Šestnáctiměsíční škodič

Než tohle dítě dostane rozum, asi zešedivím. Tak nějak jsem měla pocit, že je to nejhorší od toho půl roku do roka, ale kdepak – teď se naučil šplhat a to je teprve novej level. Dneska jsem ho našla stát na židli a nezasáhnout, byl by se krásně opřel o opěradlo a namlel si kokos. To ale není zdaleka všechno. Na co se můžete s takovým, řekla bych, průměrně zdatným šestnáctiměsíčním ťululum těšit?

  • Fascinace košem. Když to bylo v podobě „donesu si po sobě plínku do koše“, tleskala jsem. Teď to přešlo do stavu, kdy plínku ke koši sice donese, ale pak ji demonstrativně zahodí vedle, případně koš otevře a deset minut do něj zírá. Co je ale horší, že do něj vyhazuje i věci, které tam nepatří – lis na česnek jsem stihla zachránit, protože ležel nahoře, ale absenci Bibinčiny vidličky jsem zaregistrovala až poté, co byl koš vynesený. Zřejmě zapadla stranou a tam jsem ji neviděla. Tuto činnost občas zpestřuje vytahováním předmětů, co mají v koši zůstat, třeba pytlík se zbytkem listových salátů se na kuchyňské dlažbě vyjímal velmi pěkně.
  • Rozmotávání. V prostoru koše jsme skladovali taky náhradní roli pytlů na odpadky, a minulý čas je na místě, protože hrdina naší doby nevynechal jedinou příležitost roli vymotat. Stejně dopadne krabička zubní nitě, když se mu dostane do pařátků.
  • Sundávání ponožek. Když mu (pokud je aspoň trochu chladněji) dám místo nich punčocháče, vytáhne si je o deset čísel a dostane hysterák, že to nejde dál. Obecně se snaží se zbavit téměř jakéhokoli kusu oděvu.
  • Zuřivé bojkotování každého přebalování. Už dávno jsem kvůli tomu zrušila přebalovák a kakance likviduju ve vaně, to ovšem vyřešilo jen půlku celého problému. Zabalit ho do plíny je pokaždé pětiminutový boj a jak bych to dělala za starých časů čtvercových plen, to absolutně netuším. Kromě plen totiž – stejně jako Bibina v jeho věku – sabotuje i „vysazování“ na nočník.
  • Sabotování kočárku. Tedy jenom někdy – když se chystá nějaká bohulibá výprava na hřiště, na výlet nebo aspoň na procházku, vleze si do něj sám a snaží se zapásovat. Když ho v něm zkouším uspat, což ještě donedávna v případě únavy fungovalo i pojížděním v chodbě, našponuje se do luku a prostě ho tam nezapnu. Proto, když neusne u mlíka, je jediná možnost uspání sedět s ním v temné ložnici a nechat ho válet sudy po posteli, dokud neusne. Poznámka matky Herodesky – když ho nejdřív šoupnu do postýlky a nechám pět minutek vyřvat, jde to o hodně rychleji.
  • Strhávání všeho, co najde na stole, od ségřiny podložky na modelování přes časopisy, mobily a jiné zábavní prostředky (párkrát i naše notebooky) po jakékoli nádobí, co se nachází příliš blízko k okraji stolu. Shodou příznivých náhod to zatím bylo převážně dětské plastové, ale nemám iluze… Ubrus jsme neprovozovali už před dětmi, ale s ním by neobstál ani den.
  • Likvidace leporel a dětských knížek. Každý den skončí v mojí „nemocnici pro knížky“ na horní polici knihovny minimálně jedna. U knížek s interaktivními prvky tyto ničí a odtrhává, klasická skládací leporela trhá ve skladech. Vázaná aspoň přehýbá přes hřbet a doufá, že prasknou. Jestli se ptáte, proč ho nechám, tak jednak je vynalézavý a má sílu, takže dokáže zničit, co považuju za nezničitelné… a za druhé, ono je to tak jedna zničená knížka v poměru třeba k 20-30 minutám, kdy si je hezky prohlíží. Každopádně žádná z dětských knížek nebude už po jejich „dopoužívání“ naším koblihem vhodná ani do knihovny v chánovském ghettu.
  • Posedlost tyčovým vysavačem. Jednak mi musí asistovat, když luxuju, takže nic nevyluxuju. Pokud ho nechám, ať si chvilku „zauklízí“, začne ho pořád dokola vypínat a zapínat, takže mám strach o motor. Když už mi „nepomáhá“, vyřítí se k jeho nabíjecí základně, odpojí ji od elektřiny, vyndá z ní vysávací nástavce, donese si ji na konferenční stolek a tančí kolem ní rituální tanec.
  • Nepochopitelnou averzi k některým součástem domácnosti. Koblih kupříkladu nemůže vidět sedáky přidělané suchým zipem na našich kuchyňských židlích. Takže je vždycky odlepí a pohodí na zem. Taky strhává oblečení, které máme přehozené přes židle, a složené komínky ve skříni nebo připravené na odnesení do skříně – jejich trvanlivost se počítá na milisekundy.
  • Pouštění a vypínání pákové baterie, samozřejmě v situacích, kdy se to či ono zrovna nehodí. Taky už se stalo, že ji při mytí během čtvrt sekundy otočil a opařil se. Od té doby se zdá, že na ni sahá o něco maličko méně 😉
  • Šílenosti okolo jídla. Viki je dobrý strávník, o to nic, ale dva jeho zvyky mě točí do vrtule. Jednak mu už nemůžu dát kapsičkovou přesnídávku do ruky, protože si ji místo vycucávání zvykl mačkat a celý se s ní polít. Jednak, když už nechce jíst, začne z pultíku připravená sousta házet na zem. Můžu se vzteknout.
  • Zlobení s mřížkou topení. Pokud máte nebo čekáte rodinu, nekupujte si a pokud možno se ani nestěhujte do bytu s radiátorem zabudovaným v podlaze! Je to příšernost, práší se tam, děti tam neustále něco házejí nebo zastrkávají a v režimu odplenkování (teď mluvím o Bibině, s Vikoušem v tomhle stádiu ještě nejsme) mají ve velké oblibě do konvektoru načurat. Viki ovšem opět přidal nový level – těžkou mřížku nad topným tělesem, s ostrými kovovými tyčkami, zvedá z podlahy a zřejmě se s ní plánuje zabít. Musím na oba konce stavět těžký nábytek, což ovšem zařízení pravděpodobně nebude z dlouhodobého hlediska dělat dobře (aspoň, že už není topná sezóna).
  • Simulace „tahacího kačera“ čímkoliv se šňůrou. S oblibou takhle tahá ze skříňky, kterou nemůžu nalepovacími pojistkami zajistit (a vrtat do cizí kuchyně nechceme) sendvičovač a za zástrčku ho tahá po podlaze. Upgrade posledních dní: snaží se ho strčit do zásuvky.
  • V úvodu zmíněné lezecké tréninkové centrum. Snaží se kamkoli vylézt, tam se vztyčit a ideálně spadnout nebo se i s předmětem převrátit (zatím mu nebylo umožněno). Konferenční stolek, dětská křesílka, stoličky a v poslední době bohužel už i kuchyňské židle. Jo a taky dětská jídelní židlička Antilop, v které se naučil zvedat úplně sám.
  • Mistrovství světa v krámování. V poslední době je nejoblíbenější sáhnout do kuchyňské zásuvky, vytáhnout plnou hrst lžiček a rozsypat ji po zemi. A tak dále…

Ono to možná zní všechno banálně, ale zloprcek přestane s jednou likvidační činností a jde se věnovat jiné, dál a dál, hodinu po hodině, den po dni. Mám ale pocit, že je to z velké části kvůli tomu, že se už prostě doma nudí. Až bude mít vyžití (a potvrzuje se mi to v posledních dnech, kdy přece jen nějaké zážitky měl a prudí trochu míň), snad se zas trochu zcivilizuje. A teď mě omluvte, jdu lepit hromádku leporel…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

13 komentářů u “Šestnáctiměsíční škodič

  1. :)) Aspoň jedna jiskra v mých vyhaslých očích, že aspoň z tohohle vyrostli. Je to super o tom číst, ale na konci dne fakt strašně únavné zenové cvičení na trpělivost. Zvlášť v režimu domácí vězení!
    P.S. V odpaďáku u nás vyhučelo děsně věcí, zůstal stín podezření, že přesně takhle se onehdá ztratila i moje starší náhradní mp3. Teď naopak na tajnačku vybírají separák na plasty a papíry, takže vyhazuju na dvakrát až třikrát:)

    • No. Já mám kobliha fakt ráda, ale tohle období je prostě pakárna. Matně si vzpomínám, že po tom roce a půl už s B začala být trochu řeč – ale možná to souvisí s tím, že s ní začala být doslova, protože už mluvila. Koblih rozumí, ale všemu furt říká mama a bibí. (Většinou ovšem říká „mama“ Bibině, což jí vede k hysterákům „JÁ NEJSEM MAMA!“)

      • Jo! To přesně souvisí s tím, že jsem určitá období našich dětí raději lehce vytěsnila, resp. fakt na ně mám nějak podezřele málo vzpomínek. Oba totiž rozuměli, ale rozmluvili se až po třetích narozeninách. V období vzdoru se díky tomu všechno násobilo dvěma (Půjdeme ven? Uááážhm. Chceš něco sebou? Uááážm! Myslíš vodu? Ááááá! Máš hlad? (Válení se po zemi a bušení hlavou do lina). Úážm! (Počítám do deseti a pak mi padne oko na misku hrášku na lince. Ty-chceš-hrášek? Jo!!!! )

        • Já jsem, popravdě řečeno, vytěsnila skoro celý první rok a půl Bibiny a první rok Viktora… a docela se těším, až budu moct vytěsnit i tohle 😀 😀 😀 a s tím mluvením… no, tuším, že Vikoušovi se mluvit moc chtít nebude a bude to podobné. Teď je problém jiný, většinou moc dobře vím, co chce, ale jsou to věci typu hrabat se v myčce se špinavým nádobím, utíkat na chodbu v ponožkách (nebo bez nich), krást nože z horního šuplíku, kam ještě nedávno nedosáhl, otevírat plnou lahvičku opalováku atd. atd.

    • Adélka bude určitě hodná holčička! Vy jste se stěhovali, to je zápřah i bez mimina, teď bude určitě aspoň pár měsíců klidu 😉

  2. :-)) Opravdu jsem se dobře pobavila 🙂 S házením všech věcí do koše to bylo u nás podobné. Jednou hodila dcerka do koše i mojí peněženku, naštěstí jsem si jí všimla, při zavazování odpadkového sáčky, byla naštěstí nahoře 🙂 Přeji Vám pevné nervy!

    • A tak já mu zas nechci křivdit, má i světlejší dny, plus je proti B taky nádherně mazlivej. Ona snesla přitulení nebo pusu až tak po druhém roce (ode mě v omezené míře víc/dřív, ale ani od Lvíčka nic). Koblih dává sám od sebe pusinky, klidně sérii pěti až deseti za sebou – taky musí mít náladu, ale je to docela často – a když mu třeba v noci není dobře, objímá mě oběma rukama okolo krku. To jihnu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *