V komentářích u blogu k „jednapůlletinám“ jsem napsala, že jsem na Brigitku hrdá. A už když jsem to psala, říkala jsem si, že to vlastně není pravda. Přesnější by bylo, že mám z jejích úspěchů strašnou radost, těší mě, že je tak šikovná, ale pocit hrdosti jako takové nemám – protože vím, že na tom nemám v zásadě žádnou zásluhu. Dneska jsem si přečetla blog Sedmi, kde píše, jak si „připisovala“ zásluhy za pokroky první dcery. To jsem nikdy nedělala. Co se naučila, naučila se víceméně sama, co se naučit nechce, to do ní beztak nejsem schopná natlačit. Je to osobnost, už odmalička. Je otázka, jestli bych to viděla jinak, kdyby poslouchala na zavolání, snědla všechno předložené a chodila od roka na nočník. Ale myslím, že ne. Odjakživa se usmívala na cizí lidi (to až poslední dobou se začala trochu stydět) a nepřisuzovala jsem to nějaké svojí výchově, byla jsem z toho akorát strašně zmatená, že dítě dvou introvertů je tak strašná koketa.
Asi jsem fakt líný rodič, bez toho, že bych tu knížku někdy četla…
no vidíš, to jsi dobrá, já jsem si na to musela přijít až postupně 😀
Možná je to spíš zásluha mýho nízkýho sebevědomí, že jsem si nikdy nemyslela, že dokážu někoho vychovat 😀
Já připisuju zásluhu leda tak našim genům:o) Přemek je koketník po mamince (já se taky furt na někoho žulila a upoutávala pozornost), je po mě i fotogenickej, skvělej apetit, ale hlavně metobolismus má po tatínkovi a chytrej bude po nás obou (no raději víc po tatínkovi:o)).
Ale zásluhy za to, co umí a jak je šikovnej si moc nepřipisuju, jsem taky línej rodič a ničím ho moc neotravuju:o) Jen věcma, který chce dělat sám a dobrovolně:o)
Určitě na jejích pokrocích zásluhu máš! Dáváš jí k rozvoji prostor a určitě jí i chválíš a tím povzbuzuješ k dalším výkonům. Na druhou stranu se taky kloním k tomu, že děti se tak nějak učí samy. Když byl Erwín mimino, tak mi přilo jako by mu občas příroda natáhla nějakej neviditelnej klíček, kterej ho jako strojek popoháněl k určitým pohybům, díky nímž se ve správnou chvíli naučil to, co potřeboval. Kdybychom ale ty naše děti měly zavřený někde v ohrádce a nevšímaly si jich, určitě by byly zakrnělejší. Klidně se poplácej po rameni a buď na sebe hrdá, že to tak pěkně zvládáš a zároveň měj radost z toho, jak je šikovná!
Děkuju 🙂 tohle je něco, co mi moc nejde, podobné věci pokládám za samozřejmost, i když vím, že vlastně není. Ale je to fajn pohled, díky za něj, budu si to připomínat častěji 🙂
Připomínej! 🙂