„Už mě asi obtěžujou kalhoty přes břicho,“ napsala mi v jedné takové bolestínské těhotenské konverzaci kamarádka s termínem měsíc po mně. „Mě už asi obtěžuje úplně všechno,“ zněla moje odpověď. Zítra mám týden do termínu. Sotva se kutálím a břicho mě bolí (nebo tvrdne) při sezení na zemi, vstávání i ohýbání. Od začátku týdne jsem nebyla s Brigulí venku, což mě mrzelo jenom v pondělí – od včera je hnusná mlha a inverze a Bibina má navíc rýmu, tak aspoň nemám výčitky. Spolu s rýmou jí asi roste poslední pětka a má afty, což nejspíš všechno do nějaké míry souvisí, protože poslední dobou měla vždycky tohle všechno najednou. Tím pádem je ovšem protivná jak noc a dneska jsem už měla obavu, že jedna z nás den nepřežije. (Aby to v tom všem stěžování nezapadlo: B. začíná trousit věty v první osobě, typu „budu si hrát v pokojíčku“. Měla bych jí taky věnovat blogpost, ale zčásti se k tomu nemůžu dostat a zčásti je to lenost i psát.)

Motorek trpělivě čeká a my ho sobecky pořád žádáme o odklad – nejdřív to bylo „vydrž aspoň do středy do večera“, teď bude L. muset proti původním předpokladům nejspíš místo homeofficu v pátek do práce, tak je z toho „do víkendu“ a když jsem slyšela „ještě týden“, už mi začínala vřít krev. Ona má věc totiž ještě jednu stránku, vybuchlo nám porodní hlídání pro Bibinu, protože nejdřív tchán a teď i tchyně lehli s kašlem, čtyřicítkami a u tchána posléze diagnostikovaným zápalem plic (takže tchyně nejspíš dtto). Takže buď mě L. poveze do Mělníka s batoletem na zadní sedačce, vykopne mě v porodnici a zase pojede starat se o B., nebo si zavolám sanitku do Krče a nechám je oba žít… bude to ještě veselé. Ale je mi to nějak jedno. Žádná možnost pro mě není dramaticky špatná, pokud na konci zůstaneme oba dva (potažmo všichni čtyři) naživu a v přiměřené fyzické kondici.

Ale nebaví mě ty poslední týdny ani ty komplikace. Jojojo. (A samozřejmě se taky trochu bojím, jak se tu s novorozenětem srovnáme… ale to holt nějak muset jít bude :))

PS: Video z minulého spotu jsem rozposílala mailem babičkám – po jistém váhání i mojí mámě, abych jí udělala radost. Druhý den mi přišla SMSka – čímž jsem zjistila, že jsem při posledním reinstalu telefonu zapomněla na kruciální aplikaci Blacklist – od otce, jak jsem krutá, že mu bráním ve styku s vnoučaty, a že se za mě bude modlit (nikdy žádné náboženské sklony neprojevil), aby mě za to Bůh nepotrestal. Ó jistě. Bůh mě bezpochyby navždy zatratí za to, že jsem se rozhodla zabránit sociálním experimentům na svých dětech ze strany jednoho z největších manipulátorů téhle republiky. (A maminu přerazím.)