„To je stejně zázrak, že tady najednou je, co?“ prohlásila v pondělí tři týdny zpátky moje mamka o Briguli. „Já vždycky myslela, že jsi v tomhletom po mně a že se do těch dětí moc nepohrneš,“ přiznala. A mě fascinovalo, na základě čeho si to tak mohla myslet.
Při vší úctě a úzkém vztahu, který jsme s maminkou během mého dětství a v podstatě i puberty měly, ve vztahu k rodině a domácnosti jsme nemohly být odlišnější. Mamina vyrůstala v 60. letech a byla čítankovým příkladem městské úřednice-intelektuálky. Děti nikdy nechtěla a nepotkat otce, bývala by asi názor nezměnila. (Tohle jsem mimochodem zjistila až mnohem později; svoji roli zaujala s takovým nasazením, že jsem ji až do dospělosti pokládala za etalon maminky.) Nemohlo mi ale uniknout, že vaří málo a jen pár jednoduchých jídel, nebo že jediná ruční práce, které se kdy věnovala, bylo přišívání visaček na oblečení na školu v přírodě. Babička naproti tomu byla vyhlášená švadlena a kuchařka (před důchodem profesionální) a snažila se mi svá umění předat; s ručními pracemi neměla moc velký úspěch, ale v kuchyni jsem s ní tvořila vždycky strašně ráda a doma pak mučila maminku požadavky na asistenci při výrobě domácí zmrzliny, bábovek z kuchařských knih a vánočního cukroví z časopisů. Máma MUSELA vědět, že v tomhle případě se jablko zakutálelo daleko.
Je ale fakt, že na děti moc nebyla ani babička – ta se ostatně vdávala o deset let mladší než máma a další děti neměla vyloženě záměrně, mamka mi říkala, že si pamatuje její občasné strachy, aby nebyla těhotná. Naproti tomu jsem já vždycky říkala, že děti chci. Bylo mi moc dobře s maminkou, babičkou a dědečkem, vnímala jsem, že jsem posledním článkem řetězu, a chtěla jsem navázat dál. Mít další malou holčičku, pro kterou budu maminka já.
Vždycky jsem věděla pořád stejně, že to chci, jen se časem trochu měnila představa kdy. Jako dítě jsem počítala s tím, že to bude kolem dvacítky, jak to tehdy bylo normální; někdy na VŠ se ustálila vidina „nejdřív v 27, ale ne později než ve 30“, což mi Lvíček slíbil. A slovo dodržel 😉
Na mojí představě mi nevyšla hlavně ta část, kde se maminka posouvá na pozici babičky. Když si to tak po sobě čtu, mělo mi být jasné už dávno, že máma nebude přes půl Prahy vozit MHD napečenou bábovku a nasmažené karbanátky a pomáhat mi při přebalování. Nestává se mi to často, ale taky se na tom občas chytnu: zajetí představy o tom, jak se něco dělalo a dělo, bez ohledu na osobnost konkrétního člověka.
Ale ostatní jsou na tom taky tak, protože jinak si fakt nedovedu představit, že by si mamina, dlouhou dobu člověk, který mě znal nejlíp, mohla kdy myslet, že nechci děti…
Ohrazuji se proti tomu, aby se laska detem podminovala laskou k domacim pracem. To, ze clovek rad vari a je sikovny kutil nerika nic o tom, jestli ma vztah k detem.
Jistěže ne. Jak taky píšu, ani moje babička žádný zvláštní vztah k dětem neměla, máma byla, ehm, neplánovaná a svoje dětství popisuje tak, že ji vlastně vždycky někdo jen poslal ven. Ale je to složitější. Moji mámu prostě nezajímalo z domácnosti nic a vztah k dětem, kdy je člověk chtě nechtě k té domácnosti na nějakou dobu připoután, do toho jenom zapadal. U mě to bylo ve velké části ohledů naopak. To je všechno, co jsem se snažila říct.