A vadí mi to. Přitom čas by (relativně) byl. Jen se ho snažím věnovat jiným věcem, snažím se dodělat protřídění a uspořádání věcí v bytě, aby se to nemuselo honit před stěhováním nebo nedejpámbu po něm (představa, že jako tolik rodin naházíme náš provozní bordýlek do krabic a nepotřebných, starých a rozbitých věcí se zbavujeme až při vybalování, by Lvíčkovi spolehlivě přivodila infarkt).

Mělo být vlastně dávno hotovo. A já už vlastně taky všechno s výjimkou kuchyně už prošla, jenomže to stejně nebylo ono. Všechno se jen popřesouvalo z pokojů do komory, ze skříní do tašek, vyhodilo se minimum, prodalo ještě míň. Tak jsem se do toho vrhla znova. Lvíček stejně nebude spokojený. Ale třeba se dostanu aspoň do stavu „mno… udělal bych to líp a za desetinu doby, ale dá se v tom existovat“. No a třeba Bibi včera přišla do vyklizeného pokojíčku a nadchla se: „Tady je ale krásně uklizeno!“

Taky žiju Vánocema. Necelé dva měsíce na zařizování všeho, takže kromě dárků pro Lvíčka a pro děti ještě vymyslet celému příbuzenstvu dárky pro děti od Ježíška a pro B k narozeninám. S tchány jsme se vzájemně z kupování dárků vyvázali, ale to neznamená, že mi zatuhnou mozkové závity – výjimkou jsou pozornosti rukodělné, letos uvažuju o šípkovém sirupu do čaje a nakládaných sýrech. A tohle všechno, tedy kromě těch sýrů, chci zvládnout do konce listopadu, protože pak je to ve městě i na eshopech o nervy.

Zkrátka nenudím se. Ale psaní mi chybí. Tak jsem si předsevzala věnovat mu týdně aspoň hodinku.