Brigule 25 měsíců + šestý a sedmý měsíc

Jojo. V prosinci jsem se na všechny  rekapitulace vykašlala, bo nebyl čas; ta holka mě za to jednou (právem) sežere. A ne, že by nebylo o čem psát. Roste. Rozšiřuje si slovní zásobu i gramatiku, tvoří čím dál složitější věty, umí být strašně hodná, pěkně poťouchlá i zuřivě zlobivá. Většinou aspoň jednou denně (obvykle po zahledění se na můj obří pupek) prohlásí „Bibika žbíšku mimiko“ a nechá si po stopadesáté vysvětlit, že Bibinka nemá v bříšku miminko, že jenom maminka.

Nepochopitelně začíná vyrůstat z 92, hlavně overálků – vždycky začíná nohama-, což mě trápí, protože F&F nemá overaly velikosti 98. (Asi se počítá, že tou dobou už budou všechny děti odplínovaný. Chm.) 86 jí vydržela o nějakého čtvrt roku víc, než jsou orientační intervaly, takže jsem myslela, že 92 bude mít nejmíň do dvou a půl. Naivní.

Trochu jí dorostly vlasy, a potom, co jsem jí před Vánoci ostříhala ofinu, konečně vypadá jako holčička (nebo jako pážátko ;)), a ne jako oškubané kuře nebo nakrátko ostříhaný kluk. Rádi jí říkáme, že je nejkrásnější a nejúžasnější holčička na světě, a vzhledem k Motorkovi v tom ani nebudeme muset přestat 😀

Období vzteku s ní cloumá dál, ale abych jí nekřivdila, musím říct, že nejvíc běsní, hází věcmi, řve atd. zpravidla jen ve dnech, kdy jí rostou poslední pětky. (Kojím se nadějí, že to stihne do mého porodu, protože kombo zuby+žárlivost si radši ani představovat nechci.)

Všechno si pamatuje. Posledně (k narozeninám, tj. před měsícem) jí moje máma dala pastelky. Včera vítala babičku pomalu ve dveřích s heslem „pastelky“ na rtech. Když tu byl tchán, zase na něj vybalila „chceš kokodýla, žabičku, pána!“ – což byly hračky z kindervajíček, které jí děda přivezl posledně, taky cca měsíc až dva zpátky. Na Štědrý den jsme byli u tchánů na obědě a rozkoukala tam Příšerky, s.r.o. – před poslední asi půlhodinou jsme museli odjet. Když jsme tam jeli sedmadvacátého znova, začala si v autě lebedit, že jede na „sašáčky“ 😀 od těch Vánoc u nás mimochodem jedou Příšerky pořád dokola. Všechno je Vazovský, Saly, Jendl nebo Pan Vatanůs – musíme je kreslit, modelovat z modelíny, Brigitka je konzumuje v podobě jednotlivých soust polévky nebo dílků mandarinky. Spapej Vazovskýho! Občas nám taky říká „Majku!“  nebo „nejlepší kámoši“. (Máme podezření, že z Příšerek je i hláška „baculatá roztomilá“, což o sobě v poslední době prohlašuje, byť to první není pravda ani zdaleka.)

Zaregistrovala, že mi L. říká Janičko, a zkouší to napodobovat. Sice ji opravujeme, že ona má říkat maminko a Janičko mi říká jenom táta, ale k něčemu se přiznám… nikdy jsem ke svému jménu neměla extra vřelý vztah. Když jsem se seznámila s Lvíčkem a ten přišel s vlastními variantami, vzala jsem ho na milost – od něj to znělo fakt hezky. Ale od nikoho nezní „Janičko“ tak úchvatně, jako od mojí dcery. Najednou mám pocit, že mám nejkrásnější jméno na světě 😀

Ohledně tchánovců – když tam jedeme, vždycky tvrdí, že jede „za babičkou za kočičkou“, přičemž kočička je černá lidožravá bestie, kterou k ní pro jistotu nikdo nenechá ani přiblížit – nicméně je to kočička, a tedy hit. Děda je většinou až na třetím místě – dneska se po něm ale ptala, tak jí povídám, že děda je v práci. „Babičká?“ zajímala se. „Taky v práci.“ Chvilku se zamyslela a ujistila se: „Kočička taky v páci?“

Miluju její zacházení s jazykem. Některé půvabné zkomoleniny už z jejího slovníku zmizely, zevezec už je jezevec, kokojí k(r)okodýl, zeviny správně těstoviny (i když někdy spíš totstoviny, asi v kontaminaci s toustíčkem) a avantgardní „spavec“ bylo nahrazeno mainstreamovým „zavžeme“. Pořád ale zbývá spousta skvělých novotvarů: zeňuláček (sněhuláček), tepotel (teploměr), mecinínka (medicínka), madidinka (mandarinka). Zdvojování a ztrojování prostřední slabiky v trojslabičných slovech je na denním pořádku (Motorek je, když se na to zeptáme, „Motototojek“). Ještě lepší je ohýbání sloves: ráda tvoří infinitivy podle třetí osoby jednotného nebo množného čísla, takže vznikají konstrukce jako „můžeme jedet“ nebo „chceš umejout“. Dneska mě konsternovala pochlubením „hezky pomožela Bibi!“ (Pomáhá vůbec ráda, když se jí to hodí do krámu. V prosinci prodělával L. nějakou vitamínovou kúru a B. asistovala u braní pilulek – bylo to „kolečko, kolečko a bonbonek“.)

Neskutečně mě štve jednou věcí – když něco prohlásí a vzápětí si to rozmyslí, především ohledně jídla, tj. „banánek, banánek“, já ho oloupu a „ne“. Dost jí za to nadáváme, vysvětlujem… ale dělá to pořád. Na poli odplínkování pořád ani světýlko na konci tunelu – občas tvrdí, že chce čurat „na prkýnko“, ale nikdy nic nevykoná a v občasném hlášení už hotové potřeby si často plete velkou, malou a obvykle nenahlásí vůbec. Jí trochu líp, pokud jí zrovna nerostou zuby a nejsme někde na návštěvě nebo návštěva u nás. A chození bez kočárku je pořád mizérie – pokud má motorku, je to tak 50/50, že hezky pojede nebo že se vrátí na koníčka; bez motorky tak 10:90. A to by bylo k pětadvacetiměsíční Briguli asi zhruba všechno. Hodím sem ještě nějakou fotodokumentaci, když už jsou jinak všechny fotky na plusku…

Zeňuláček

Modelína (tady je hrozně podobná mně v dětství, tedy až na ten outfit :D)

„Mamiko! Mamiko! Mamiko! …Janičkooo?“

„Chceš taky do košíčku?“

Nakonec jedno pištidlo ze včerejška

Co se mě týče, musela jsem přestat používat deodorant do podpaží i parfémovaný toaletní papír (don’t ask). Zimní bundu už nezapnu a modlím se v mírnou zimu, protože se mi prostě moc nechce nosit těhotenskou podzimní s tlustým svetrem. Jedny těhtotenské kalhoty ze dvou se mi prodřely a já přemýšlím, jestli si nějaké půjčit, koupit tady v dětském bazaru anebo to zkusit nějak překlepat (už jsem taky párkrát měla v životě období jen jedněch nositelných kalhot). Nové si kupovat nechci. Ještě na začátku těhotenství jsem vnitřně nevylučovala, že kdyby všechno šlo krásně hladce, že možná časem, ještě jednou… Druhý trimestr mě z toho dost drsně probral (a popravdě blogy a jiné internetové zápisky trojdětných známých taky). S vděčností sleduju měnící se datum v kalendáři, které s rozhodností ukrajuje den po dni z maximální možné doby, po kterou v životě ještě budu těhotná. Některé ženy se bojí porodu a teprve závěrečné velrybí období je přivede k postoji „však to nějak přežiju, cokoliv lepší než tohle“. Ze mě tedy vleklé druhotrimestrální úzkosti, bolavé nohy vyzdobené fešáckou křečovou pavučinkou, nutnost každodenního poledního šlofíka, nespavá dvouročka lezoucí mi po břiše a další denní radosti vygumovaly nostalgický pocit „přece by to nemuselo být naposled“ a spolehlivě ho nahradily vizí „jestli nepřijde nějaké fatální selhání antikoncepce, JE TO NAPOSLED – ZAPLAŤPÁMBU!“

Jinak ale, jak už jsem psala, jsem se v posledních týdnech konečně srovnala psychicky. (Motorek je navíc fakt hodňoučkej a klidnej, pevně doufám, že mu to vydrží.) Téměř současně mi ale reálně došlo, že tu za dva měsíce budu mít na starost DVĚ DĚTI a co s tím proboha budu dělat, vždyť to bude už skoro jako školka! 😀 Utěšuje mě ale, že mimino kromě kojení a možná nošení a nahřívání bříška toho zas tak moc vyžadovat nebude, prvních pár týdnů bude doma Lvíček, v létě budu Bibinu tu a tam udávat na minidovolené prarodičům a na podzim, až se Motorek začne plazit a vyžadovat víc pozornosti, pro ni zkusím najít školku. Tak snad si to moc nemaluju… ale nějak to holt dopadnout musí. Ujasnili jsme si s Lvíčkem, že ten první rok budeme asi dost vyhození z normálu, nevyspalí, nebudeme mít na sebe čas a budeme na sebe hnusní, a slíbili si, že se za ten první rok nerozvedem, protože za krize bude moct únava. Jenže řeč se mluví a na realitu se stejně teoreticky nepřipravíme 🙂

PS: Dostala jsem čočku, že se nedokumentuju. On na to není moc prostor, protože když si stoupnu k zrcadlu (kde stejně není světlo a fotky stojí za houby), okamžitě přijde okukovat Bibina. Tak jsem se schválně vyfotila, Nějaký 33. týden.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “Brigule 25 měsíců + šestý a sedmý měsíc

  1. Tyjo, tak budu jen tiše doufat, že Čičman třeba rostou pětky, protože u ní je teď období vzdoru (snad) na svém vrcholu a kvůli každý blbosti je schopná zakleknout, bít hlavou o zem (!) a pak řvát, protože ji pochopitelně boláí čelo. Taky jsem zvědavá, jak budu dětské Dr. vysvětlovat modřiny na čele, které má právě z těchto masochistických scének. S přihlédnutím, že se jí ještě pořád vymlouvám a odkládám MMR, si bude myslet, že jsme rodina asoaciálů:)

    Hele místo kalhot doporučuji termo legíny a cokoliv přes ně…komfort dostane svůj nový smysl. Já jsem přesně tohle řešila se zimním ŽMurem a fakt nemá cenu si na poslední týdny pořizovat těhotenský.

    P.S. třetí je taky mimo moji představivost. Ale podvědomě nevylučuji, že až budou obě děti zajetý na škole, tak se nám třeba ještě zasteskne…víš jak, selektivní paměť a člověk si z toho mimina pamatuje jen to dobrý. Aktuálně doufám, že nezasteskne. Případně si sama sobě naordinuju četbu patřičných roků a měsíců u mě na blogu;)

    • Taky počítám se selektivní pamětí, proto si to tady všechno ukládám 😀 a kdyby ani to nezafungovalo, on mi to připomene L. Ono navíc já na to tesknění nebudu mít až tolik času, reprodukci na prahu čtyřicítky fakt už vědomě podporovat nechci… Za tip na termolegíny dík, už jsem to slyšela odjinud, tak po tom mrknu – ale stejně to po včerejšku vidím, že si vystačím s jedněmi, protože vycházky se mi přirozenou cestou docela výrazně omezily 😀

  2. U mě by to bylo taky po 40, navíc po dvou CS, už vidím, jak by si mě všude přehazovali jak horkej brambor. Nehledě na to, že kromě rizika VV stoupá i možnost vícečetného tehotenství:D

    A ty záda bych nezávisle na gyndě nezávazně zkusila. To mi neříkej, že když má někdo třeba problém s plotýnkama, tak se s tím proplazí až do šestinedělí. Jasně, že ti na to nedají ani Paralen, spíš pro klid duše, aby ti to zkontrolovali, jestli je to jen namožený – to by mohli zvládnout i pohmatem.

    • No já byla právě včera na kontrole a konzultovala to, co mi řekli, jsem napsala v poznámce výše 😀 říkali, že kdyby to bylo jo špatný a jo dlouho, tak mi to na neurologii nějak opíchají, ale ať to ještě zkusím vydržet…

      S tím vícečetným těhotenstvím mě to taky napadlo. Napoprvé Lvíček dvojčata chtěl, já se při té představě rosila, napodruhé jsem s tím tak napůl počítala, protože mám asi desatery známé s rozvržením prvorozené + druhorozená dvojčata (všude, pokud vím, přirozeně). Ale představa, že se na stará kolena rozhoupu se třetím a budou rovnou dvě, ne-li tři – to už je fakt na Bohnice 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *