Varování: obsahuje explicitní popis porodu 😀

Před týdnem to všechno začalo. Ve čtvrtek večer jsem dokoupila poslední drobnosti v drogerii a stavila se na poslední kontrole – nález beze změn, ale my byli rozhodnutí už přes víkend pidižvíka vyhnat. Spíš formálně jsem se tak objednala na poradnu do Mělníka… na dnešek 😉 doufám, že si mě tam škrtli.

V pátek jsem ještě vyluxovala, vytřela (ještě v létě by mě nenapadlo, že budu uklízet až do porodu – na jednu stranu jsem si užila fakt hromadu zdravotních problémů a komplikací, ale v kondici jsem byla asi v zásadě větší než napoprvé) a finálně zabalila tašku, s výjimkou věcí jako zubní kartáček. Po uložení Brigule jsem uklidila kuchyň, z restů mi tak zůstal jen zapapírovaný stůl, pustili jsme si s L. aktuální díl TBBT… a udělali si hezký večer, jak zní obvyklá eufemistická doporučení. Spát jsme šli o půlnoci, tedy tak o hodinu později než normálně, ale popravdě jsem myslela, že se ještě jakž takž vyspíme 🙂

Ve tři hodiny jsem se probudila – nic neobvyklého, 2-3 hodiny po usnutí jsem se vždycky budila na WC, ale tentokrát jsem cítila vlhkost mezi nohama a bylo mi jasné, že to je ono. Cestou na WC jsem uslyšela kňourat Briguli, tak jsem se u ní zastavila, vkleče ji uklidňovala a doufala, že nezaplavím koberec 😀 Bibi usnula, já si odskočila a pak už přišla první vychrstnutá dávka čiré plodovky. Šla jsem se osprchovat, na internetu se ujistila, dokdy je potřeba být v porodnici, trochu se uklidnila a šla probudit Lvíčka. „Tři hodiny spánku musí stačit každému,“ zívnul a šel volat rodičům.

Večer předtím jsme si s tchány volali a domluvili se, že až to přijde, tchyně sedne na taxík a přijede hlídat B. Taky jsem stihla Bibince vysvětlit, že maminka bude muset pro miminko do nemocnice a pár dní tam zůstane, ale brzo se vrátí a Bibi zatím bude s tátou a babičkou. Tchánovci (nakonec tchyni přivezl tchán zotavující se ze zápalu plic) dorazili, my stáli nachystaní u dveří, já se zapnutým Contraction timerem… Celkem pravidelné půlminutové kontrakce po třech minutách moc neuklidňovaly, ale ještě nebyly křížové. Plus já nacpaný ručník do kalhot, protože jsem pořád prosakovala. Ale cesta utíkala a kontrakce se na poslední míli oslazenou staženými závorami kvůli nějakému absurdnímu průjezdu posunovacího stroje zhoršily, ale ještě jsem necítila tlak na konečník, tak jsem už věřila, že dojedeme 😀

A dojeli jsme. Po příjezdu jsem se vyhrnula z auta rovnou koleny na štěrk v jedné výživné kontrakci, pak se zvedla a na příjem. Bylo přesně pět ráno… Před odjezdem jsem volala a PA mi řekla, že mají poslední místo na oddělení, což stále platilo – nadstandard nebyl, takže po monitoru mě odvedli na standardní pokoj. Monitor byl strašný, první čtvrthodina ještě šla, ale pak začaly kontrakce bolestivě vystřelovat do kříže a nedalo se vydržet vleže. Přijímací procedura skončila vyšetřením konstatujícím, že jsem na dva prsty.

Na pokoj jsem přišla, nestihla se spolubydlící ani představit a mazala do sprchy, která jsem věděla, že mi aspoň trošku uleví. No… možná první kontrakci. U druhé nebo třetí přišel tak strašný tlak na spodek, že jsem myslela… vlastně ani nevím co, jen že se to nedá vydržet, začala jsem tmavorudě krvácet a volat o pomoc. Byla jsem strašně ráda, že tam Lvíček byl a dovedl doktorku, která zkonstatovala, že krev je z branky a že se to stává, a když jsem se osušila a došla na vyšetřovnu, zjistila, že lem je zašlý a jdeme na sál. Během asi deseti minut, není divu, že to bolelo jak kráva… Teda původně jsem tam měla jet na křesle a považovala za docela velkou nespravedlnost, že mě donutili to ujít.

Vylezla jsem na křeslo a pak bylo nějak všechno na levačku, pozice, do které mě štelovali, mi připadala nepřirozená a nepohodlná, tlačit mi nešlo, dítě mělo velkou hlavu, takže mě nakonec zase museli střihnout – a střihlo se sice (mám pocit) v kontrakci, ale do ticha, takže na rozdíl od prvního nástřihu, kterého jsem si ani nevšimla, teď já ani Lvíček na ten chroustavý zvuk asi do smrti nezapomeneme. Ale naštěstí to trvalo jen pár minut a dítě bylo venku, trochu fialové, jak jsme se dohadovaly během toho tlačení, děsně velké a skutečně chlapeček. Nedali mi ho na břicho hned, až po zvážení, což nevím proč (nějak se řešila placenta, tak možná proto), ale celou dobu jsem na něj viděla a taky jsem nebyla ta úzkostlivá prvorodička, takže mi to nepřišlo jako nejdůležitější věc na světě – věděla jsem, že ho dostanu brzo, a taky jo. Lvíček si ho podepsal a choval, když mě šili (taky super být předmětem ukazování, jak vypadají vaginální varixy), Viktorek se hezky přisál, nechali nás s ním samotné… a já byla nejšťastnější na světě, že to mám za sebou, že jsme to oba přežili a ŽE TO BYLO NAPOSLED, CO JSEM RODILA.

Protože tohle potřetí už fakt ne.