Co mi vadí na Výchově nevýchovou

Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela, vlastně několik měsíců (byť samozřejmě ne pořád), od doby, co jsem dostala odkaz a pustila si dvě videa. Kromě spousty neurčitého tlachání, které mi připomnělo prodejní akce a už tím ve mně samo o sobě nevzbuzovalo důvěru, jsem se tam doslechla „poselství“ ve smyslu – proč myslíte, že vaše děti jsou špatné, kamarádce byste tohle neřekli apod.

Pominu, že pokud by mi kamarádka třískla mobilem o zem nebo mě kousla do ruky, osopila bych se na ni podobně, jako na svoje dítě, pravděpodobně i hůř. Nemyslím si, že děti jsou špatné, ale ani si nemyslím, že jsou moudré: můj názor je, že se rodí jako vrcholně sobecké bytosti. Na tom není nic a priori zlého, pochopitelně jim to pomáhá přežít ve dobách, kdy jejich vlastní možnosti obstarávání zdrojů jsou omezené. Zároveň to je ale na překážku kooperaci se společností, bez které by jedinec taky nepřežil. Podle mě je cílem a účelem výchovy připravit děti na život ve společnosti – k jejich vlastnímu prospěchu. A to bez určitého omezování a vysvětlování, kdy je potřeba druhému ustoupit, prostě nejde.

Troufám si říct, že pokud se mi nelíbí, že dítě mě (nebo kohokoli jiného, kdo mu nijak neublížil) mlátí, kope a kouše, není to „otázka mých pohledů a preferencí“ (citát ze stránek Nevýchovy). A neuspěje ani myšlenka, že na batolata se to zkrátka nevztahuje. Stejně tak mám plné právo na to, aby se mi nelíbilo, že dítě záměrně rozebere nebo rozbije něco drahého nebo něco, co mu nepatří. Což se bude dít, i když mu budeme dávat ten nejlepší příklad. Já nevím, jestli si lidi nepamatují na svoje vlastní dětství, ale já přesto, že jsem patřila k hodně hodným dětem, o sobě vím, že v některých situacích jsem byla celkem spratek a bylo zkrátka potřeba jednoznačného zásahu dospělých, abych si zapamatovala, že se některé věci dělají a jiné nedělají. (A to byli všechno slušní lidi, moralizování u nás v rodině bylo poměrně málo a fyzických trestů naprosto mizivé množství, přesto je myslím špatně se jejich představy zříkat úplně a bezvýhradně. I když jsem snad nikdy od rodičů výprask nedostala, byla pro mě už jeho představa jakýmsi mementem něčeho, čeho se prostě nechci dočkat.)

Mně z toho všeho prostě vychází, že Výchova nevýchovou je zas jeden moderní bullshit…

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 komentářů u “Co mi vadí na Výchově nevýchovou

    • To je další věc, každý rodič i každé dítě jsou jiné a je fuška najít vůbec něco, co „platí“ na dítě a není proti nátuře vychovatele 🙂

  1. Quanti, přesně jak píšeš. Cíl výchovy jako takové je utváření jedince tak, aby mohl fungovat ve společnosti. Malé dítě nemůže být můj rovnocenný partner i kdybych sebevíc chtěla. S Kryštofem to mám v některých rovinách(myslím si), hodně přátelské, ale….pořád jsem přeci ten rodič, který by měl udat hranice, který musí zasáhnout, když bude dítě zkoušet, kam až může zajít(a oni to zkoušejí v jednom kuse!!). Z výchovy nevýchovou bych si vzala asi tak desetinu a zkusila aplikovat. A abych to ještě podložila svou zkušeností. Občas mám doma děti dvě. J. byl vždy vychováván tak, aby se rozvíjela jeho osobnost, nikdo mu hranice neurčoval, aby mu tím náhodou nebylo ublíženo. Když nechtěl něco dělat, nemusel, nechtěl jíst, nejedl(následnou čokoládu si samozřejmě vzít mohl). Vznikla nám z toho „cochcárna“ a nejde to moc ukočírovat, problémy se stravováním, absolutní nezájem atakdále… Kryštof měl naopak tvrdší režim(nemyslím tím, že by byl řezán od rána do večera). Hranice měl a pořád se na tom pracuje. Kdybych se s ním chtěla jen domlouvat o tom, jak by to mělo být, točili bychom se v kruhu…

    • Ty máš teď načteno, viď? 🙂 jsem ráda, že mi to potvrdil i odborník 😉 dětí s „americkou“ výchovou taky občas pár potkám a přijde mi to jako neštěstí pro jejich okolí, ale i pro ně samotné. Ve spojitosti s J. mě to bohužel nepřekvapuje 🙁 Řezání a vůbec nějaký tvrdý režim je samozřejmě nesmysl, ale co se týče laskavých a pevných hranic, chce se mi říct „čím víc, tím líp“…

      • Přiznávám, mám načteno a mám to ještě všechno v živé paměti:-D Taky je pravda, že v rámci naší výuky je tohle téma „americké“ výchovy, výchovy nevýchovou atd. velmi diskutované a zatím nikdo z učitelů(včetně dětské psycholožky, která je jinak otevřena spoustě novým věcem) nám neřekl, že by to mělo pro dítě samotné mělo nějaký přínos, spíše naopak. Dnes už je to tak, že děti, když ve školce nechtějí dělat nic, tak nic nedělají(výtvarná činnost apod.), když nechtějí spát/odpočívat po obědě, nemusí, protože přeci rozvíjí svou osobnost a pedagog jim do toho vůbec nesmí mluvit. U spousty z nich pak vypuknou v pozdějším věku problémy s autoritou atd.Jaké si to nevychováme, takové to máme. Já se budu snažit Kryštofa vychovávat i když budu asi pro někoho zlou matkou.

  2. jsem ráda, žes to napsala, taky jsem o tom hodně přemýšlela, ale neměla jsem náladu na případné dohady s protistrany..
    svoje dítě miluju, ale rovnocenný parťák pro mě prostě není a nebude
    bavěji mě lidi, který jsou děsně chytrý a maji na výchovu patent.. vždyť každý dítě je tak jiný, na jednoho může jít člověk po dobrém a druhého to prostě nejde a navíc, prostě nejsem typ, kterej bude prosit dítko, aby nekopalo do hraček, řeknu to dvakrát a pak mu jednu lísknu. Na Jáchyma žádný domluvy neplatěji, ano oni by „platily“, ale pak to vypadá tak, že řeknu ne a vysvětlím, dítko se vztekne a řve a případně diskutujeme a já vyměknu a zakázané dovolím, což mi přijde větší průser, než mu jednu plesknout
    a o domlouvání miminu? přijdou mi ftipný matky, který devítiměsíčnímu dítěti vysvětlují, že hlína z květináče se nerozhazuje a ani nejsem zastánce toho, aby bylo všechno mimo dosah, protože pak přijdeme na návštěvu a dítě jim zdemoluje byt, ale zase – na jáchyma tohle skvěle fungovalo, párkrát dostal a pak si zakázanýho už nevšiml, Žolíkovi je to fuk, tu můžu „tlouct“ a nic, naopak na ni funguje zvýšit hlas a zavolat na ni jménem, pak s výrazem „jsi zlá matka“ opouští bojiště
    a jednoho volně vychovávanýho máme v příbuzenstvu – na oslavě, kde sedělo 20 lidí seděl tříletý chlapeček na stole a jedl a všichni se snažili, aby mu připravili co nejvhodnější podmínky, aby se mu dobře sedělo

    • Hm, celkem ti závidím, že aspoň NĚCO ti funguje, já zkoušela i to vysvětlování (holt ty ideály), přísné NE, na okřiknutí jménem ani neotočí hlavu, plácnutí přes ruku, která dělá něco zakázaného (a nemá toho zas tolik, v zásadě jen žaluzie a lampu)… nezabírá nic, jen odvedení pozornosti (ať už z našeho popudu, nebo když zaujme něco ji). Řev a výraz „strašně mi křivdíte“ následuje po totální izolaci od předmětu, případně po pár přes plínu, ale ani to nemá vliv na to, že by to přestala dělat. Ale já chci mít nějaký hranice a přes ty nejít, už ve vlastním zájmu toho dítěte (neumím si odpustit myšlenku, že jednou se takové svobodomyslné neomezované nutně musí rozhodnout, že třeba se mu bude nejlíp hrát uprostřed silnice)… snad to někdy začne i zabírat 😀

  3. Ahoj všem mamkám! Ona to v té nevýchově K.Králová v rychlokurzech podává trochu nejasně, ale později hodně zdůrazňuje, že hranice a zabránění „volné výchovy“ jsou hlavním úkolem spolužití rodiče a dítěte – spíše jde třeba u toho vztekání o to, zkusit se prcka zeptat, co mu vlastně vadí, já to s naší malou „vzteklinou“ (14 měsíců) zkusila a zatím jsem příjemně překvapená, ona je trochu v šoku, že na ni nezačnu hulákat a okřikovat ji za to, to totiž nefungovalo, jen jsme se obě dostaly do otáček a napětí doma rostlo, ale jakoby se už tím pouhým projevením zájmu řešilo něco, co ji štvalo, možná můj momentální nezájem nebo nevím co všechno, a to samozřejmě ještě neumí formulovat svoji odpověď, takže jde zatím spíše o jednostrannou „debatu“ : ) V jednom má ale K.K. pravdu: zkuste se vcítit do toho, jak je malému dítku, když ho např. s využitím své fyzické převahy prostě lapnete a odvlečete z místa, kde se mu z nějakého důvodu chce zůstat: pak ječí ne ze vzdoru, ale možná z pocitu bezmoci a dojmu, že se s ním zachází jako s balíkem a všem je jedno, co vlastně chce, a z toho pak ta hysterie a pláč a pocit křivdy..A to podotýkám, že já sama jsem typický „policajt“, a chytit dítě a odvléct ho považuju v některých situacích za nejrychlejší řešení, vždycky holt není čas na debaty a nechat dítě např.spálit se o kamna nejde.. : ) Ale tenhle směr není pro ty, kdo si už svou funkční cestu s dětmi našli, sama Králová hned v úvodu říká, že nabízí řešení pro ty, u koho jeho vlastní metody nefungují a dítě navzdory represím roste směrem, který se nelíbí ani vám jako rodičům…Takže když se dokážete „dohodnout“ se synem/dcerou, že po plesknutí přes ruku, když sahá na ta kamna, to už nebude opakovat, pak je to ok. Jen sama dumám nad tím, jak to zařídit, aby dítě nedělalo neplechy, když u toho nejsem, třeba i později, v pubertě atd..-mám sice první dítě, ale dlouho chováme psy a shledávám tam paralely, nesmlouvavá síla „bez debaty“ jako taková sice vynutí autoritu, ale jak psovi roste ego (stárne a vyzrává), začíná o té autoritě pramenící jen z převahy síly pochybovat a pokud je to aspoň trochu přímá a dominantní povaha, pokusí se s vámi o tu autoritu „poprat“ a vyhrát. Toho bych se nerada dočkala jak u svého rotweillera, tak tím spíš u svých dětí : )) (ps.moji rotvíci zatím vždycky byli neuvěřitelní mazlové a dokonce mám i dva kamarády, kteří mívali panický strach ze psů a pod dojmem toho černého mamlasa se ho zbavili.. : ) ) Ale souhlasím ze srdce, že rychlokurzy zavání „předváděčkou“, a taky mají nalákat rodiče ke koupi kurzu, který je ale tak nehorázně drahý, že bych ho sama taky nemohla absolvovat. Ale z toho, co jsem se doslechla ve free videích, zkouším extrahovat něco pro sebe i zdarma…

    • Jasně, s tím souhlasím a když to není nutné, snažím se ji netahat jako balík bez názoru, taky jí třeba oznamuju, co se bude dít atd. Ale když zlobí, zkouším se jí zeptat, domluvit se s ní, a minimálně tak v 80 % je to jak mluvit do dubu 🙂 ona na mě strašně dlabe. Jakžtakž funguje jen nabídnout dostatečně lákavou alternativu nevhodné činnosti/předmětu, taky tedy ne pokaždé. Doufám, že se s ní nějak domluvím později, četla jsem teď, že kolem těch dvou let už děti začínají trochu chápat výhody vzájemné spolupráce a snažívají se rodičům vyhovět – teď mám pocit, že mám doma maličkou puberťačku, co buď na oslovení ani nezvedne hlavu, nebo se zakření a zdrhne na opačnou stranu 🙂

  4. Souhlas.. Když jsem to pročítala, tak ať jsem si to představovala z kterékoli strany, tak mi prostě spousta věcí vážně neseděla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *