Bibča letos nastoupila na osmiletý gympl. To víte.
Že příšerně moc chtěla dělat němčinu, to možná víte taky. (A teď každou chvíli ofrňuje a kňourá, jak to španělštináři mají lepší!)
Ve čtvrtek jí bude dvanáct. Asi to obrečím, protože jako první věc po abecedě, měsících a dnech se v němčině učili představovat. A její úvodník zní:
„Ich bin Bibi. Ich bin elf.“
Elf je německy jedenáct, to ví každý, kdo kdy kolem němčiny aspoň prošel. Ale mě to nepřestává rozesmívat. Když řekne Ich bin elf, představím si vánočního skřítka s čepičkou a špičatýma ušima.
Ji ta představa děsně dráždí, nechápu proč… 😀
Poslední dva dny je moje beruška elf.
Pozítří už bude zwölf.
Všechno nej! A jak se jí tam kromě němčiny líbí?
Řekla bych, že líbí. Občas pyskuje na některé spolužáky, pomalu každý druhý den je ale s nějakou spolužačkou v nákupáku nebo s ní sdílí kus cesty, takže věřím, že je to na dobré cestě. Je to náročné, ale věřím, že by to bylo na druhém stupni kdekoli – změna kolektivu, nové předměty, nové nároky a povinnosti. Co mám možnost pozorovat (a pomáhat jí s tím), líbí se mi, jak tam k těm předmětům přistupují, má různé prezentace, týmové úkoly atd. Teď už jsem prakticky definitivně přesvědčená, že pro ni bylo dobré jít tam, kde je. Nějaký rigidnější klasický gympl by ji převálcoval.