Lvíček mi nevěřil, že po dvou hodinách s miminkem na porodním sále trvalo minule ještě skoro stejně tak dlouho, než nám Brigitku přivezli. Tentokrát to bylo podobně, ale nakonec přijel, spinkající, umytý a oblečený chlapeček. Voněl úplně jinak, než malá Bibi – myslela jsem, že všechna (moje) miminka budou mít tu vůni stejnou! Briguška voněla tak úplně omamně, jako nějakým parfémem; Viktorek voní mnohem decentněji, „pánsky“, s takovým až chlapským dozvukem. Taky se narodil s mnohem kratšími vlásky a má kratší a světlejší řasy (u B. jsem vážně ráda, že zdědila po L. dlouhé černé). Ale taky má na čelíčku vírek ve vlasech 🙂

Lvíček se ještě pokochal potomkem a odjel – nakoupit mi nějaké zásoby a nafukovací kruh, což se v Mělníku o víkendu ukázalo jako nemožná mise, takže po porodu sedím na nafukovacím polštářku za krk 🙂 Nástřih jsem minule cítila jen lehce a sedět jsem mohla hned – tentokrát jsem velmi rychle začala s kojením vleže, protože vsedě by to byla zbytečná komplikace.

Když odjel L., dala jsem se do řeči se spolubydlící, s kterou jsme si předtím stihly říct jenom to, že jejímu chlapečkovi (pořád skoro poloviční proti mému cvalíkovi) je už měsíc. První, co řekla teď dopoledne, bylo „zastavujou mi laktaci a mně z toho příšerně bolej kozy“. Načež následoval porodní příběh od toho, jak jí nevěřili, že jde v 32. týdnu s kontrakcema, přes lakomé sestřičky (prej Nutrilon je drahej, co je mně do toho, když má hlad!), primářku, co jí vyhrožuje blbým a tlustým dítětem, když nebude kojit – o čemž tvrdila, že dítěti prostě nestačí a ji vyčerpává – až po hnusné jídlo a protivnou uklízečku, která tříská dveřma. V návštěvních hodinách za ní přišel přítel, pokud jsem vyrozuměla, nikoli otec dítěte (“je podobnej mně, hlavně aby se to ještě neobrátilo a nepodobal se ex“) a začal si stěžovat na televizní program, pracovní směny a jak to bude hrozný, až je pustí domů a dítě bude v noci řvát.

Po obědě se uvolnil nadstandard. Považuju za velké obluzení poporodnímy hormony, že jsem hodně zvažovala, jestli ho mám vzít, a dokonce jsem pro poradu – ve snaze šetřit a nebýt na obtíž – volala chudákovi L. (a samozřejmě ho vzbudila). V neděli ráno přišla uklízečka: „Nebyla jste včera na jedničce? To jste zdrhla od tamtý, žejo! S ní nikdo nevydrží! A jaká je to bordelářka!“ Na nadstandardu jsem měla svatý klid, což jsem ocenila hlavně v noci. Po porodu mi totiž nešlo usnout, spát se mi začalo chtít až večer, což ale Viktorek naopak považoval za nejlepší dobu k tomu se probrat a plakat. Jak jsem ještě neměla vyzkoušené, co na něj platí, až do dvou jsem kolabovala při nošení, vožení vozíčku atd., až jsme spolu usnuli nějak při kojení v posteli. Dneska si myslím, že jsem ještě neměla moc mlíka a on se chtěl jednoduše nabaštit.

Mimochodem, mlíko. Posledně nebylo. Asi dva dny jsem strávila mučením s odsávačkou a dokrmováním apatické Brigule stříkačkou po prstě. Tentokrát nevím, jestli mělo větší vliv, že jsem druhorodička a mlezivo se mi – na rozdíl od minule – objevilo už před porodem, Viktorkovo odhodlání dostat gáblík, železný sací reflex a celkově robustnější stavba, anebo preventivně nasazená homeopatika. Možná jedno k druhému, ale na první prohlídce den po propuštění mi zvážili, že během toho jednoho dne zvládl přibrat 130 gramů!

Ale to předbíhám. Zatím mám neděli, jsem aspoň pár hodin vyspalá (o víkendu naštěstí nechodí ani sestry, ani úklid atd. dřív než v půl osmé) a zvykám si na manipulaci a vůbec zacházení s novorozencem. Proti dvanáctikilové Briketě je neuvěřitelně lehoučký, ale nedrží hlavičku, vyžaduje mnohem větší pozornost, aby při přebalování nebo kvůli špatně naaranžované plínce všechno nep(r)očural, a hlavně, což mě po už celkem pokročilé komunikaci s dvouleťačkou tak nějak zklamalo, neumí odpovědět na dotazy, jestli má hlad nebo ho bolí bříško, a to ani zamručením nebo gestem 😀 ale už i na to jsem si docela zvykla 😉

To první sžívání a pocity byly jiné než s Bibi. Přiznám se, že poprvé jsem byla v euforii. Stala jsem se rodičem, jsem máma, tohle je moje s láskou očekávaná holčička a moje biologické hodiny můžou konečně dotikat 🙂 zároveň obrovská změna v životě, fascinace tím, že jsme přivedli na svět nového človíčka, prostě lavina pocitů. Lvíček to měl podobně, prostě něco úplně nového a naše – přiznáme – vytoužená holčička. Oba jsme se napoprvé trochu báli, že bychom to s klukem neuměli. To až ty následující dva roky nás naučily, že Brigule je větší dryáčnice než lecjaký kluk 😀

Tentokrát bylo všechno mnohem subtilnější. Viktorek se nám od začátku hrozně líbil a bylo jasné, že je prostě náš. Od začátku jsem k němu cítila něhu – maličké, bezbranné miminko, moje, musím se o něj postarat. Láska ale vzrůstala postupně, spíš jako hladina přílivu, než tsunami s B. A klidnější je s naším chlapečkem snad úplně všechno. I pláč – buď jsme jako druhorodiče otrlejší, nebo byla Brigule fakt drama queen už od narození, přesněji tedy od rozkojení, ale vnímáme ho mnohem míň srdceryvně, spíš jako „jo, něco bych potřeboval, ale počkám, až budete moct“ spíš než „když okamžitě nedostanu najíst, zemřu“.

Klid byl stěžejní pocit mého druhého dne v porodnici, tedy neděle. Lvíček měl po obědě vzít tchyni s Bibinkou k prarodičům do Roudnice a pak přijet za mnou s Viktorkem, strávit s námi odpoledne a přivézt mi notebook a pár dalších drobností. Celou sobotu jsem jela na mobilu, jehož baterka vydrží tak dvě hodiny, a s sebou jsem měla tak mizernou nabíječku, že se mobil při používání vybíjel i připojený, a navíc tak krátkou, že nedosáhla ze zásuvky až do postele. Ještě že jsem si radši vzala druhou baterku, ale i tak to byl opruz… No a kolem druhé zvoní telefon, Lvíček, já natěšená, že už je na cestě… a místo toho „píchnul jsem kolo, musím volat asistenci a nevím, kdy dorazím“.

Nakonec přijel až kolem páté, po odtažení do servisu a na provizorní gumě, sotva na půl hodinky. Bylo mi to líto, samozřejmě, ale zrovna v tu neděli jsem byla v takovým zenovým stavu, že mě to nesložilo, jako by se v jiné konstelaci šestinedělí možná stalo. Byla jsem hlavně ráda, že je v pořádku, že jsem ho aspoň na chvíli mohla vidět… a brala jsem to, že to prostě tak je. Kdyby mi tak tenhle přístup vydržel… 😀