Prci, prci, prcičky: Školní sraz (80 %)

Proč to nepřiznat: patřím k Prcičkové generaci. Hrdinové byli ročník 99, já končila střední školu 2000, z prvního dílu jsem odcházela rudá napůl studem, napůl smíchy – tam ještě převažovaly fórky sexuální nad fekálními. Po obrovském úspěchu pochopitelně přišly sequely; dvojka ušla, trojka už byla hodně za hranicí vkusu a ostatní, které vyšly jen na DVD a s hlavní sérií měly společnou jednu okrajovou postavu a/nebo děni “na hudebním táboře”, už jsem vypustila. Zpráva o Školním srazu mě tedy ze začátku ani moc neuchvátila. Bála jsem se, že v rámci vydojení zbytku peněz z úspěšného jména půjde o něco strašně trapného, kde se třicátníci budou stylizovat do puberťáků. Ale potom, co jsem zhlédla trailer, mi bylo jasné, že to chci vidět. Tak jsem si projekci v Odeon Cinemas vybrala jako dárek k svátku (24. května, nojo, jsem s tou recenzí pozadu :)) a i s odstupem dvou týdnů můžu říct, že zklamaná jsem nebyla (a klidně bych na to šla znova).

Tvůrcům se podařilo opravdu dobře prokličkovat mezi Skyllou a Charybdou pseudopubertální trapnosti na jedné straně a neplodné nostalgie na straně druhé. Životní realita Severní Ameriky je nám sice přece jen trochu vzdálená, ale hrdinové Prciček nám i přesto byli v lecčems blízko v naší vlastní pubertě – a “moje” generace se ve filmu zhlíží v zrcadle až nepříjemně upřímném. (Možná jsou mi filmové reálie přece jenom o něco bližší vzhledem k tomu, že jsem byla dvakrát několik týdnů ve Spojených státech a jednou v Kanadě, ale není to určitě nezbytná podmínka.) Zároveň jsem se bavila u velmi dobrých a věkově adekvátních vtipů – a ve stejných chvílích mě mrazilo. Partička týpků, kteří toho povětšinou moc nedokázali, někteří už mají rodiny, dospěli, ale pořád a pořád hledají tu svoji cestu, která zdaleka není hotová a nalajnovaná a na které je neustále spousta zatáček, výmolů a nečekaných odboček. Přesně se trefili do pocitu, který v posledních měsících a letech ze života mám: nějakých deset, dvanáct let po maturitě jsme si všichni mysleli, že už bude všechno “hotové”; že budeme mít rozjetou úspěšnou kariéru, životního partnera, rodinu (nebo aspoň na cestě), že se v sobě vyznáme a budeme vědět co chceme, kam směřujeme a co vlastně na tom světě děláme.

Ale v Prcičkách jsou na tom třicátníci stejně jako já: pořád v podstatě uprostřed série pokusů a omylů, sice poučenější a sebejistější, o něco ukotvenější v životě, realističtější… ale pořád v zásadě tápající a zdaleka ne s pevným životním plánem a spoustou úspěchů. Je to na jednu stranu možná malinko deprimující. Na druhou stranu osvobozující. A když má navíc člověk odstup jako od filmových hrdinů, může si říct: “ale sakra, Jime, Finchi, Kevine, Ozi (Stiflera vynechávám), vždyť na tom nejste vůbec tak blbě!” No a následně si sám uvědomí, že na tom vlastně taky tak blbě není a přes veškeré nedořešené životní situace je rád, jak na tom je, a za žádných okolností by už s puberťáky neměnil.

Začínám znít moc jako třicátník, takže je nejlepší čas přestat, ale pokud mám Školní sraz shrnout jednou větou – jsem ráda, že vzniknul…

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u “Prci, prci, prcičky: Školní sraz (80 %)

  1. To zni dobre, asi stahnu 🙂 Ale otevru si k tomu asi lahev vina, az z toho na me padne melancholicka nalada. Taky si casto rikam, ze jsem mela byt v tuhle dobu uz davno nekde jinde, ne? A to mam ke tricitce zatim jen trochu naslapnuto…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *