Bydlíme tu přes týden a ještě pořád jsme se nějak neaklimatizovali. Racionálně pobíráme, že tu bydlíme a bydlet budeme dalších minimálně několik let (ať už proto, že by byla změna hrozně náročná administrativně, nebo proto, že těhotná nebo s dítětem pod jeden rok se prostě stěhovat odmítám, pokud to nebude otázka života a smrti). Reálně mám ale pořád pocit, že stačí vyjít z baráku a za chvíli jsem na Řepích, nebo že na víkendový nákup je v pohodě jet do zličínského Tesca. Když jsme sem jezdili jenom na čumendu nebo úklid, vždycky se nám tady hrozně líbilo, připadali jsme si „jako doma“… a po přestěhování najednou ten pocit záhadně úplně zmizel. Hlavně v neděli a v pondělí jsem byla slušně vypsychovaná, musela jsem si naordinovat nějaký klidový režim, vitamíny a relaxaci (což se s plným dětským pokojem krabic nedělá zrovna ideálně), abych se zvládla vůbec dát nějak dohromady. Nerada to přiznávám, ale stěhování přes Prahu bylo náročnější než stěhování – taky v těhotenství – z Irska zpátky do Čech, a to jsme ještě asi dva týdny bydleli po příbuzných mimo Prahu a hledali na internetu pronájmy.

Je tu hezky. Spousta zeleně, málo silnic, takže se dá pidižvína i vypustit z kočárku, autobus na rozdíl od Zličína staví před barákem… jenomže je to spíš iluze, protože někam se s ním dostat je taky na tři přestupy a minimálně půl až tři čtvrtě hodiny (a to počítám jen tímhle směrem od centra). Když jsem šla ve čtvrtek nakupovat, měla jsem trochu šok ze skladby zákazníků Alberta na Veroňáku, hromada lidí s umaštěnými vlasy v roztrhaných teplákách, bezďáci, co si svoje drobný za vrácený láhve směňujou u pultu za dvě nožičky levných párků… Zličín byl sice plný Rusáků, ale v tomhle směru do značný míry tak trochu antighetto, protože kdo neměl auto, ten si tam v zásadě neškrtnul, což provedlo aspoň minimální profiltrování 🙂

Ale žijem, no. Ve středu jsem – v rámci terapie jídlem – upekla naše oblíbené Double chocolat muffins; musím dát recept, ať ho pořád nelovím v hlubinách počítače nebo internetu, během dvou dnů jsme se o ně servali všichni včetně Bibiny 🙂 bohužel tyhle věci pomáhají jenom krátkodobě. Dopili jsme s Lvíčkem víno, které jsem mu dala k narozeninám, a i když jsme si ho šetřili, asi za tři nebo čtyři dny bylo nenávratně fuč. „Tys mi zkazila život,“ přivítal mě takhle L. při návratu z jednoho z večerních uspávání, když si nalil sklenici „obyčejného“ vína a nedokázal se smířit s chutí najednou o několik řádů jinde 🙂 (Já samozřejmě dostala zase záchvat paniky, i když mi bylo jasné, že to nemyslí vážně. Stěhuňk se na mně vážně podepsal mnohem víc, než bych předpokládala.)

V pátek velký genetický ultrazvuk a strašlivá doprava, takže na gynekologii dorazíme až deset minut po čase objednání, naštěstí doktor se zasekl taky. Jdem všichni i s Bibinou, tu ovšem „mimiko“ na ultrazvuku přestane brzo bavit a upne pozornost na dvě fotky nad stolem – kočku a květ ibišku, nebo čeho. Střídavě pořvává „KYTIČKAAA“ a „kočička MŇAAAAU“ na celou ordinaci a ignoruje naše pšššt, takže proti svojí vůli otřásám břichem. Doktor nejdřív okomentuje stav páteře, pár orgánů atd. a závěrečnou fázi měření provádí úplně mlčky. Brigitka si všimne, že si přinesl hrnek s čajem, volá „mámy čajík“ a dožaduje se ho. Zase se natřásám a vysvětluju, že až doma. Po návratu příšerně zlobí, kousne mě do ramene, vyžádá si vodu, nabere ji do pusy a vzápětí vyplivne mně na tričko, a usne až 15:30. Vůbec téměř přestala usínat u mlíka, v poledne ji tak v poměru 3:1 musím většinou vzít někam kočárem, po večerní flašce zhasnu a chvíli spolu ležíme potmě v posteli (to je zas příjemné, pokud to trvá nějakou rozumnou dobu).

V sobotu jsme využili nádherného počasí a vypadli do Průhonic, kde zrovna probíhal jakýsi Čajomír trek. Byli jsme nejdřív trochu zděšení, ale když jsme sešli z hlavní trasy, stánků bylo minimum, návštěvníci se taky rozptýlili a my si v krásné podzimní přírodě a s cappuccinem z Taroucafé úžasně vyčistili hlavu. Jediná vada na kráse super dne byla, že nás odpoledne na čerstvém vzduchu strašlivě unavilo, takže místo hezkého večera jsem zuby nehty uklidila kuchyň a pak úplně odpadla. Mrzelo mě to, zvlášť když jsem už v neděli ráno zjistila, že druhý víkendový den bude úplně na levačku. Brigule od rána zlobila (Lvíčkovi na dopolední procházce vlezla do kašny, naštěstí měla holínky…), já měla náladu nanic, po obědě návštěva u tchánů, ale ani ta to nijak nevylepšila. Tchyně byla se svými rodiči na víkend ve Vídni a my jsme konsternovaně poslouchali historky typu „děda si šel koupit štrůdl, zaplatil pět euro a dostal třícentimetrový čtvereček plus poukaz na štrůdlovou šou, na kterou jsme ale nestíhali zůstat“ nebo „děda hodil 50 centů do turniketu na WC, ale propadnul mu jím nějaký kluk, co tam blbnul, takže turniket přeskakoval a cizí turisti mu tleskali“. No… hodně jsem si oddechla, když byl konečně večer.

Fotky zase externě.