Někdy mívám náladu na koledy, listování kuchařkami a časopisy s recepty na cukroví a pálení františků už koncem srpna. Někdy v říjnu. Nikdy to nevydrží, ale když to letos přišlo někdy v půlce listopadu, chovala jsem naději.

Marnou. Dlouho jsem na prvního prosince neměla tak anti-adventní náladu. Nemám dárky, těsta na cukroví, nápady ani chuť něco řešit. Včera jsme se ani nebyli schopní dohodnout, v kolik a jestli vůbec vyrazíme do centra (spoiler alert: nakonec ano, i když B odpoledne provozovala aktivity jako výroba panenky Jamese Bonda, a dokonce jsme stihli dorazit do Café Elias šest minut před zavíračkou), šli jsme pozdě spát, protože jsme se snažili stihnout Black Friday na dárky, navíc letos nemáme bojovkový adventní kalendář (ze skřítků už děti vyrostly a digitální agentský, o který projevily zájem, má jen asi 12 částí) a na adventní věnec jsem si vzpomněla až v posteli, takže jsme první svíčku rozsvěceli jen ve dvou. Naštěstí jsem spala u Vikiho a první svíčku má zapalovat nejmladší z rodiny, tak aspoň tak.

Ještě jsem totiž navíc začala krvácet. Čtrnáctý den cyklu. Někdo by se možná lekl, ale já vím s jistotou, že můj cyklus zapomněl brát v úvahu Vánoce podobně jako já, teď se podíval do kalendáře a zděsil se: „Ona letos nebude mít menstruaci na Vánoce ani na Silvestra! To přece nejde! Okamžitě napravit!“

To, anebo ta příšerná rýma, kterou jsem měla před týdnem.