Víkend v GoldClassu a Savoyi (24. týden)

Dneska se mi tak strašně nechce do psaní… a zároveň to byl dost nabitý týden, což by mě mělo motivovat samo o sobě, pff! (Bude to tentokrát asi hodně o pidižvici, kultura až na konci ;))

V noci na pondělí se mi stala vtipná věc – Brigule se vzbudila, brečela a já se nevzbudila. Měla jsem to řvaní ve snu, někde jsem ji vezla v kočárku a snažila jsem se ji dovézt do cíle, kde bych ji mohla vyndat a utišit (tj. asi bych se v té chvíli probudila), ale probral mě Lvíček, který Bí utěšoval a mně se ptal, o co se jako snažím 😀 Z posledních čtyř nocí se ale na mlíko vzbudila jen ze čtvrtka na pátek, kdy moc nevečeřela a asi čtvrt hodiny před tím probuzením jsem ji slyšela převalovat se, vzdychat a mlaskat. Nakonec se postavila, já potichu povídám „já ti udělám mlíčko, ano?“ a ona tak dojemně prosebně „aňo“ a v klidu stála, dokud jsem ho nepřinesla 🙂

Musím se pochválit, vyřešila jsem smradovou krizi – poslala jsem Lvíčka pro voňavý stromeček, ten jsme zavěsili za jednu z úchytek stropního světla a od té doby na chodbě místo pachu vietnamského skladu panuje svěží vůně citrónu!

Brigule se zotavovala z šesté nemoci, tak jsme ji brávali ven v kočárku po večerech, když opadlo vedro. V pondělí to docela snesla, ale v úterý se hystericky drala ven. Jenže byla v pyžamu a bez bot, kdyby vytuhla (už bylo asi osm večer)… takže jsme ji museli nést. Každých pár metrů jsme se ji pokusili uplacírovat zpátky, ale držela se Lvíčka jako klíště, takže než jsme našli první lavičku, docela si posílil ruce.

Golfky se velmi osvědčily – prakticky na každé vycházce v nich usne, asi jsou pohodlnější (což moc nechápu, protože drncat musejí logicky víc než sporťák s nafukovacími koly). Mně se do koše vejde znatelně menší nákup a jejich „provoz“ je taky míň pohodlný, ale zase jsou lehčí na tlačení do kopce a v případě nutnosti se dají složené unést jednou rukou.

Taky se Briguš strašně rozkecala. Každý den se naučí několik nových slov, mezi nimi i tříslabičná – kolíček, oplatka, nebojím (což opakovala před sousedkou s hlavou zabořenou do mých nohou), dneska třeba „perník“ nebo „horký“, včera Fifí (babiččin pes), kapsy, voní (po očichání), pomo(c)… někdy opakované po nás, ale často použité i později ve správných kontextech. Jde mi z ní hlava kolem 😀

Ve středu jsem měla radost z bouřky a následného ochlazení. Bohužel ale vydržely normální teploty jenom jeden den. Potom jako tchánovic sprcha, která teče vždycky jen buď moc studená, nebo moc teplá, spadly zase na úroveň, kdy musím dítě nabalovat do punčocháčů a bundy. Tak snad příští (tenhle) týden vyjde těch příjemných 22-25°C…

Ve čtvrtek dorazily hned dvě příjemnosti – kamarádka Adélka z Brna, s kterou jsme si daly trošku rozlítané kafe na zahrádce místní metropolní kavárny (protože jsem pořád honila pidižvínu), a zpráva o tom, že nám uznali reklamaci pressovače a vyměnili vadnou část. Třikrát hurá, moje nadšení přimělo Lvíčka sjet pro něj už ve čtvrtek večer a víkend jsme příjemně prokafovali 🙂

Hecla jsem se a konečně koupila Brigušce sandálky. Ve Sportissimu, spíš provizorní (s rekonvalescentkou jsem si ještě netroufala do MHD, ostatně byla ještě infekční), že „ty pravé“ koupím v doporučované dětské botičkárně na Hůrce. Jenže večer mi volá tchyně, že jí pořídila boty taky. „No, to nevadí, tak stejně by měla mít dvoje,“ povídám, a ona „no, ale já jsem koupila dvoje!“ 😀 Jenže je koupila bez konzultace se mnou v 21, zatímco Bíba z nich přes jaro vyrostla a teď jí sice jsou, jenže taktak – takže jsem jí koupila 22. Chodí se jí v tom dobře, nepřeráží se, a mohly by jí vydržet celé léto. Takže jsme tam v sobotu při vyzvedávání z hlídání šli všichni a jelikož ty koupené ve 22 neměli, vybrali jsme dvoje úplně jiné. Jedny takové klasické holčičí kožené botičky k šatům, s pevnou špičkou a páskem, druhé „děravé“ pláťáky na řádění na balkóně, do heren a na návštěvy jako přezutí. (Doma chodí bosá, hrozně se jí potí nohy a to bychom tu byli za chvíli jak v pavilonu tchořů :))

Bí si evidentně zkouší boty ráda.

Mno a začínáme se konečně dostávat ke kulturně-buržoustskému závěru týdne. V pátek jsme odevzdali pidižvínu babičce a vyrazili na Smíchov, něco zhltnout a pak do Gold Classu. Lvíček to měl ode mě slíbené k nějakým hodně dávným narozeninám a nikdy jsem ho tam nevzala – když jsme se tam chystali, nedávali zrovna nic, co by nás zajímalo… a postupem času jsme na to nějak zapomněli. Tentokrát tam dávali Na hraně zítřka, na což jsem původně jít nechtěla, ale byli jsme zahrnutí takovou spoustou pozitivních recenzí a referencí, že to nešlo ignorovat.

Před filmem jsme si objednali občerstvení – Lvíček Virgin Mojito, jelikož řídil, já Mojito malinové „normálně alkoholické“, specifikovala jsem. A malý popcorn šunka-sýr. Na obsluhu Gold Classu jsem byla vysazená už od minule (cca rok 2006), protože měli nějakou akci s Bacardi, tak jsem si dala Bacardi a měla jsem něco vyhrát, ale přinesli mi akorát Cubu libre a dárek žádnej, a já se styděla se připomínat. Vypadalo to ale, že už se zlepšili.

Film byl super (možná časem napíšu recenzi, ale spíš ne – prostě akční sci-fi, kde všechno funguje, a nejspíš právě proto, že Cruise nemám moc ráda, mě velmi uspokojilo, že byl na začátku takový srabík a krysa), na sedačkách jsme si hned zvedli podnožky… ale vadilo mi, že je mezi područkami obrovská mezera, takže se nedají se sousedem šeptem sdílet zážitky z filmu a taky se v napínavých scénách hůř drží za ruku, protože ty ruce jsou pak ve vzduchu. To pro mě byl asi nejzásadnější argument, proč tam už nejít 🙂

Foceno zkonzumované až po filmu, dřív bych se neodvážila 🙂

Malinové Mojito bylo trochu moc sladké, ale hlavně jsem měla pocit, že v něm není alkohol. Po chvíli mě ale film natolik pohltil, že jsem na to přestala myslet. Výjimečně jsem taky neochutnala Lvíčkovo, protože na obyčejné Mojito mám relativně málokdy chuť. Ve výborné náladě jsme opustili kinosál a v příjemné atmosféře dojeli domů. „Já si připadám nějakej piclej,“ prohodil Lvíček přemítavě na posledním semaforu… a mně to všechno došlo. Ještěže nás někde nestavěli.

Obsluha je tam i po těch osmi letech pořád stejně kreténská.

V sobotu jsme se vzbudili SAMI, bez budíku živého i elektronického, a vyrazili na snídani do Savoye. Já si dala kontinentální snídani plus cappuccino ze světle upražené kávy Savoy Progresso, a bylo to nejlepší kafe, co jsem za posledních několik let kde pila. Lvíček se pustil do francouzské a výborně jsme se oba najedli, ale nepřejedli. Jen vajíčko nahniličko mohlo být trošinku tekutější – ale to jejich pečivo, nebo domácí meruňková a jahodová marmeláda – chuťové orgasmy.

Takováhla fronta tam byla pět minut před otvíračkou

Mňamy <3

No a zrovna jsme chtěli jít domů, když mi volala tchyně, že malá usnula a ať nespěcháme. Tak jsme si dali procházku po Kampě, došli až na Karlův most a viděli výstavu Wintonovy vlaky. „No, nic moc,“ zhodnotil to Lvíček za posledním panelem. „Jakto?!“ naštvala jsem se. „Počkej, já myslel jako ta doba, ne ta výstava :D“

O téhle helmě jsem vůbec neviděla. A v občerstvení jménem Márnice teda nevím, jestli bych si něco dala…

Dostaly nás dětské nápisy na chodnících. Tohle prostě nikdo jiný než děti nevytvoří 🙂

Bíba se vzbudila, když jsme dorazili, takže timing tak akorát (a byla blahy bez sebe, že nás vidí), ale já byla trochu otrávená. Mně taky občas usíná v půl jedenácté, ale vím, že dřív než v jedenáct ji nesmím nechat, protože pak bude chtít spát ještě jednou a tím pádem večer ponocovat.

Taky že jo: o Muzejní noci jsme původně ani neuvažovali, ale bývali bychom tam klidně mohli – usnula až v deset a klidně jsme se mohli jet ještě mrknout do Kaštanu nebo do Hvězdy. Tam jsme nakonec skončili v neděli, úplnou náhodou viděli konec promenádního koncertu (randál z nástrojů se B. teda vůbec nelíbil) a zase si vyslechli, jak jsme zlí rodiče, že nechceme dítě nechat v půl páté odpoledne usnout… a do půl jedenácté si nechat skákat po hlavách.

B. se líbily balonky… a jedna holčička vstala, ze svého kola jeden odstřihla a dala jí ho. Málem mě to rozbrečelo 🙂

(Usnula ve tři čtvrtě na osm a ve tři čtvrtě na šest byla vzhůru… ale s tím se holt musí počítat.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Víkend v GoldClassu a Savoyi (24. týden)

  1. Savoy-skou snídani bych si taky klidně dala říct, safra…
    Ty nápisy na silnici jsou úžasný! Pane Ňoumo! 😀 😀
    A balónková historka v kombinaci s poslední fotkou je totálně dojímací!!

    • Přijeď někdy, mají je myslím celý den… 😉

      Přesně, ta dětská fantazie mě dostává 😀 😀

      Ona je tam už dost ztahaná, tak to asi vypadá dojemnějc než záhodno, ale krásný to bylo… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *