Odmala jsem počítala s tím, že u porodu budu sama. Co s nějakým chlapem, tohle musím zvládnout sama! Ale pak jsem potkala Jirku – Lvíčka, s kterým jsme prožívali všechny důležité chvíle společně, a připadalo mi samozřejmé, že se mnou jednou bude i v téhle chvíli. Pomůže mi a podpoří mě. Všechno tomu nasvědčovalo. Jirka byl stran mého břicha hrozně angažovaný a nadšený, a stejně na tom byl i v úterý navečer, kdy jsem po několika hodinách „jiných“, bolestivých, pravidelných a nerozehnatelných poslíčků váhavě zavelela k odjezdu do mělnické porodnice. Tam mě sice přijali, ale s upozorněním, že čípek je stěží prostupný pro prst a něco z toho být sice může, ale taky nemusí. Během procedur kontrakce sice nepřestaly, ale zmírnily se a prodloužily… a muž se mi svěřil, že mu není dobře a radši by se jel vyležet do naší postele než na provizorní rozkládací křeslo na nadstandardním pokoji porodnice. Kalkulovali jsme se standardním průběhem porodu u prvorodičky a oba tiše počítali s tím, že někdy třeba mezi třetí a šestou ráno mu zavolám, on vyrazí a s rezervou v pohodě dorazí na vypuzovací fázi.
Příroda mi ale dala najevo, že kašle na nějaký průměrný porod prvorodičky, takže v jedenáct se mi už téměř neznatelné kontrakce začaly zase prohlubovat, o půlnoci jsem si šla pro něco na bolest, v půl druhé budila telefonem muže, že rodím, a Brigitka byla na světě ve 2:40, asi pět minut předtím, než došel na sál. Paradoxní je, že jsem za to byla ráda. Kontrakce – možná tím, jak šlo všechno rychle – pro mě byly naprosto nesnesitelné a při jedné každé jsem prosila kohokoli zrovna přítomného z personálu o císaře, protože tohle určitě nevydržím (jediná další myslitelná varianta byla skok z okna). Nikdo mi nevyhověl, naopak ještě přidávali nároky na dýchání, aby miminko nemělo problémy. Nic mi neulevovalo (jen teplá sprcha, ale tu jsem po přechodu na sál už nestíhala) a za svoje nezvládání jsem se styděla sama před sebou, natož před mužem, který mi v posledních týdnech pořád opakoval, jak jsem silná a statečná a jak to všechno určitě krásně zvládnu. Býval by mi nepomohl a jen by, jak ho znám, trpěl ještě víc, že pro mě nemůže nic udělat… člověk míní a život mění. Necítím se ani maličko zklamaná nebo ukřivděná, že tam nebyl; spíš jsem za to osudu vděčná.
Následující dvě hodiny na sále, kde nás nechali samotné s miminkem, už byly super – sžívali jsme se, hladili, prohlíželi si mrňouska – a krátký zbytek noci strávili na našem nadstandardu s už umytou, oblečenou a tvrdě spící holčičkou. Dostali jsme ji k Mikuláši a aspoň co nás se týče, je sladší než všechny čokoládové figurky světa 🙂
♥ Nádherná! Ještě jednou gratuluju, to je fakt dáreček! ♥
díky, Puff ♥
ježíš tak ona už je na světě kočička malinká je tak krásná gratulujiiiii to byl teda nakonec docela fofr co 🙂
velkej 🙂 ale dobře všechno dopadlo, kdyby mě poslali domů, tak asi rodím někde na benzínce v mrazu… :))
jsi pašák, Quanti! a holčička je nádherná 🙂
nádhera, moc moc gratuluju, jsi skvělá 🙂
Gratuluju!!! 🙂
moc díky všem 🙂
Miminka jsou krásný, taky se jednou na to svoje těším. A zároveň netěším, protože když si přečtu, že quanti prosila každého kolem o císaře, tak mě tahle porodová fáze fákt děsí 😀
Tak ještě jednou gratulace, ať se vám oběma holky dobře daří, malá ať je zdravá a ať je dárkem od andílků 🙂
Tak ono každej to má jinak (a každý konkrétní porod je taky jiný), suma sumárum, jak vidíš, přežila jsem to 🙂 ale ze spousty důvodů jsem ráda, že mám miminko právě teď a nějak jsem s ním nespěchala (ale ani neodkládala). Zároveň jsem hrozně ráda za to, s kým ho mám, cítím oporu a vzájemnou lásku (mezi všema třema :)) a to je pro mě strašně důležitý…
Ještě jednou moc gratuluju a přeju celé rodince hodně zdraví a štěstí!!! 😀 BTW Ona je prostě krásná!!! 😀 :))
moc děkujem, jsme do ní oba hrozně zamilovaní 🙂
Dora zdraví o měsíc mladší kolegyni 🙂 zatím je to čím dál tím lepší, už dělá obličeje, přibrala za pět týdnů skoro kilo a půl a úplně je to haluz jak roste před očima 🙂 tak ať se vám dobře daří, držíme palce!
allora vyřídila? 😉 děkujem, strašně si užívám, jak je malinká, protože je mi jasné, že to bude jenom mžik. Vám taky, snad někdy časem holky seznámíme 🙂
btw. a co kojení? ještě ti to přijde jako sci-fi? 🙂 náš bumbrlíček by se nechal kojit pořád… jen teda pořád blije (napsal bych blinká, ale nevystihovalo by to realitu). no a jak jsme onehdá museli zachytávat mateřské mléko stříkající na všechny strany, tak jsme to oba zkusili ochutnat a není to vlastně vůbec špatné 😀
no kojení… šly jsme domů o den později kvůli nepřibývání, pořádně se mi spustilo mlíko až dneska, ale jinak jsem si zvykla nějak hned 🙂 ale ono je to všechno zvláštní, třeba v bytě, kde od října bydlíme, jsem nikdy nebyla jinak než už jako docela pokročile těhotná a teď je nezvyk tu existovat bez břicha, třeba vůbec ležet v posteli 🙂
Quanti, pořád mi to přijde jako včera, kdy jsi psala „až jednou někdy budeme mít…“ a najednou je na světě a je tak nádherná!:-)
Jsi statečná a všem třem přeji jen to nejlepší a užívejte si tohle období. Zní to sice jako velký kýč, ale teď je to nejkrásnější! 😉
ahoj Jani, je to fakt nádhera, i když náročný. Snažíme se si to užívat, co to jen jde, a děkujem 🙂