Sturm und Drang (46. týden)

Období vzdoru zuří na plný pecky. Skoro celý týden s pidižvínou nebylo k vydržení, hysteráky a ječení kvůli blbostem, zlobení, šprajcování se… klasika. Vím, že si tím musí projít, neberu si to (většinou) osobně, mám trpělivost… ale je to úmorný, otravný a vyhlídka, že se to se sourozencem ještě zhorší, není vůbec nic veselého. No co už.

V pondělí jsme jeli hromadně k zubařce. Ta nejdřív sundavala L. zubní kámen, což pidižvína sledovala z mojí náruče. Pak se zubařka podívala do pusy jí, jen na doopravdy letmou kontrolu zrakem bez nástrojů, ale i to ji stačilo rozeřvat; uklidnili jsme ji a do křesla jsem zasedla já. Potom, co mi doktorka zkontrolovala prvních pár zubů, propadla Brigule záchvatu zoufalství, kontrola musela být ukončena v rekordním tempu a příštích asi pět minut jsem ji musela uklidňovat, než ze sebe plačtivě vyrazila „všecko dobý!“ Co si myslela, že mi dělá, a proč jí to nevadilo u L., to jsme nepochopili.

Jako kompenzaci příkoří u zubaře jí Lvíček zaplatil v DBK, kde jsme parkovali, jednu jízdu na autíčku. Nemám to vyfocené, ani jsem u toho nebyla, protože jsem se šla mrknout, co mají v Costě za vánoční speciály (a dokonce jsem si vydržela ani nic nedat, protože jsem nechtěla, aby na mě čekali moc dlouho). Prý se jí to líbilo (aby ne!).

„Ty se mi budeš smát, ale já už se tak strašně těším na sobotní husu,“ prohlásila jsem. „Ty se mi budeš smát, ale zrovna jsem na to myslel,“ opáčil Lvíček.

Potěšil mě úterní pohled z okna – naproti našemu vchodu se na okraji pusté parcely, kterou korzují jen bezďáci na svých trasách kontejnery-sběrna, shromáždilo několik pánů s plachtami papíru. Onu tu ten Kaufland možná vážně bude! Byla jsem na nákupu a na poště, Bibina cestou usnula a já si v klidu mohla vybrat na poště vánoční pohledy a o něco později v trafice pár časopisů… a padla jsem do pohody, jako už dlouho ne. Lvíček (v pondělí a v úterý mívá homeoffice) se mě po návratu zeptal: „Tys měla cestou kafe?“ Ne, jenom po měsíci nesnesitelně protivný manželky jsem byla schopná KONEČNĚ přepnout do nějaký normální nálady. Doma jsem si asi po třech měsících dokázala sednout do ušáku k časopisu – už jsem zapomněla, jaký to může být relax, ještě před týdnem ve mně regály s tiskem vyvolávaly fyzickou nevolnost.

Středa a čtvrtek si byly podobné, celý den jsem zápasila se vzteklým dítětem a večer jsme byli vyřizovat nějaké papírování k hypotékám (jeden den banka, druhý legalizace podpisu). Ve čtvrtek mi asi v půl deváté zvoní telefon a na displeji jméno spolužáka z gymplu, s kterým jsem naposled byla na kafi před odjezdem do Irska a od té doby s ním nemluvila, protože zrovna jemu se ozvat s „hej, čekám dítě“ mi přišlo úplně mimo mísu. Vyšlo najevo, že zůstal sám v hospodě a do odjezdu autobusu daleko, tak si na mě vzpomněl. V tu chvíli přiběhla Brigule a začala po mně něco chtít: „Slyším tam nějaký dítě?“ zeptal se překvapeně. „No mám skoro dvouletou dceru,“ musela jsem přiznat a dalších pět minut jsme rekapitulovali, kdo ze spolužáků má nebo nemá děti. Příští rok máme patnáct let od maturity, tak ono je to hlavně u holek už docela na hraně…

Pár minut potom, co si šel L. ve čtvrtek lehnout (já si ještě čistila zuby a chystala se do sprchy), se z ložnice ozvala rána a strašný řev. Bibina se na postýlce nejspíš mlela tak urputně, že zvládla přehodit nohy přes zábranu a přistála nosem a pusou na zemi. Prokousla si ret a utišit ji dalo asi půl hodiny chování a chlácholení. Samozřejmě jsme si vysloužili tchynino lamentování, že měla být ještě ve vysoké postýlce – no strašně ráda bych ji odtamtud dvakrát denně tahala a ještě trnula, kdy si po probuzení bude chtít vylézt sama a natluče si pádem z metru a půl místo půl metru. Více šprušlových postýlek pro aktivní děti, to je cesta!

V noci z pátku na sobotu jsme pekli husu. Naše nová trouba je mnohem inteligentnější než ta v pronájmu na Zličíně, která měla po nějakých pěti hodinách automatickou stopku – u téhle to záleží na teplotě a pod sto stupňů zvládá běžet bez vypnutí asi dvanáct hodin, což nám bohatě stačilo. Povedlo se červené zelí i mikrovlnkové hrnečkové knedlíky (trochu z nouze ctnost, protože mi došly hrnce), zato lokše byly propadák – nejdřív se mi nepodařilo rozvařit brambory a potom placky rozválet na adekvátně tenko, takže z toho vzešly centimetr tlusté, špatně propečené modely měsíční krajiny s nerozvařenými cucky brambor a L. zdvořile prohlásil, že bez toho se teda obejde. Vždycky, když mám pocit, že snad trochu umím vařit, mě nějaká takováhle kratochvíle vrátí zpátky na zem 😉

Bohužel právě při sobotním obědě vyvrcholila krize s Bibininým vzdorem, Lvíčkovi při krmení husí polívkou bouchly nervy tak, jak jsem ho ještě v souvislosti s Brigulí nezažila… ale vyspala se naštěstí do trochu lepší nálady a odpoledne už byla snesitelná, v neděli dokonce prakticky hodná, což byla po celém týdnu obrovská úleva. Já měla na neděli v plánu nákupy a kafe na Chodově, celkem jsem v nákupním centru strávila šest hodin, ale stálo to za to – ke svému naprostému překvapení jsem pořídila všechno na sebe, co jsem potřebovala (tři trička, protože většina stávajících už mi končí v polovině břicha, jeden svetr z podobného důvodu, dvoje tepláky na doma a (pod)zimní boty, které jsem pro změnu neměla žádné (dvě poslední zimy jsem odchodila v trekovkách, ale tentokrát už na šněrování fakt nebudu mít náladu). Zakončeno hodinou a půl drbárny s Haničkou a Adélkou/lynny u vánočních speciálů v Costě a dokonce i odvozem domů od L., který se vracel s Bibinou od babičky. Čtyři tisíce padly, ale jinak win 🙂

„Ovečku!“ chtěla pidižvína bavit při krmení. „Ovečka bééé!“ udělá vždycky Lvíček a Bibina otevře pusu na lžíci. Po vystřídání klasického repertoáru zvířátek pronesla Briguš se šelmovským pohledem: „Ževička!“ L. byl ale na naschvály připravený a zareagoval „želv želv želv!“ Potom byl konec s veškerou normální zvířenou a „ževička – želv želv želv“ se opakovala ještě asi dvacetkrát…

O víkendu mě už finálně dožrala Evropa 2 a náhodně jsem přeladila na Kiss 98. Hodně mile mě překvapil minimem keců a reklam a hrozně příjemným hudebním mixem, což byl střední proud, ale rozprostřený od devadesátek až k současným hitům. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve všední den, ale nějak tak bych si představovala fajn hudební podkres.

Jo a v sobotu jsme odstěhovali Briguli do pokojíčku. Obě noci jsem tam zatím byla jednou, napoprvé stačilo chvíli sedět a držet za ruku, napodruhé byly nějaké bolesti břicha a zapotřebí mlíčko, ale vždycky se nechala uspat a ráno nás přivolalo halekání až kolem půl osmé. Nadějný začátek (a i přes to přerušení a nutnost jít do vedlejší místnosti MNOHEM kvalitnější spánek pro všechny).

Fotky klasicky v albu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u “Sturm und Drang (46. týden)

  1. Tenhle víkend byl nějakej divnej… V pátek Přemek zlobil tak moc, že jsme to ještě nezažili a já byla večer totálně zdrchaná a na odstřel (a vyřvaný hlasivky). A včera mužovi bouchly saze a za našich společných 10 let jsem ho nikdy neviděla takhle vytočenýho. Přitom Přemek neudělal nic extrémně šílenýho, jen přetekl ten pomyslný pohár trpělivosti s jeho naschvály, který dělá furt dokola… Nezbvývá než doufat, že bude líp..

    • Soucítím… Bibina je kupodivu v mnohem lepším rozpoložení, co spí u sebe v pokoji (od soboty), tak jsem zvědavá, jak dlouho jí to vydrží, a zatím sbírám síly 🙂

  2. Koukám, že sekce HM L.O.G.G. není oblíbená jenom u mě. 🙂 Na stránkách mají ještě jeden skutečně vánoční svetr, tak pořád smutně čekám, jestli se objeví i v obchodech. 🙂

    • Copak já, ale kalhoty z L.O.G.G. si zamiloval hlavně L., a to tak, že už nechce nosit jiný 🙂 já byla fakt příjemně překvapená, protože předtím jsem si v HMku nic nekoupila asi deset let… fajn počin 😉

      • Ha! Vanocni svetr se objevil!!!

        Aha! Ja zatim T. koupila v panske sekci L.O.G.G. jen tricka s limeckem. Na ty kalhoty ho musim zkusit nalakat, zatim nakupuje kalhoty jen v M&S. 🙂

  3. No, já nevím…přijde mi, že má Žmur kontinuální období vzteku od roku až skoro do 4 a to ještě nepředpokládám, že se to u čtvrtých narozenin zastaví:)

    • Mně stačí vždycky pár světlých dní, abych si dodala naději, že ji nemusím přizabít 😀 Vzteklá je taky minimálně od roku dost často.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *