Bibča letos nastoupila na osmiletý gympl. To víte.
Že příšerně moc chtěla dělat němčinu, to možná víte taky. (A teď každou chvíli ofrňuje a kňourá, jak to španělštináři mají lepší!)
Ve čtvrtek jí bude dvanáct. Asi to obrečím, protože jako první věc po abecedě, měsících a dnech se v němčině učili představovat. A její úvodník zní:
„Ich bin Bibi. Ich bin elf.“
Elf je německy jedenáct, to ví každý, kdo kdy kolem němčiny aspoň prošel. Ale mě to nepřestává rozesmívat. Když řekne Ich bin elf, představím si vánočního skřítka s čepičkou a špičatýma ušima.
Ji ta představa děsně dráždí, nechápu proč… 
Poslední dva dny je moje beruška elf.
Pozítří už bude zwölf.
Všechno nej! A jak se jí tam kromě němčiny líbí?
Řekla bych, že líbí. Občas pyskuje na některé spolužáky, pomalu každý druhý den je ale s nějakou spolužačkou v nákupáku nebo s ní sdílí kus cesty, takže věřím, že je to na dobré cestě. Je to náročné, ale věřím, že by to bylo na druhém stupni kdekoli – změna kolektivu, nové předměty, nové nároky a povinnosti. Co mám možnost pozorovat (a pomáhat jí s tím), líbí se mi, jak tam k těm předmětům přistupují, má různé prezentace, týmové úkoly atd. Teď už jsem prakticky definitivně přesvědčená, že pro ni bylo dobré jít tam, kde je. Nějaký rigidnější klasický gympl by ji převálcoval.
Takže Bibi je dárek k Mikuláši.
Řekla proč najednou radši tu španělštinu?
Může ji to dráždit, jen proto, že se jí někdo posmívá, protože si představuje nějakého hnusného skřítka, z nějakého jiného filmu/obrázku, je jí jedenáct a může jít o pubertu a třeba ani ne tu její, ale stačí, aby jedný spolužačce už rostla prsa a i ostatní budou chtít bejt braný za ty dospělý/dospívající a ne za dítě. Pak už je to o schopnosti bejt ženská, mít chlapa, mít dítě, čili v konečném důsledku je to otázka života a smrti.
V pozdějším věku, při balení holek, těch, o který je zájem ze všech stran, tedy těch nejhezčích nebo třeba barmanek, je holkaři trošku lehce sráží nějakou lehce negativní poznámkou, komlimentem s negativní konotací (aby ukázali, že z ní nejsou celí vedle jako všichni ostatní). Takhle přesně by to vypadalo.
Ovšem, může se to udělat jen jednou, někdy dvakrát, aby to ještě vypadalo jako milý škádlení a dotyčnou to nenasralo. Někdy se dotyčná ovšem nasere hned napoprvé, protože jí někdo mohl říct něco nepříjmného před tím a ono se to nasčítalo, jindy je holka sice dokonale krásná, ale okolí se s ní bojí komunikovat, takže ona žije v podstatě na citovž poušti a už první závan negativity dělá, že se hroutí.
Já to chápu i z druhý strany, protože děti jsou od přírody roztomilý a proto vůči nim máme ochranitelský reflexy a představa, že je elf je roztomilá.
Většina těhle věcí projde a je zapomenuta, ale něco si člověk zapamatuje a štve ho to po zbytek života. – Cílem hry je s ní komunikovat. Ne jí dostat do situace, kdy si řekne, že to nemá cenu a přestane se svěřovat úplně.
Ona nemá ani, co vysvětlovat proč ji něco vadí, protože i zcela počestné důvody mohou být špatné konverzační téma. Natož věci, o kterejch se nikomu nechce mluvit.
Na chlapy to funguje samozřejmě stejně. Jedna ženská volala do rádia, že ten její na ni nesáhne, nepohladí ji, jenže když to někdy udělal, tak se začla smát tomu, jak při tom vypadá neobratně (aby ne, když to nikdy nedělal a není to spontánní), jak roztomilej neobratnej chlapeček, takže se uzavřel ještě víc. Už tak to měl těžký a nepotřeboval ještě posměch navíc.
Kamarádka má přítele, kterej jí pořád sere nějakejma drobnostma. Jinak ho má ráda a ví, že ji má rád, ale řekne mu ať chvíli nemluví (protože potřebuje chvíli odpočívat) a on mele dál, takže nakonec je z toho vystreslá a nemůže tam ani spát. Já chápu, že on tak jen reaguje z nerovozity na svý vnitřní nejistoty, ale ji to nezajímá, má dost svýho a chce jen aby „nechci to“ bylo chápaný jako „nechci to“ a měla od toho pokoj.
Jojo, doživotní dárek
Hele možná to trošku překombinováváš. Prostě si z ní děláme prdelky, že je elf, takže se ježí, ale všechno v nevinným módu. To se stokrát víc naštve, když jí připomeneme, ať si uklidí pokoj. Asi jí to prostě přišlo dětinský, ale včera sama přišla trochu naměkko, že chce bejt ještě elf
Puberta v tom samozřejmě je. Snažím se nejít přes závit a nevysmívat se. Zatím pořád komunikuje. Já jí dávám najevo, že vím, že ji z tý jiný generace nikdy úplně nepochopím, ale když bude potřebovat, pokusím se jí pomoct.
Španělštináři prý mají větší srandu a navíc snad španělštinářka furt chybí, nebo tak nějak
Někdy to určitě překombinovávám, taky si uvědomuju, že stačí jeden detail a všechno může být úplně jinak.
To s tím nepochopením je dobrý, implicitně to dělá konečnou autoritu na vlastní život. (A nerozumíme si moc ani mezi pohlavíma a podle debat na novinkách i ve spoustě dalších témat.).
Je to tak. Není to jednoduchý. Už jsem dospěla k tomu názoru, kterýmu jsem se vždycky divila – že bych teď nechtěla být mladá, jednak mám pocit, že je dost složitá doba, a jednak už mi to nějak jednou stačilo.