Utíká to, utíká. Tak nějak jsem si slibovala, že si mrňous po měsíci najde nějaký rytmus, zajedeme denní režim a veškeré plánování bude jednodušší. Tak to ani náhodou. Pravidelné je jen usínání cca mezi desátou a jedenáctou a první noční spánek dlouhý tři až čtyři hodiny. Přes den dokáže usnout na tentýž úsek až dvakrát, ale klidně taky ani jednou a pochrupávat po půlhodinách. A když je vzhůru, většinou řve, doba od cca osmi do usnutí je pak kojení nebo řev, nemůžu dělat vůbec nic. Řve i na bříšku – pást umí dobře, ale dělá to strašlivě nerad. Neřve OBČAS v křesílku, ale to poslední dobou začíná ztrácet kouzlo, a neřve většinou pod nataženým kolotočem s Mozartovou ukolébavkou. A neřve nošen v klubíčku nebo tygříkovi, z čehož ale zase za chvíli bolí záda. Poslední dobou je to o něco lepší, někdy v pátek vydržel skoro hodinu mezi devátou a desátou vzhůru a neřvat, ale to je zatím ojedinělé.

Kromě toho, že miluje mlíko (na prohlídce v 7 týdnech 5150 gramů) a pořád bojuje s prdy, jako většina mimin, má taky hrozně velkou hlavu – většinu body mu mám problém navlíct. Tedy těch, které mu zbyly – cca v 5-6 týdnech jsme měnili velikost a já zjistila, že v 62 mám spoustu overalů, ale asi jenom pět body, takže jsem někde musela ztratit jednu tašku s oblečením nebo co. Naštěstí mám ještě něco půjčeného, a to jsem ze začátku myslela, že to nevyužiju.

Včera, přesně na dvouměsíčniny, měl na šestce vítání. Bylo to fajn, Bibina to prospala, Vik ani moc neřval, jen uprostřed programu si trochu zaprotestoval, ale nebyl sám.

Bibinu jsou čím dál větší problémy přes den uspat, ale bez spánku to zároveň pořád nedává, takže dny jsou čím dál náročnější. Když chci něco udělat, mívám šanci jedině dopoledne – od dvanácti je vždycky někdo hladový, unavený, ospalý, a vyžadující uspávání. Když jsou oba najednou, lituju, že nemám ten dvojkočár, kam bych je nacpala a šla uspat jízdou – pochopitelně když jeden řve, druhý neusne. Většinou nás pak nestihnu ani vypravit na hřiště, když velká usne třeba ve dvě, spí do čtyř a pak je hladový Vik. Paradoxně mám pocit, že po šestinedělí místo, aby se to zlepšovalo, spíš se to zhoršuje. Ale možná na to mám pesimistický náhled díky návštěvě tety Irmy. Ano, už od soboty, krásné dva týdny po šestinedělí 🙂 Nebo možná proto, že se skoro nesměje. Bibi se začala smát v měsíci, od Vikiho jsem zatím vyžebrala cca čtyři půlvteřinové úsměvy. Vím, že to přejde, popravdě jsem mnohem otrlejší ke všemu, než jako prvomatka. Ale už to začíná být únavný.

Ale stejně ho miluju.