Ale stejně jsem to měla v plánu napsat. Jenom zase všechno šíleně utíká.
Jo, dala to. Bodově by se pohodlně dostala na všechny tři. Což byla klika, nebudu lhát. Při testech nanečisto nemívala z matiky přes 40, spíš 30-35, párkrát i jen kolem 20.
Radost, že bude s nejlepší kamarádkou, vystřídalo zjištění, že na intervenci tatínka nakonec přehodili pořadí škol a neřekli nám o tom – že měli pocit, že už jsme napevno rozhodnutí.
Dítě, co po přijímačkách na dotaz, kam by teda nejradši, odvětila, že tam, kam bude chodit aspoň jedna kamarádka.
No nic. Aspoň bude mít fresh start. Jednu přijatou budoucí spolužačku zná z přípravky, druhou asi dvakrát viděla právě přes tamtu společnou kamarádku. Na rozjezd dobrý, zbytek se utřepe.
Samozřejmě si celou tu dobu koušu nehty, jestli jsme se rozhodli dobře. Snad jo. Čas ukáže.
Držím jí palce. A nám taky.
Rozhodli jste se dobře. U Žmura byla ta aklimatizace fakt hrozně rychlá, děti jsou v tomto ohledu opravdu mnohonásobně menší konzervy, než my dospělí (ano, i introvertní děti). Většina škol tomu navíc napomáhá společným teambuildingem na začátku září, kde se utřepou první vazby a kamarádi.
Hodila jsem řeč s Vikiho psycholožkou. Podle ní je studium na soukromém gymplu o hodně víc na pohodu (což náš malej nerváček uvítá), zároveň lepší komunikace a přitom ty děti mají u maturit i přijímaček na VŠ srovnatelné výsledky. Navíc humanitní zaměření Jedničky jí bude sedět myslím mnohem líp než přírodovědné zaměření státní Dvojky, kam šla ta nejlepší kamarádka – její maminka říkala, že myslí, že by jí na Jedničce taky bývalo bylo líp, ale neodvažovala se to prosazovat přes partnerovo veto. A s Trojkou nevím, mám pro svoji školu soft spot a mrzelo mě psát výsledek svojí bývalé třídní, ale rozhodně by bylo komplikovanější dojíždění, a koneckonců… dvakrát do stejné řeky člověk nevstoupí.