Perspektiva zklamání

Přesvědčila jsem se už mockrát, že u zklamání a neúspěchů většinou s odstupem zjistím, že mi vlastně byly užitečné. Taky jsem o tom na blozích psala. Ale přiznám se, že mi bylo vždycky svým způsobem líto, že jsem přišla o babiččin dům. Proběhly vlastně všechny zásadní fáze smutku, popírání, smlouvání a tak. (Doufám, že nikoho neurazí, že používám tenhle model, spojený obvykle s mnohem zásadnějšími událostmi – samotnou mě ale překvapilo, jak moc to na moje „truchlení“ sedlo.) Nejdřív jsem myslela, že to ještě nějak dopadne, pak měla vztek… nakonec, asi před rokem, přišlo smíření. Už mě ta myšlenka nebolela, ale uvědomila jsem si, že to místo – tedy původní, starý dům, který má s tím rekonstruovaným paskvilem společnou jen GPS lokaci – bylo pořád moje happy place.

Už není.

Po tom, co se stalo minulý týden, je mi na zvracení z představy, že bych byla s otcem spojená jeho rodným domem. Předtím jsem byla schopná uznat racionální argumenty a připustit, že bydlet tam by nám přineslo spoustu komplikací a problémů. Teď jsem poprvé reálně naprosto šťastná, že to nevyšlo.

Nevím, jak skončit, aby to nevyznělo moc ezotericky/sluníčkově/Coelhovsky… ale poslední roky mám pocit, že když si dost dlouho počkám, nakonec dostanu odpověď na všechno, co mi kdysi přišlo jako křivda, neúspěch nebo smůla. Snad to tak bude i dál.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “Perspektiva zklamání

  1. Já to říkám pořád, že všechno zlý je k něčemu dobrý, ač to někdy vyjde najevo až po měsících či letech:o)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *