Když byly batolata, toužila jsem po tom, aby byly větší. A teď?
Ani za nic bych se nevrátila zpátky do doby, kdy bylo Bibi pod 4 a Vikimu pod 2. Tohle období jsem přes všechny snahy „koukej si to užít, bude se ti stýskat“ vygumovala a pořád cítím paniku, když někde potkám maminku se dvěma dětmi mladšími 4 let. Pak už to celkem ušlo a poslední dobou je to super. Jenže to „super“, ohraničené na jedné straně batoletem, je ohraničené na druhé straně puberťákem.
Koukáme s Lvíčkem na Breeders. Dokonce jsme si kvůli tomu neplánovaně prodloužili zkušební předplatné HBO GO. První řada byla super, ke spoustě věcí se šlo vztáhnout. Od druhé řady jsem čekala, že se bude odehrávat třeba o rok, dva později. Ale bum! Je to šest let a ze sedmiletého chlapečka a čtyřleté holčičky jsou (pre)puberťáci. Hážou ksichty a mizí do pokojů s tablety a telefony.
Nejsem na to připravená. A pak si člověk přečte u Rosy článek se sugestivním dovětkem: „A umíte si představit, že vaše děti jednou vyrostou?“
Popravdě, snažím se vidět na každém věku to lepší. Nesmutním po dobách, kdy jim bylo třeba 4-5, i když byli třeskutě roztomilí. Pořád mají super hlášky, víc toho ujdou na túrách a jdou s nimi hrát složitější deskovky. Ale nevím, jestli jsem připravená na pubertu. Uáááh.
Tak snad mám k dobru ještě aspoň tak ty 2-3 roky…
Mi připadá, že to je vše tak nějak přirozeně nastavené a jak to tak jde postupně, člověk si zvyká.
Třeba před pár lety mi přišlo nemyslitelné, že jednou děti odejdou z domu. Až tak nějak v průběhu puberty už mi to někdy nepřipadá jako špatný nápad 🙂
Ono to holt tak nějak vše k tomu patří a i ta puberta se přiblíží tak pozvolna a plynule, že to vlastně není tak strašné. Jen je to už prostě jiné.
Já vím, já vím, však i batolaty přestaly být plíživě. A známky puberty už se taky projevujou 😀 ale vidět to v tom seriálu takhle skokově člověka šokuje 🙂
U nás už je puberta postupně na pochodu…a ano, asi si dovedu představit, že až půjde do plných, tak bude odchod z domova jednou radostnou událostí pro všechny strany:D
Od toho ta puberta ostatně je, že 😀 jinak by asi lidstvo skončilo už po jedné generaci 😉
(ale koukám, že jsem si hezky zkanibalizovala svůj vypiplaný článek o nočním buzení; tohle byl vlastně jen takový výkřik do tmy… 😀 )
nene, mně se tedy nestýská ani náhodou, to bylo sakra náročný období
z prvních pár let mám vzpomínky jenom ve formě pár útržků, úplně vytěsněný…
Já „díky“ nedostatku spánku v podstatě taky. Aspoň, že jsem si něco občas poznačila na blog – to je taková záložní paměť z toho období 🙂
Jojo, taky jsem ráda za blog… Ale popravdě, moc se k němu nevracím 😀
Vždycky jsem hledal otázku na odpověď, kde berou rodiče mateřskou lásku k pubertálním, vytáhlým, uhrovatým, mutujícím puberťákům. A teď, kdy se mi jeden takový vyklubal doma, zjišťuji, že to jde. Teda zatím. Zatím. 🙂
Já to beru tak, že když do toho člověk investoval tolik peněz, energie a ještě má vzpomínky na ty malý sladký předškoláčky, že už by mu bylo líto to zabít 😀
Já doufám v brzká vnoučata !
Taky na to občas myslím, ale teď je to ještě furt moc dalekej výhled… 😀
… Trefa. May vyrostla během roku tak, že je stejně vysoká, jako já už (176 cm)… A stejně hubatá a přechytralá… A já se děsím, kdy tam dojde i Lilly…
Uááá, tohle nechci slyšet 😀
Někdy tak sedím, piju si večerní decku vína představuju si ty chvíle, kdy sem budou jen jezdit a budou fakt mít své životy! A jsou dny, kdy mě ta představa drží nad vodou 😀
Včera mi říkal Kecka „nikdy nebudu pít kafe, abys věděla, NIKDY!“ a já na to, že bych se s dovolením přeptala, jak je na tom s kafem, až bude mít své vlastní děti. A na tu chvíli se, upřímně, taky dost těším 😀 😀
Noo, nemusí – moje tchyně třeba kafe nepila nikdy, a to byl švagr sakra náročnej 😀 ale víme jak, ta šance je dost malá… 🙂
už teď je celý já. Něco mi říká, že to spíš přijde 😀
Jojo, taky to tak vidím 😀