Bibina včera rozbila talířek. Ještě po Lvíčkovi, dostala jsem památeční soupravu hlubokého a mělkého od tchyně, když se narodila. Nedělala jsem z toho bůhvíjakou aféru, přece jenom, s tím se u dětí musí počítat, ale považovala jsem za vhodné ji pokárat, že u stolu se nedělají blbosti a že talířek je rozbitý a už nepůjde spravit. „To se slepí!“ zlehčovala to Brigule. „To se teda neslepí,“ usadila jsem ji.

Pak jsem mluvila s mámou a B. protestně „zavolala“ dětským mobilem „babičce Mijce“. „Ahoj babičko!“ hulákala. „Co žikáš? Že se to fakt slepí? Jo, tak jo.“

Nová dimenze alibismu vynalezena!