Lvíček, jak asi většina pravidelných čtenářů tuší, je člověkem plánování a časových rezerv. Taky proto jsme měli už v únoru objednanou dovolenou. Stejně jako loni s tchánem v pokoji pro pět.

V Egyptě.

Po pártýdenním březnovém okusování nehtů jsme se rozhodli ji stornovat a objednat tuzemský pobyt: v Českém Švýcarsku. Kratší, s tím, že první týden léta prostě budeme s dětmi jezdit na výlety po okolí.

Pak se otevřely hranice a L začal mít roupy – nejdřív, že bychom jeli do Chorvatska, až budou děti u babičky. Proč ne, říkala jsem si, ale zanedlouho myšlenka metamorfovala na „pojeďme i s dětma“ a to se mi teda nechtělo: naše hydřata, kterým se ve vedru a serpentinách dělá blbě, zavřená 2+2 dny v autě kvůli pár dnům v nějaké hyperpředražené airbnb vilce, kde bych stejně musela vařit? To se mi fakt nechce, namítala jsem, a opatrně se zeptala, jestli by se nenašlo nějaký Řecko?

A tak jsme skončili budíkem na 1:55 prvního července, natáhnout na sebe oblečení a jedeme. Ve tři už jsme v rouškách bloudili pustou halou ruzyňského letiště a popocházeli u jedné asi ze tří otevřených přepážek. A v pět v přeplněném letadle směr Kréta.

V našem hotelu jsme vystupovali jediní. A musím říct, že na následující dva dny nikdy nezapomenu – připadala jsem si jako na Maledivách nebo v nějakém jiném resortu, kde máte soukromé pláže, bazény i služebnictvo. Jelikož jsme přiletěli ráno, stihli jsme ještě před obědem moře. NIKDO tam nebyl. Když se po obědě objevili dva další lidi, byli jsme vyloženě uražení 😀 V akvaparku jsme byli taky sami a piškotéka hrála první večer pro jediné dva posluchače, naše děti. První dva dny bylo jídlo servírované, ne švédské stoly, protože by se to zjevně nevyplatilo: na obědě jsme v den příletu byli celkem dlouho, takže si troufnu tvrdit, že jsme potkali celé osazenstvo, a to kromě nás čítalo asi čtyři další rodiny. Večeře byla pětichodová a už při třetím chodu jsme nemohli. Snídaně další den byla v podobném duchu: aby nemuseli nakládat celé švédské stoly pro deset patnáct lidí, dostala každá rodina tác s výběrem víceméně všeho: pečivo, máslo, šunka, sýr, ovoce, zelenina, marmeláda, jogurt.

Pak samozřejmě začali lidi přijíždět a obsluha trochu komplikovat – ve „špičkách“ se tvořily fronty, protože hosti se jídla nesměli ani dotknout a i o snídaních nám každý plátek šunky musel naservírovat číšník. Ale dalo se to vydržet, zvlášť když se člověk bavil s personálem a vychytal časy, kdy je menší zájem. Většina číšníků byla výborných a nápomocných, nejlepší žoviální (v dobrém smyslu!) Giorgios, který po třech dnech konfrontace s objednávkami našeho mladého pána už při každém jídle vítal Viktora bodrým „bolognese!“

No prostě, resort bez lidí – co víc si přát 🙂 jedině snad si pořádně zašnorchlovat (Bibi s dětskou maskou z Decathlonu) a naučit se plavat na moři s pásem (Bibi) nebo rukávky (Viki)? Nebo jedno dopoledne, kdy se děti zabejčily, že k moři nechtějí, je dát do dětského klubu (kde byly, opět, samy) a jít se projít a zaplavat si na otevřeném moři? Nebo skvělou večeři v autentickém krétském restaurantu? Nebo ještě lepší v hotelové asijské restauraci? Nebo koktejly? Nebo míchanou točenou zmrzlinu a jahodovou ledovou tříšť pro děti? Nebo affogato, tedy espresso s točenou vanilkovou zmrzlinou, které jsme si dávali každý den v hotelovém akvaparku, když jsme zjistili, že cappuccino se nedá pít? 🙂

Suma sumárum – jsem ráda, že až se kvůli covidu zase zavřou hranice, možná i navždy, budu mít v domově důchodců na co vzpomínat 😉