Mám rozepsaný tři blogposty. Jeden o pondělním přebírání klíčů od novýho bytu, druhej o čtvrteční cestě vlakem do Pardubic, kterou jsme podnikly s pidižvínou úplně samy, a třetí klasiku týdenní přehled, a nebude nic, nebo bude bůhvíkdy, protože kotrmelína poslední dobou usíná ani ne v půl desátý, ani ne v deset, ale v půl jedenáctý až tři čtvrtě na jedenáct, a to si pak člověk fakt zvládne maximálně vyčistit zuby. Navíc většinou trojčí i uprostřed noci, tak mezi třetí pátou, a ráno samozřejmě vyspává a já nemám sílu ji budit, protože sama potřebuju nabrat trochu energie. Asi ji odpoledne nechám spát maximálně hodinu nebo jánevim, ale ona se stejně prakticky nedá vzbudit, dokud sama nechce… Upínám se na zimní čas za měsíc a něco a na vlastní pokoj (v podobnou dobu, pár dnů až týdnů po stěhování), kde jí zavedu večerku a nazdar – až bude mimino, taky se s ní nebudu moct hodinu prdět v posteli, zpívat osmdesát ukolíbavek a nechat se oštípávat a okusovat prsty na rukou. (A když odejdu a nechám ji tam, předvede hysterák, ale po návratu pokračuje v destrukci matky a usínání lážo-plážo tempem.) Krucihimlhergot.
Půl 11? Uff, to je noční můra! U nás zase obě děti zkouší režim nespat přes den, což mi připadá na rok a půl starou Čičman trochu brzy a je to taky psycho. Sice tedy oba odpadnou do půl9, ale tou dobou už jsem v takovém rozkladu, že jsem schopná usnout během povídání pohádky.
Nedivím se, ale popravdě po pár týdnech tohohle režimu bych snad i měnila polední spaní za rozumný spánek dejme tomu od té půl deváté celou noc. Samozřejmě, ne že by mi to někdo nabízel 🙂