Tenhle trochu ironický nápis byl na tričku, co Lvíček dostal v Googlu na jednom z celofiremních „herních dnů“. Google dobře věděl, že mezi inženýry se našlo nemálo těch, kteří organizované zábavě nefandili, ale stejně ji organizoval – a mně to aspoň z doslechu (účast omezena jen na inženýry) přišlo fantastické.
Jsem přesně na té hranici introverze, kdy mi nevadí dobrá organizovaná zábava. Jinak dávám přednost neformálnosti a neorganizovanosti a Brigitka se v tom zdá zatím být po mně, proto jsme tenkrát taky po ukázkové hodině vypadli z Yamahy. Herna v mateřském centru vypadala jako mnohem vhodnější prostor: když jsme tam byly poprvé, před čtrnácti dny, děti si hrály s tím, co jim přišlo pod ruku, a organicky se tvořily hloučky 2-4 matek, které se za mírného dohledu nad svými ratolestmi věnovaly nezávazné konverzaci. Žádná nebyla vyloženě nesympatická a pár jich bylo výslovně prima, takže Brigitka si pohrála, já trochu socializovala, everybody happy…
Minulý týden jsme nešly, protože jsme obě chytly rýmu; tentokrát to vypadalo, že tam taky nedojdem, protože B. nechtěla do kočáru a cestou se zasekla s jinou „ťapací“ holčičkou asi na čtvrt hodiny, ale nakonec jsme tam půl hodiny po začátku – v deset – byly. Vedla to tentokrát vedoucí mateřského centra a pár chvil potom, co jsem se zapsala a zaplatila, nás vyzvala, ať jdem s dětmi do kroužku, rozdala overbally – já byla jak v Jiříkově vidění – a že se představíme, včetně dětí, a budeme si tykat, pokud nám to nevadí… No, řekněte v takovém kolektivu, že vadí. Možná by se mnou někdo souhlasil, ale spíš bych se dočkala desítky divných pohledů, tak jsem mlčela. „Já jsem Radka a tohle je Damián,“ představila vedoucí sebe i syna a předala štafetu bušení do overballu „bumtarata na buben, bumtarata, kdo je ten“ po svojí pravici. „Tohle je Dario (!) a já jsem Lenka,“ „tohle je Štěpánek a já jsem Hanka,“ pak došla řada na mě. „Já jsem Jana a tohle je Brigitka.“ „Jak?“ vyhrkla vedoucí. „Brigitka,“ zopakovala jsem zřetelněji. „A jak jí říkáte?“ vykulila na mě oči. Dario nikoho nevzrušil, přestože aspoň já znám jen dva, Dario G a Daria Colognu. „Brigitka,“ odtušila jsem a bylo mi jasné, že tahle hodina se povleče jako šnek.
Po představení přišla řada na říkadla a hry. Kutálí se ze dvora velikánská brambora, vařila myšička, kovej kovej kováříčku, kolo kolo mlýnský a pár dalších, které mi už paměť milosrdně vyfiltrovala. Briguli nic z toho nebavilo a z mlýnského kola bez skrupulí zdrhla. Paní vedoucí zatím domlouvala, jak to budou dělat při každé „lekci“, a to jednou na úvod a jednou na závěr. Udělalo se mi špatně.
Doufám, že to jaro fakt přijde brzo a já budu brát Briguli na hřiště, kde snad nikdo předcvičovat nebude…
😀 😀 vítej ve světě matek, proto se naše dítě bojí cizích dětí, neb nikam nelezem.. btw z jamahy jsme taky zdrhli 🙂
Ale prostě než to ta ženská začala organizovat, tak to bylo úplně v pohodě snesitelný a vyhovující nám oběma! Nesnáším, když se někdo moc exponuje…
Úplně brrr… 🙂
To zas radši někdy přijeďte 😉
Jojo, někdy zase snad 😉
Dario je přece naprosto normální a běžné jméno a Brigita velmi exotická a vhodná k podivení, co na tom nechápeš?:o)))) Asi jako ten náš Přemysl:o))
A Přemek teda organizovanou zábavu dost dlouho taky nerad, v jeho 20 měsících jsme byli na táboře údajně pro děti od 18 měsíců a ač je cekem nadanej, tak to vůbec nedával. Neustále zdrhal ven a jediný, co ho bavilo, bylo běhání kolem areálu a koupání v bazénu. Nějaký malůvky a tvoření z ruliček od toaleťáku mu bylo šumák:o) Takže chápu a soucítím:o))
Já jsem v zásadě vděčná, že to má podobně jako já a nenutí mě na takových akcích trpět 😀 ale štve mě to, ta první návštěva byla fakt na pohodu. Asi se vždycky zajdu podívat, jestli tam drezérka je nebo není 😉
Teda s prominutím: Tyvole! Ten okamžik, kdy vám oznámila, že se představíte, si dovedu úplně představit. To bych asi nejradši zdrhla 🙂
No, fuj úplně 😀 Známe to přísloví, o těch iniciativních 😉