Šestinedělí za náma

Přesněji řečeno už sedminedělí, protože přesně týden mám tenhle příspěvek rozepsaný. Nebudu tvrdit, že nebyl čas, jen ho je zásadně míň a když mám volné ruce, je vždycky potřeba něco přednějšího – nastupuje holt trošku drsnější prioritizace 🙂 Noviny a internetové blbinky stíhám zatím vcelku komfortně číst u kojení, ale s blogem je to horší – dítě trochu překáží v psaní 😀

Zabíháme se. Můžu potvrdit, že prvních 4-6 týdnů je vážně nejnáročnějších z hlediska zvykání, stanovování rytmu a tak dál. O víkendu nás napadlo vyndat mantinely z postýlky (něco mi říká, že nedávat je tam vůbec, ušetřili jsme si nějaké ty noční nervy navíc) a od té doby je Brigitky první noční spánek ne 3-4, ale 5-6 hodin. To se samozřejmě může ještě změnit, zvykli jsme si nebrat s miminkem nic za bernou minci, ale vypadá to, že i jí vyhovuje, když může spát co nejdelší dobu. Pomáhá tomu samozřejmě i nafutrování Nutrilonem, které většinou probíhá před spaním, když už mi za celý den dojde mlíko a energie – nejsem si jistá, jestli by si takhle vystačila i plně kojená, ale každopádně si nestěžuju. Nevím tedy, jak to vydrží, ale stoprocentně už pochopila, co znamená noc 🙂

Aktuálně zažíváme její první rýmičku, s pomocí spreje s fyziologickým roztokem a odsavačky na vysavač se s ní ale pereme poměrně úspěšně (aspoň doufám, že to už nepřejde v nic horšího). Po odsátí se na mě dokonce směje, a to jinak dělá jen na tatínka, když přijde z práce – asi je to náhoda, ale možná je to i tím, že se jí uleví 🙂

Každým dnem je jiná. Větší, dospělejší… plešatější, jak jí vylínávají první vlásky 😀 a je krása to s ní zažívat. První dny, když Jirka odešel do práce, jsem si připadala malinko ztraceně – co s ní vlastně dělat? Mám na ni mluvit, a co jí mám říkat? Mám ji stimulovat každou chvíli, kdy zrovna nespí? Nešidím ji, když ji nechám v postýlce a jdu vařit nebo mýt nádobí? Ale postupně se to setřáslo do přirozeného stavu, kdy jí nechávám nějaký „čas pro sebe“ k objevování světa, postýlky, hraček a vlastního těla (začala si cucat ručičky, dudlík až na vzácné chvíle plive) a když jsem s ní, tak nějak samo vyplyne povídání, zpívání (všeho od lidovek přes RHCP po totální slovní i melodické improvizace), hlazení, výměna grimas a jednoduché hry, i když na ty má talent spíš tatínek.

Zní to jako klišé, ale jsme hrozně šťastní, že ji máme 🙂

Malej pankáč s flaškou – nejaktuálnější včerejší fotka 🙂 a historická – poprvé v overalu velikosti 62! Naše pidiholčička je čím dál větší…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *