K tomuhle zamyšlení mě přivedla Kulida a její článek o tom, co jí mateřství dalo a co vzalo. Četla jsem ho a padala mi brada. A nechápala jsem. Je to s dvojčaty fakt o tolik větší pecka, nebo záleží na přístupu?
Bibině budou dva roky. Nejsem nijak zvlášť sebevědomá matka a na každou akci typu „cesta tři čtvrtě hodiny MHD“ jsem se musela několik týdnů obrňovat a připravovat, a byla jsem pak taky hrdá, že jsem to zvládla. Zvykla jsem si, že se nemůžu jen tak sebrat a někam si vyrazit, ale vlastně jsem na to byla zvyklá už předtím. Minimálně za ten rok a čtvrt v Irsku, kdy znamenala každá výprava do centra zdlouhavé lovení v jízdních řádech, půlhodinový pěškobus nebo taxíka, a sejít se s někým v Praze obnášelo tam nejdřív doletět. V zásadě nemám pocit, že jsem o něco přišla. Jako jasně, uvítala bych o něco častější kafe s kamarádkama, ale… Máme prarodiče ochotné pohlídat, ale v kině jsme naposledy byli začátkem léta a od poslední hospody to nebude o moc kratší doba. Já prostě stejně vždycky nejradši trávila večery doma.
Jasně. Občas se mi dítě věší na nohy, řve, schválně zlobí. Občas už mi pěkně leze krkem číst po pětisté Ospalou hrošici Otylku s patřičným zvukovým doprovodem a když mi u leporela při každém nadechnutí nebo otočení stránky skočí do řeči netrpělivým „chceš číst“, mám chuť ji vykrákat za vlasy. Po večerech bych většinou dala přednost filmu z dlooouhé fronty toho, co by mě zajímalo a ještě jsem neviděla, než dvoustému opakování všech sedmi dílů Bílé paní na hlídání. Ale vesměs je mi s ní fajn. Najím se víceméně, kdy chci, odskočit na záchod už si taky docela dlouho můžu, když potřebuju, a neumím si vůbec představit, že by tu s námi už nebyla. Místy se těším na to, až trochu povyroste (a druhé dítě taky), bude chodit do školky a já budu mít přece jenom i nějaké jiné roviny realizace. Ale pak se zas ráda vrátím do reality, kdy je tu se mnou a já s ní doma, protože vím, že takhle maličká, sladká, roztomilá už nikdy víc nebude.
Taky na ni nejsem hrdá. Jsem za ni vděčná, jsem šťastná, jak je šikovná, hezká, hodná a úžasná (když chce), ale nic z toho nepovažuju za svoji zásluhu, stejně jako nepovažuju za svoje selhání, když zlobí nebo neumí na nočník. Snažím se ji naučit, že za dárky se děkuje, po příchodu zvenku se myjou ruce a lidi se nekoušou, ale ve většině věcí následuju princip žít a nechat žít.
Vím, že s miminem zase o drtivou většinu té nabyté „osobní svobody“ na nějakou dobu přijdu. Nedokážu posoudit, jak budu mluvit potom, ale i když byla Brigča maličká a já se nevyspala, nenajedla ani nevyčurala podle potřeby, stejně jsem to vždycky brala jako nutné zlo a dočasný průvodní jev – snažila jsem se jen přežít den a aby další den bylo líp (jíst míň nadýmavě, spát když ona spí…). Nikdy mi nepřipadalo, že jsem přišla o svůj život. Jasně, změnil se, ale s tím jsem počítala a i když jsem si to nedovedla představit, zas tak fatálně mě to nepřekvapilo. Spíš mi to, jestli můžu subjektivně posoudit, zase trochu pomohlo dozrát. A i když jsme některé večery na nervy úplně všichni, celkově si připadám spokojeně – je to úplně jiná a přitom úplně přirozená dimenze života. (Ale nemůžu popřít, že jsem sakra ráda za jednočetná těhotenství ;))
Mně děti můj život nevzaly. Jen ho minimálně na nějaký čas velmi změnily a podřídily svým nárokům:o) Ale nemám pocit, že bych to už nebyla já. Na kafe nebo večeři si dojdu s kamarádkou kdykoliv jako dřív (jen občas mě muž odvolá, že dítě zvrací/horečkuje – no stalo se to jednou:o)), večery trávím doma se svým mužem tak jako před dětma:o) Co mi chybí, jsou hlídací prarodiče v dosahu, abychom si mohli s mužem vyrazit třeba na večeři, navštěvovat taneční a tak. Ale stačí pár let počkat a zase to půjde:o)
S autorkou původního článku souhlasím v pasáži „ztráta sebevědomí“ nejen u sebe, ale vidím to i na jiných matkách a to hlavně v pracovním procesu. Nevěříme si, podceňujeme se, bojíme se změn.
Tomu se nevymykám ani já, ale u mě se nedá moc mluvit o ztrátě, neměla jsem sebevědomí nikdy moc 😀 popravdě, spíš se z té nuly trochu vyhrabávám, když zvládám *aspoň* to dítě. (Asi zase spadnu zpátky, až nebudu zvládat dvě ;))
Zajímavé téma, taky k tomu dnes něco připíšu. Já tam těch spojnic mám víc a to mám vrhy po jednom:)
Já fakt myslím, že je to hlavně o přístupu – mám takovou jednu známou, která bere život dost šmahem a s ničím se moc nepáře, čekala dvojčata, všichni ji varovali, že to bude zápřah, a asi po tři čtvrtě roce se nechala slyšet, že je to v pohodě a že jako další by klidně brala ještě jedny. No ale jsem zvědavá na sebe a druhý vrh 😀
je to o přístupu, znám holky, který maj jedno děcko a jsou mrtvý a padaji na hubu.. a jsou takový, který maji čtyři děti a jsou naprosto v pohodě
já se s dětma necítím svázaná nebo omezovaná, dá se s nima dělat prakticky všechno a co ne, k tomu se dá najít slušná alternativa
ty jo, to je téma, asi na něj taky vlítnu 🙂
Vlítni, ráda si počtu 😉
hmm, tak manželka-rodička-matka by asi napsala něco jiného … ale … tvrdost zhodnocení od Kulidy mě taky překvapila, na druhou stranu nepochybuji, že je pravdivé a upřímné … dvě děti naráz jsou prostě záhul. Jediné, nad čím můžu vrtět hlavou je, že to tak někdo opravdu má, že si připadá okradený o „svůj život“. Co jiného je život, než předávání života někam dál ? Možná to Kulidě další dvojčata spraví ;).
Pěkně vyjádřeno… mně by bylo právě líto zůstat bez dětí už jenom kvůli tomu, že bych musela kstáru pozorovat, jak ten můj život vyhasíná a nikdo nenese „štafetu“ dál. Není to tedy útěcha, kterou bych se chlácholila, když dítě celý den děsně zlobí (paradoxně zrovna dneska), ale je to nejspíš prazáklad toho, že jsem děti vždycky chtěla, a asi i díky tomu vědomí mi ty problémy nepřijdou nepřekonatelné. Aspoň zatím 🙂
Hodně zajímavé téma, děti mi život „neberou“, ale rozhodně ho utvářejí jinak, než bych si ho žila já sama. Paradoxně více svého volna jsem měla, když byl Destruktor ve věku do 5 let. Co vlezl loni do 1. třídy, začaly galeje. Klidný rodinný večer? Co to je? :))) A převládající pocit? Děti mi otevřely spoustu nových obzorů – díky za to!
Nojo, tohle mi třeba ještě vůbec nedochází, úkoly, brr 😀 ale taky to nebude trvat věčně…
Moc hezky si to napsala:-) já jsem zatím ve fázi, kdy mi jedno dítě stačí. Musím však uznat, že bez dětí více či jednoho to v životě to nejde. A to ze mě fakt nemluví matka, ale prostě si myslím, že je to správné:-)
Já si pořád myslím, že děti ne že by musely být jediným možným smyslem života, ale připadá mi dost těžký najít něco ekvivalentně důležitýho. Kromě toho – my jsme si ten život taky nedali sami a jsme tu proto, že někdo jiný byl ochotný nám měnit ty plínky, vařit kašičky a recitovat básničky. A já to vždycky cítila tak trochu jako závazek a chtěla to předat zase dál 🙂
Dítě je rozhodně velká životní změna, ale nejsem schopná a ani ochotná přiznat, že k horšímu. V období, kdy je Eli nesnesitelný,
si řikám, že bude líp. 🙂
A ejhle mám víc dní, kdy si řikám, že tohle vše je správné a necítím se vůbec okradená o svůj život. Naopak mám pocit, že je jaksi bohatší o ten rozměr druhého a naprosto unikátního člověka…
(Pořád jsembez pc, a učím se ovládat tablet, tak se omlouvám, za roztržený komentář.)
To je spožádku, jak by řekla B. 😉
Já si i v těch blbých dnech říkám, že bych o tu zkušenost jako takovou prostě nechtěla být ochuzená… i když to někdy fakt dá zabrat 🙂
Nikdo z vás si neumí představit, jaké to je s dvojčaty a ještě k tomu daleko od všech, kteří by mohli a chtěli pomáhat. Já před kulidou, takto mou snachou, smekám.
To jsme ovšem nikdo nezpochybňovali a smysl toho příspěvku v tom není.