…neboli podařilo se nám překonat hranici 38+0. Takže zákonem schválnosti počítám s přenášením, ale jsem ráda, že mi mimino neseberou jen kvůli věkovému limitu.

Jinak v zásadě nepočítám s ničím. Nejzazší termín přenášení vychází na 21. prosince, což by mohlo znamenat i Vánoce v porodnici, kdyby došlo na císaře. Císařem dneska končí mezi 20 a 25 procenty těhotenství, takže realisticky počítám, že i mě se klidně může týkat. Nemám žádnou vizi megapřirozeného porodu a i když mám načteno, vlastně si neumím doopravdy představit, co mě vlastně čeká – je to jako číst si o jízdě na lyžích v létě, bez sněhu, svahu a lyží Nemám ani porodní plán, přišlo mi to zbytečné; chtěla bych vlastně jenom dvě věci – aby se mnou o všem mluvili a aby miminko neodnášeli, pokud to samozřejmě nebude nutné ze zdravotních důvodů. Oboje mi z prohlídky přišlo nadějné.

Porod, nebo spíš fakt, že dítě musí nějakým způsobem opustit moje tělo, si ještě jakžtakž představit dovedu. Co mi připadá naprosto nereálné, je kojení. Vlastně i samotná idea, že mi něco poteče z prsou, je pro mě srovnatelná s tím, kdyby mi někdo řekl, že mi bude z uší prýštit med nebo z vlasů bude sypat mouka… možná i iluzornější Z toho vyplývá, že ani na kojení se neupínám, i když z mnoha praktických (i finančních :D) důvodů by mě potěšilo, kdyby to fungovalo.

Mám trochu strach, ale v zásadě hlavně z toho, abychom stihli dojet. Zase – možná si na tuhle paranoiu trpce vzpomenu po čtyřiadvacetihodinovém nebo delším porodu, ale předem člověk prostě neví nic snažím se na to moc nemyslet, spíš dořešuju praktické věci jako dobalování, dozařizování Vánoc a běžnou agendu v domácnosti. Jinak je mi fajn. Je to trošku jako čekání na Ježíška, co může přijít kterýkoli den z celého následujícího měsíce…