Dovolená s Brigulí

Když jsem plánovala a posléze čekala dítě, nebála jsem se ani tak porodu, manipulace s novorozencem nebo probdělých nocí, jako období od doby, kdy se naučí lézt, do doby, kdy dostane trochu rozum. A ukazuje se mi, že právem. Moje dny jsou teď složené ze stíhání dítěte a jeho odervávání od nebezpečných součástí obývákokuchyně, které nemůžeme dočasně nebo trvale přesunout mimo její dosah (kolečková židle, minivěž, šňůrky od žaluzií), mezi čímž lovím vzácné chvilky na namazání chleba se sýrem místo oběda.

Brigitka, a o tom se rozepíšu (snad) jindy, je éro. Hodně živá, hodně společenská, neposedí, zlobí s jídlem, nesnáší oblékání a málo a blbě spí. Strašně se mi stýská po těch nocech kolem čtyř měsíců, kdy prospala osm, devět hodin v kuse. Na pokraji mého vyčerpání (pokud čte kulida nebo nějaká jiná matka dvojčat nebo ještě šílenějších dětí, ať se nezlobí, hranice má holt každý jinde a mimoto se nastavují právě tím běžným provozem, takže co je pro jednoho k nesnesení, jiný má za odpočinkový den) nás v neděli Lvíček odvezl do bytu jeho prarodičů, který po dobu jejich dovolené spolu s pejskem hlídá moje tchyně, Brigitčina babička. Že jí tam budeme dělat společnost, ona se potěší s vnučkou a trochu mi přes den uleví s hlídáním. Měla jsem strach, jak to půjde, v cestovní postýlce, bez krmicí židličky a vůbec půlky věcí, které jsem měla doma při ruce, když už takhle jsme se skoro nevešli do auta. Ale zároveň jsem fakt už potřebovala nějaký oraz a pár rukou, které mi od pidižvíny aspoň pár hodin denně uleví – pár dní před odjezdem si totiž Lvíček zablokoval záda a já měla její zvedání a tahání na krku už nonstop.

Noci jsou děsné. V cestovní postýlce spát nechce, nevím, jestli je na ni matrace i vystlaná dekou moc tvrdá, rošt moc nízko, táhne na ni nebo bůhvíco, naštěstí pro sebe máme celou dvoupostel, takže jednu půlku obložím polštáři a spí vedle mě. Doufám, že si na to nezvykne, ale doma ji prostě do té postýlky nějak vrznu – tady řve, jen se dotkne matrace, a to i když už spí. Zato dny, přes všechna provizoria, jsou fajn. Babička je velká pomoc, střídáme se v zabavování, procházíme se po městě a malá ji zbožňuje. Shodou okolností, když všem dětem v republice prázdniny skončily, nám dvěma (navzdory hnusnému počasí) začaly. Aspoň na pár dní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *