Rok s Brigitkou

Dneska to bude jinak. Nechce se mi psát obvyklou měsíční bilanci, mimo jiné proto, že jsem přešla na ty týdenní a většina důležitých věcí je v nich. Ale kromě toho mám pocit, že výročí si zaslouží něco trochu jiného. I když jsem si na ty souhrny za poslední rok a půl už docela zvykla 🙂

Pokud pominu všechny strachy a nejistoty (zdravotní problémy, baby blues, poporodní deprese…), v zásadě jsem od mateřství očekávala relativně náročnou péči o malého človíčka, kterého budu bezmezně milovat. A k mému překvapení se to víceméně naplnilo. I když jsem neměla prakticky žádná očekávání, stejně mě Briguš zvládala překvapit – nejvíc asi tím, jaká se z ní vybarvila raubířka, když začala lézt. Ale stejně ji miluju. Chvíli mi trvalo přestat se nervovat tím, kam je schopná vlézt a co všechno dokáže rozebrat a vykrámovat, pak jsme „zděckovzdornili“ byt, co to šlo, a poslední dobou občas i poslechne, když ji okřiknem 😀

Jednodenní miminko mi připadalo jako největší zázrak světa a bála jsem se, že z ročního uragánu budu nešťastná. Ale musím úplně upřímně říct, že s dítětem, které si na pokyn dojde do koupelny a umí jukat zpoza přepážky, je mnohem větší zábava než s malušátkem, co neudrží hlavičku, i když je nekonečně sladké a něžné. Roční Brigule chodí (ale pořád i dost leze po čtyřech, případně se přisunuje krasobruslařským způsobem na jednom koleni). Navlíká kroužky na tyč, vkládá kostičky do vkládačky, rozpojí a spojí dvě kostičky dupla. Ovládá asi desítku slov – táta, máma, babi, dědě, pápá, kuku (to hlásí, když vidí stejnojmenné leporelo, takže to vypadá, že umí i číst), ččč, hu hu (=haf haf), deje, čotoje, tadý, tááák – a dlouho už neříkala, ale uměla „tyga“ (tygr) a „auto“. Samozřejmě toho hodně nakecá svahilsky, ale tomu nerozumíme bohužel nikdo 🙂 Má pořád svoje čtyři zuby, umí si brát a jíst kousky – ale nechce. Musím přiznat, že je pořád z velké části na umělém mléce, jsem ráda, když sní dvě, neřkuli dvě a půl malé porce pevného jídla za den. Dokáže se pěkně vztekat a ječet, ale taky se naučila tulit a s jistým sebezapřením i „malá, malá“ – nicméně je vidět, že víc ji baví mlátit než hladit 😀

Bude to znít pateticky, ale ona je fakt to nejlepší, co se mi v životě stalo. Na druhou stranu – pořád mám pocit, že ji vlastně neznám; že ta osobnost se projeví, až bude umět mluvit, a bude dál krystalizovat až… jak se tak pozoruju, tak vlastně celý život 🙂 Nebudu lhát, že se pořád nebojím některých období. Terrible twos. První lži a vymýšlení. Škola. Puberta. Ale toho období kolem půl roku až roku jsem se bála asi nejvíc – a bylo až na výjimky super. A jsem spokojená i s věkem, kdy se mi narodila: zažila jsem, co se dalo, a nemám tendenci myslet si, že mi kvůli ní něco utíká.

Díky ti za ten rok, Briguláčku. A děkuju ti za ni, Lvíčku.

Pizzu sem…!

Naval to autíčko, nebo…

Cha, konečně!

Naštěstí je Matýsek dobrák od kosti.

Jak, do Dubaje? Nikam, táto….

…když jinak nedáš, tak já aspoň pojedu s tebou, jo?

Takový loučení ale zas nemuselo bejt.

Tu jsem si nasadila sama! Bylo tu jen nějakých 23 stupňů…

Suvenýr od táty z pouště

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 komentářů u “Rok s Brigitkou

  1. Mně připadají děti taky lepší, až když se začnou trochu vybarvovat a projevovat, než úplně malá miminka. Měla jsem o oba ty první tři měsíce spíš strach, aby dost jedli, spali, nebyli nemocni…první lži jsou celkem v pohodě, protože ji stejně na obličeji uvidíš, kde ta pravda je:) A taky jsou to většinou lži o tom, kdo rozhodně nevylezl na kuchyňskou linku a nevylizal kakao z krabičky a ještě to bude tvrdit s hnědým kolečkem kolem pusy až k uším;) Těch méně průhledných lží se bojím taky, ale to je snad ještě daleko…i když kousek od našeho domu je základka, kde vidíš první stupeň v křoví s prvníma cigaretama, zatímco druhý stupeň už tam motá špeky. Myslím, že se moje dětství na malém městě, kdy jsem nosila ještě ve 13 tepláky na ven a jezdila po sídlišti na kole, s tím jejich, nebude dát vůbec srovnat

    • Já si ty první měsíce užila (v rámci možností) – měla jsem vždycky pocit, že mě bude „bavit“ novorozeně a pak až tak kolem tří let, ale zatím je na každém věku něco fajn a až zpětně si říkám, jaký to byl opruz s dítětem, co si ani nesedne 🙂 základkový děti s cígama taky potkávám a taky mě to děsí, ale ještě si to odmítám nějak víc připouštět. Dík za naději se školkovým věkem 😉

  2. Všechno nejlepší(dodatečně)k narozeninám! (pořád tomu nemůžu uvěřit, přijde mi to jako pár týdnů, kdy jsme na plurku tipovali datum porodu:D

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *