Plzeň (45. týden)

V sobotu jsme se hecli a vyrazili s dětmi do Plzně. Plán byl návštěva Lvíčkovy babičky, Martinské trhy na náměstí, oběd v Potrefené huse a Techmania. Pak jsme dostali strach, že to všechno nedáme, tak jsme se shodli na programu babička-oběd-trhy a domů, nicméně babička to vyřešila za nás, takže i když jsme přijeli ohlášeně na půl desátou, oběd pro nás měla nachystaný (ty babičky! :)), takže jsme se mohli přesunout rovnou na trhy.

Ty byly pěkné, ale byla zima, lehce pršelo a ohlašovaný Martin na bílém koni s družinou nikde. Tak jsme děti vzali na plzeňský kolotoč („máma taky jet!“ domáhal se Viki a jako doprovod dítěte do tří let jsem mohla… takže jsem si po pěti letech zajezdila na klasickém kolotoči s koníky ;)) a když jsme odcházeli, Martin přijížděl. Bibi se ho bála, ale Viki si s ním a se mnou zapózoval 🙂

Zpátky do auta a B prohlásila, že ještě chce do Techmanie, tak jsme jeli. B si i docela prošla expozici, V si zakroutil pár knoflíky a volanty a zapadl do Malé vědy, kde se vydržel dvě hodiny rochnit v pěnových kostičkách. Pak ho vzal Lvíček na tobogán a to se mu líbilo teda taky moc, příště tam vyrazíme na celý den a za mě klidně ještě tuhle zimu. Na dálnici kafe v Costa Express a spokojenost byla na všech stranách, teda až na jednu věc: babička měla pro děti dárky. Pro Vikiho natahovací bagr, co jezdí a svítí. Potud dobré. Ale Bríga… Bríga dostala panenku.

Z měkčeného plastu a s pletenými oblečky.

Po tchánovi!!!!! (A vy víte, že normálně vykřičníky nenadužívám.) Takže skoro šedesát let starou. Nasmrádlou takovým tím pachem starého, vlhkého kamenného baráku, kterému se u Lvíčka v rodině říká pokradmu „pakovina“ podle chalupy v Nové Pace. Lvíček hned po příjezdu obětavě panenku celou vymyl/vypral sanytolem a protismradovým sprejem, který jsme pořídili, když nám děti poblily auto 🙂 Po dvou dnech, kdy o ni děti přestaly jevit zájem, jsem ji nenápadně schovala a obávám se, že se ztratí při stěhování. Při stěhování se toho asi ztratí hodně…

Fotky zde.

Moc mi to s tím předsevzetím nejde (44. týden)

Dodělávám byt. Už mi zbývá jen pár polic v komoře – vesměs papírnický bordel, hračky a pár pozůstatků ze zbytku domácnosti. Chci to mít za sebou, ať mám zbytek roku klid na přípravu Vánoc (všeho druhu – dárky, výzdoba, naklízení i jídlo), pochůzky, péči o sebe atd. a myslela jsem, že to zvládnu do konce týdne, ale ráno mě přepadla nějaká rýmička, únava a zimnice, takže jsem radši zalezla do postele, nahrála fotky a napsala blog. Ať z toho vyplyne aspoň něco užitečného 🙂

Všechny zásadní věci máte asi v popiskách k fotkám. Halloween (pekli jsme sušenky vlastně, ty tam moc vidět nejsou – recept odsud – na mimibazar se dostávám výhradně přes google, ale kromě polívky z česnekových chipsů se tam najdou recepty fakt dobré), v sobotu Krčský les+Chodov a děti ve Hvězdě na programu Duše a dušičky, kde střídavě soutěžily a spaly v kočárku, ano, i ta téměř pětiletá 😀

Mám poslední dobou nějak depku, jak už jsou velké. Hlavně Bríga. Viki dorostl do toho skvělého předškoláckého věku a B z něj už pomalu vyrůstá. Občas mám pocit, že kvůli druhému miminu jsem si ji mezi těmi 2 a 4 lety strašně málo užila, a je mi to líto. Budu se snažit pochytat veškeré zbytky předškolní roztomilosti, co jí ještě zbývaj 🙂

Lenolt Menak (42. týden)

Už několik týdnů básním o tom, jak se Viki rozpovídal. Ale pořád zkrátka nevycházím z údivu, že tohle ještě před čtvrt rokem nemluvné batole, jehož 90 % slovníku bylo pro okolí nesrozumitelné, najednou mluví v logických a s trochou snahy objektivně pochopitelných větách. V sobotu ho zaujala Odvážná Vaiana, na kterou se koukala Bibi (protože dostala k svátku lego s Vaianou a Mauím), a v jednu chvíli jsem ho z koupelny zaslechla křičet „Vajáno, poď na loď!“ 😀 Jinak se ve slovníku ustálilo „já ti“ a „já neti“ a o tom, co chce nebo nechce, se dozvídáme několikrát denně velmi výmluvně. Nejradši ale komentuje „tatínkovi modlý Lenolt Menak“ a další vlastnosti řečeného automobilu. S přehledem časuje („auto pípalo!“) a bez větších potíží zvládá i přechylování („já ne hloupej, Bibi hloupá!“). Rád se pochválí („Já nelobim! Já neplakám!“) a při připomínání čurání suverénně tvrdí „budu lídat“.

Bibi měla svátek. My dvouhodinové hlídání, tak jsme vyrazili do centra na nákupy, ale L nepořídil nic a já „jen“ bundu z HMka (nemám na zimu nic a chtěla jsem kabát, ale aspoň v celkem pěkné bundě za litr nezmrznu a hledat můžu dál). Van Graf ale zase zklamal, snad nikdy jsem si tam nic nekoupila. Po návratu jsme se sešli s prarodiči na pískovišti a pokradmu refreshovali volební výsledky. Na tu bídu dopadly ještě naštěstí docela rozumně.

Fotky zde.

PS: A za dva měsíce už bude po Vánocích!

Zrovna když jsme přestali čekat (41. týden)

Babí léto! Překvapilo, ale příjemně. Užili jsme si naprosto boží sobotu v Průhonicích a neděli v zahradách Pražského hradu. Viki byl na Hradě poprvé a „velký had“ ho oslnil, kromě staveb a zahrad nejvíc vojáci 😀 Daní byl oba dny oběd v mekáči (protože když je člověk ve městě a hledá, co budou oba určitě jíst…), ale vzhledem k tomu, že teď asi dlouho nebude příležitost, to skousnu 🙂

Fotky zde.

Slaměná vyzvedávačka ze školky (40. týden)

Minulý týden byl nabitý. Po víkendu B trochu pokašlávala, ale v pondělí bylo první plavání a nechtěli jsme, aby o něj přišla, tak jsme ji tam poslali, smíření s tím že lehne. Nevím, jestli jsem si to trochu i nepřála – L letěl v úterý na konferenci do Budapešti a přede mnou bylo trojí vyzvedávání a dvojí odvod do školky bez auta (což, ne že bych si ho nemohla půjčit, ale pořádně jsem neřídila šest let, auto má půl roku a naše parkovací místo vyžaduje hodně hodinářské manévrování, tak jsem nesebrala odvahu). Nicméně pidižvína se zázračně držela a tak jsme si to odchodili celé. Byl to záhul. Cesta tam cca čtyřicet minut, cesta domů dvojnásobek. Ve čtvrtek jsme obě cesty zmokli a tak jsme pak s kašlající B pojali víkend dost relaxačně, sobota doma a neděle popřát pradědečkovi k narozeninám. Druhé plavání tak přeskočila, ale kupodivu se zvetila do té míry, že od úterka už zas chodí… a zase kašle, tož uvidíme. Ale změnily se u ní dvě zásadní věci: 1) od prázdnin se školky nemůže dočkat a nikdy se jí nechce domů, 2) nechce koukat na televizi!!! Sama si téměř neříká, a i když potřebuju něco dělat a aktivně nabídnu, slyším samý „to je nuda“ „až za chvíli“ atd. Od trpaslice, jejíž jedno z prvních slov bylo „pahů“ neboli pohádku (večerníček), je to velký nezvyk.

Fotky zde.

Dva víkendy za sebou (39. týden)

Minulý týden byl netypický. Dva, potažmo tři dny ve školce, pak víkend s dětma (čtvrtek pohádková prohlídka v Mníšku – pro Vikiho premiéra a zvládnul ji vcelku se ctí!, pátek zoo Zájezd) a pak ještě jeden, bonusový, o samotě 🙂 celých třicet jedna hodin opravdové dovolené, ehm. Lvíček dostal od rodičů k narozeninám poukaz pro dva na jednu noc v lázeňském resortu na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje včetně zajištění hlídání. Bylo to poprvé za poslední tři roky, co jsme byli někde přes noc – naposledy to bylo, když jsem byla ještě neveřejně těhotná s V. A stejně jako tenkrát, i teď jsme zvládli nacpat do jednoho a půl dne tolik akcí, že nám to zpětně připadá nejmíň jako týden 😀

V sobotu v deset odjezd. Cestou do Liťáku na oběd rozhledna Hořidla. Oběd v Dobré baště (nomen omen!) a pak ho jít vyběhat na Radobýl. Zastavit se na vinobraní v Třebívlicích pro burčák, odjet hodit kufr na pokoj a stihnout ještě západ slunce na Řípu. A pak už na večeři do Steakgrillu v Račiněvsi, sprchu a zachumlaní pod peřinou na vysokých postelích pro špatně pohyblivé lázeňské hosty vylemtat litr burčáku 😉 Ve čtvrt na jedenáct jsme přestávali vidět, tak jsme zalehli a spali jak šípkové Růženky do čtvrt na osm 🙂

Snídaně nebyla špatná, i když díky věcem jako česneková pomazánka nebo šunková pěna měla taky nádech retra 🙂 asi nejvíc mě zaskočily rezervované stoly pro klienty s holemi, které měly po straně zacvakávací držáčky na tyhle pomůcky v chůzi. Člověku to (spolu s vysokými postelemi, madly v koupelně a společenským programem zahrnující taneční a filmové večery) připomnělo, že tu není na žádné bezduché rekreaci. Heja heja!

Nedělní předpověď nebyla moc slibná a po včerejšku jsme byli ještě pořád dost ztahaní a uchození. Padl návrh jet se obléct do Německa, ale naštěstí mi došlo, že v neděli bychom si tam asi moc nezanakupovali… Nakonec Lvíček nadhodil, jestli nechci do Lokte, co jsem o něm před pár dny zas básnila. No tak jo! Hodinu a tři čtvrtě (s menší zajížďkou, protože vesnice, přes kterou nás posílala navigace, byla zablokovaná nedělními trhy – vážně?!), většinu cesty v dešti, jsme nabírali síly sezením v autě a po příjezdu se odměnili kafem a dortem v Galerie Cafe. Následovala individuální prohlídka. Loket je tak obří, že ho museli nacpat expozicí o mučení, výstavou porcelánu, historických zbraní atd. atd. a člověk by tam musel být celý den, aby si všechno prohlédnul a pročetl. Tak jsme to jen zběžně prolítli a trvalo nám to asi hodinu a půl 😀

Najít místo na oběd ve Varech se ukázalo jako větší oříšek, než bych myslela, ale nakonec jsme měli štěstí s Becherplatzem a já si tam aspoň mohla projít obchody se suvenýry. Jednou bych tam chtěla i na prohlídku, ale to ideálně až si seženeme ve Varech ubytování, abychom mohli degustovat oba 🙂 Po obědě procházka po kolonádě, ochutnávání všech pramenů (krom toho třináctého…), nákup suvenýrů, kafe na cestu domů a odjezd. Uf!

Fotky za 39. týden tady. Dokonce i s popiskama! 🙂

Hvězdná stopa, Mokrá kůže (37. a 38. týden)

Po návratu z dovolené jsme se nenudili. Hned minulé úterý, protože to byl poslední den před návratem pidižvíňat do školky, jsem pozvala maminku na oslavu jejích sedmdesátin. Přičemž mě vypekl rohlík, který vyprodal všechny kytice (a tu poslední, kterou jsem stihla hodit do košíku, zrušil SMSkou v pět ráno několik hodin před doručením). Ještěže jsem s tím tak trochu počítala, jako backup koupila ještě levanduli v květináči a v pondělí usušila bílkové pláty na Pavlovu se šlehačkou a maracujou. Bylo to vynikající. S dárky jsem si lámala hlavu dlouho a nakonec se rozhodla udělat sadu obálek, ke každému desetiletí jednu (vyráběla jsem je podle WikiHow taky večer dopředu, protože jsem se nedostala z domu nikam do papírnictví) a v obálce „voucher“ na nějaký zážitek vztahující se k oné životní dekádě. Rozbalování si maminka užila, tak ještě zvládnout tu realizaci 🙂

Dva dny školky byly první týden na aklimatizaci tak akorát, hlavně pro Vikiho, který šel první den ochotně, ale ten druhý se odmítl vůbec obout (a tak děsně kolem sebe kopal, že jsem ho prostě odnesla bosého do auta a pak z auta do školky) a plakal „já doma být“. Ale nemohl, při veškerém soucitu, který to ve mně vzbuzovalo, protože jsem byla objednaná k té zubařce. V sobotu jsme dostali opušťák a vyrazili se projít na Pražský hrad a do Ikey. (To je vám bez dětí takový relax :D) V neděli vzal Lvíček Bibi na pouť do Galerie Butovice, protože Viki byl zas nějak nachrchlaný.

Tenhle týden utekl s jedním příjemným vytržením z všedních dní – ve čtvrtek jsem si zašla na Trialogy, které moderuje můj bývalý VŠ spolužák, a to motivovaná tím, že jedním z hostů byla moje kolegyně od státnic (na stejné VŠ). S Jitkou i s Kubou jsem zvládla prohodit pár slov, příjemně jsem se pobavila a jako bonus ještě vyhrála audioknihu, kterou jednak namluvila, jednak losovala, ale přísahám, že domluvené to nebylo! 😉 😀

V sobotu jsme vlastně původně čekali, že nebudeme dělat nic, protože bude pršet. Já ale objevila Den železnice na Smíchově, nakonec jsme se projeli párou a já pak s dětmi sama jela historickým busem na Anděl na oběd do Mekáče a pak tramvají + busem do parku Na Prameništi, kde se konal tradiční zličínský jarmark. (Lvíček měl nějaký polopracovní oběd a za velmi dobrou věc považuju, že jsme to zvládli celé úplně v pohodě včetně hlášky „potřebuju kakat“ uprostřed oběda. Oni už jsou snad fakt velký, nebo co!)

Na jarmarku si děti losovaly indiánská jména. Bibi si vybrala papírek „hvězdný“ a kamínek „stopa“, Viki vytáhnul dva papírky, nechal si „mokrý“ (druhý byl, jestli jsem si stihla všimnout, „sluneční“) a kámen s nápisem „kůže“. „Nene, kamín!“ hádal se (a nechápal, že to musí zas vrátit). Nakonec si B vysoutěžila „štrůdl“ od Kubíka, V v jiné soutěžní trase dřevěnou medaili a k všeobecné spokojenosti si prezenty prohodili.

Ukázala jsem Bibince Lauru, s kterou zuřivě kamarádila minulé léto a když ze školky odešla, asi tři měsíce jsme si neustále museli hrát na Lauru. „Nechceš jít za ní? Ty se stydíš?“ „Nestydím… ale já si ji asi moc nepamatuju.“

Děti.

(A o včerejším Kingsmanovi asi zase až příště, protože aby toho štěstí a pohody nebylo náhodou moc, rozbolelo mě v krku a chci si jít lehnout…)

Týden 37.

Týden 38. (a jsme zpátky aktuální!)

35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Velmi stručně (33. a 34. týden)

Nahrávat fotky, psát blog, jezdit na výlety a obstarávat domácnost se nedá. Omlufte potíve.

Viki začíná bejt pěkně drzej. Na všechno, co se mu nelíbí, odpovídá buď zaprděním na jazyk, „blelele“ jako čert nebo oslovením „babo Jago“.

Na Lvíčkově sabbaticalu jsme zatím zažili spoustu skvělých výletů a zážitků a možná se taky někdy dostanu k tomu, že je podle fotek všechny zpracuju. (V půlce září, až půjdou děti do školky?!)

Výročí. Osm let od svatby a třináct celkem spolu. Bronzová svatba, dostala jsem soupravu náušnic a náhrdelníku v bronzovém vyhotovení a já L. dala bronzovou ozdobu ve tvaru srdce a bronzový svícen. Byli jsme na večeři v Mlýnci a je to ve fotkách, bohužel fakt nemám čas a sílu na popisky.

Poslední den srpna. Konec prázdnin, který se nás zatím ještě netýká, protože naše školka jede nonstop. Počasí ovšem „vyšlo“ jako naprogramované. Všichni okolo mě litují, že je konec léta, ale já ani v nejmenším. Před námi je září, měsíc burčáku, zralých ořechů, měkkého odpoledního sluníčka a babího léta. Moje nejoblíbenější období. Doufám jedině, že bude ještě aspoň jeden víkend tak teplo, abychom mohli Bibi dopřát slíbený piknik 🙂

Fotky za 33. týden zde a 34. týden tady.

Kindle: Zmrtvýchvstání (32. týden)

Zní vám to jako název hororu? Taky to horor byl! 🙂 Jednou ráno byl na screensaveru jen ten pitomý strom a na zapínací tlačítko ani na reset to nereagovalo. Tak ho Lvíček zkusil rozebrat a nakonec ho rozchodil, jen kolem displeje je takový jakoby ulepený okraj, ale číst se na tom v pohodě dá. Tímto ještě jednou děkuju, protože před koncem prázdnin a dovolených bych… no nějak se obešla, ale velkou radost neměla 🙂

Fotky z 32. týdne tady. Chtěla jsem původně nahrát i minulý týden a zase to zpublikovat dohromady, ale fotek je moc, příležitostí málo a doma mám toho nejvěrnějšího čtenáře, který vždycky přijde s „bude blog?“ „kdy bude blog?“ „já nechci bejt nenažranej (po blogu k Vikiho výročí), ale blog s fotkama bude taky?“ Takže zatím tak. Komentovat jednotlivé výlety nemám zatím sílu, ale zatím to bylo fajn. Jen teď už oba začínají být utahaní, pro příště víme, že dva týdny by byly tak akorát.