Učím se to.
Člověk by řekl, že to nebude tak těžké. Přece jen, volaly jsme si poslední dobou zhruba jednou týdně, viděly se párkrát za rok. Řešily jsme většinou jen běžné věci. Narozeniny a školní pokroky dětí, kam jedeme na dovolenou a jestli jsme se v pořádku vrátili, jak jsme na tom zdravotně, novinky u společných známých.
Ale je to jen špička ledovce.
Nemohla jsem mámě zavolat, že má Bibi samé jedničky na pololetním vysvědčení, prvním na gymplu.
Nemohla jsem jí dát vědět, že jedeme na jarní prázdniny do Rakouska. Ani to, že jsme dorazili domů.
Teď jsem se dozvěděla, že se chystá výrazné oteplení. Z asi -15 °C, co byly v noci (ještě teď ráno kolem -10), na asi +15 koncem týdne.
První impulz? Zavolat mamce. Ať si dá pozor. A zanadávat si společně na změny počasí.
Zase nemůžu. Je to divný. A ještě asi nějakou dobu bude.
Jo, tohle je přesně ono. Pokaždý se člověk zarazí a uvědomí si, že už to nebude a za chvíli zase a zase, pořád bez konce.
Nakonec si na to člověk zvykne, ale trvá to moc dlouho a úplně to stejně nezmizí nikdy. Jen to časem vybledne jak hvězdy za svítání.
A.P.
Asi chápu. A zároveň si to člověk nikdy úplně neumí představit, dokud to nenastane.
Taky to nese s sebou třeba to, že mnohem víc vzpomínám i na babičku a dědu. Jako by mámin odchod za nima tu jejich někdejší smrt nějak nově rozvibrovalo.
Mrazí mě z toho. Mám podobnou frekvenci volání i návštěv. Ať to přestane být tak bolavé.