Z Roudnice jsem si přivezla kávové pady (trochu trapné, že se málokdy dostanu do jiného Lidlu než ve městě šedesát kilometrů daleko :D). Ideální pro mě takhle přes týden, kdy se mi nechce po kávě deset minut mýt kávovar, vyhodím použitý pad, opláchnu páku a je to.

Poprvé jsem si vážně sedla nad scrapbook a zhruba si rozvrhla strukturu. Ale výběr fotek, doprovodných textů, dekorací… ještě tam čeká dlouhá cesta.

V pondělí Brigitka po deseti měsících dostala lísteček s údaji, kdo z mělnického personálu ji rodil a staral se o ni po porodu 😀 Nějak na mě na posledním nadstandardu v řadě zapomněli a mě nenapadlo se po tom shánět. Až potom, co jsem to viděla fakt u každého, jsem se nesměle zeptala u známé, která mě vlastně na Mělník přesvědčila, a ona mi údaje zpětně vypsala z porodní knihy a přivezla až domů – díky, Tari 🙂

V úterý měla Brigita svátek ve slovenském kalendáři (mám diář s oběma). Všimla jsem si toho až ve středu, ale i tak bychom asi neslavili. Dárek k tomu opravdovému za dva týdny už pro ni ale mám koupený 🙂

Taky nás překvapila megamlha, kterou jsem viděla už v pět ráno skrz žaluzie (berule běsnila pro jistotu celou noc a celý den, asi další fáze zubů) a skoro neslezla celé dopoledne. V těch pět jsem ale nedohlédla ani na protější barák. Podzim!

Ve středu desetiměsíční prohlídka. Všechno v pořádku, jen jsem si uvědomila, o co je zvukomalebnější slovenština vůči češtině – maminka chlapečka na vedlejším přebalováku mu říkala o Brigitce „dievčatko, však?“ Moje „chlapeček, viď“ proti tomu zní jak z pralesa. Mimochodem s chlapečkem jsme se potkaly jen při příchodu a těsně před odchodem, jinak tam s námi čekaly čtyři holčičky +/- podobného věku co B. (Tři z nich měly náušnice, ale o tom bych chtěla psát jindy.)

Cestou pro pečivo se mi na kočárek přivěsilo tak tříleté dítě a začalo vyzvídat, jak se miminko jmenuje. Říkám „Brigitka, a jak se jmenuješ ty?“ „Jindra,“ přiznal chlapeček (to jsem poznala především z toho, že ho nejspíš dědeček oslovoval v mužském rodě, jinak měl delší vlasy, byl oblečený v takových pestřejších barvách a zkrátka to nebylo jasné). Zajímal se i o hračky, jestli tam má zrcátko, no povídal by si asi klidně dlouho 😀

Od čtvrtka mám doma nekojence! Odstavila se sama, naposledy jsem ji kojila ve středu v noci a přes den už nechtěla ani zkusit. V pátek to samé. Myslím, že k tomu přispělo několik věcí – jednak jsem ji už kojila víceméně jen jednou denně, od doby, co má zuby, už mi to bylo spíš nepříjemné, ale nechtěla jsem se toho vzdávat úplně a řešit nalitá prsa (a zbavovat se poslední možnosti uklidnění při hysteráku). Za druhé jsem nedávno pořídila větší savičky, do té doby mi přišlo, že jedničkové stačí, ale teď si zvykla na dvojkové a ty už mají přece jenom o dost jiný tvar než bradavka. A třetí „hřebíček do rakve“ byl asi netekoucí hrneček NUK. Neuměla z něj pít, tak jsem jí to jednou předvedla (viděla mě, jak piju, slyšela zvuk, který to dělá, pak jsem jí ukázala vodu v puse a hned to dokázala napodobit) a tady jde už o úplně jiný druh sání, tak asi zmizel poslední důvod zápolit s bradavkou. Popravdě jsem jí vděčná, že udělala to rozhodnutí za mě. Sama jsem plánovala kojit někde mezi 6 měsíci a rokem, takže vlastně ideál. Jenom teda zastavování laktace je přesně takový opruz, jak jsem se obávala.

Ze čtvrtka na pátek jsem spala poprvé na gauči s B. v obýváku, aby se kdyžtak aspoň Lvíček trochu vyspal – posledních pár nocí bylo dost náročných a přece jenom jsem se o něj bála s tím dojížděním. Gauč byl pohodlný a změna situace nám prospěla všem, Brigča vstávala až v půl šesté na mlíko a ještě potom usnula. Vzhledem k zoufalým nocím o víkendu to hodlám někdy příští týden zopakovat.

Doputovala ke mně informace o novém večerníčku, Bílá paní na hlídání, synopse mě zaujala, tak jsem si v pátek (začínal ve čtvrtek, ale to jsem nějak nestihla) pustila na zkoušku jeden díl. Brigitka nějak neměla stání, tak jsem si ji vzala na klín, kde většinou moc dlouho nevydrží, ale teď zahákla oči na kreslených postavičkách na obrazovce a seděla jako myška až do konce. Ani teď jí ho nehodlám pouštět denně, nejsem příznivce spojení malých dětí a televize, ostatně jsme se kvůli ní velké televize zbavovali – ale bylo v tom něco hrozně hezkého. Jako miminko užasle hypnotizovala i zprávy, když se v jejich dosahu náhodou na pár minut ocitla, teď z gauče zdrhá, když si párkrát za týden pustíme TBBT nebo Autosalon. Teď jí ale bylo jasné, že jde o pohádku, a najednou při tom sledování působila jako o hodně větší a dospělejší dítě…

Babička (tchyně) ze své dovolené na Rhodosu koncem září přivezla Briguš na příští rok letní šatičky a „na teď“ tričko s dlouhým rukávem – je na něm napsané 1-2 roky, ale v tom případě musí být řecké děti totální žížaly, protože přes bříško se jí docela šponuje už teď. Ale je hezké. Asi mi (těsně před odstavením) zmléčněl mozek, protože nápis „Someone who loves me very much went to Rhodos and get me this t-shirt“ mě na férovku dojal.

A takhle je v něm majitelka napasovaná:

O víkendu jsem chtěla na Břevnovské posvícení, ale vlivem okolností jel nakonec Lvíček s Brigitkou a tchyní sám. Prý jsem o nic nepřišla, randál a hromada lidí. Popravdě nevím, co od takových akcí vlastně vždycky čekám 🙂

Dnes jsme byli u tchyně na obědě a odpoledne na Pumpkin Spice Latte ve Starbucks. Bylo výborné, ale náladu mi trochu pokazily tři věci – jediná dětská sedačka byla obsazená (asi dvouletým dítětem, které ji podle mého už ani nepotřebovalo), venku, kam jsme se chtěli přesunout, protože bylo ještě krásně, u všech okolních stolů kouřili… a až doma jsem si uvědomila, že velký hrnek nápoje, jehož většinu tvoří horké našlehané mléko, není při odstavování zrovna tou nejlepší volbou.

Tak já si jdu zase uvařit šalvěj.