Na Ready Player One jsem do kina musela. Knížka pro mě byla totiž jedním z vrcholů loňského roku, přečetla jsem ji dvakrát za sebou… a… no musím přiznat, že začátkem letošního roku ještě i potřetí, a pořád jsem (až na mírně hlušší a neuvěřitelnější pasáž v centrále IOI) nenašla jediný podnět slevit z pětihvězdičkového hodnocení. Ta knížka frčí – no, jako dobře udělaná gamesa. Moc nehraju. Ale před několika lety mě podobně uchvátily Plants vs. Zombies a hned, jakmile jsem je dohrála, jsem si je musela dát ještě jednou celé znova. Tentokrát už bez nervů a čistě pro potěšení z hraní. A u téhle knížky se mi to stalo, nejspíš poprvé v životě, přesně stejně.

Takže směrem k nejnovějšímu počinu Stevena Spielberga byla z mé strany nevyhnutelně vysoká očekávání. Recept na zklamání? Ano i ne. Věděla jsem, že film bude hodně odlišný. Musel být, protože těžko byste nějak filmově pojali několikahodinové průchody Pacmanem apod. A se znalostí předlohy musím vlastně smeknout: podařilo se film natočit tak, že nebyl nudný a že jakž takž odpovídal duchu původní soutěže. Navíc spousta efektních honiček, výbuchů a bitev: přiznám se, že při četbě mi celý děj, snad s výjimkou jedné dvou bitev, přišel absolutně nefilmový až nezfilmovatelný. To, že z něj vzniknul plnokrevný popcornový blockbuster, který navíc není úplně nejpitomější, považuju za ohromný úspěch scénáristů i režiséra.

Ovšem je to něco za něco, a daň je v tomhle případě bohužel ztráta jedinečného ducha knihy. Ten obdiv ke králi všech geeků (představitel Wadea je mnohem menší nerd, než měl být), ta fantazie z propojení celého děje, ten dojem opravdového putování za svatým grálem z filmu nenápadně vyšuměl. Jak jsem ale psala, mohlo to dopadnout mnohem hůř: mohli jsme tu mít vedle výborné knížky filmový paskvil, který se ji snaží kopírovat, anebo ještě trapnější a akčnější hollywoodský spektákl. Vznikl koukatelný, srozumitelný, popkulturními odkazy nacpaný příjemný snímek s dechberoucími bitevními scénami. Výborně slizký Sorrento, bezprostřední Aech (za mě do filmu asi nejlíp přenesená postava), mimoň Halliday… Neumím se asi úplně vžít do pocitů člověka, co knižní předlohu nezná; ale na to je obvykle ideální si přečíst recenzi Františka Fuky. Ten nečte nikdy nic a stejně tomu dal 70 %, což je popravdě poměrně blízké i mému hodnocení, kdybych ho měla vyjádřit číselně. Nebyl to filmový zážitek roku, ale taky nic, kvůli čemu byste litovali peněz za lístek. Když budete mít chuť na popcorn, nějaké odkazy na filmovoherní kulturu 80. let a pár hezky zpracovaných počítačových honiček a bitev, směle do toho!