Moje holčička má čtyři roky. Každý rok se chystám napsat dojemný retrospektivní post a vždycky jsem tak pohlcená vánočními přípravami, že na to není čas. Mrzí mě to. Každý rok si vzpomenu, jak jsme od 36. týdne každé úterý jezdili do Mělníka na kontrolu a po té poslední jsme navečer zase jeli zpátky. Myslím na všechny ty pocity – očekávání, nejistotu, bolest. Na to, jak mi přesně podle mých představ dali miminko hned na břicho a já byla opravdu šťastná a zamilovaná, vlastně stejně jako celých těch cca osm měsíců předtím. Jak se na sále objevil Lvíček, který porod těsně nestihl, a jak jsem za to v tu chvíli byla ráda, protože jsem na to potřebovala být sama. A taky samozřejmě žasnu, jak úžasná, šikovná, chytrá a krásná holka z ní vyrostla. Obří skoky byly spíš ty dosavadní: z 0 na 1, 1 na 2 a z 2 na 3. Ten poslední ze 3 na 4 už nebyl tak markantní: prakticky všechno, co umí, už uměla loni (krásně mluvit, zpívat, malovat, na nočník, na výlety…), jen to teď všechno o dost vybrousila. Pravdou je, že tohle jaro/léto jsme měli pár milníků, třeba prohlídku hradu s průvodcem, kino, taky samozřejmě školka… je prostě dospělejší a je to hodně znát.

Pár poznámek k Vikimu. Všude teď vyleze. Musím zamykat nebo schovávat všechny stoličky a když to udělám, zabaví naše jídelní židle… Ómm, je to jen období a kéž by bylo co nejkratší… Přestává chtít přes den spát, to už jsem psala, a taky strašně rád zpívá. Beze slov, ale už má několik jasně identifikovatelných písniček včetně Štědrej večer nastal. To jsem zvědavá, co z něj vyroste… 😀

Supermikulášské pondělí – oslava narozenin a Mikuláš v jednom. Naštěstí neprovozujeme návštěvu čertů a asi nikdy provozovat nebudeme, pokud si to nějaké dítě někdy explicitně nevyžádá; zatím vypadají oba plně spokojení s nadílkou za oknem, dědečkem s andělskou parukou a babičkou s blikajícíma rohama 😉 Původně jsme to plánovali rozdělené, neděle sraz celé rodiny a pondělí sfouknout jen nějak stručně, ale zdravotní stav dětí tomu nenahrával, tak jsme spojili. Bibi dostala od babičky kuchyňku (o kterou samozřejmě hned projevil eminentní zájem Viki) a v sobotu pak od prababičky ikeácké nádobí, které nedá z ruky a já se jí nedivím – dokonalé napodobeniny pánví, hrnců a obraceček.

Po oslavě následoval divoký týden obou dětí doma, nakažlivých a tím pádem nezpůsobilých chodit ven, u kterého se radši nebudu moc zastavovat, protože z něj mám dodnes tik v levém oku. Plus takové lahůdky, že si Viki (za přítomnosti obou rodičů) sáhnul na běžící toustovač a na pravé dlani měl dva prasklé mokvavé puchýřky. V pátek už jsem ani jednoho nebyla schopná přes den uspat a obecně je to i s Vikim čím dál náročnější, Bibi občas neusne už ani ve školce, takže je možné, že přestanou spát oba zároveň. Uvidíme. Že usnuli teď v pondělí oba úderem osmé večer a před sedmou se neprobrali, na to by se dalo zvyknout 😉

V neděli jsme jeli na výlet do Hamousova statku. Viki sabotoval snídani, měl jenom pinguí a blbě to dopadlo – zeblil se v serpentinách před Zbečnem. Takže převlíkání dítěte skoro na mrazu, nákup rohlíků, aby se to na zpáteční cestě neopakovalo, tišení zhysterčeného dítěte… Pak se nám naskytlo hlídání na odpoledne a chtěli jsme vzít Brígu na Anděla Páně 2. Chtěli. Pitomé multiplexy měly všechny akci na lístky za 50 nebo 80 korun a Anděl byl vyprodaný až do osmi do večera. Zklamané Bibče jsme nabídli náhradní program – nákup stromečku. Cestou z Anděla do Mountfieldu zahlásila, že se jí chce čurat. Vzápětí to vzala zpět, že to vydrží domů, ale nám bylo jasné, že to potrvá dlouho, takže jsme zastavili u cesty. Zhysterčila, že čurat nebude, nakonec jsem ji svlíkla a donutila, ale smrtelně uražená s náma odmítla jít vybírat stromeček a radši zůstala trucovat v autě. Děti jsou radost.

Fotky zde.