On ten hřejivý pocit zas tak často nepřichází, tak se o něj musím podělit 😀

Dnes ráno jsme jeli k zubařce, a já to nenávidím. Jezdíme tam totiž vždycky před Lvíčkovou prací, takže v ranní špičce, a jezdíme tam nejhoršími částmi Prahy – musíme se dostat na Jižní spojku a tam vede cesta buď přes Pražský okruh a Barrandov, přes Plzeňskou nebo přes Radlickou. Kdo trochu zná dopravu v Praze, chápe, proč mě to děsí. Posledně jsme museli volat ze Spojky, že budeme mít čtvrt hodiny zpoždění.

Tentokrát jsme si dali rezervu a plánovali vyrazit hodinu před časem objednání, v ranním zápřahu se nám to ale nepovedlo a měli jsme na cestu jen tři čtvrtě hodiny. Pořád zvladatelné, říkali jsme si – do doby, než jsme dojeli k okruhu.

Stál.

Lvíček hned zase sjel (naštěstí exit navazuje na přivaděč, takže se nemusel ani zařazovat) a po krátké diskusi, co dál, jsme se rozhodli pro Rozvadovskou spojku a Radlickou s tím, že na Plzeňské to bude tak jako tak horší. Menší zahuštění na konci Rozvadovské nás nezaskočilo, ale křižovatka za ní už ano. Taky stála, a to tak, že beznadějně. Auta kolem nás to otáčela. „Mám to otočit taky?“ zeptal se L. a já přemýšlela. Byli jsme v místech, která relativně dobře znám, takže jsem věděla, že na Radlickou tudy vede ještě jedna cesta – přes moje někdejší bydliště.

„Tak to otoč a u metra Jinonická doprava,“ udala jsem směr. Propletli jsme se Klikatou na Jinonickou, u Waltrovky nahoru na Peroutkovu a na Santošce zkratkou k Radlické. Nikde nikdo nebyl. Asi všichni stáli na okruhu a v Radlicích. Na Budějovické jsme byli včas a já mohla hrdě říct, že jenom díky mně, protože tamtudy by nás žádná navigace neprovedla 🙂

A když už jsem u té hrdosti, tak sem přilepím ještě něco, co jsem chtěla blognout už v parném létě dva měsíce zpátky, jen jsem se k tomu nějak nedostala. Kdo mě znáte, víte, že nemiluju osobní konfrontace. Ten parný večer, kdy ještě v jedenáct bylo potřeba mít otevřené okno, mi ale došla trpělivost. Pod tím oknem totiž stála postarší dehtová oktávka s běžícím motorem. Nejmíň čtvrt hodiny. V autě se muchloval mladý pár a zřejmě měl pocit, že takhle v noci na konci ulice je nikdo nevidí a nikomu nepřekáží.

Dožralo mě to. Nemohla jsem spát já, nevěděla jsem, jestli nevzbudí Briguli, a evidentně se neměli k odjezdu. Nejdřív jsem tam chtěla jít rovnou v noční košili, ale Lvíček mě zadržel, tak jsem přes sebe hodila letní šaty a v návalu adrenalinu vyplaveného vztekem jsem seběhla ze schodů, vyšla do vlahé noci a zabušila na okýnko řidiče.

Jak ho stáhnul, začala jsem naštvaně, ale relativně tiše chrlit „To jste se snad zbláznil, stát tu v jedenáct v noci se zapnutým motorem!“ Ještě pár vět můj výlev obsahoval a končil „jděte si užívat někam jinam“. Pán se omluvil, motor vypnul a já nemohla usnout další čtvrt hodinu, pro změnu euforií.

(Když o pár minut později skončili a oktávkář nahodil motor, div jsme se s Lvíčkem neudusili smíchy – startér připomínal předsmrtné chrchlání tuberáka, takže jsme pochopili, proč ho raději nechtěl zhasínat.)

A příště zase něco s menší porcí samochvály…