35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Velmi stručně (33. a 34. týden)

Nahrávat fotky, psát blog, jezdit na výlety a obstarávat domácnost se nedá. Omlufte potíve.

Viki začíná bejt pěkně drzej. Na všechno, co se mu nelíbí, odpovídá buď zaprděním na jazyk, „blelele“ jako čert nebo oslovením „babo Jago“.

Na Lvíčkově sabbaticalu jsme zatím zažili spoustu skvělých výletů a zážitků a možná se taky někdy dostanu k tomu, že je podle fotek všechny zpracuju. (V půlce září, až půjdou děti do školky?!)

Výročí. Osm let od svatby a třináct celkem spolu. Bronzová svatba, dostala jsem soupravu náušnic a náhrdelníku v bronzovém vyhotovení a já L. dala bronzovou ozdobu ve tvaru srdce a bronzový svícen. Byli jsme na večeři v Mlýnci a je to ve fotkách, bohužel fakt nemám čas a sílu na popisky.

Poslední den srpna. Konec prázdnin, který se nás zatím ještě netýká, protože naše školka jede nonstop. Počasí ovšem „vyšlo“ jako naprogramované. Všichni okolo mě litují, že je konec léta, ale já ani v nejmenším. Před námi je září, měsíc burčáku, zralých ořechů, měkkého odpoledního sluníčka a babího léta. Moje nejoblíbenější období. Doufám jedině, že bude ještě aspoň jeden víkend tak teplo, abychom mohli Bibi dopřát slíbený piknik 🙂

Fotky za 33. týden zde a 34. týden tady.

Kindle: Zmrtvýchvstání (32. týden)

Zní vám to jako název hororu? Taky to horor byl! 🙂 Jednou ráno byl na screensaveru jen ten pitomý strom a na zapínací tlačítko ani na reset to nereagovalo. Tak ho Lvíček zkusil rozebrat a nakonec ho rozchodil, jen kolem displeje je takový jakoby ulepený okraj, ale číst se na tom v pohodě dá. Tímto ještě jednou děkuju, protože před koncem prázdnin a dovolených bych… no nějak se obešla, ale velkou radost neměla 🙂

Fotky z 32. týdne tady. Chtěla jsem původně nahrát i minulý týden a zase to zpublikovat dohromady, ale fotek je moc, příležitostí málo a doma mám toho nejvěrnějšího čtenáře, který vždycky přijde s „bude blog?“ „kdy bude blog?“ „já nechci bejt nenažranej (po blogu k Vikiho výročí), ale blog s fotkama bude taky?“ Takže zatím tak. Komentovat jednotlivé výlety nemám zatím sílu, ale zatím to bylo fajn. Jen teď už oba začínají být utahaní, pro příště víme, že dva týdny by byly tak akorát.

Sabbatical (30. a 31. týden)

Ten titulek je vlastně zavádějící – sabbatical Lvíčkovi začal až teď ve 32. týdnu, ale nenapadlo mě nic, co by ty dva předchozí vystihovalo. Už tak nějak psychicky mlel z posledního a všichni jsme se nemohli dočkat opravdových „prázdnin“. Minulý víkend (brzy to tedy bude už předminulý, strašně to profrčelo a nestíhám) byl nějak úplně na levačku, tenhle už to bylo o dost lepší 🙂 Stinná stránka je, že nemám čas psát – jsem ráda, když vyperu. I tenhle blog je dost provizorní, jen už jsem nechtěla mít skluz ještě další týden. Ale věřím, že tempo brzo zvolníme 😉

Viki se krásně rozkecává – denně nová slova (včetně sloves), slovní spojení i celé věty. Na pondělním výletu se naučil koleje, kamijon, vagon… z pohárků k Já, padouch 3 „pan Glu“. Baterka je „babeka“, bezchybně po dlouhé vaně hlásí „mám babky“, posledních pár dní trvá na tom, že „pojedem lodí“ a taky se naučil na dotazy odpovídat „nevim“. Začal mi říkat mamiko (což je hrozně sladký a taky mu při takovém oslovení leccos odpustím), s tím šlo ruku v ruce babiko, Bibiko. Po roce, co ho to učím, začal říkat „míko“ (třeba dneska v kontextu „co budeš chtít k obědu?“ „Míko!!!“) A zdaleka nejčastější je „já kaky (taky)“. Některé příklady konverzací:
„Deje Bibika?“ „Bibinka je s tátou.“ „Né! A(ch)jo. (chci, aby) Byla Bibi noma!“
„Co chcete za písničky?“ „Pepi!“ „Ne, já chci Balerínu!“ (Lvíček) „Víte co, tak se nějak dohodněte.“ B: „Viki, můžu si pustit Balerínu?“ V: „Jo, Balínu jo, Balína líbí!“
„Totoje?“ „To jsou moje kalhoty (na sušáku)“ V je zkoumá: „Moký!“

Jo, a fascinuje nás, jaký má orientační smysl. Asi jako jediný z rodiny. V autě pozná už zdaleka, když se blížíme domů; když jsem mu na výletě řekla, že jdeme k autu, rozběhl se správným směrem. A pamatuje si, že ve vedlejším vchodě bydlí jeho idolka ze školky: „Mami, Lola bydlí tady!“

Fotky za 30. týden a 31. týden. Na komentáře už fakt sílu nemám 🙂

Kdopak to mluví (29. týden)

Vikouš! Dvouapůlletý milník už je za dveřmi (v pátek oslavil dva roky a pět měsíců) a pravděpodobně i vlivem dvou týdnů, kdy byl ve školce bez ségry, dospěl mladý pán ke zjištění, že mluvení je vlastně poměrně užitečná věc. Teď jede raketově 5-10 nových slov denně. Jako (=hra, něco jenom jako). Bagl. Uku (ruku). Dolt (dort). Mimino. Nový. Banán. Kafi. Obal. Koukej. Bunka (buňka). Pití, vodu, ďut (džus). Bobíku, Pinďo! (místo Bobo, Pipi – od nedělní návštěvy Dne se Čtyřlístkem v zoo musíme ztělesňovat jeho členy prakticky nonstop a i ten Viki už mi častěji říká „Fifi“ než „mami“ 😀 ) A to ještě před pár týdny jeho komunikace vypadala takhle: „Dede hají, táta hají, Vivi hají. Dede není.“ L: „A proč neřekneš, že jste byli uspávat v kočárku s tátou a dědou a děda pak odjel? Mluv! Paní doktorka se bude zlobit!“ „Ne! Do pekýta!“ (=Do prkýnka 😂) (Možná přidám ještě další hlášky, ale teď jsem líná je přepisovat.) Když jsme mu dávali na výběr, vždycky jsme mu museli ukazovat možnosti na prstech, protože nebyl schopen zopakovat. Dneska ráno jsem se ho zeptala, jestli chce müsli do mlíka nebo do jogurtu, a odvětil „jobut“. Ona s ním začíná být řeč! 🙂

Fotky zde.

Prázdniny si dáváme (28. týden)

Jako pánové! Jak lze vyléčit angínu jízdou taxíkem, to jste se mohli dočíst včera, zbytek jen stručně.

Bibi se vrátila z prvního týdne prázdnin s babičkou, víkend pobyla (vzhledem ke klempírujícím rodičům byla jediná aktivita včerejší dopolední výlet na koloběžce do krámu pro vajíčko a lentilky) a odjela na týden druhý.

Viki si pořídil slušnou spáleninu na předloktí a dalo hodně práce, hemagelu a sovích náplastí z IKEA, než se nám ji podařilo vyhojit. Taky si v prázdné ložnici udělal obří bouli nad okem a poslední den školky (borec – poprvé sám, poprvé tři celé dny v týdnu, v kuse za sebou a dal to úplně s přehledem, ani poslední den nechtěl domů) ho spolužák kousnul do ramene.

Objevil slovesa a s radostí je začíná používat. „Bibi jede!“ „Pám meje gaga!“ (pán meje auto) „Vivi tady bojí!“ Zase ta komunikace začíná být úplně o něčem jiným, i když je pořád poněkud dřevní. Taky nevím, jak se mám postavit k jeho zběsilé negaci toho, co se mu nelíbí. „Deje táta?“ „Táta jel do práce.“ „Ne!!!“ a náběh na hysterák. Nikdy nevím, co mu na to mám říct 😀

Pár fotek (ne že by bylo čeho) zde.

Antibiotika jsou pro inteligenty

Jsem zvyklá mít virózy bez teplot. Bolení v krku, den dva v posteli, zbytek rekonvalescence. Doktora netřeba.

U dětí jsem zvyklá na virózy s horečkama. Žádné další příznaky, tři dny v posteli, zbytek týdne u pohádek. Doktora netřeba.

Když nám tedy začalo být s Lvíčkem o víkendu špatně a teploty začaly stoupat, nějak jsem si to sesyntetizovala a seznala, že jsme chytili to samé co Bríga. Protože jsme dospělí, budeme místo čtyř dnů 39 mít tak dva dny 38, pak to spadne a budeme v cajku. Kromě únavy nám taky nic jiného nebylo. Trochu jsem cítila krk, ale většina mých dosavadních viróz byla mnohem mnohem horší, mandle pálily a škrábaly, teď to byl spíš jen takový knedlík. Do krku Bibině koukala doktorka na pohotovosti a nic nenašla, takže mě ani nenapadlo zkoumat mandle svoje.

Už tušíte? Jasně. Do krku nás – konkrétně Lvíčka – napadlo se kouknout ve středu večer. Do té doby jsme v režimu homeoffice, respektive „klidový režim potom, co pověsím prádlo, umyju nádobí a postarám se o batole“ suverénně „léčili“ streptokokovou angínu. (Streptest teda doma nemám, ale že jde o bakteriální a ne virový zánět mandlí mi prozradil domácí CRP test; původce jen (ne)kvalifikovaně odhaduju.) Lvíčkovi už bylo v tu středu skoro dobře; mně furt ještě nic moc, hlavně při myšlence, že jsem se dopoledne přetáhla při pokusu ten chlívek vyluxovat a vytřít (zvládla jsem jen jednu místnost a odpadla na zbytek dne). Rozhodla jsem se ve čtvrtek radši zajet ke svojí doktorce – samozřejmě hrozilo, že bude na dovolené, ale v takových případech měla vždy v ordinaci záskok. Zavolala jsem si Uber, zadala adresu, pokochala se vyhlídkovou jízdou do centra (doktorka sídlí na Újezdě), vystoupila… a na dveřích si přečetla, že ordinace nepremáva a záskok o několik ulic dál ordinuje vždy přesně v opačné půldny než moje MUDr.

Zdravě jsem se nasrala, sedla na tramvaj, taxíka zpátky si vzala až z konečné a rozhodla se, že se uzdravím i bez debilních antibiotik.

No a taky že jo. (Celkem teda pomohlo taky kloktání Stopanginem.)

Léto oddělených ložnic (27. týden)

Poslední dva dny mi můj digitální detox moc nejde. Oba se totiž s Lvíčkem plácáme v nějaké ukrutné viróze a držet mobil je jedna z mála věcí, na které mám sílu. Teploty lítající kolem 38, bolest hlavy, knedlík v krku a šílená únava. Mě navíc píchá v tříslech, nejspíš uzliny, L včera proležel dopoledne, aby byl schopen odvézt B na prázdniny. Dneska jsme si objednali oběd, L měl homeoffice, V byl hrozně hodnej a doufáme, že zítra už nám bude líp a V půjde do školky. Měl by tam být poprvé bez sestry a já si samozřejmě naplánovala, jak strašně moc toho tady bez něj udělám. Pochopitelně není vyloučené ani to, že to ještě chytne od nás… Začínám být cynik, je to prakticky stejná story jako loni, celý měsíc po horách je rodina komplet mimo provoz. Lvíček měl mít ten týden kolem svátků dovolenou, nakonec kvůli B horečkám zrušil pondělí a úterý a od středy jezdil s Vikim, převážně „na mémé“, jak si junior přál. Byli tak ve středu na farmě v Radonicích a ve čtvrtek na farmě U Merlina a v pátek na hřišti Vltavanů 229. V sobotu jsme se odvázali a jeli – kluci vláčkem a my autobusem – do řepského Mekáče. To už mi nebylo dobře, původně jsem chtěla vyrazit hned po nich (kolem desáté), ale skoro do jedenácti mi trvalo, než jsem se sebrala. Zbytek dne jsme pak paranoidně měřili B, jestli jsme ji nepřetáhli a nebude znova nemocná a nebude moct odjet na prázdniny… nemoci vlezou člověku na mozek.

Moje diamantová tchyně nám přijela ve čtvrtek odpoledne pohlídat, takže jsme si mohli dát trošku do těla a obejít kus bývalého vojenského újezdu v Brdech – parkovali jsme na rozcestí Klínek a obešli si viklan, smaragdové jezírko a vrcholek Plešivce s nádherným výhledem. No a od včerejška by měla být do pátku s Bibi na prázdninách u svých rodičů – snad jim bude fajn. Loni jely touhle dobou k tchánovým rodičům a po návratu jsem B zase ještě asi dva týdny dávala dohromady, tak si jemně držím palce, aby to tentokrát nebylo.

Už jsem říkala, že ty nemoce vlezou člověku na mozek?

Fotky tady.

PS: Povedlo se mi nedovysvětlit titulek – jak měla B ty horečky, tak si k ní Lvíček nastěhoval gauč (původně tedy proto, aby se v klidu vyspal, když začátkem nemoci spala u nás v posteli a byla i důvodná obava, že budu muset courat pro léky, mlíko atd. do obýváku, kde je gauč normálně). Hodil se, protože B skřípala zuby, chrápala, budila se a prvních pár dní musela k ránu dostávat antipyretika. No a abychom se solidárně potili každý jen do svýho prostěradla, spíme teď zase každý zvlášť… ne, že by s Vikoušem v ložnici hrozila nějaká manželská romantika, ale stejně už si začínám připadat jak ve sdíleném bydlení místo manželství. A sorry. Už jsem říkala, že ty nemoce…

Pohotovost? To bylo super! (26. týden)

Mám velmi pitomé deja vu. Loni byly děti po horách tři týdny nemocné, letos budou děti po horách minimálně tři týdny nemocné. Příští rok už si to asi nelajsnu…

Přitom týden se vyvíjel dost slibně. Princezna kašlala jen velmi zřídka a mimo to jen terorizovala mě a bráchu, takže jsme ji po obecném konsensu poslali od středy do školky. Ve středu jsem využila nastálého volna k návštěvě dětské doktorky s neustále chrchlajícím Vikoušem (nakonec to měl na průduškách) a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to pro mě byl zážitek týdne. Být venku! Na procházce! Byť jen k pediatře, v pekárně, v lékárně a zpět.

Na čtvrtek jsem měla dalekosáhlé plány – zajet do Lidlu pro koupací osuškoponča a pak uspat Vikiho do Avionu, kde byla od jedenácti narozeninová oslava Starbucksu s programem, dortem a ochutnávkami kafe. Čímž pádem samozřejmě od noci do pozdního odpoledne cedilo jako na objednávku. Zůstala jsem doma, nudícího se Vikouše větrala na mokrém balkóně a pro ponča sjel Lvíček.

V noci ze čtvrtku na pátek spala B s námi v posteli a cítila jsem, že má teplotu. Nu což, tak prostě nepůjde poslední den do školky, přes víkend si odpočine a v pondělí začneme dovolenkovat… ne? Ráno byla naprosto veselá, akční, hravá… Lvíček vzal Viktorka na kontrolu k doktorce, ta seznala, že se to lepší, ale ať přes víkend ještě foukáme (V dostal Ventolin ve spreji a dejchátko a na rozdíl od sirupů, na které už se šklebil, dýchat miluje, jde mu to a fakt to pomáhá)… no a během dopoledne se to začlo sypat. B asi v jedenáct usnula, úplně hotová, my ráno zjistili, že jeden teploměr vyplivnul úplně a druhý měří tak o stupeň a půl míň než má, takže jsem ještě objednávala teploměr na Rohlíku (!). Teploměr přišel a začal rovnou měřit totální poplašné zprávy – 38 a víc (teplota mě a V byla úplně normální). Jako nebudu do toho zabředávat, většina matek zná – sirup, teplota klesne, pár hodin, teplota stoupne, do dalšího paralenového sirupu brzo, Nurofen zvrací, takže nutno v čípkách, šílené obstrukce, nakonec čípek vnucen, teplota klesne a cyklus se opakuje. Vždycky ráno jí teploty spadly až k 37 a pro nás úleva, že to opadává, načež během dopoledne vždycky zase horší než to bylo. No a dneska k jedenácté to už ani po sirupu nijak moc nepadalo plus si začala stěžovat na bolest zad, Lvíček vypsychoval, že má zánět ledvin (jako ukazovala kromě oblasti ledvin i na celý zbytek zad a na dotek nijak bolestivě nereagovala, ale ta nesrazitelnost mě taky vyděsila), tak jsme oba sbalili, Vikiho hodili k babičce a vyrazili do starého dobrého Motola.

Tam jsme si vyčekali frontu na moc milou paní doktorku, která B vyšetřila, poslala moč a krev na laborky, pokecala si s ní o krvinkách v Byl jednou jeden život a obdarovala ji omalovánkou kočiček. „To bylo super!“ nechala se slyšet naše princezna s devětatřicítkama při odchodu z vyšetřovny, a my čekali asi tři čtvrtě hodiny na výsledky CRP. Ty byly hraniční, takže zítra k naší doktorce na repete, ale my byli spokojení, protože se aspoň nepotvrdila naše iniciální vize „bez okamžitého zásahu je do 24 hodin bez funkčních ledvin“ nebo něco takového. Jeli jsme na oběd, za odměnu do řepského mekáče… který je v rekonstrukci… takže ještě dalších deset minut do Butovic. Po příjezdu domů se ji Lvíček snažil uspat a já šla do Metropole pro náhradní Ibalgin sirup za ten, který jsem koupila v Butovicích a po aplikaci první dávky zvládla ze zesláblých roztřesených rukou upustit a rozbít. Skončilo to tak, že za ním ve čtyři přišla, že na hodinách je 4 a 12 a že už má vstávat 😀 Sama tak přes den spala asi deset minut a usnula až v půl desátý, takže už je jí asi definitivně líp.

Ale aby dobrých zpráv nebylo jo kor moc, tak při tvorbě odpoledního kafe v kávovaru zachroustalo, zapraskalo, cvaklo, vypadlo několik kousků plastu a kafe sice vyrobil, ale voda po vypláchnutí je od té doby hnědá místo světle žluté a viditelně je někde něco zle. Takže reklamace a život na instantu. Aspoň že mi moje mamuška přivezla minulý týden to karamelový. (Jo a všechny možný události a drobný katastrofy jsem ani nezvládla vypsat, třeba za dobu hlídání V rozbil u tchánů zámek, že byla nutná výměna vložky… :D)

Fotky zde (doufám, že pro příště zase zvládnu zeštíhlit).

Prokristapána, hory (24. a 25. týden)

Návrat ze školky v přírodě mi připadá jako vzdálený půl roku a ne přesně týden. Jo jo, dny se vlečou, když jsou obě děti doma s kašlem… a to jsem chtěla psát i články o hubnutí, letní recepty a další chytristiky. Ani smykem.

Školku v přírodě jsme si užili. Asi pět rodičů mi sice v jejím průběhu sdělilo, že obdivují moji trpělivost, když se Viki válel po podlaze v jídelně nebo na schodišti a odmítal se zvednout a dojít na pokoj, ale pořád to bylo mnohem lepší, než být neustále za zadkem patnáctiměsíčnímu sebevrahovi, který by nejradši neustále lezl do jezírka, padal ze schodů nebo se vrhal do nabitých drátů kozí ohrady. Proběhlo taky několik návštěv naší oblíbené kavárny (změnili otevírací dobu, takže ve čtvrtek jsme tam naběhli v půl jedenácté, usadili se a baristka nám rozpačitě sdělila, že ještě neotevřeli, ale když chvíli počkáme, kafe nám udělá :D), obligátní nákup svačinek ve vrchlabské Bille nebo Lidlu a taky několik večerních drinků typu Jack Daniels Honey nebo Captain Morgan, které byly tou nejzásadnější příčinou mé trpělivosti se vzteklým batoletem 🙂

Tenhle víkend jsme se včera byli projít na Cibulce (V usnul a B s námi nebyla, takže o soutěže se strašidly jsme se ani nepokoušeli, jen jsme si dali kafe na účet pana senátora Lásky) a dnes na obědě u tchyně, popřát jí k narozeninám, a stejně to bylo moc. Děti chrchlaj a chrchlaj a není s nima k vydržení, příští post bude dost možná na téma Jak nezabít čtyřleťačku, která surově štípe, škrábe a kope mladšího bráchu, když ten jí vezme hračku nebo jen nespecifikovaně „otravuje“. A když je na jeden den u babičky, po návratu je to ještě horší. Školku, prosím!!

Fotky z 24. týdne a tedy i ze školky v přírodě tady.

Fotky z tohoto týdne aneb „děti kašlou, jsme doma“ „děti přestávají kašlat, jdeme na víkend ven“ „děti kašlou zase mnohem víc a čeká nás nejspíš další týden v cele“ zde. Popisky přidám zhruba za sto let.

PS: Za půl roku je Boží hod Vánoční, tak jsem padouchům při uspávání zařadila i pár koled. Kdo si chce taky zaposlouchat, doporučím své oblíbené http://christmasfm.com/radioplayer/listenlive.html 😉