První týden ve škole

„Já asi neusnu,“ svěřil se mi Lvíček minulý týden v neděli, před Bibčiným prvním školním dnem, ve 23:10. Ve 23:20 jsem už slyšela pravidelné oddechování, zatímco já jsem čučela do stropu. Vážně budeme mít zítra školačku?

První den spočíval jen v předání učebnic a půlhodinovém seznámení. Byli jsme tam i s Vikim, nacvakali hromadu fotek a pak šli na dortík do cukrárny. Druhý den jsem Bibi vyzvedla v družině na zahradě školy a ve středu už mě prosila, jestli tam může ještě chvíli zůstat. Skamarádila se s „vlastními“ prvňáky i se čtvrťačkami.

Je to zvláštní pocit. Ještě o prázdninách chodili s Vikim do stejné školky. Samozřejmě toho uměla a zvládala víc, ale stejně jsme je brali až na detaily jako v zásadě rovnocenné děti. Bibča umí písmena a jezdit na kole, ale třeba tobogán ze Stezky korunami stromů si sjel jenom Viki, i když je oficiálně přístupný od šesti let, a šestiletá Bríga na něj nechtěla 😀 ujdou toho podobně, podobně dlouho spí, hrajeme spolu stejné hry (i když třeba u kvarteta to Viki sám ještě nedává) a děláme stejné úkoly v časopisech. Prostě dva předškolní sourozenci.

A najednou ne. Najednou je tam zase díra, která zůstane nejmíň příští dva roky. Máme jednu školačku a jednoho školkáčka. Najednou se mi Vikiho spolužáci, když ho jedu vyzvednout, zdají strašně mrňaví. A školka samotná taková hrozně… dull, což mi rozhodně nepřišlo, když jsem měla tu starší v předškolní přípravce.

Letí to. Začínám se bát, jak moc. Doteď to bylo dobrý, protože tříletý dítě bylo o hodně, hodně lepší než dvouletý, čtyřletý ještě o dost lepší než tříletý a to velký šestiletý bylo ještě pořád dost malý, aby to bylo roztomilý. To nějak končí. Už po tom týdnu je vidět vliv „velkých holek“. Za chvíli bude umět fakt číst, ne jenom písmenkovat, a já asi budu brečet.

Vím, že nemůže zůstat malá navždy. A doteď jsem po tom ani nezatoužila. Ale začíná přicházet doba, kdy mi to bude asi čím dál tím víc líto. Zároveň zase není, protože spolu s tím přicházejí zase jiný skvělý věci, třeba rozvoj smyslu pro humor, ironie, nebo schopnost analýzy vlastního jednání, empatie, velmi dospělé chování typu „kdybys mi mohla cestou rozsvítit, to by bylo skvělý, děkuju“. Jasně, že jenom občas, a v další chvilce se pustí do bráchy kopanci nebo drápanci 🙂 ale i tak.

Je to velká změna. Spousta velkých změn. Pro celou rodinu.

Realistický průvodce: S dětmi po Linci

Letos poprvé jsme vyrazili na společnou tuzemskou dovolenou. Řecké resorty se nepočítají, protože tam nás plně zaměstnalo obrážení hotelových bazénů, hřišť a dětských diskoték – program týdne na Lipně bylo ale potřeba vymyslet a naplánovat, a to byl převážně můj úkol, včetně jednoho dne v Rakousku. Lvíček projevil přání podívat se do Lince, takže jsem přečetla i spoustu průvodců „deset největších zajímavostí Lince“, které obsahují sofistikované náměty typu „dejte si pivo v místní hospůdce“, „zajděte do divadla“ nebo „navštivte katedrálu“, a taky vrcholně nerealistické popisy celodenních výletů.

Pokud tedy chcete navštívit Linec se dvěma (těsně) předškolními dětmi, tady je itinerář:

  1. Probuďte je v sedm, aby byly mrzuté, když celý zbytek dovolené vstávají mezi půl osmou a osmou. Sledujte, jak do sebe soukají snídani v dvojnásob pomalém tempu co obvykle, případně stávkují, že snídat nebudou (a vy víte, že to znamená, že se v autě poblinkají).
  2. Vyražte na cestu – oproti času, ve kterém by se vypravil dospělý člověk, s asi čtvrthodinovým zpožděním, vzhledem k realistickému časovému odhadu prtěcí výpravy s asi čtvrthodinovou rezervou. Cesta z Lipna bude trvat zhruba hodinu, nejpozději v polovině se děti začnou nudit, trochu je uchlácholte zpíváním oblíbených písniček. Mladší syn si vzpomene na písničku Polámal se mraveneček, kterou slyšel den předtím na dětské diskotéce, takže zpíváme zhruba dvacetkrát Polámal se mraveneček, dokud to neumí nazpaměť.
  3. Zaparkujete do podzemních garáží na hlavním náměstí (Hauptplatz) a skočíte se s dětmi vyčurat do přilehlého pustého WC, kde vás na odchodu zaskočí lakonické „Zahlen, bitte“ od ukrytého hajzldědka. Běžíte somrovat drobné od manžela.
  4. Vydáte se hledat stanici Pöstlingbergbahne, jedné z mála zajímavých zajímavostí Lince, a přijdete na ni těsně před odjezdem. Řidič, který postává před vozem, vám poradí s nákupem jízdenek (automat má i volbu češtiny!), s tím, že děti platit nemusí. Pro šestiletou dceru jízdenku koupíte i tak, protože se nechcete hádat s rakouskými revizory. Nastoupíte a jedete na konečnou na Pöstlingbergu.
  5. Projdete si kopec, vyfotíte vyhlídku na Linec a odrážíte požadavky dětí na zakoupení tahacích panáčků a malých chlupatých kočiček, za současného bránění ve shození desítek nevkusných sošek trpaslíků. Obslintáte výlohu s lineckými koláči a zamíříte k pohádkové dračí jeskyni Grottenbahn. Objedete si tři kolečka dračí železnicí skrz jeskyni s výjevy krásně rakousky kýčovitých permoníků, sestoupíte do podzemí a odpovídáte na dotazy, jestli k zaprášeným scénickým výjevům z rakouských pohádek vaše děti znají ekvivalent v češtině.
  6. Zajdete si do zámecké restaurace na oběd, protože cokoli jiného by bylo moc komplikované. Oběd bude stát ani ne dvakrát tolik co v předražených krumlovských nebo vyšebrodských restauracích a děti ho snědí skoro celý, takže se to vlastně vyplatí. Čelíte plačtivé scéně, proč jedno dítě má na ozdobném zapichovátku dva dinosaury a druhé jenom jedno. Přátelské tirádě vrchního směrem k mladšímu synovi pronášené celé v němčině nerozumíte ani slovo, takže se jen usmíváte a přikyvujete. Po zaplacení vyrazíte na přecpanou zpáteční tramvaj do zoologické zahrady (přátelská rada: raději se vrátit na konečnou, i když je to o kousek dál, protože hrozí, že se nevmáčknete).
  7. V zoo koupíte dva pytlíky s krmením pro kozy a ovce po dvou eurech, abyste na první zastávce u koz zjistili, že jsou přežrané a na zbylých 90 % trasy nejsou zvířata, která by bylo dovoleno krmit – až na samém konci okruhu. Uložíte krmení do batohu. Vzteklý mladší syn dobíhá domněle ho opustivší rodiče. Z kopce. Odře si oba lokty a vyrobí slušivý fialový roh na čele. Starší dcera vyžebrá na tatínkovi srdíčko z polodrahokamu za dvě eura z automatu a je nafučená, když matka dorazí těsně před realizací transakce a připomene otci, že děti si koupily suvenýr v Grottenbahn (natahovací gumovou housenku a gumového pavouka) a bylo jim několikrát zopakováno, že je to jejich jediný.
  8. Na konci zoo při pokusu nakrmit oslíky štípne mladšího syna do ucha vosa. Naštěstí jste vybavena gelem na tlumení bolesti po bodnutí hmyzu. Syn je statečný, jako obvykle, když o něco doopravdy jde – musí ho to šíleně bolet. Do třetice všeho dobrého mu při zkrmení zbytku krmiva šlápne koza kopytem na ruku položenou na plotě 🙂
  9. Chcete vyndat pytlík s krmením a zkrmit ho hladové bandě koz a ovcí na samém konci zahrady. Zjistíte, že tenký papír se protrhl a máte plný batoh trávových granulí. Vyndáte na stupátko u dalekohledu celý obsah batohu a vyklepete zbytek na zem.
  10. Zbytek granulí zkrmíte kozám i s pytlíkem. Ekologie!
  11. Vydáte se na tramvaj do centra. Synovo ucho přestává připomínat semafor na stůj.
  12. Po návratu na Hauptplatz nesmíte opomenout tradiční linecký koláč. Zajdete si do kavárny K.U.K. Hofbäckerei v jedné z bočních uliček a objednáte si dvakrát rakouskou kávu melange, což není nic jiného, než přešlehané cappuccino (ale přijde vhod), dvakrát linecký koláč a pro děti, jelikož mladší nemůže mít nic jiného než starší, dvě hustě pomakované housky. Vychutnáte si linecký koláč a kávu za nepřetržitého pláče mladšího, že mu starší vzala jeho housku (jsou úplně stejné, ale ležela na talířku blíž k němu). Mladší, když se vypláče, sní housku celou, opinion leader starší do ní třikrát kousne a odloží.
  13. Vydáte se na zámek, kde dětem slíbíte hřiště, ale je to natolik daleko a do kopce, že když cestou narazí na jiné hřiště a začnou kňourat, že už dál nejdou, ztratíte nervy a jdete rovnou k autu.
  14. Zajedete ke Sparu pro víno a dát dětem Kinedryl, což jste v garážích zapomněli.
  15. Poté, co zjistíte, že Spar je v rekonstrukci, zajedete do Billy pro víno.
  16. Deset minut před příjezdem k apartmánům zastavíte na parkovišti u Čertovy stěny, kde se dcera vyblinká.

Přeji příjemný výlet!

Velký holky

Tentokrát jsem ani nestihla zhodnotit březen. Protože konec března a začátek dubna byl zase fičák, který se nesl ve znamení toho, že jsme dvě velký holky. Každá jinak.

Brigča je velká holka, protože první dubnový týden oběhala (a zvládla) zápis do tří škol. My všichni jsme byli na všech s ní, protože Lvíček se rozhodl, že si to nechce nechat ujít, a Vikiho prostě nebylo moc kam dát. Páťačky převlečené za víly v první ze škol nám ho ale okouzleně ukradly a málem nevrátily, v poslední škole zase dělal půlku zápisu se ségrou a na všech jednotně si vyžebral dárek pro zapisované, až jsme se skoro styděli, ale zas – líná pusa…

Je velká holka, protože dostala 20″ kolo s přehazovačkou – a následně si ho koupil i Lvíček, protože za zpřevodovaným kolem už se dost dobře nedá běhat, a byli spolu minulý víkend na regulérním cyklovýletě do vedlejší vsi, což L považuje za splněný sen a nečekal to dřív než někdy v létě. Následně si šel koupit dres, boty, rukavice, kraťasy a ještě asi milion dalšího příslušenství… inu, koníčky se holt prodraží 🙂

Je velká holka, protože jsme jí dneska konečně sehnali, vyzkoušeli a koupili vysněný kočičkový školní batoh, který je větší, než můj dospělácký, a my nemůžeme uvěřit, že to malý miminko… no, však to znáte.

Zápisy by si zasloužily samostatný post, ale nevím, jestli vůbec stihnu dopsat tenhle 🙂 na spádové škole se nám líbilo, ale budoucnost je dost nejistá. Na spádové škole nejlepší kamarádky ze školky se nám zase velmi nelíbilo a šance na přijetí pro nás nespádové jsou navíc zhruba podobné šancím sněhové koule v pekle. Všem se líbilo na soukromé škole, vzdálené cca deset minut jízdy autem. Školné – vtipně – stejné jako ve školce, malé třídy, rodinný přístup, ale přitom důraz na smysluplnost výuky. Je to paradoxní: celou školku jsme se těšili, až na základce hodíme placení za hlavu, a shodli jsme se se Lvíčkem, že nemáme ambice produkovat nějaké malé Einsteiny. Jenže když je člověk reálně uprostřed toho rozhodování, je to jiné. Bíba si novou školu zamilovala na první pohled a moc se tam těší. Snad jí to vydrží.

A s tím souvisí i to, proč jsem velká holka já. (Teda kromě toho, že mi ve čtvrtek bylo sedmatřicet.) Jsem velká holka, protože mám poprvé v životě auto. Jednou jsem tedy jedno psané na sebe měla, ale nikdy jsem s ním neujela ani metr. Teď jezdím. S dozorem z bazaru domů, na Smíchov nebo do pneuservisu, sama do školky, do zmíněné školy na předškolní kroužek a jednou dokonce i do nákupáku. Psice, tohle je pro tebe: nikdy není pozdě 😉 Klíčový faktor – po téměř osmi letech neřízení – je automat. Mám se toho ještě hodně co učit a musím se hodně vyjezdit, sama si troufnu jen na předem projeté trasy a tak dále, ale právě automatická převodovka mi to velmi usnadňuje.

Tyhle všechny věci, nicméně, ve spojitosti se snahou o nějakou pracovní činnost, mi zabraly čas a duševní energii na blog (a vlastně skoro na všechno ostatní). Pevně doufám, že teď bude zas trochu víc příležitostí na psaní. Díky, že mě pořád čtete… 🙂

 

Únor, to byl zas úmor

Únor stojí každým rokem za houby. To vím, protože každým rokem natáčíme s několika kamarády takovou challenge – pár vteřin z každého dne, které dají sestříhané a s oblíbenou hudbou na pozadí takový průřez naším únorem. Únor jsme zvolili, protože je nejkratší, a co si budeme povídat, je to taky jeho jediná přednost.

V únoru je každoročně hnusně. V únoru jsou každoročně děti aspoň půlku měsíce nachcípané. V únoru už berou za své jakékoli zbytky novoročních předsevzetí a odhodlání FAKT si už letos vést důsledně diář, denně cvičit nebo zábavnou formou grafomotoricky a logopedicky rozvíjet své ratolesti, které netouží po ničem jiném než 358. dílu Tlapkové patroly. Z nějakého důvodu ale tradiční únorové video nikdy nevyjde jako reklama na antikoncepci kombinovaná s reklamou na emigraci do Karibiku, jako by reálný odraz našeho února musel být. Většinou je to překvapivě pozitivní směs roztomilých dětí, zimních radovánek a od roku 2015 dojemné oslavy narození/in našeho benjamínka, světla našich životů.

(Světlo našich životů si poslední dny koleduje o bolestivou a pomalou eliminaci… ale to bude zase až do březnového článku. Takže to zatím shrnu jen tak, že Lvíček je od minulého úterka na zahraniční služebce a děti od předminulého pátku doma – tedy Bibi, Viki byl ještě ten předminulý pátek aspoň do oběda. O víkendu navíc spali u prarodičů, což je vždycky rozhodí, a pan Vikoslav opět po nějaké době propadl dojmu, že by se možná slabá matka dala svrhnout z pozice dočasného vůdce smečky. Pevně doufám, že nejpozději zítra mu konečně dojde, že to byl blbej nápad.)

Za zanedbávání blogu se omlouvám. Kromě toho, že rozpoložení nemám zrovna tvůrčí, se v těch pár chvílích, co zrovna nepečuju o nemocné děti, snažím psaním článků apod. vydělat aspoň na zdravotní a sociální – a mám z minulosti mnohokrát odzkoušeno, že čím víc píšu „na uživení“, tím míň už mě baví plodit na blog. Že bych měla každý měsíc jen omezené množství písmenek, které jsem schopná vydávit?

Tak nashle na konci března 🙂

Šest let a měsíc

Uf, nebyla jsem tu tak dlouho, že si už skoro ani nepamatuju heslo. Omlouvám se všem milým komentujícím, kterým jsem nezvládla odpovědět – asi procházím nějakým menším blogovým vyhořením, z předchozích zkušeností ale vím, že nebude trvalé… nikdy to není trvalé 🙂

Prosinec (a vlastně i závěr listopadu) mě strašně zahltily, jako prakticky každý rok. Tentokrát ale byla dávka (n)emocí obzvlášť masivní, B byla ve školce z celého prosince asi tak šest dní, a plánovaný adventní kalendář aktivit jsem vzdala asi v půlce. Fotky už nejspíš nikdy nedoženu (jsem někdy u 30. listopadu) a ohledně rekapitulace Vánoc… ehm… někdy, možná. Co mě ale mrzí, a mrzí mě to vždycky, že nestíhám věnovat čas Bibinčiným narozeninám.

Brigitce bylo pátého prosince, na Mikuláše, šest. A já jsem z toho ještě měsíc poté naměkko. Brigča je skvělá. Posledních pár týdnů sice zase spadla do nějakého regresu kňourání a naschválů, ale předtím byla fakt asi půl roku úplně božská. Dá se s ní chodit! Lvíček s ní chodí i na dlouhé procházky, na dětské poměry túry, a zvládá držet tempo a ujít i několik kiláků, zatímco Viki se furt táhne jak smrad. Je chytrá, je vtipná, strašně ráda luští různé úkoly a tvoří, co ji napadne. Především z papíru, ale hodí se jí všechno. Z láhve od kosmetického prostředku udělá pelíšek pro gumové myši, zkombinuje cokoli s čímkoli. Stinná stránka toho je, že je po mně, babičce a prababičce hromadička a bordelářka, ale zkusím zapracovat na tom, abych ji to trochu odnaučila.

Přestává být to nevinné, přímočaré předškolní děťátko. Uvědomuje si sama sebe a vztahy kolem ní. Za posledních pár měsíců díky nové rodilé mluvčí ve školce skokově pokročila v angličtině a nejen, že opakuje fráze jako Áj lav jů, mami – ona nám rozumí i základy toho, o čem se s L. „tajně“ bavíme, takže si asi budeme muset najít nějaký jiný tajný jazyk 😉 na druhou stranu, na Ježíška věří stále neochvějně, upřímně a vřele. Moc si to s ní teď užívám a těším se na dalších cca pět (věřím že) skvělých let, než začne přicházet do puberty 🙂

Říkal někdo advent?

Fotky nejsou. To předesílám. Není ani cukroví, nestíhám úkoly dětem do adventního kalendáře, předvánoční úklid ani práci. Bibi byla za poslední měsíc ve školce asi tak pět, šest dní? Vždycky, když se z něčeho vylíže nebo jakž takž vylíže, přijde něco nového. Kašel, čas od času horečka, afty, a po nedělní oslavě buď otrava jídlem nebo žaludeční viróza, ono to je nakonec buřt… zkrátka skončila v úterý odpoledne na kapačkách v Motole. Vzala jsem ji k doktorce, radši, protože ráno zvracela i trošičku krve. Doktorka nám nakonec zavolala sanitku, protože se jí nezdálo, jak je vyhublá a apatická. Motol dobrý, nebo vlastně můžu klidně říct super, nečekali jsme, Bibi dostala dárek (náramek-koníčka), omalovánky, 200 ml glukózového roztoku, na televizi Dobu ledovou a asi deset dílů Maxipsa Fíka. Ale jaká je logistika řešení tohohle všeho, když máte muže na služebce v cizině a druhý dítě, který chodí do školky, to si ani nepřejte vědět a děkuju mamince i tchánům, že se tady prostřídali. Bonusem bylo, že v noci na dnešek jsem začala zvracet a průjmovat i já (a odpoledne to dohnalo i tchyni). Logistika vedení dítěte do školky, když sotva šoupete nohama, je ještě o stupínek veselejší… Lvíček se vrací dnes zhruba o půlnoci a já tady nebudu psát nic o tom, že si snad oddechnem nebo že snad už máme vybraný nebo že už bude líp, protože pokaždý, když jsem napsala něco ve smyslu „co může být o adventu lepšího…“, tak následující půlden přinesl ještě něco mnohem veselejšího. Takže budu radši do Štědrého dne anticipovat invazi nepřátelských mimozemšťanů, světovou epidemii eboly a atomový konflikt zaměřený speciálně na střední Evropu.

Tak šťastnou Lucii.

Bude někdy nějakej blog? (43. a 44. týden)

sonduje nenápadně Lvíček. Měl by být, bezpochyby. Nicméně – a teď to bude znít jako výmluva – když člověk celý den píše pro živobytí, motivace plodit nějaké objevné a smysluplné texty ještě ve svém volném čase dost výrazně klesá oproti stavu, kdy nejnáročnější verbální projev byl Kutálí se ze dvora tááákhle velká brambora. A já nemám takovou železnou disciplínu jako třeba Lobo 🙂

Ve fotkách by měl být už 45. týden, ale za prvé mám číslo 44 radši a za druhé vím, že když budu čekat, až nahraju další fotky, nebude to nikdy. Takže fotky bez popisků a náš život v bodech.

„Už hákujete?“ zeptal se mě včera náš holič, a já připustila, že ano. Ale z domova, jak už jsem psala minule. Zkoušela jsem ještě rozesílat životopisy, ale nebylo z toho vůbec nic, takže nebudou žádné veselé historky z korporátu a budu se do živnostničení muset trochu víc opřít, když jsem zjistila, jaké budou povinné minimální odvody po únoru, kdy mi skončí rodičák. Všechno taky strašně letí, takže Vánoce mám zajištěné ohledně dětí a pár věcí pro Lvíčka, ale pro nikoho jiného z rodiny nemám vymyšleno lautr nic a pomalu se blíží doba, kdy nebude radno vstupovat do obchodů ani uprostřed všedních dnů (půlka listopadu, proboha!!), takže bych to měla co nejdřív vyřešit. Do toho klempírujou děti a je potřeba řešit tisíc a jednu logistickou věc navíc, tak jako v každém rodinném provozu.

Poslední víkend v říjnu jsme dali výlet do Hořovic (prozatím poslední rodinný), kde si B tři dny před focením odřela pusu, a sto let republiky jsme oslavili, jako prakticky každý rok, rodinnou oslavou narozenin Lvíčkovy babičky. Mohli jsme si dělat legraci, že jí k tomu vyvěšují vlajky 🙂

Ve školce byl Halloween. Měl být karneval a focení s dýněmi, které se kvůli nemocnosti dětí přesunulo na následující týden, bohužel už v době, kdy jsme akčně měli dýně vyřezané. Plesnivé, svraštělé chudinky se tak focení nedožily a musely být nahrazeny cizími. S maminkou jsem šla do Muzea hlavního města Prahy na výstavu o historii Strašnic, tak jsme si zavzpomínaly.

A svatý Martin. O něm až příště, já byla s Bibi doma a pekla martinské rohlíčky (na husu jsme nějak nikdo neměl náladu/sílu) a Lvíček s Vikim byli dokonce na dvou výletech. A bílý kůň nebyl (byť teď sociální sítě vtipkují, že se dostavil v podobě premiérova syna). Popravdě řečeno, ještě toho trochu! Nemohl by se čas teď tak na měsíc zapauzovat?

Fotky 43. týden

Fotky 44. týden

Dva měsíce: odpočet začíná (39.-42. týden)

Do čeho? A co byste tak ode mě čekali? 😀 přesně za dva měsíce je 24. 12. Takže tak. Začínám objednávat dárky a modlit se, ať je tentokrát míň stresu a zvládneme všechny bohulibé adventní aktivity plus důkladný úklid (hahaha).

Kofein je zpátky. Ne úplně v původní míře, nedělá mi problém vydržet den bez kafe – a když, tak si většinou dělám napůl bezkofeinovou instantní. Ale nemám ani problém si dát plnovoltážní s návštěvou nebo v kavárně. Jen mi to zatím nepřináší až takovou radost jako dřív, zůstal z toho společenský rituál a pomůcka na vzpružení (po ránu jsem si ale začala dělat zelený čaj, nakopává pozvolněji a příjemněji). Nicméně lepší, než když jsem se při pomyšlení na kávu tak leda otřásla.

Když už jsme u zajímavých míst, kde se dá zajít na kafe, před pár týdny jsme byli s Lvíčkem v centru a prošli jsme si IKEA Point. Strašně pěkný místo! Ale ta kavárna úplně nahoře z toho byla asi nejhezčí 😀 Předtím jsme byli konečně v Bruxxu na mušlích a zážitek předčil očekávání (účet teda bohužel taky).

Měli jsme i další fajn výlety, převážně s dětmi, protože lehli z celého babího léta až minulý týden. Skvělé byly svatováclavské slavnosti na Budči, kde Bíba dala celou dětskou soutěž a Viki vykysnul na hodinu u středověkého mlýnku na mouku. Očekávaně zabodovalo NZM i Botanická s dýněmi. Děti jsme vzali i do cirkusu, z čehož jsem měla hodně smíšené pocity, ale všem se nám to nakonec líbilo. Víc je ve fotkách, které snad někdy i okomentuju, ale zas mi to nabobtnalo na čtyři týdny, takže achjo. Čekala jsem, že budu mít s podzimem míň fotek a víc času, ale opak je pravdou, protože jednak bylo fakt výtěžné a krásné babí léto, jednak jsem začala pracovat. Budu si muset úplně překopat rutiny. Ale i na to už se těším.

Předvánočním přípravám nazdar!

39. týden

40. týden

41. týden

42. týden

Letos prakticky načas (37. a 38. týden)

Podzim. Ještě minulý pátek odpoledne děti běhaly na hřišti bosy a v sobotu, den před podzimní rovnodenností, jsme jim nandavali čepice a bundy. Ale i tak jsme si minulý víkend strašně užili. Ten předtím taky, a včera&dnes to taky nebylo marné, ale nebudu, NEBUDU čekat na třetí týden fotek, protože pak to v neděli zase nestihnu a protáhne se to nejmíň do čtvrtka a bůhví jestli 🙂 víc ve fotkách, kéž by říjen pokračoval aspoň způlky takhle!

37. týden

38. týden

Takže dobré září (32.-36. týden)

Fotorekapitulace druhé půlky prázdnin je tady, tak abych nezdržovala:

32. týden

33. týden

34. týden

35. týden

36. týden

…ajcem trajcem, že už budu zase nahrávat pravidelně (a s novým rokem bych pravděpodobně zkusila přejít na měsíční alba, protože s dětmi fulltime ve školce asi nebude tolik co fotit).

Takže, co nového? Zbrusu nové IČO. Životopis jsem měla vyvěšený na svých stránkách, na jobsech apod. asi tři měsíce, kdy jsem i aktivně obepisovala inzeráty; bylo z toho pár pohovorů a jinak nic. Takže jsem na volné noze a uvidíme, jaké to bude. Mám rozjednaných pár věcí, větších i menších, dlouhodobých i jednorázových, něco je domluvené už v podstatě napevno, něco jen teoreticky – ale vypadá to, že to půjde. A mezitím se člověk ve zprávách doslýchá a na internetech dočítá, jak je nezaměstnanost na bůhvíkolikaletém minimu, firmy mají problém sehnat lidi a na jedno volné místo je asi devadesát setin uchazeče… a pak to srovná se svou zkušeností, kdy na jedno volné místo na poloviční úvazek s poměrně specifickou odborností je uchazečů sto. Sto! Milí firemní HR, co takhle obrátit svou pozornost tímhle směrem?

Prázdniny skončily, z Bibi je předškolák, takže musíme oficiálně hlídat docházku (a doufat, že nebude moc nemocná – sice věřím, že přezkoušení by dala s prstem v nose, ale doopravdy ji nechci do mašinérie státního aparátu zahrnovat dřív, než bude nutné). Letos jsme si léto fakt užili, až už jsme z něj byli trošku unavení, myslím, že v tom běžném provozu tak nějak všichni zase nabíráme síly a zabíháme se do starých kolejí. Lvíček byl na konferenci v Düsseldorfu a vrátil se úplně nadšený, do konce roku ho ještě pravděpodobně čekají nejmíň dvě služebky a já se iracionálně těším na uspávání, i když z těch čtyř večerů, kdy nebyl doma, to v jednom případě skončilo nutností zamknout Vikiho do pokojíčku, protože B byla unavená, on taky a nepřestával u nás řvát, takže B nemohla usnout. Ale nemůžu si pomoct, strašně miluju uspávat je společně. A furt mi chybí ten jejich společnej pokojíček.

Mám poslední dva týdny na dohnání všech restů, takže snad i nějaký další blogy budou. A co bude potom… to se uvidí.