Zbožná přání jsou jedna věc. Předsevzetí druhá. A realita… no však to znáte.
Moje zbožné přání je napsat sem aspoň jednou měsíčně. Jak to dopadá, vidíte sami. Tolik věcí jsem si chtěla zaznamenat, abych je nezapomněla, a místo toho datlím články o mrtvicích a dotazníky pro strategické workshopy, a když je dodatlím… Asi jako si kuchař doma pro relaxaci nejde něco uvařit a truhlář zase po sobotách pro zábavu nestlouká nějaký DIY projekt ze dřeva.
Takže si možná dám předsevzetí. Ale vzhledem k tomu, že je spousta dalších věcí, kterým se potřebuju věnovat, asi spíš zase ne.
Tak snad vydrží aspoň ten dvouměsíční interval.
Ale k věci. Naši šílenou třicetikilometrovou horskou túru a další zážitky z dovolené možná ještě zvládnu zpracovat za dlouhých zimních večerů, ale tady se dějou důležitější věci. Ty děti nám rostou.
Potvrzuju, že minimálně ten první a poslední jsou lifechangery a zároveň už platí nějakou dobu. Nám se ale v poslední době, tedy cca za poslední dva měsíce, sešly tyhle milníky:
- Oba jezdí bez podsedáků. Každý z jiného důvodu. Bibi má 150 cm, Viki 36 kilo. Ve velkém autě si podsedák ještě nechal, cítí se s ním komfortněji, ale u mě v autě jezdí bez něj. Ale co je podstatné: když jsme na procházce ve městě a zkazí se počasí / někomu není dobře / zajdeme dál, než jsme plánovali, a už je moc pozdě, můžeme bez jakýchkoli obav bafnout nejbližší carsharingovou káru. Pecka.
Bohužel to ale taky znamená, že se nám doma sešly čtyři nepotřebné podsedáky. Musím je naházet na bazar. Nepotřebuje někdo podsedák…? - Oba jsou schopní dopravit se z kroužku domů (a B i ze školy na kroužek). U Bibči je to metrem+autobusem, u Vikiho asi tři sta metrů pěšky, ale obojí se počítá!
- …tohle je takový ožehavý. Ne, to, co si myslíte, ne (to tady ani sdílet neplánuju, přece jen, nějaké hranice soukromí), ale jiné milé záležitosti spojené s dospíváním ano. Třeba první pupínek. A taky první deodorant, pro který jsem s ní musela jít hned druhý den po zoufalé etudě na téma „smrdím!!!“
Jo, kočko, už ti to začíná. Aspoň ty chloupky na nohou kéž ti vydrží světlý a neviditelný co nejdýl 🙂
Taky jsme byli pro deodorant. Kupodivu ne pro Zmura, ale pro desetiletou Cicman. Uvidime, kdy Zmur dorovna hormonalni naskok:)
P.S. Kdybys narazila na velkoodberatele podsedaku, mame taky 2 doslouzence!
Ještě jsem je nezvládla vyfotit a dát na nějaký online bazar. Je to zoufalý.
Jako někdy dřív, v období nočního vstávání a krmení a počůranejch gaučů a hoven v punčocháčích, bych ti řekla, že ti překonání milníků závidím. Ale teď to začalo být tak nějak dobrý, že mi snad chybí jen milník samostatného utírání zadku a milník nemuset se ráno ve školce dívat, jak za stejnou dobu, co se někdo celý převlíkne, já svoje dítě přesvědčím, aby si sundalo jednu botu.
This too shall pass! Hele ale, jak píše Galahad, ono to teď zase nabere na obrátkách a za chvíli se budou chodit domů jenom najíst, vyspat a na wifi… člověk si nevybere. Vyčerpává/alo mě, když je potřeba nonstop řešit, aby se děti nezabily, adekvátně najedly, spaly, byly ve vyprazdňovacím komfortu atd. atd., ale puberta nezadržitelně klepe na dveře…
přesný, hlavně ten milník s dojížděním na kroužky a do školy, to je skok, zas má člověk nějakej čas pro sebe
Do školy je ještě vozíme, ale super je takovej ten pocit, že kdyby mi třeba bylo blbě, tak se nějak obstaraj a dojedou. A od příštího roku teda ta starší už bez diskuse sama, ať to bude, kam to bude (stávající škola má jen první stupeň).
Na tom poslednim milníku je nejhorší, že pak už chodí za tátou jen když něco chce.
Člověk si pak přijde takovej …nedomazlenej.
U nás to máme ve vlnách. Chvíli borka drsňačka, ale pak se ještě přimazlí. Aspoň si zvykneme postupně.
Hele, to by byl mimochodem pekny krouzek pro deti: Vymazlovani rodicu! Kdyz my jsme zavaleny repektujici vychovou, tak by se mohly v obdobnem duchu dovzdelat i deti:)
Díra na trhu! Jdu obíhat razítka 😀