se a hlavně byli na nás neuvěřitelně drzí a hnusní. Jedno dopoledne jsem Bibině uložila, ať na mě počká venku, než zamknu, a ona mi místo toho uteklana pláž za klukama. Hledala jsem ji zoufale asi deset minut v celém areálu a brečela vzteky a úlevou, když jsem ji uviděla. Den před odjezdem jsem zase musela Vikouše na pláž donést, protože se odmítal hnout z pokoje (a poslední odpoledne a dopoledne už nikam nechtěli jít oba). Po jednom obzvlášť náročném dni rozbili oba u večeře v rozmezí asi půl minuty skleničku na pití; a asi v půlce pobytu jim nejspíš nesedlo něco v jídle a oba se v noci pozvraceli a druhý den (a chce se mi napsat celý zbytek pobytu) nejedli už skoro vůbec nic. Alkohol byl nutnost a s koktejly, pivem nebo vínem jsme většinou začínali už tak kolem půl jedenácté dopoledne. Odpočítávali jsme každý půlden, v letadle domů si zhluboka oddechli a rozhodně nemáme v plánu podobnou akci opakovat dřív než za tři čtyři roky. Holt necestovací děti.

Ale z fotek je to přesně ta idylka z prvního odstavce… 😉

dov1 dov2 dov3 dov4 dov5

Velmi stručně (33. a 34. týden)

Nahrávat fotky, psát blog, jezdit na výlety a obstarávat domácnost se nedá. Omlufte potíve.

Viki začíná bejt pěkně drzej. Na všechno, co se mu nelíbí, odpovídá buď zaprděním na jazyk, „blelele“ jako čert nebo oslovením „babo Jago“.

Na Lvíčkově sabbaticalu jsme zatím zažili spoustu skvělých výletů a zážitků a možná se taky někdy dostanu k tomu, že je podle fotek všechny zpracuju. (V půlce září, až půjdou děti do školky?!)

Výročí. Osm let od svatby a třináct celkem spolu. Bronzová svatba, dostala jsem soupravu náušnic a náhrdelníku v bronzovém vyhotovení a já L. dala bronzovou ozdobu ve tvaru srdce a bronzový svícen. Byli jsme na večeři v Mlýnci a je to ve fotkách, bohužel fakt nemám čas a sílu na popisky.

Poslední den srpna. Konec prázdnin, který se nás zatím ještě netýká, protože naše školka jede nonstop. Počasí ovšem „vyšlo“ jako naprogramované. Všichni okolo mě litují, že je konec léta, ale já ani v nejmenším. Před námi je září, měsíc burčáku, zralých ořechů, měkkého odpoledního sluníčka a babího léta. Moje nejoblíbenější období. Doufám jedině, že bude ještě aspoň jeden víkend tak teplo, abychom mohli Bibi dopřát slíbený piknik 🙂

Fotky za 33. týden zde a 34. týden tady.

Kindle: Zmrtvýchvstání (32. týden)

Zní vám to jako název hororu? Taky to horor byl! 🙂 Jednou ráno byl na screensaveru jen ten pitomý strom a na zapínací tlačítko ani na reset to nereagovalo. Tak ho Lvíček zkusil rozebrat a nakonec ho rozchodil, jen kolem displeje je takový jakoby ulepený okraj, ale číst se na tom v pohodě dá. Tímto ještě jednou děkuju, protože před koncem prázdnin a dovolených bych… no nějak se obešla, ale velkou radost neměla 🙂

Fotky z 32. týdne tady. Chtěla jsem původně nahrát i minulý týden a zase to zpublikovat dohromady, ale fotek je moc, příležitostí málo a doma mám toho nejvěrnějšího čtenáře, který vždycky přijde s „bude blog?“ „kdy bude blog?“ „já nechci bejt nenažranej (po blogu k Vikiho výročí), ale blog s fotkama bude taky?“ Takže zatím tak. Komentovat jednotlivé výlety nemám zatím sílu, ale zatím to bylo fajn. Jen teď už oba začínají být utahaní, pro příště víme, že dva týdny by byly tak akorát.

Viki dva a půl roku

Tenhle příspěvek jsem měla napsat už včera, ale jaksi… v neděli jsme byli na večeři k Lvíčkovým narozeninám. Babička hlídala a já zarezervovala restauraci Mlýnec, degustační menu jako rok a tři roky předtím (ve Vikiho půlroce jsme myslím nikde nebyli 😀 ). S párováním vín jako loni, ale zatímco loni v Grand Cru jsme byli už v půlce přejedení a vína bylo tak akorát, tentokrát mě přejedení dostihlo až u dezertu, zato kocovina trvala celé pondělí. Tož tak. Nevím, jestli byli tak štědří, vína moc alkoholická anebo my jsme už staří, ale příští rok myslím že párování s vínem vynechám.

Takže Viki. Našemu Budulínkovi je dva a půl roku a za poslední dobu se hezky vytáhl a zeštíhlel – pořád působí robustně, ale batolecí oplácanost už je víceméně pryč. Hezky se rozmluvil, každý den se naučí několik nových slov – v sobotu jsme byli s Bibinkou na delším výletě, Vikiho si vzala babička a když jsme přijeli, blaženě si hrál s vyřazenou elektronikou a přivítal nás slovy „mám voták“ (tedy foťák). Večer zase popadl nějakou účtenku a volal „papír“, „gaga“ už je jen jeho zelené enduro, jinak nahradil „auto“ a „momoka“. Zná několik protikladů (malej x velkej balón, nový x talý býle) a torza několika říkadel. Například „ty, tyly, tát, hlát, už du“ (=tři, čtyři, stát, hrát, už jdu – asi každý poznal hru na schovávanou 😉 ) nebo „babi, klabi, haha, hehe, aby“ (Babi! V bazénu jsou krabi! Chacha, cheche, jenom aby…)

Je šikovný. Skoro se sám oblékne – natáhne si kalhoty na nohy a jakžtakž i přes zadek, když se mu podaří si zapamatovat, že ty nohavice má navléct jako první 😉 s ponožkou si poradí, když ji vezme do ruky patou dolů; v opačném případě skončí patou na nártu a voláním obsluhy 😀 do trička se taky nasouká, když se dostatečně zklidní, aby si ho obléknul nejdřív přes hlavu a pak ruce. V Mirakulu a podobných parcích začal lézt po lanových atrakcích – zatímco B se na nich začala bát 😀 Ohledně nočníku – mohl by být víceméně bez plen, ale není to tak, že by byl odplínovaný, jen málo pije :/ když ho namotivujeme sednout si na nočník, vyčurá se, ale sám od sebe si nedojde. Plenu má suchou tedy i ráno, takže až mu to jednou sepne a odplínuje se, bude to asi rovnou i na noc. S velkou potřebou je trochu větší problém, pokud to chytíme v začátku, na nočník to dodělá (stalo se zatím jednou), ale sám si tam sednout odmítá, resp. vyčurá se a zase vstane. Možná by pomohlo, kdybychom mu dali nočník někam, kam se zašívá; zatím je to tak půl napůl plínka x slipy. Slipy („lipy“) nosí rád, ale už je zvyklý a říká si o plínku na výlety a na noc.

Nosí velikost 98, ještě začátkem léta měl 90 centimetrů, teď už se pod přeměřovací tyčku v Mirakulu nevejde, tak tipuju cca 92-93 🙂 Vzteklých záchvatů bylo ještě před pár týdny až měsíci několik denně, teď to začíná ustupovat (doufám, že to vydrží), čím víc komunikuje, tím je to lepší. Umí být i naprostý zlatíčko, jen je někdy těžké předvídat, kdy nastane co 🙂 A super je, že je schopen se zapojovat do našich i velmi abstraktních her – povídá si s Pinďou, kterého „vezeme na zadním sedadle auta do školy“, chytá imaginární míček, který mu hází Bibi na cestě, nebo „sundává“ z oblohy maličká letadýlka na obzoru 😉 a nejoblíbenější hra je „já táta – ty mimi“, případně opačná 🙂



S dětma už do Ikey nejdu

Respektive nejdřív za půl roku, až se Viki kvalifikuje na pobyt v dětském koutku.

Potřebovala jsem pár drobností do domácnosti a dárek pro Lvíčka. Původně jsem chtěla jít jen s Vikim, až bude Lvíček s Bibi na nějaké aktivitě „pro velké“, ale to nakonec z různých důvodů nevyšlo a tak jsem je tam vzala oba, když ve středu dopoledne pršelo. Lvíček nás tam odvezl a jel domů dělat si něco svého, my… jsme se zasekli u prvního hracího koutku u zákaznického centra hned za dveřmi. Pak jsem je přemluvila (byl tam volant, takže hlavně u Vikiho to bylo dost krušné), prošli jsme kolem pokladen, po schodech nahoru a průchodem do dětského oddělení – kde byl další dětský koutek…

Oba si hned bez říkání zuli boty a šli prolézat vystavené herní prvky a hrát si s erárními plyšáky. Oběma jsem „za pomoc“ jednoho levnějšího slíbila, ale stejně mámili další – V se nemohl odtrhnout od vycpaného budíku. Odbyla jsem ho, že má napsat Ježíškovi, a asi po půlhodině se konečně zloprckové uvolili jít do spodního patra. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych zfalšovala Vikoušův rodný list a oba je nacpala do hlídaného koutku. Oba se vrhli k nožům, skleničkám a hrnkům, lezli do vystavených postelí (pravda, potom, co si způsobně zuli boty) a zdrhali každý jinam. Půlku předmětů na seznamu jsem vzdala, popadla dárek a táhla je zkratkou k pokladnám, zatímco si nadšeně prohlíželi a rozhoupávali vystavená rámová zrcadla. U pokladen se strhl řev a bitka kvůli pípání kódů, kterou jsem za velkého úsilí rozehnala slibem střídání, a po zaplacení byl KONEČNĚ čas na svačinu.

Bíbu jsem nalákala na párek v rohlíku, ale Viki z nějakého důvodu párky nejí (v jiných případech se jako latentní makrobiotik nechová, tak mu zkrátka prostě asi jen nechutnají), tak jsem mu dávala z vitríny vybrat něco sladkého. Zalíbil se mu muffin, B se toho hned chytla a že si ten párek rozmyslela, že ho nechce a že se s Vikouškem podělí o muffin. Tak jsem jim koupila jeden čokoládový a pro sebe ten párek, protože jsem měla hlad skoro hned od vchodu.

A hádejte, co mé milé dítě prohlásilo hned, jak jsme si sedli? „A kde je ten párek?“

Milostivě mě nechala dvakrát si kousnout, pak se snažila zkásnout bratra o muffin (ten nechtěl, protože podělit by se ochotný byl, ale musel by to rozdělovat ON a ne aby si někdo uždiboval sám) a ráda bych napsala, že pak už přijel Lvíček a jeli jsme konečně domů, ale pak se mi rozleželo, že by se oba měli zkusit vyčurat. Viki mi odsouhlasil, že čurat chce, tak jsme se vydali na WC, kde se mu ale nepovedlo nic (já asi budu muset vážně všude nosit nočník), zato se vyčurala B, která tvrdila, že nechce 😀 za všeobecného tiku umýt oběma ruce a sejít se s Lvíčkem přesně na vteřinu na desetiminutovém parkovišti před vchodem.

Uff.

Mají ty prázdniny své nevýhody 😀

Sabbatical (30. a 31. týden)

Ten titulek je vlastně zavádějící – sabbatical Lvíčkovi začal až teď ve 32. týdnu, ale nenapadlo mě nic, co by ty dva předchozí vystihovalo. Už tak nějak psychicky mlel z posledního a všichni jsme se nemohli dočkat opravdových „prázdnin“. Minulý víkend (brzy to tedy bude už předminulý, strašně to profrčelo a nestíhám) byl nějak úplně na levačku, tenhle už to bylo o dost lepší 🙂 Stinná stránka je, že nemám čas psát – jsem ráda, když vyperu. I tenhle blog je dost provizorní, jen už jsem nechtěla mít skluz ještě další týden. Ale věřím, že tempo brzo zvolníme 😉

Viki se krásně rozkecává – denně nová slova (včetně sloves), slovní spojení i celé věty. Na pondělním výletu se naučil koleje, kamijon, vagon… z pohárků k Já, padouch 3 „pan Glu“. Baterka je „babeka“, bezchybně po dlouhé vaně hlásí „mám babky“, posledních pár dní trvá na tom, že „pojedem lodí“ a taky se naučil na dotazy odpovídat „nevim“. Začal mi říkat mamiko (což je hrozně sladký a taky mu při takovém oslovení leccos odpustím), s tím šlo ruku v ruce babiko, Bibiko. Po roce, co ho to učím, začal říkat „míko“ (třeba dneska v kontextu „co budeš chtít k obědu?“ „Míko!!!“) A zdaleka nejčastější je „já kaky (taky)“. Některé příklady konverzací:
„Deje Bibika?“ „Bibinka je s tátou.“ „Né! A(ch)jo. (chci, aby) Byla Bibi noma!“
„Co chcete za písničky?“ „Pepi!“ „Ne, já chci Balerínu!“ (Lvíček) „Víte co, tak se nějak dohodněte.“ B: „Viki, můžu si pustit Balerínu?“ V: „Jo, Balínu jo, Balína líbí!“
„Totoje?“ „To jsou moje kalhoty (na sušáku)“ V je zkoumá: „Moký!“

Jo, a fascinuje nás, jaký má orientační smysl. Asi jako jediný z rodiny. V autě pozná už zdaleka, když se blížíme domů; když jsem mu na výletě řekla, že jdeme k autu, rozběhl se správným směrem. A pamatuje si, že ve vedlejším vchodě bydlí jeho idolka ze školky: „Mami, Lola bydlí tady!“

Fotky za 30. týden a 31. týden. Na komentáře už fakt sílu nemám 🙂

Podzim je tady!

Je to tak! Zítra začíná srpen a za týden mají v Lidlu konečně školní potřeby a dětské oblečení s dlouhým rukávem 😀 Už jsem se nemohla dočkat. (A B teda už měsíc nemluví skoro o ničem jiném, než jak se těší na koulování a andělíčky ve sněhu, čert aby ji vzal, celou zimu brblala, jak chce, aby bylo léto!)

Nemyslete si, že nemám léto ráda. Fakt ho mám ráda, ale za prvé ne léto prostonaný (což aktuálně je), za druhé ne pětatřicítky a výš (což zrovna nastává) a za třetí, mám vždycky takový pocit povinnosti se bavit, být co nejdéle venku, co nejvíc toho zažít, když „to jde“ (přestože to vzhledem k předchozím dvěma bodům vlastně stejně moc nejde a já si už od jara plánuju spoustu návštěv kamarádek a příbuzných s dětmi a zatím mám dojem, že na to dojde tak možná příští jaro…). Takže srpen, kdy je ještě furt hezky, ale začíná se dřív stmívat (HURÁ, protože V poslední dobou hystericky odmítá zatahovat závěsy a při světle se mu samozřejmě usíná blbě) a tak nějak je ten podzim už na dohled, pro mě s sebou nese mnohem menší tlak. Já mám prostě podzim a vůbec druhou půlku roku ráda, krize u mě nastává až mezi lednem a březnem.

Mno.

Pravidelný blog není a nevím kdy bude, protože vzhledem k nastálým vedrům se oba padouši v neděli vzbudili s rýmou, žeano…

Kdopak to mluví (29. týden)

Vikouš! Dvouapůlletý milník už je za dveřmi (v pátek oslavil dva roky a pět měsíců) a pravděpodobně i vlivem dvou týdnů, kdy byl ve školce bez ségry, dospěl mladý pán ke zjištění, že mluvení je vlastně poměrně užitečná věc. Teď jede raketově 5-10 nových slov denně. Jako (=hra, něco jenom jako). Bagl. Uku (ruku). Dolt (dort). Mimino. Nový. Banán. Kafi. Obal. Koukej. Bunka (buňka). Pití, vodu, ďut (džus). Bobíku, Pinďo! (místo Bobo, Pipi – od nedělní návštěvy Dne se Čtyřlístkem v zoo musíme ztělesňovat jeho členy prakticky nonstop a i ten Viki už mi častěji říká „Fifi“ než „mami“ 😀 ) A to ještě před pár týdny jeho komunikace vypadala takhle: „Dede hají, táta hají, Vivi hají. Dede není.“ L: „A proč neřekneš, že jste byli uspávat v kočárku s tátou a dědou a děda pak odjel? Mluv! Paní doktorka se bude zlobit!“ „Ne! Do pekýta!“ (=Do prkýnka 😂) (Možná přidám ještě další hlášky, ale teď jsem líná je přepisovat.) Když jsme mu dávali na výběr, vždycky jsme mu museli ukazovat možnosti na prstech, protože nebyl schopen zopakovat. Dneska ráno jsem se ho zeptala, jestli chce müsli do mlíka nebo do jogurtu, a odvětil „jobut“. Ona s ním začíná být řeč! 🙂

Fotky zde.