V neděli jsme přijeli domů. Byla jsem šťastná, že jsme konečně v klidu ve svém, ale zároveň bylo hrozně zvláštní vracet se do bytu, v kterém jsem nikdy nebyla jinak než jako těhotná. V porodnici byla nová situace samozřejmost, ale doma mi všechno připomnělo, že ještě před míň než týdnem měla břicho, přes které jsem se nemohla ohýbat ke spodním skříňkám, mazala ho krémem proti striím, který mi ještě stojí na nočním stolku, a přišla mi najednou ta situace taková zvláštně smutnonostalgická. Přirovnala bych to asi k pocitům, které jsem měla po ukončení střední i vysoké školy – byla jsem šťastná, hrdá, ale zároveň pohled na všechno to učení, s kterým jsem vždycky strávila poslední týdny, přinesl myšlenku „to tam už opravdu nikdy nepůjdu?“

To už opravdu nejsem těhotná? Nejsem, no. Opadávají mi otoky a křečové žíly, můžu se po x měsících obejmout s manželem, aniž by mezi námi překáželo obří břicho, a taky si můžu oholit intimní partie s vizuální kontrolou. Ale taky se mi začaly mastit vlasy (zas abych si je myla denně místo luxusního těhotenského obden), osypala jsem se v obličeji a vyklidněnou těhotenskou pohodu nahradilo šestinedělní blues. Miluju svoji holčičku a za nic bych ji nevyměnila, ale rozpláče mě každá pitomost a vzhledem k tomu, že má malá převrácený denní režim a velkou část noci prořve, jsem kapku utahaná 🙂 Mixed feelings. Vím, že to stejně už nevrátím, a ani bych nechtěla (kdo by se měl s tím pupkem pořád tahat :D), ale potřebovala jsem to sdílet. Šestinedělí fakt nebude jednoduché období 🙂