„Sakra, ta Psice nějak dlouho nic nenapsala,“ brblala jsem, než mi došlo, že jsem se prostě jenom tři týdny neměla čas podívat do čtečky. A to tak v kostce vystihuje můj poslední měsíc. Vysvědčení, zabalit, odletět prvního do Řecka. Z toho by byl asi moc hezkej blog, jak jsme vstávali ve dvě, kolem desátý byli u moře a na obědě bylo první den asi pět obsazených stolů, plus jak nám all inclusive servírovali číšníci – i každej plátek šunky u snídaně, a to už fakt nechci zažít. Prázdný pláže, prázdný bazény, piškotéka výhradně pro naše děti… Když tak třetí čtvrtej den začali najíždět lidi (pořád tak počítám desetina normální obsazenosti hotelu), začali jsme remcat, co je to za drzost 😀

Akorát mně se nějak tím vstáváním a odjezdem a vším rozházela celá Quanti, takže jsem první tři dny pořád nedokázala vypnout a až čtvrtej to pro mě začala bejt dovolená. Na sedmidenní dovolený trochu blbý, ale co už. Zážitek to byl i tak úžasnej.

Doma dvoudenní kolotoč praní a balení a odjezd do Českýho Švýcarska do roubenky. Denně naplnit hydrovaky, zatopit v peci, umejt ručně nádobí atakdál a ujít 8-18 km po skalách. Bylo to boží (už jsem říkala, že chci roubenku se zahradou a s pecí?), ale náročný. Přijeli jsme v pátek a na neděli jsem zase musela sbalit děti na pobyt s babičkou.

V pondělí jsme se rozhodli s L jít do baru, konkrétně do baru Hemingway, odkud nás loni pro obsazenost vyhodili. (Spoiler: letos ne 🙂 ). Když jsme vyrazili, předsevzala jsem si, že budu příjemná společnice a že se budu usmívat.

Lidi – nešlo to. Po pár vteřinách mě chytla křeč do pusy. Po pár pokusech mi došlo, že jsem se nesmála už tak dlouho, že to moje obličejové svaly zapomněly. Všechno to soustředění, vypravování, stres a v nejlepším případě úleva a uvolnění. Žádná euforie. Ono jde fyzicky zapomenout se usmívat.

Nedělejte to.

Po dvou dnech už snad zas dobrý, ale když mi došlo, že se rodina musela tři týdny dívat na náčelnici Kyselou Prdel, není mi nejlíp.

Nebuďte jako já a usmívejte se.