Tentokrát jsem ani nestihla zhodnotit březen. Protože konec března a začátek dubna byl zase fičák, který se nesl ve znamení toho, že jsme dvě velký holky. Každá jinak.
Brigča je velká holka, protože první dubnový týden oběhala (a zvládla) zápis do tří škol. My všichni jsme byli na všech s ní, protože Lvíček se rozhodl, že si to nechce nechat ujít, a Vikiho prostě nebylo moc kam dát. Páťačky převlečené za víly v první ze škol nám ho ale okouzleně ukradly a málem nevrátily, v poslední škole zase dělal půlku zápisu se ségrou a na všech jednotně si vyžebral dárek pro zapisované, až jsme se skoro styděli, ale zas – líná pusa…
Je velká holka, protože dostala 20″ kolo s přehazovačkou – a následně si ho koupil i Lvíček, protože za zpřevodovaným kolem už se dost dobře nedá běhat, a byli spolu minulý víkend na regulérním cyklovýletě do vedlejší vsi, což L považuje za splněný sen a nečekal to dřív než někdy v létě. Následně si šel koupit dres, boty, rukavice, kraťasy a ještě asi milion dalšího příslušenství… inu, koníčky se holt prodraží 🙂
Je velká holka, protože jsme jí dneska konečně sehnali, vyzkoušeli a koupili vysněný kočičkový školní batoh, který je větší, než můj dospělácký, a my nemůžeme uvěřit, že to malý miminko… no, však to znáte.
Zápisy by si zasloužily samostatný post, ale nevím, jestli vůbec stihnu dopsat tenhle 🙂 na spádové škole se nám líbilo, ale budoucnost je dost nejistá. Na spádové škole nejlepší kamarádky ze školky se nám zase velmi nelíbilo a šance na přijetí pro nás nespádové jsou navíc zhruba podobné šancím sněhové koule v pekle. Všem se líbilo na soukromé škole, vzdálené cca deset minut jízdy autem. Školné – vtipně – stejné jako ve školce, malé třídy, rodinný přístup, ale přitom důraz na smysluplnost výuky. Je to paradoxní: celou školku jsme se těšili, až na základce hodíme placení za hlavu, a shodli jsme se se Lvíčkem, že nemáme ambice produkovat nějaké malé Einsteiny. Jenže když je člověk reálně uprostřed toho rozhodování, je to jiné. Bíba si novou školu zamilovala na první pohled a moc se tam těší. Snad jí to vydrží.
A s tím souvisí i to, proč jsem velká holka já. (Teda kromě toho, že mi ve čtvrtek bylo sedmatřicet.) Jsem velká holka, protože mám poprvé v životě auto. Jednou jsem tedy jedno psané na sebe měla, ale nikdy jsem s ním neujela ani metr. Teď jezdím. S dozorem z bazaru domů, na Smíchov nebo do pneuservisu, sama do školky, do zmíněné školy na předškolní kroužek a jednou dokonce i do nákupáku. Psice, tohle je pro tebe: nikdy není pozdě 😉 Klíčový faktor – po téměř osmi letech neřízení – je automat. Mám se toho ještě hodně co učit a musím se hodně vyjezdit, sama si troufnu jen na předem projeté trasy a tak dále, ale právě automatická převodovka mi to velmi usnadňuje.
Tyhle všechny věci, nicméně, ve spojitosti se snahou o nějakou pracovní činnost, mi zabraly čas a duševní energii na blog (a vlastně skoro na všechno ostatní). Pevně doufám, že teď bude zas trochu víc příležitostí na psaní. Díky, že mě pořád čtete… 🙂
Teeda, moc gratuluju! K narozkám a rozježdění, máš můj veškerý respekt a obdiv! Mně to asi mine, ptž jsme se s eM rozhodli zkusit no-car domácnost. Tak huvidíme, jak dlouho to vydrží – nebude se to hrotit, ale pokud se to ukáže jako schůdná varianta, tak už se budeme kromě hromadný posouvat jen sdíleně a na sdíleným autě si zase řidičský schopnosti trénovat nechci:) Držím palce se školama, takže se čeká, jestli vás vezmou na nespádovce a případně soukr? Pokud platby nejsou nějak dramatický, neváhala bych.
No my už v podstatě ani neváháme – na nespádovce ta šance je fakt malá a ani se nám tam nelíbilo, B je celkem smířená, že s BFF’kou
nebude. Na spádovku už jsem napsala, že to měli moc hezký, ale nenastoupíme, ať můžou počítat s místem pro ostatní. Platby nejsou úplně zanedbatelný, ale ani ne horentní, a myslíme, že je to vlastně ta správná oblast, kam je investovat 🙂 No-car je dobrej koncept, držím palce, to povzbuzování jsem myslela hlavně v tom ohledu, kdybyste se přece jenom rozhodli odstěhovat mimo Prahu – že to není úplně ztracená možnost 🙂
Ahoj držím palce ať se líbí 🙂 nejdůležitější je stejně v první třídě učitelka…
No právě, a když jsem si představila, že by dostala tu můru ze státní nespádovky… příklad: chtěli po ní odčítání. To mi přijde u zápisu (!!) úplně mimo, ale budiž, B odčítat umí, zajímala se, tak jsme ji to před pár měsíci naučili. Jenže úča se jí zeptala, kolik je 8 – 4, a než si to stačila usouvztažnit (trvalo by jí to tak dvě tři vteřiny), tak už jí okamžitě začala ohýbat prsty a navigovat a poučovat. Fakt ani ty dvě vteřiny jí nedala. Naopak v té soukromé jsou příjemní prostě všichni – učitelky si střídá na předškoláckém kurzu, se všemi je spokojená, a i když asi ta její první třída bude mít asi ještě někoho jiného, věřím, že bude na stejné vlně.
Vlastne me dost mrzi, ze Te sleduju jen takhle z dalky. S temi uplne stejne starymi detmi resim zcela stejne scenare a u cteni tady si pravidelne rikam Jo! Presne! A ted zrovna se velmi raduju, ze nejsme jedina zpovykana rodina stredni tridy, ktera po zkusenosti se spadovou ucitelkou zvolila soukromou zakladku, ktera ma vsech pet P – i za cenu toho, ze nebude s BFF, ze nebude mit ty deti ze skoly za barakem, a ze cast meho zivota bude taxikareni… a to se k tomu autu furt odhodlavam (ja papiry jeste nemam vubec)
Ani nevíš, jak mě těší tohle číst 🙂 jednak, že někomu přijde vhod to, co píšu, a jednak, že nejsme sami, kdo došel k tomuhle řešení. Taky mě mrzí, že se nevídáme, holt opačné konce Prahy – a teď jsem se dozvěděla, že L domluvil akci s kamarády na 18., takže asi ani ten piknik nedáme 🙁 ale myslím na vás často! Držím palce s řidičákem a možná zkusíme přes léto vymyslet nějaký společný výlet?