Takže dobré září (32.-36. týden)

Fotorekapitulace druhé půlky prázdnin je tady, tak abych nezdržovala:

32. týden

33. týden

34. týden

35. týden

36. týden

…ajcem trajcem, že už budu zase nahrávat pravidelně (a s novým rokem bych pravděpodobně zkusila přejít na měsíční alba, protože s dětmi fulltime ve školce asi nebude tolik co fotit).

Takže, co nového? Zbrusu nové IČO. Životopis jsem měla vyvěšený na svých stránkách, na jobsech apod. asi tři měsíce, kdy jsem i aktivně obepisovala inzeráty; bylo z toho pár pohovorů a jinak nic. Takže jsem na volné noze a uvidíme, jaké to bude. Mám rozjednaných pár věcí, větších i menších, dlouhodobých i jednorázových, něco je domluvené už v podstatě napevno, něco jen teoreticky – ale vypadá to, že to půjde. A mezitím se člověk ve zprávách doslýchá a na internetech dočítá, jak je nezaměstnanost na bůhvíkolikaletém minimu, firmy mají problém sehnat lidi a na jedno volné místo je asi devadesát setin uchazeče… a pak to srovná se svou zkušeností, kdy na jedno volné místo na poloviční úvazek s poměrně specifickou odborností je uchazečů sto. Sto! Milí firemní HR, co takhle obrátit svou pozornost tímhle směrem?

Prázdniny skončily, z Bibi je předškolák, takže musíme oficiálně hlídat docházku (a doufat, že nebude moc nemocná – sice věřím, že přezkoušení by dala s prstem v nose, ale doopravdy ji nechci do mašinérie státního aparátu zahrnovat dřív, než bude nutné). Letos jsme si léto fakt užili, až už jsme z něj byli trošku unavení, myslím, že v tom běžném provozu tak nějak všichni zase nabíráme síly a zabíháme se do starých kolejí. Lvíček byl na konferenci v Düsseldorfu a vrátil se úplně nadšený, do konce roku ho ještě pravděpodobně čekají nejmíň dvě služebky a já se iracionálně těším na uspávání, i když z těch čtyř večerů, kdy nebyl doma, to v jednom případě skončilo nutností zamknout Vikiho do pokojíčku, protože B byla unavená, on taky a nepřestával u nás řvát, takže B nemohla usnout. Ale nemůžu si pomoct, strašně miluju uspávat je společně. A furt mi chybí ten jejich společnej pokojíček.

Mám poslední dva týdny na dohnání všech restů, takže snad i nějaký další blogy budou. A co bude potom… to se uvidí.

Promořená (31. týden)

Bibča se nám vrátila od moře a dokonce se dokázali s Vikim první den nehádat. No, možná to souviselo i s tím, že po dvou hodinách doma na tři hodiny usnula 🙂 přivezla Lvíčkovi olivy, Vikimu dva malý plyšáky a mně koření a náramek, který jsem slíbila, že budu nosit, takže tak činím 🙂

Mám obavu, že za to, jestli jsem nebo nejsem v zenu, fakt do značný míry může i kofein. Za minulý, kdy jsem měla slovy dvě cappuccina, jsem napočítala těch zenových dnů víc než za celý rok předtím. Nepřestala jsem ho pít nějak schválně, prostě jsem na něj přestala mít chuť, tak asi budu pokračovat v nastoleném trendu, i když mě maličko štve, že těsně předtím jsem si objednala tři čtvrtkilové balíky z čerstvákáva.cz 😀

Vikiho jsem nějak přechválila. Měla jsem dojem, že už je poměrně v pohodě, ale poslední dobou začal všechno destruovat a rozebírat. Za moje dvě minuty na WC dnes vyndal štůsek kapesníků z krabičky, odnesl je do koše, krabičku zmuchlal – a když jsem přišla a začala láteřit, omlouval se mi slovy „já nechtěl“. Jak někdo může omylem vyhodit hraničku kapesníků?! 😀 Ale asi se zase musí vyrovnat s tím, že zase zápolí o naši pozornost se ségrou. I když se na ni těšil a každý den se ptal, kdy přijede. Je to těžký. A pro nás taky. Oba je milujeme, ale když je s náma jen jeden, to je takovej božskej klid… holt to musíme všichni nějak vyválčit 🙂

Fotky zde.

Spadlo letadlo do kafíčka (26.-30. týden)

Aneb obrázky za červenec. Tak do toho.

26. týden

27. týden

28. týden

29. týden

30. týden

A dohánění restů. Jde mi to ztěžka, protože teď o prázdninách střídám týdny Lvíčkovy dovolené, kdy jsme skoro pořád někde v luftě, a týdny, kdy jsou děti ve školce a já se věnuju shánění práce a dohánění domácnosti. Chtěla bych psát častěji a chtěla bych psát víc. Asi se kvůli tomu budu muset víc zorganizovat 🙂

Kde začít? Práci pořád nemám. V červenci moc nabídek nebylo a co bylo, z toho se mi buď neozvali nebo ozvali se zamítnutím. Pár věcí je ještě v běhu, no a budu doufat, že se třeba ještě něco objeví – ale jinak už jsem k prohledávání inzerátů čím dál skeptičtější, začíná mi to připomínat situaci před sedmi lety, kdy mi z AVG na přímo poslaný životopis ani neodpověděli a o několik týdnů později, když mě tam poslala personálka, mě na tu samou pozici vzali. Mno. Tak uvidíme.

Heatwave. Jasně. Na to se přeřvávají dva tábory „vedro k padnutí“ a „je léto, co chcete“. Bez mučení přiznávám, že mi mnohem víc vyhovoval model loňského a předloňského léta, kdy teploty nejdou přes třicítku, nebo maximálně jeden dva dny 🙂 moje optimální životní teplota je tak maximálně osmadvacet… no jo no… jako přežiju to taky, ale léto s teplotami 23-27 mám osobně radši 😀

Vánoce. Za necelých pět měsíců, dokonce jsem vás tady chtěla oblažit blogpostem, ale prošvihla jsem to a následně jsem prošvihla i „za pět měsíců bude konec roku“, tak už na to dlabu a jen se vám přiznám, že už asi čtrnáct dní poslouchám denně online rádio Christmas FM 😀 každej rok to chodí nějak dřív (a nebojte, v listopadu mě budou Vánoce stresovat stejně jako vás).

Bríga je v Bulharsku u moře s babičkou. Vrací se v sobotu. Chybí nám, nejvíc Vikimu, který brečí každou cestu do školky, že tam nechce být sám. Trochu pomáhá, když jede na kole, má míň prostoru myslet na sebelítost. V úterý se mi na posledním rohu zaseknul, i musela jsem ho k vrátkům odnést. Na tom úseku parkují v boční uličce auta učitelek. Když jsem se ho od vrátek snažila nalákat na oblíbenou Pavlu, začal lkát „Pavla tady dneska není, Pavla tady nemá auto!“ Jak si toho dokázal všimnout, když jsem ho kolem těch aut nesla brečícího a vztekajícího se, to fakt nevím. Bez komentáře ponechávám, že už několik měsíců bezchybně na první pohled pozná a přiřadí auto k vyučujícímu. Petrolheadí geny nevyčuráš.

Jinak má Viki střídavě období, kdy je zlatej, a období, kdy se vzteká a kňourá – což je pokrok, protože první dva měsíce po nastěhování to bylo téměř nonstop období, kdy se vztekal a kňoural. Minulý týden na dovolené to s ním bylo moc fajn, včetně toho, kdy jsme v půlce týdne chytly s B střevní virózu (B tři dny před odletem k moři) a tak jezdil s Lvíčkem dva dny na výlety sám. Nejspíš ale tím, že jsme v pátek tancovali kolem odjezdu Brígy, tak v sobotu ještě ok (zoo Zájezd), ale v neděli ve Kbelích byl úplně ultraprotivnej. Aspoň tam ale uplatnil hlášku z titulku (aktuální největší sranda je nějak vtipně přetvářet věci – třeba hlásí, co všechno bude na grilu: maminka na glilu… Děti z Carcassone na glilu… boty na glilu… a když se minulý víkend naučil Spadla lžička do kafíčka, najednou do kafíčka padalo všechno – včetně letadel).

Psala bych dál, ale paměť už vynechává. Podívejte se na fotky, snad je zvládnu i okomentovat. Tak si užijte srpen, měsíc akčních nabídek papírnictví „back to school“, výročí ruské okupace a Lvíčkových narozenin. Míru zdar!

Nečekaná svatba (25. týden)

Totiž, pozvánka na tu svatbu nám doma ležela už několik měsíců. Ale za prvé byla jen pro Lvíčka (od jeho kolegy z práce), za druhé jsme ještě neměli mít auto a za třetí jsme měli mít děti – jenže o děti se přihlásila babička, auto Lvíčkovi ze servisu vrátili už před víkendem a vzhledem k tomu, že spousta svatebních hostů onemocněla, nebyl problém „plus one“. Byla příšerná zima a bylo to asi hodinu cesty, takže Lvíček jako řidič nemohl pít, ale nepršelo, se ženichem a nevěstou jsme si dali panáka kofoly a většinu svatby prokecali s kamarádem, kterého známe asi patnáct let a L ho natáhl k nim do firmy, takže za mě velmi pozitivní. Cestou domů jsme se stavili v novém tuchoměřickém outletu a musím teda říct, že mě tam nic extra nezaujalo (kromě Hamleys 😀 ), ale obchodů je tam zatím jako not na buben, tak se to třeba ještě rozjede. Prostředí každopádně hezký (podle L obšlehnutý Dubai Mall 🙂 ).

Mno. Viki si snad konečně začíná zvykat na nové bydlení, kéž to vydrží. A Bríga přestane kašlat, když Lvíčkovi zítra začíná dovolená 🙂

Fotky zde. (Timestampy jsou nějak úplně rozhozené, je tam asi o šest hodin víc, vůbec nevím proč – na nejnovějších fotkách už to nemám, tak jsem se rozhodla neřešit.)

Žofín a Petřín (24. týden)

Jsme bez auta. Náš samochod si dává relax v servisu, kde mu dávají do kupy blatník (půjde vyklepat, yay!) a okolní součástky. Čekal nás první víkend, kdy jsme neměli k dispozici auto, takže jsme naplánovali aktivity v centru Prahy dostupné MHD. Hlavně v sobotu byly děti nadšené a docela dost toho i ušly (Národní divadlo > Žofín > Quadrio > Františkánská zahrada > Staromák > metro Národní), hlavně ve Františkánské zahradě se jim líbilo moc; a nám taky, jen jsme tam zrovna schytali polední vedro. Vláček na Žofíně dobrý, ale je to malinký, no a místní hřiště… v obecných měřítkách asi dobrý, ale nemůžu z hlavy vyhnat (a na internetu najít někde vyfocené) to krásné kamenné, co tam bylo, když jsem byla školačka na přelomu 80. a 90. let a chodili jsme tam skoro denně s družinou. A „dietní“ zmrzlina v Crème de la Crème mě nenadchla až tak moc, jak jsem si slibovala. Nicméně celkově výlet moc fajn.

Neděle byla trochu slabší, všechno nám ujíždělo, cesta na Petřín se protáhla, a navíc jsme ještě nebyli úplně fit a hlavně Lvíček se trochu přetáhl. A děti zlobily (asi toho měly taky moc, já se zkoušela zasazovat, že si popojedeme třeba jen do Centrálního parku na hřiště, ale byla jsem přehlasovaná… příště si budu stát na svým 😀 ). Ovšem – lanovka super, káva v Café Lounge super (to fakt stojí za těch pár kroků zacházky!) a taky jedno nečekané setkání s kamarády z dob, kdy jsem ještě ani neznala Lvíčka. Po piknikovém obědě (obě děti si dvakrát kously řízku a řekly, že už nechtějí – příště se vykašlu na to, abych jim je v deset večer smažila! 🙂 ) vzal Lvíček Vikiho na rozhlednu (takový náš rodinný iniciační rituál, obě děti tam vystoupaly léto po svých třetích narozeninách) a já Brígu do bludiště. Kozule pak usnula cestou domů v tramvaji…

24. týden zde

Volejte sláva a tři dny se radujte (16.-23. týden)

Už jsem v to ani nedoufala, ale je to tady. Fotky za poslední dva měsíce a stydím se, ale stěhování mi dalo fakt zabrat 😀

Ve stručnosti o dětech: Bríga se naučila číst a psát. Dřív psala písmenka, jen když jsme jí je jedno po druhém nadiktovali (a občas ukázali), teď už smolí sama a ptá se jen tak na jedno z deseti. Jasně, sem tam jedno, dvě nebo tři písmenka úplně vypadnou, ale jede si to sama. A v podobném čase (zhruba před týdnem) mě překvapila, když si přepísmenkovala ceduli K-a-d-e-ř-n-i-c-t-v-í a pak řekla „kadeřnictví“. Teď louská, na co přijde. Do školy jde až za rok a co s ní do té doby budeme dělat, to fakt nevím.

Viki se ještě furt úplně nevzpamatoval ze stěhování. Mívá záseky, někdy mi nadává, kouše mi do oblečení, uráží se (výborný, když se to stane na začátku cesty ze školky a on si sedne na bobek a trucuje, zatímco B chce co nejrychleji domů), někdy hodinu řve, že chce to či ono… snad už se to ale pomaličku trochu uklidňuje, doufám. Zase mu musím přiznat, že se báječně rozuklízel. Bríga dokáže z uklizeného pokojíčku během hodiny udělat spoušť a pak fňuká, že potřebuje s uklízením pomoct. Vikiho poprosím, ať si uklidí, a jako samozřejmě nerovná hračky do poliček do zákrytu, ale na svůj věk umí velice solidně dát vše tam, kam patří, a pak jde pomáhat Bibince. Teď jsem jim koupila nové ponožky a po ujištění, že už na sušáku uschly, si je sundal a uklidil do svého šuplíku s ponožkami. Zaplaťpámbu, že aspoň jedno dítě má tyhle geny po Lvíčkovi! 😀

No a já rozhazuju sítě ohledně hledání práce. Uvidíme.

A teď ta slíbená alba.

16. týden

17. týden

18. týden

19. týden

20. týden

21. týden

22. týden

23. týden (jako jediné má titulky, snad časem doplním i starší)

(uff, a „až odejde tohle léto“, jak se poeticky vyjadřuje Viki, přejdu na alba po měsících…)

Já ti ani nevím, Kohn. Prostě mě nějak s…š

Všichni si zvykáme. Já jsem si v novém bytě zvykla asi nejdřív ze všech, co jsme v poslední době vystřídali – ale musím přiznat, že od Irska si zvykám rychle v zásadě všude, asi jsem najela na nomádský mód. Lvíček pořád občas bloudí a k ránu ho budí hluk vzduchotechniky odvětrávající garáže, který slyšíme ze stoupaček. Bibi si stojí za tím, že už se nikdy nechce stěhovat jinam, a Vikimu se stýská po „Tadoviký“, ale na druhou stranu si pochvaluje zelený pokojíček a snad se taky brzo srovná.

Takže já jsem s novým bytem až na pár drobností spokojená a je mi tu hrozně dobře. Je světlý, fajn jsme si ho vybavili… akorát mám dojem, že on nemá rád nás. Že ho (po vzoru toho starého židovskéh vtipu) nějak serem, protože od přestěhování neustále bojujeme se záplavou drobných i větších škod, ztrát, opomenutí, úrazů a nehod. Už je ani nepočítám, ale namátkou: nalomená opěrka u gauče (já), poškrábaný zbrusu nový odkládací stoleček (Lvíček a napodruhé Viki), lehce nabourané auto (Lvíček), zabouchnuté klíče (já… výjezd za 1400), přiskřípnutá bota do venkovních rolet (já), přiskřípnuté prsty do okýnka v autě (Viki/Lvíček), rozbitý skleněný držák štětky na WC (Lvíček), rozbité stahování jedné plisé rolety (nejspíš některé z dětí… nebo prostě samo), nepřestávající rýma a kašel (Lvíček), zlomený prst na noze (já, to už tedy týden před stěhováním), roupi (Bríga, taky před stěhováním, nicméně spolknout prášek bylo drama o třech dějstvích s dvoutýdenním odstupem), blbě zkontrolovaný úklid předávaného bytu (já)… ztracené a rozbité hračky, sponky atd. ani nepočítám. Začíná nás to už docela unavovat a pořád doufáme, že teď už to konečně skončí a vyvrátí se naše podezření, že nás ten byt prostě nemá rád. Já se fakt v nejbližší době znova stěhovat nechci… 😀

Máslo na hlavě, šutry v břiše (15. týden)

Jasně. Když máte děti, čekáte spoustu nečekaných věcí. Nemoci, destrukce, změny režimu. Ale minulý týden nějak vybočoval z toho, na co jsem poslední dobou byla zvyklá.

Jednak ty nemoci. Normálně nás buď bolí v krku a pak se spustí rýma (Bríga, Lvíček) nebo to spadne na průdušky (Viki a já). Teď jsem měla poprvé asi od gymplu všechno dohromady a navíc mi bylo někdy od středy do soboty každý den hůř. Teď se to trochu zvedá a děti šly od úterka do školky. Ale celý minulý týden byly jako na houpačce, večer jsme většinou šli ven a ráno to zas stálo za houby. Těch sirupů, co jsem do nich nalila…

A teda, ještě ty historky okolo… Minulé pondělí si B šla bez dovolení vykutat něco z lednice a shodila na sebe otevřenou smetanu. Takže jsem jí ještě před snídaní musela mýt vlasy a L vtipkoval, že má máslo na hlavě. Měla. Ve středu zase V dostal na procházce lízátko, které mu upadlo do štěrku, L mu ho zabavil. V ho vyžebral zpět pod podmínkou, že ho nebude dávat do pusy… takže schlamstul plné lízátko kamínků a tři dny pak nebyl na záchodě.

Takže takovéhle tady máme srandičky… jo a za tři týdny se jakože stěhujem neboco.

Fotky zase bez komentářů… možná někdy časem.

Naše paní Božena Němcová (13. a 14. týden)

Z narozenin obvykle nemám depresi. Víc než půlku dosavadního života jsem se na ně dokonce freneticky těšila, poslední roky, jak už to tak bývá, spíš míň a míň. Ale pořád jsou to narozeniny, lidi člověku blahopřejí a nosí dárky a kytky. Fair enough.

Zítřejší narozeniny ale patří k těm milníkům, které nesu trochu hůř. Mizerně mi bylo o těch 22., protože to jsem věděla, že Orten zrovna umíral a přesto dokázal stvořit víc lepší poezie, než to já dokážu za celý život. Depresi z třicátin jsem se dokázala šikovně vyhnout velmi čerstvým zjištěním těhotenství, takže jsem celý narozeninový týden (přijeli jsme na Velikonoce z Irska) strávila hrdým konspirováním, hledáním výmluv pro nepřipíjení a zakuklenou čirou radostí z nastávající životní změny. Ale zítra mi bude třicet šest. A Božena Němcová, jak jsem minulý víkend čirou náhodou zjistila, napsala Babičku v pětatřiceti. Tak to už taky nedoženu, i kdybych psala celou noc.

Ále co. Člověk by si měl asi dávat přiměřené cíle (ale jaké vlastně jsou ty přiměřené?). Na druhou stranu, v těch 22 jsem měla takovou globální životní depku (škola šla do háje, první vážný vztah pomalu taky, jen jsem to ještě nevěděla) a během následujících dvou let se mi život otočil úplně vzhůru nohama a dneska snad už můžu zhodnotit, že k lepšímu. Tak třeba… 🙂

Za měsíc budeme přestěhovaní. Nějak nám to utíká. Trochu pitomé je, že děti už jsou zase nemocné. Už od Velikonoc (ty tak nestojí prakticky za zmínku – s výjimkou velkopátečního výletu do Zájezdu a sobotní večeře a Ready Player One v Goldclassu) a minimálně Viki ještě určitě do konce týdne. Takže dneska zas jenom stručně a bez popisků (časem možná doplním).

13. týden

14. týden

PS: A ještě pracuju na jednom projektu, ale vzhledem k výše uvedenému to taky jde jako psovi pastva… až bude co ukazovat, podělím se.

Pojedeme abu (12. týden)

Tenhle týden byl nějak ve znamení autobusů. V pátek jsme jeli autobusem z očního, kam nás na 8:15 naštěstí hodil Lvíček, a dneska vyprovodit Lvíčka na letiště. Zase po nějaké době jsem s dětmi na dvě noci sama, a abych to neměla jo moc komplikované, začaly děti spořádaně pokašlávat, že abych je zítra nemusela vodit do školky (uvidíme, co v úterý). Brýle zatím nedostal ani jeden, což vzali naprosto stoicky (B je původně chtěla, protože je má kamarádka ve školce, ale na informaci, že nebudou, neřekla ani popel). Rozkapání očí se Vikiho drželo přes dva dny, až dnes večer mi přišlo, že se mu stahují obě zorničky – musí to být svinstvo, ty kapky 🙂 při výběru odměny mě pobavili, protože B z očařčina šuplíku pečlivě vykramařila nejzajímavější kinderhračku, zatímco V během půl vteřiny neomylně sáhnul po bonbónu. Jo a ve čtvrtek jsme byly s Bíbou na kafi. Taky autobusem (a tramvají), vyzvedávala jsem ji po o, abych jí trochu kompenzovala středeční monokl, který si udělala, protože v karnevalové masce neviděla, kam leze. Smíchovské Kafíčko 33 (chtěla jsem tam původně vzít mamku, ale odmítla mě, že prý je furt zima) má docela obsáhlou poličku her a dětských knížek, nic světoborného, ale na zabavení dostatečné 🙂 našla si tam taky kamarádku, pětiapůlletou Vanesku, a málem jsem ji odtamtud ani neodtáhla.

Omlouvám se, že jsem doháněla odpovědi na komentáře až teď. Nějak se mi nechtělo a nechce psát vůbec nic. Což je v situaci, kdy jsem si chtěla na osobních stránkách rozjet kromě životopisu ještě nějaký profesní blog, abych mohla na pohovorech nějak jednoduše dokládat ukázky práce… no… samozřejmě nešikovné. Ale asi očekávatelné. Třeba mi pomůže jaro. Bude-li nějaké.

Fotky zde.