Když jsme se před dvěma lety stěhovali do Irska, brali jsme to jako příležitost zbavit se co největšího množství věcí. Plánovali jsme tam být tak rok a půl a potom se možná přesunout ještě někam jinam; celkově bylo v plánu být pryč třeba i 3-5 let. Plány se poněkud zkrátily, což ani nesouviselo s Brigitkou (původně jsem počítala s porodem v Irsku). A my jsme zjistili, že věci, kterých jsme se zbavovali s vidinou, že za tři roky budou zastaralé, ztrouchnivělé dlouhou nečinností nebo jinak nepoužitelné… že by se nám spousta z nich ještě hodila, protože ty primární náklady po reemigraci byly fakt značné. Některé jsme si pokorně odvezli od tchánů, kteří zachránili něco z toho, co se jim ještě zdálo použitelné, některé jsme holt oželeli.
Poslední dobou hodně vzpomínám na knížky. Na citlivém místě mě zasáhla Janina a její nadšení z budování knihovny. Před odjezdem jsme si pronajímali sklad, kam se vešlo jen omezené množství krabic s věcmi, a ty s knihami ani nemohly být plné, jinak by to nikdo neuzvedl. Bylo nutné přinést nějaké oběti.
Vzpomněla jsem si na šílenou knihovnu u našich. Mám knížky ráda, ale jejich byt je od podlahy po střechu přecpaný něčím, z čeho bych si byla ochotá někdy přečíst tak možná 5 % (a u těch položek, které se tam vyskytovaly už za mých středoškolských studií, jsem to většinou už zrealizovala). Představy, že bych měla něco takového zdědit, se děsím. A tak jsem do toho radši řízla: nechala jsem si slovníky a encyklopedie, pár pro mě zásadních odborných knížek, kuchařky jen ty, z kterých jsem byla ochotná opravdu něco uvařit… a krom největších srdcovek jsem nechala v hromadě na vyhození taky veškerou beletrii, kterou už jsem měla přečtenou a počítala, že se k ní v životě nevrátím.
Uplynuly dva roky a tyhle knížky se začínají vynořovat jako duchové minulých Vánoc: I na kovbojky občas přijde smutek, kterou jsem dostala jako dárek (a o které jsem si původně myslela, že jsem ji jen někomu půjčila, protože jsem nedokázala uvěřit, že bych ji vážně odložila). Principálova dcera, která změnila moje vnímání spisovatelství. Co mi dluží dcera jako originální přístup k mateřství, kterou bych si ráda znova přečetla, teď, když dokážu srovnávat. Sakra.
Jak mě to vůbec napadlo, že mi ty knížky nebudou chybět? Od dětství se k největším favoritům vracím znova a znova, osvěžuju si zápletky, trávím čas s oblíbenými hrdiny. Snažila jsem se dospět, nezaplevelovat si byt věcmi, které vezmu do ruky možná jednou za pět let. Ale beletristické knížky jsou právě takoví tiší kamarádi, na které si třeba pět, deset let nevzpomenete, ale když je potřebujete, chcete, aby byli hned po ruce 🙂
Pro vás to píšu, abyste na to mysleli, až budete někdy chtít nebo potřebovat zredukovat knihovnu. A pro sebe jako memento, že si mám beletrii kupovat příště v co největší míře jako ebooky, abych ji zas někdy nemusela vyhazovat. Protože pochybuju, že někdy budu mít tak velký byt, aby se mi tam vešlo všechno, co bych chtěla mít knižně 🙂
Jestli chceš Principálovou dceru zpátky, stačí říct 😉
áha, já jsem věděla, že ta se ještě někde toulá! 😀 možná až se někdy zase ukážem 😉
já se knížek zbavuju strašně obtížně, ale bylo by třeba to udělat.. máme tady knížky, který jsme zdědili a nikdy je nikdo nebude číst, ale je mi hrozně líto je vyhodit a nevim komu bych je šupla.. jinak naší knihovnu tvoří převážně dětské knížky po muži jich zbylo strašně moc, některé dokonce dvakrát.. a pak moje srdcovky – deaver, sbírka stop hrůzy, řeka bohů a moje dětský knížky, který jsem zachránila z půdy, moc toho neni, protože já byla od malička členem knihovny a četla jsem všechno co se mi tam dostalo pod ruku
dětský knížky pevně doufám, že jsou ve sklepě u našich, hrozně ráda bych B. četla všechno to, co bavilo mě… musím tam někdy sjet 🙂
Sbírka Stop hrůzy!!!! Tak tu vlastním taky, myslela jsem, že si to nikdo další už nepamatuje, natož aby vlastnil:-D
Jsem moc ráda, žes to napsala. Já se knížek nezbavuju, žádných. Stěny pokoje máme obložené knihovnami, až bude potřeba, začnu raději obkládat další pokoj než abych se nějaké knihy vzdala. Stad už taky nebudeš muset.
Díky – já měla pocit, že když se některých věcí zbavím, že mě to udělá svobodnější, nebo jak to říct. Ale zjistila jsem, že to prostě není tak jednoduché 🙂
Já už si na tohle naběhla několikrát, naštěstí nikdy ne s knihami. V drobnostech se tomu neubráníš asi nikdy, ale byli jste v jiné situaci.
Quanti, mrzí mě, že jsem Tě zasáhla na tak citlivém místě. Měla jsi napsat, raději bych Ti knihy na čas uskladnila u nás, než je vyhazovat:(
V poslední době jsem se naučila zbavit se spousty věcí, které jsem „syslila“ třeba i od základky, ale s knihami toho vůbec nejsem schopná. Asi je to nějaká nemoc z povolání. Učili nás, že knihy se nepálí, nevyhazují a neohýbají se jim rohy:-D
Díky Jani, já je mohla nejspíš teoreticky uskladnit i u tchánů ve sklepě, ale naivně jsem si myslela, že mi nebudou chybět, když už jsem je přece četla a tak… člověk se o sobě pořád něco učí, už aspoň vím, že to příště zkoušet nemám 🙂 vyhodit bych je každopádně taky nedokázala, tchánovci je odvezli do nějakého antikvariátu…