Půl dne jsem přemýšlela, jak zformulovat titulek, aby nezněl jak ze slovníku cizích slov, ale nepřišla jsem na nic v rozumné délce. Prostě a jasně: tenhle příspěvek bude o „učení se mluvit“.
Vždycky jsem myslela, že to není až tak složité – dítě se prostě naučí pojmenovávat různé předměty, osoby a činnosti a postupem času si jednak rozšiřuje slovník, jednak osvojuje gramatické zákonitosti. Jenže když pozoruju Brigitku, dochází mi, že to vůbec tak jednoduché není… tedy v té řeči samotné asi ano, spíš jde o logické kategorie, které máme vžité.
Jeden by třeba řekl, že když dítě začne říkat tátovi táta a mámě máma, ti to nadšeně podporují, upevňují atd., že za pár měsíců mu prostě bude jasné, která osoba je která. Briguš po nějaké době provokací, že máma je „táta“, bezpečně pozná tátu na fotce a když já náhodou někam zmizím, umí dát najevo, že jí „máma“ chybí. Věc má ovšem výjimku: když se vrátím a zavřu vchodové dveře, slyším pokaždé z obýváku „táta!“. Asi protože má natolik zafixované, že zvenku přichází táta; že vždycky řeknu „táta“, když si hrajeme v obýváku a táta přijde – takže i když nás rozlišuje, jakýkoli rodič přicházející zvenku je prostě „táta“.
Nebo takový pupík. Dlouho jsme jí ukazovali její pupík, před časem objevila i náš pupík („pupí“) a já jí ho často ukazuju, když ji chci zaujmout – lehnu si a vyhrnu si tričko, načež ona se v něm přihrne šťourat 😀 logicky jsem si myslela, že chápe, že pupík je střed břicha, ale ne – posledně zahlásila „pupí“, když jsem klečela a vyhrnulo se mi tričko na zádech, takže v jejím vnímání je to spíš „obnažená středová část těla“.
A poslední příklad, „halů“ 😉 odkoukala od nás, že s telefonem se dělá „haló“, takže když se jí povede třeba můj nebo babičky přístroj ukořistit, chodí po bytě s mobilem u ucha a volá „halůůů“. Jenomže na tátův mobil to neplatí. Lvíček jí totiž dává občas poslechnout svoje tikající hodinky, takže když se hrne s výkřikem „halůů“ k němu, respektive k jeho odkládací skříńce, nejde jí o mobil, ale o hodinky! „Halůů“ je prostě to, co se dává k uchu. A podobných manifestací je víc. Fascinuje mě to…
Tomu teda říkám nadpis s velkým N 😀
Ale jinak máš naprostou pravdu, je to fascinující 🙂
Já fakt, fakt nepřišla na normálnější 😀 „fascinuje mě, jak se učí mluvit“ nebo tak něco mi přišlo hrozně dlouhý a v zásadě nevýstižný 🙂
Aspoň už ti říká mámo. Erwín pořád opakuje jenom toho tátu…
No, taky s tím šetří a občas je máma něco úplně jiného, ale chápu, že to mrzí – taky se dočkáš 🙂
Koukala jsem, že se nám ty děti docela desyncly, abych použila IT termín 🙂 já zas můžu jen závidět Erwínův spánek, jídlo, pohodové cestování a taky kštici 😉
Erwín používá termín táta pro univerzální popis věcí kolem sebe. Tuhle se ho někdo ptal, jak se jmenuje a on začal na celý kolo hulákat táta, táta. Osobně si to neberu, i když ta máma samozřejmě zahřeje u srdce…
Co se týče Erwínova spánku, pravidelně děkuju bohům, že je Erwín takový pohodář. Když čtu tvoje příspěvky, obdivuju tvou houževnatost. Já jsem pohodář, ale když jsem nevyspalá, bývám trochu nepříjemná. Erwín má tedy vlastně veliké štěstí, že mě nechá vyspat. 🙂
To je vtipný, přesně to se nám ale stalo včera („jak se jmenuješ?“ „táta!“). S tím spánkem… no, vím, že jsou na tom lidi ještě mnohem hůř, vím o jedné matce, které se budí cca roční dítě doteď asi po půl hodině/hodině, to se přiznám, že už bych dávno byla v blázinci. Za bezdětna jsem byla hodně velká spáčka, a nevrlá, pokud mě něco vzbudilo nebo jsem nenaspala svých osm hodin, ale člověk někdy ani netuší, do jaké míry je přizpůsobivý 🙂