To je můj stěžejní dojem z nadcházejících prázdnin. Na druhou stranu už se během pár hodin děti stihly poprat a z Vikiho mlení mi cuká oko, takže… to bude ještě zajímavé.

„Jak mám tohle vydržet 66 dní?!“
„Nech si navýšit prášky.“

Čímž se dostáváme… nějak ke všemu.

Od konce února beru antidepresiva. Bylo toho na mě moc. Ještě furt je, místy. Třeba nezvládám skoro vůbec pracovat. Z psaní se mi chce blinkat. Tohle je poprvé po dlouhé době, kdy se mi nechce blinkat aspoň z psaní na blog. Aspoň že mám nějaký polštář z dědictví, ale i tak doufám, že se brzo seberu.

Na druhou stranu už mám dny, kdy se směju. Žertuju. Zpívám si.

„Nejsem zvyklej, že se směješ, nejsem zvyklej, že se se mnou bavíš… popravdě mě to trochu děsí!“

Než jsme přišli na to, že je to deprese, bylo to doma hodně krušný. Pořád je to cesta, která má svoje propady a svoje úspěchy. Ale aspoň už to není ta bezvýchodná prázdnota co dřív. Ještě před smrtí mamky. Propadala jsem se do ní léta jak do tekutých písků.

Hledám si alternativní kariérní směr. Copywritery beztak nahradí AI, respektive jeden copywriter s pomocí AI udělá práci za dvacet. Tady budoucnost není.

Věřím osudu, že mě nakopne správným směrem. Nějak to dopadne.

Hezký prázdniny všem.