Půlku pokroků obou dětí i vtipných historek zapomenu, než si je stihnu někam napsat. Zapomínám psát na klávesnici, protože se celé dny nedostanu k počítači a i většinu blogů smolím v mobilu. Byt vypadá věčně jak po výbuchu, na jakékoli složitější vaření nebo doma pečené snídaně jsem rezignovala, jednou týdně jezdí iTesco a zbytek pokrývá Lvíček skokem do pekárny, berounského Alberta nebo výjimečně zájezdem do Lidlu. Kupa prádla ne k žehlení, ale jenom ke složení už zase dosahuje k opěradlu gauče, linku jsem měla tenhle týden uklizenou asi na dvě hodiny, když jednou děti výjimečně usnuly obě zároveň, Q&A deník je nevyplněný od prvního července, časopisy dva měsíce staré mi tu leží neotevřené a občas si pohrávám s myšlenkou, že bych si nechala od Lvíčka ze sklepa přinést šicí stroj a zase zkusila zabojovat se zlobivou spodní nití… a pak si řeknu „a kdy myslíš, že bys na to tak měla tu minimálně hodinu, ty ťunťo?“ Doufám, že je to z velké části tím ochromujícím vedrem, ale velké iluze v tomhle směru zas nemám, navíc bude hůř, až začne Vikuláš lézt. Přesto to Lvíček shrnuje „za chvíli půjde Brigule do školky, Vikouš taky povyroste a jednou si uklidíš a budeš mít taky nějakej osobní život“ 🙂 A já s ním souhlasím. Mít dvě děti je náročný, ale ani na vteřinu jsem toho nezalitovala.

• Druhé dítě mě neuvěřitelně osobnostně nakoplo. Předtím jsem byla ze všeho rozklepaná, že Bibina bude nebo nebude tohle a támhleto, že nám to nabourá režim, Lvíček se nevyspí… Se dvěma dětmi jsem se musela přirozeně naučit na něj některé věci delegovat a nemám z toho vůbec špatný pocit.
• Viki už si začíná hrát a vnímat svět kolem sebe – a nejšťastnější je, když může pozorovat nás s Bibi, jak si hrajeme. To vydrží potichoučku a se zájmem sledovat – a Bibina už mu občas sama něco předvádí a zapojuje ho. Existence dítěte mezi dětmi je úplně jiná než existence dítěte mezi dospělými.
• Ačkoli jsem si vždycky uvědomovala, že každé dítě je jiné, se dvěma svými genovými pokračovateli konečně vidím, jak moc je to pravdivé. Holka a kluk. Nežravka a žroutík. Drobná a robustní. Ukecaná a nemluva. Je to hrozně zajímavé takhle vidět 🙂
• No a prostě Vikouš… i když umí řvát, pokud je nespokojený (a příští dva tři měsíce asi z řevu nevyjde, protože chce SEDĚT a ještě to neumí, popř. lézt, popř. otočit se na záda…) – je to náš krásnej čtvereček a já ho prostě žeru 😉

(Za fotku děkuju Marcele a našemu dnešnímu srazu v Metropoli :))

Update: Právě jsem si umyla vlasy sprcháčem… ať už ty vedra přestanou! 😀