Popravdě: nevěřím tomu. Přece nemohlo uplynout čtvrtstoletí od události, kterou už sama pamatuju! Pořád si připadám maximálně na těch pětadvacet, jestli ne na míň, takže mi to připadá absurdní… ale asi to tak bude. Bylo mi sedm a půl a s babičkou jsem šla ten pátek domů ze školy místy, kde jen o pár hodin později došlo ke střetu demonstrantů s těžkooděnci – moje základka totiž byla ve Vojtěšské a domů jsem jezdila metrem z Národní třidy. I kvůli tomu je pro mě to místo dodneška tak trochu „speciální“. Vzpomínám na ty první roky, kdy jsem procházela podchodem od tehdejších hudebních nástrojů ke křižovatce s Mikulandskou, kam byla instalována pamětní deska s prstovými „véčky“ – vždycky byla obsypaná svíčkami a zalepená voskem. Měla jsem tu dobu strašně ráda, převrat pro mě přišel tak akorát – dřív, než jsem si začala uvědomovat absurditu vládnoucího režimu jedné strany, ale tak, abych si ještě pamatovala atmosféru posledních let socialismu.
Chystáme se zítra i s Lvíčkem a Bibi na Národní a k piazzetě Národního divadla, kde by měl probíhat program Festivalu svobody „Díky, že můžem“. Jestli se tam nedostanete, můžete aspoň zkusit listopadový test. Já měla skóre 10/17, na to, kolik mi tenkrát bylo, to myslím docela ujde… 😉
Já si pamatuju, že na mé 9. narozeniny mluvil v televizi Havel z Václaváku a že to byla jen hrozně příjemná doba plná změn, ze kterých jsem vůbec neměla rozum:)) 90. léta byla jízda a myslím si, že na tom nejsme vůbec tak špatně, jako je všeobecná nálada (mohlo být o hodně hůř). Jen ta červená karta pro Zemana kdyby vyšla, co víc si přát!
No, o tom dost extrémně pochybuju, sám nikdy neodstoupí a k velezradě je ještě hodně daleko 😉 popravdě řečeno jsem měla spíš strach, že ty protesty jen upevní jeho pozici, ale takováhle masa lidí už mi dává naději, že to za ty tři roky dopadne nějak jinak 🙂