Nečekaná svatba (25. týden)

Totiž, pozvánka na tu svatbu nám doma ležela už několik měsíců. Ale za prvé byla jen pro Lvíčka (od jeho kolegy z práce), za druhé jsme ještě neměli mít auto a za třetí jsme měli mít děti – jenže o děti se přihlásila babička, auto Lvíčkovi ze servisu vrátili už před víkendem a vzhledem k tomu, že spousta svatebních hostů onemocněla, nebyl problém „plus one“. Byla příšerná zima a bylo to asi hodinu cesty, takže Lvíček jako řidič nemohl pít, ale nepršelo, se ženichem a nevěstou jsme si dali panáka kofoly a většinu svatby prokecali s kamarádem, kterého známe asi patnáct let a L ho natáhl k nim do firmy, takže za mě velmi pozitivní. Cestou domů jsme se stavili v novém tuchoměřickém outletu a musím teda říct, že mě tam nic extra nezaujalo (kromě Hamleys 😀 ), ale obchodů je tam zatím jako not na buben, tak se to třeba ještě rozjede. Prostředí každopádně hezký (podle L obšlehnutý Dubai Mall 🙂 ).

Mno. Viki si snad konečně začíná zvykat na nové bydlení, kéž to vydrží. A Bríga přestane kašlat, když Lvíčkovi zítra začíná dovolená 🙂

Fotky zde. (Timestampy jsou nějak úplně rozhozené, je tam asi o šest hodin víc, vůbec nevím proč – na nejnovějších fotkách už to nemám, tak jsem se rozhodla neřešit.)

Žofín a Petřín (24. týden)

Jsme bez auta. Náš samochod si dává relax v servisu, kde mu dávají do kupy blatník (půjde vyklepat, yay!) a okolní součástky. Čekal nás první víkend, kdy jsme neměli k dispozici auto, takže jsme naplánovali aktivity v centru Prahy dostupné MHD. Hlavně v sobotu byly děti nadšené a docela dost toho i ušly (Národní divadlo > Žofín > Quadrio > Františkánská zahrada > Staromák > metro Národní), hlavně ve Františkánské zahradě se jim líbilo moc; a nám taky, jen jsme tam zrovna schytali polední vedro. Vláček na Žofíně dobrý, ale je to malinký, no a místní hřiště… v obecných měřítkách asi dobrý, ale nemůžu z hlavy vyhnat (a na internetu najít někde vyfocené) to krásné kamenné, co tam bylo, když jsem byla školačka na přelomu 80. a 90. let a chodili jsme tam skoro denně s družinou. A „dietní“ zmrzlina v Crème de la Crème mě nenadchla až tak moc, jak jsem si slibovala. Nicméně celkově výlet moc fajn.

Neděle byla trochu slabší, všechno nám ujíždělo, cesta na Petřín se protáhla, a navíc jsme ještě nebyli úplně fit a hlavně Lvíček se trochu přetáhl. A děti zlobily (asi toho měly taky moc, já se zkoušela zasazovat, že si popojedeme třeba jen do Centrálního parku na hřiště, ale byla jsem přehlasovaná… příště si budu stát na svým 😀 ). Ovšem – lanovka super, káva v Café Lounge super (to fakt stojí za těch pár kroků zacházky!) a taky jedno nečekané setkání s kamarády z dob, kdy jsem ještě ani neznala Lvíčka. Po piknikovém obědě (obě děti si dvakrát kously řízku a řekly, že už nechtějí – příště se vykašlu na to, abych jim je v deset večer smažila! 🙂 ) vzal Lvíček Vikiho na rozhlednu (takový náš rodinný iniciační rituál, obě děti tam vystoupaly léto po svých třetích narozeninách) a já Brígu do bludiště. Kozule pak usnula cestou domů v tramvaji…

24. týden zde

Volejte sláva a tři dny se radujte (16.-23. týden)

Už jsem v to ani nedoufala, ale je to tady. Fotky za poslední dva měsíce a stydím se, ale stěhování mi dalo fakt zabrat 😀

Ve stručnosti o dětech: Bríga se naučila číst a psát. Dřív psala písmenka, jen když jsme jí je jedno po druhém nadiktovali (a občas ukázali), teď už smolí sama a ptá se jen tak na jedno z deseti. Jasně, sem tam jedno, dvě nebo tři písmenka úplně vypadnou, ale jede si to sama. A v podobném čase (zhruba před týdnem) mě překvapila, když si přepísmenkovala ceduli K-a-d-e-ř-n-i-c-t-v-í a pak řekla „kadeřnictví“. Teď louská, na co přijde. Do školy jde až za rok a co s ní do té doby budeme dělat, to fakt nevím.

Viki se ještě furt úplně nevzpamatoval ze stěhování. Mívá záseky, někdy mi nadává, kouše mi do oblečení, uráží se (výborný, když se to stane na začátku cesty ze školky a on si sedne na bobek a trucuje, zatímco B chce co nejrychleji domů), někdy hodinu řve, že chce to či ono… snad už se to ale pomaličku trochu uklidňuje, doufám. Zase mu musím přiznat, že se báječně rozuklízel. Bríga dokáže z uklizeného pokojíčku během hodiny udělat spoušť a pak fňuká, že potřebuje s uklízením pomoct. Vikiho poprosím, ať si uklidí, a jako samozřejmě nerovná hračky do poliček do zákrytu, ale na svůj věk umí velice solidně dát vše tam, kam patří, a pak jde pomáhat Bibince. Teď jsem jim koupila nové ponožky a po ujištění, že už na sušáku uschly, si je sundal a uklidil do svého šuplíku s ponožkami. Zaplaťpámbu, že aspoň jedno dítě má tyhle geny po Lvíčkovi! 😀

No a já rozhazuju sítě ohledně hledání práce. Uvidíme.

A teď ta slíbená alba.

16. týden

17. týden

18. týden

19. týden

20. týden

21. týden

22. týden

23. týden (jako jediné má titulky, snad časem doplním i starší)

(uff, a „až odejde tohle léto“, jak se poeticky vyjadřuje Viki, přejdu na alba po měsících…)

Já ti ani nevím, Kohn. Prostě mě nějak s…š

Všichni si zvykáme. Já jsem si v novém bytě zvykla asi nejdřív ze všech, co jsme v poslední době vystřídali – ale musím přiznat, že od Irska si zvykám rychle v zásadě všude, asi jsem najela na nomádský mód. Lvíček pořád občas bloudí a k ránu ho budí hluk vzduchotechniky odvětrávající garáže, který slyšíme ze stoupaček. Bibi si stojí za tím, že už se nikdy nechce stěhovat jinam, a Vikimu se stýská po „Tadoviký“, ale na druhou stranu si pochvaluje zelený pokojíček a snad se taky brzo srovná.

Takže já jsem s novým bytem až na pár drobností spokojená a je mi tu hrozně dobře. Je světlý, fajn jsme si ho vybavili… akorát mám dojem, že on nemá rád nás. Že ho (po vzoru toho starého židovskéh vtipu) nějak serem, protože od přestěhování neustále bojujeme se záplavou drobných i větších škod, ztrát, opomenutí, úrazů a nehod. Už je ani nepočítám, ale namátkou: nalomená opěrka u gauče (já), poškrábaný zbrusu nový odkládací stoleček (Lvíček a napodruhé Viki), lehce nabourané auto (Lvíček), zabouchnuté klíče (já… výjezd za 1400), přiskřípnutá bota do venkovních rolet (já), přiskřípnuté prsty do okýnka v autě (Viki/Lvíček), rozbitý skleněný držák štětky na WC (Lvíček), rozbité stahování jedné plisé rolety (nejspíš některé z dětí… nebo prostě samo), nepřestávající rýma a kašel (Lvíček), zlomený prst na noze (já, to už tedy týden před stěhováním), roupi (Bríga, taky před stěhováním, nicméně spolknout prášek bylo drama o třech dějstvích s dvoutýdenním odstupem), blbě zkontrolovaný úklid předávaného bytu (já)… ztracené a rozbité hračky, sponky atd. ani nepočítám. Začíná nás to už docela unavovat a pořád doufáme, že teď už to konečně skončí a vyvrátí se naše podezření, že nás ten byt prostě nemá rád. Já se fakt v nejbližší době znova stěhovat nechci… 😀

Máslo na hlavě, šutry v břiše (15. týden)

Jasně. Když máte děti, čekáte spoustu nečekaných věcí. Nemoci, destrukce, změny režimu. Ale minulý týden nějak vybočoval z toho, na co jsem poslední dobou byla zvyklá.

Jednak ty nemoci. Normálně nás buď bolí v krku a pak se spustí rýma (Bríga, Lvíček) nebo to spadne na průdušky (Viki a já). Teď jsem měla poprvé asi od gymplu všechno dohromady a navíc mi bylo někdy od středy do soboty každý den hůř. Teď se to trochu zvedá a děti šly od úterka do školky. Ale celý minulý týden byly jako na houpačce, večer jsme většinou šli ven a ráno to zas stálo za houby. Těch sirupů, co jsem do nich nalila…

A teda, ještě ty historky okolo… Minulé pondělí si B šla bez dovolení vykutat něco z lednice a shodila na sebe otevřenou smetanu. Takže jsem jí ještě před snídaní musela mýt vlasy a L vtipkoval, že má máslo na hlavě. Měla. Ve středu zase V dostal na procházce lízátko, které mu upadlo do štěrku, L mu ho zabavil. V ho vyžebral zpět pod podmínkou, že ho nebude dávat do pusy… takže schlamstul plné lízátko kamínků a tři dny pak nebyl na záchodě.

Takže takovéhle tady máme srandičky… jo a za tři týdny se jakože stěhujem neboco.

Fotky zase bez komentářů… možná někdy časem.

Naše paní Božena Němcová (13. a 14. týden)

Z narozenin obvykle nemám depresi. Víc než půlku dosavadního života jsem se na ně dokonce freneticky těšila, poslední roky, jak už to tak bývá, spíš míň a míň. Ale pořád jsou to narozeniny, lidi člověku blahopřejí a nosí dárky a kytky. Fair enough.

Zítřejší narozeniny ale patří k těm milníkům, které nesu trochu hůř. Mizerně mi bylo o těch 22., protože to jsem věděla, že Orten zrovna umíral a přesto dokázal stvořit víc lepší poezie, než to já dokážu za celý život. Depresi z třicátin jsem se dokázala šikovně vyhnout velmi čerstvým zjištěním těhotenství, takže jsem celý narozeninový týden (přijeli jsme na Velikonoce z Irska) strávila hrdým konspirováním, hledáním výmluv pro nepřipíjení a zakuklenou čirou radostí z nastávající životní změny. Ale zítra mi bude třicet šest. A Božena Němcová, jak jsem minulý víkend čirou náhodou zjistila, napsala Babičku v pětatřiceti. Tak to už taky nedoženu, i kdybych psala celou noc.

Ále co. Člověk by si měl asi dávat přiměřené cíle (ale jaké vlastně jsou ty přiměřené?). Na druhou stranu, v těch 22 jsem měla takovou globální životní depku (škola šla do háje, první vážný vztah pomalu taky, jen jsem to ještě nevěděla) a během následujících dvou let se mi život otočil úplně vzhůru nohama a dneska snad už můžu zhodnotit, že k lepšímu. Tak třeba… 🙂

Za měsíc budeme přestěhovaní. Nějak nám to utíká. Trochu pitomé je, že děti už jsou zase nemocné. Už od Velikonoc (ty tak nestojí prakticky za zmínku – s výjimkou velkopátečního výletu do Zájezdu a sobotní večeře a Ready Player One v Goldclassu) a minimálně Viki ještě určitě do konce týdne. Takže dneska zas jenom stručně a bez popisků (časem možná doplním).

13. týden

14. týden

PS: A ještě pracuju na jednom projektu, ale vzhledem k výše uvedenému to taky jde jako psovi pastva… až bude co ukazovat, podělím se.

Pojedeme abu (12. týden)

Tenhle týden byl nějak ve znamení autobusů. V pátek jsme jeli autobusem z očního, kam nás na 8:15 naštěstí hodil Lvíček, a dneska vyprovodit Lvíčka na letiště. Zase po nějaké době jsem s dětmi na dvě noci sama, a abych to neměla jo moc komplikované, začaly děti spořádaně pokašlávat, že abych je zítra nemusela vodit do školky (uvidíme, co v úterý). Brýle zatím nedostal ani jeden, což vzali naprosto stoicky (B je původně chtěla, protože je má kamarádka ve školce, ale na informaci, že nebudou, neřekla ani popel). Rozkapání očí se Vikiho drželo přes dva dny, až dnes večer mi přišlo, že se mu stahují obě zorničky – musí to být svinstvo, ty kapky 🙂 při výběru odměny mě pobavili, protože B z očařčina šuplíku pečlivě vykramařila nejzajímavější kinderhračku, zatímco V během půl vteřiny neomylně sáhnul po bonbónu. Jo a ve čtvrtek jsme byly s Bíbou na kafi. Taky autobusem (a tramvají), vyzvedávala jsem ji po o, abych jí trochu kompenzovala středeční monokl, který si udělala, protože v karnevalové masce neviděla, kam leze. Smíchovské Kafíčko 33 (chtěla jsem tam původně vzít mamku, ale odmítla mě, že prý je furt zima) má docela obsáhlou poličku her a dětských knížek, nic světoborného, ale na zabavení dostatečné 🙂 našla si tam taky kamarádku, pětiapůlletou Vanesku, a málem jsem ji odtamtud ani neodtáhla.

Omlouvám se, že jsem doháněla odpovědi na komentáře až teď. Nějak se mi nechtělo a nechce psát vůbec nic. Což je v situaci, kdy jsem si chtěla na osobních stránkách rozjet kromě životopisu ještě nějaký profesní blog, abych mohla na pohovorech nějak jednoduše dokládat ukázky práce… no… samozřejmě nešikovné. Ale asi očekávatelné. Třeba mi pomůže jaro. Bude-li nějaké.

Fotky zde.

Trvale bydlíme (9.-11. týden)

Mno. Já vím.

Děti se jakžtakž vyzdravily (samozřejmě už zase začínají pomalu kašlat a smrkat). Viki oslavil narozeniny s prarodiči i ve školce.

Při té příležitosti se k nám domů dostala dřevěná vláčkodráha, jejímuž pořízení jsem přibližně čtyři roky odolávala a myslela jsem si, že už to mám za sebou. Tak nemám. Dostal ji ve školce a rázem je to samozřejmě jedna z nejoblíbenějších věcí (a další krabice, jejíž obsah se dá během pár sekund rozmetat po obýváku).

Nemůžeme se dočkat, až budou mít oba dva svůj pokoj a v něm skladovací prostory na tyhle krámy.

Podnikáme kroky.

Kromě schvalování truhlářských a jiných prací a neustále se navyšujícího rozpočtu jsme si byli do nového bytu minulý týden nechat změnit trvalé bydliště. Od té doby pak kontinuálně obvoláváme a obepisujeme úřady, které by v některých případech i měly být zapojeny do registrů, ale nejsou.

O víkendu jsme měli 26 hodin hlídání. Drtivou většinu této doby jsme využili k obíhání showroomu dětských pracovních židlí, Ikei a Hornbachu, menšinu ke spánku a večeři Na Kopci, která byla opožděně k Valentýnu a předčasně k mým narozeninám, nicméně byla skvělá.

Ještě sedm týdnů. Tlak a nervozita stoupá…

9. týden

10. týden

11. týden

Nejnudnější únorové video (8. týden)

Každý rok, už od roku 2012, máme s kamarády tradici – každý únorový den natočíme krátké video, pak je sestříháme, otitulkujeme, přihodíme hudbu a máme obrázek „našeho února“. Je to celkem dost práce (každý rok se znova učit s MovieMakerem 😀 ), ale je z toho už moc hezký časosběr a krásně vidět, jak se naše životy mění, od single life v Dublinu přes mimina a batolata.

Až na letošek.

Letos budu mít (jestli ho někdy sestříhám) nejnudnější video v historii, protože někdy od druhého týdne trčíme doma. Nebudu tam mít tradiční sraz s Janinou v herně na Andělu. Nebudu tam mít výlet do zájezdské zoo ani „na zvířátka do lesa“. Nebudu tam mít dokonce ani návštěvu maminky. Jsme nachcípaný, infekční a veškerá videa se omezují na „děti si hrají s duplem stokrát jinak“. Plus 21. února Viki s dortem, kterého se ani nedotkl, protože měl devětatřicítky horečky. Letošní únor stál fakt za kulový… tak zkusím restart v březnu a běda vám! Běda vám, jestli mně to nepůjde, jak praví klasik v Marečku, podejte mi pero! 🙂

Pár fotek zde.

Rok Psa aneb Už je to tady (7. týden)

Ne, že bych tak toužebně vyhlížela čínský nový rok. Vlastně jsem se na něj netěšila vůbec, protože Pes jsem i já, a jelikož se znamení opakují po dvanácti letech a 24 už mi jaksi není, znamená to, že ta příští (za necelé dva měsíce) narozeninová číslovka bude nějaká moc velká!

A ne, že bych se dočkala čehokoli jiného pozitivního. „Už je to tady“ znamená, že nás dohnala každoroční vlna předjarních nemocí. Už v pondělí byly děti nakřáplé. My měli řemeslnickou akci v novém bytě, tak jsem poprosila moji mamku, aby s nimi dvě hodinky pobyla. To dopadlo fajn. Ve středu šla B do školky. Ve čtvrtek taky. Viki pořád soplil. V pátek jsme měli odjíždět na dlouhodobě plánovanou hlídací akci (Lvíček ještě s jedním kolegou „nadělili“ šéfovi víkendové hlídání jejich tří dětí pod heslem, že dva páry se o šest dětí postarat zvládnou).

Ještě jsem nezmínila, že od toho pondělka jsem měla knedlík v krku a rýmu i já.

Zkrátím to: s Vikim jsme neodjeli. Odjeli jen Lvíček s Brígou a já doma lítala mezi pocity viny z toho, že jim nemůžu v tom zápřahu pomoct, lítosti nad idylickými nakašírovanými fotkami a taky lehkým děsem, že kdybych tam bývala byla, jen bych to všem kazila a nezvládala.

Taky jsem asi nezmínila, že to byl už druhý víkend kompletně bez Lvíčka. Vraceli se asi o dvě hodiny dřív, než byl plán, protože nejmladší přítomné dítě (jediného kluka) přes noc zdolaly devětatřicítky. B proti předpokladům po cestě domů neusnula, takže jsme v osm oba uložili a poseděli u grogu (protože jsme oba začínali kašlat) a Streamu.

V noci Bibi skřípala zubama (známka, že jí není dobře). Nechala jsem ji (a V, který ještě není fit, taky) doma ze školky a zrušila naplánovanou schůzku, protože jsem se rozkašlala až do hloubi plic. Lvíček taky zhodnotil, že mu není do zpěvu, a vzal si náhradní volno. Dopoledne proběhlo ještě celkem standardně.

12:05 jsem měla dosmažené řízky (na přání B)
12:10 domíchanou bramborovou kaši
12:15 jsem volala ke stolu, načež přiběhl Viki, vdechnul řízek a pár lžic kaše, dveře rozrazil Lvíček s drkotajícími zuby, spolkl dva paraleny a vykoktal „ddddu sppppát“, a pak se přibelhala Bríga, že ji bolí hlavička, měla 38,2 a nechala se zkrmit 3 lžičky kaše, 1 sousto řízku a 9 mililitrů Panadolu. Tomu říkám úspěšný rodinný oběd.

(Kolem čtvrté následoval u obou opět podobný scénář, B usnula, probudila se v šest s 39,2, dostala opět Panadol a poblinkala se až po dvou hodinách, takže za mě úspěch. A teď už jsem ráda, že jsme s nimi nakonec neodjeli, protože takhle mám aspoň naději, že to – ať je to co je to – dostanu o dva dny později a nebudeme s L umírat synchronně a dětem v obýváku muset na podlahu volně pohodit pytlík kukuřičných lupínků, ať se napasou.)

Už jsem se zmínila, že natáčím tradiční únorovou videochallenge? Kolik záběrů na teploměr s červeným displejem, umdlévající děti v postýlkách a zamračenou oblohu skrz špinavé okno tak může zvládnout?

Fotky (a moc jich, logicky, není) zde.